Vila dominika čipery na burešově

(Pavel Novák, Zlínská architektura 1900-1950;

Magazín Zlín 2007;

ak. arch. Eduard Staša, Tep 1990)

U staré cesty do údolí Januštického potoka stojí rozlehlejší přízemní

dům s velkým dřevěným štítem, kde má sídlo lesní závod. Ten dům nese dávnou lesnickou tradici už od svých počátků. V letech Baťových počátků to bývala hájenka obývaná rodinou lesmistra Hynka Babiráda. Jeho osobnost patřila rovněž ke zlínskému sokolu a k veřejnému životu města vůbec. Stejně jako jeho pohledná postava s krásným plnovousem. Nás však na hájence bude zajímat její ještě starší minulost.

Jako první správce tam působil panský lesmistr pan Bureš už někdy v polovině XIX. století. Zlíňané pak zdejším místům říkali Burešov (odvozeno od původního „Burešovo“) nebo Na Burešově. V sousedství hájenky stával starý zlínský mlýn  Jana Klementa. Do něj se v roce 1881 přiženil poštovní úředník Josef Zavrtálek, aby tak převzal i odkoupené pozemky Burešovy. On a jeho syn pak tady hospodařili jako mlynáři až do roku 1937, kdy Zavrtálkův mlýn i s přiléhajícími pozemky koupila firma Baťa. Pojmenování napřed nabylo úřední platnosti (1945) a udrželo se podnes.

Část pozemků od hájenky k lesu získal před druhou světovou válkou prokurista firmy Baťa a po smrti Tomáše Bati i starosta města Dominik Čipera pro stavbu své vily. Přišel do Zlína v roce 1919 a vzal si za ženu nevlastní sestru a blízkou spolupracovnici Tomáše Bati, který v něm brzy rozpoznal jeho mimořádné schopnosti. Novomanželé bydleli v prvních letech v domku na původní Březnické ulici, aby se později přestěhovali do větší vily Nad Ovčírnou. Jeho významné postavení v podniku, v životě města o od roku 1938 i jako ministra ve vládě Republiky Česko-slovenské a později protektorátní vedlo k rozhodnutí o stavbě odpovídajícího reprezentačního sídla na Burešově.

Zvláštní a nepěkná léta. Město Zlín ukončuje svou úlohu ve světovém měřítku. Politický a morální marasmus. Vila starosty města a prokuristy Baťových závodů Dominika Čipery vzniká (1939 -1940) v období začleňování území druhé republiky do rámce Velkého Německa pod hlavičkou loutkového území Protektorat Böhmen und Mähren. Na straně jedné se - po odchodu Jana Antonína Bati do exilu - snižuje celková architektonická kázeň i ve standardní bytové výstavbě, na straně druhé protektorátní koruna má vůči říšské marce velmi znevýhodněnou pozici, podléhá výrazné skryté inflaci, způsobené mimo jiné i chronickým nedostatkem základních životních produktů. Vyvstává nová a doposud nedůležitá otázka – kam s naspořenými penězi? A jako by deprimujících problémů nebylo dosti, oblast nad Ovčírnou se mění v osadu obývanou říšskými Němci, i to gestapo sídlí proklatě blízko.

Dominik Čipera investuje svá celoživotní aktiva do budov v anglickém stylu, postavených pod linkou lesa na kopci Burešov. Projektuje je pro něj Vladimír Karfík.

V ANGLICKÉM STYLU: anglické venkovské sídlo ve Zlíně – vila Dominika Čipery, v niž teď sídlí dětský domov. (foto MAFA – Jan Karásek)

      Jeho pozemek na svahu obráceném k západu měřil přes osm hektarů a zabíral i část lesa na Štákově vršku.

Vlastní provádění stavby tone v určité mlze nepřesných informací. Zkusme si poskládat mozaiku průběhu prací z dostupných informací: dům se staví na baťovské poměry nezvykle dlouho. V r. 1939 je vydáno stavební povolení a do úplného dosažení cíle scházejí tři roky. V průběhu roku 1940 vzniká ve stavebním oddělení firmy Baťa Karfíkův projekt patrové vily a domku pro vrátného, plány tvůrce ukončuje datací „prosinec 1940“. Domek provedli realizátoři v březnu 1940, ale dali do užívání až v prosinci 1941 s popisným číslem 3674. Hlavní budova (vila) byla podle všeho dokončena až v závěru roku 1942.

 I když se jedná o největší obytnou soukromou budovu ve městě, lze se jenom dohadovat, jakou mírou se na délce výstavby podepisuje válečná situace a potíže se sháněním materiálu. Dominik Čipera právě v tomto období zastává funkci ministra veřejných prací ve druhorepublikové a prvních dvou protektorátních vládách – tedy osoby, která má již z moci úřední mít jakási privilegia. I když Eliášova vláda podává demisi po zatčení svého premiéra (27. září 1941) 19. ledna 1942 a v další vládě již Čipera nefiguruje (ministerstvo veřejných prací zastupující říšský protektor R. Heydrich zrušil a D.Č. se na vládě Krejčího odmítnul podílet), přesto se jedná o osobu významnou a vlivnou. Stavba i tak trvá déle nežli vybudování hotelu (1,5 roku), které navíc přerušila na půlrok změna v projektu arch. Lorence.

Čiperova vila zdaleka není baťovský typ. Snad pouze spárovaná cihla se hlásí k odkazu předcházejících dvaceti let. Jinak se vyznačuje rysy přinejmenším mimořádnými. Těží především z dominantního posazení na nejvyšším místě svahu pod lesem a dominovala původně i v pohledech ze Sokolské ulice od města. Oproti předchozím vilám vedoucích představitelů podniku vynikala nejen výměrou a kvalitou pozemku, ale také počtem a velikostí místností i celkovým architektonickým řešením. Obrácena hlavním průčelím k východu a západu pozůstávala hlavní budova z přízemí, prvního patra s podkrovím a z polootevřeného suterénu.

Z jinak jednoduchého půdorysu vybíhají plasticky členěné části, vrcholící ve zvlněném portálu vstupu. Cihly slouží spíše jako výtvarný prvek. Spolu s bílými věnci a překlady filigránsky zdobí stavbu v detailu. Spojuje se zde Karfíkova invence se zlínským utilitarismem a dává vyniknout jednoduchému, čistému a krásnému dílu. 

      Hlavní trakt budovy měří bez přilehlých teras 25 x 13 metrů a do písmene L (k jejímu severovýchodnímu nároží) se přimyká přízemní hospodářské a obytné křídlo ukončené garážemi. Touto dispozicí vzniká jakýsi polodvůr, víceméně intimní prostor v otevřené krajině – jakési vstupní nádvoří uzavírané okrajem lesa.

Osu vily tvořil vstupní portikus s kamennými lavicemi nadkrytý teráskou, prostorná dvouetážová vstupní hala s otevřeným schodištěm, salon pro přijímání hostů a lodžie zakončená schody, po nichž se sestupovalo na otevřené terasy. Po obou stranách salonu jsme pak mohli najít jídelnu a obytný pokoj. Každou z místností o úctyhodné ploše padesát metrů.

Do východního průčelí byla obrácena pracovna a kuchyně s příslušenstvím propojená k přízemnímu křídlu. První patro vily protínala centrální hala vyúsťující do chodby, z níž se dalo vstoupit do ložnic se šatnami a koupelnami, budoir, pokoje pro hosty a pracovny. K západu podél celého průčelí rozprostírala se terasa nad přízemními místnostmi. Podkroví pod vysokou střechou ukrývalo pokoje pro služky, potřebné příslušenství a několik komor. Pozornost zasluhoval suterén, kde kromě hospodářských místností a kotelny se nacházela prostorná tělocvična s přístupem do zahrady a k malému bazénu.

Před hlavní budovu nás přivede v táhlém oblouku stoupající silnička dobrých tři sta metrů dlouhá, od brány a domku vrátného. Chceme-li si dnes vychutnat architekturu a stavební detail budovy, musíme ji obcházet zblízka. Obklopená vysokými smrky, javory a březovým hájkem je zcela ponořena do zeleně a jen stěží najdeme místo k celkovému záběru. Na příchozího působí přívětivým dojmem komorně laděného „zámečku“, jako stvořeného pro účel, jemuž slouží – sídlo Dětského domova Burešov.

Nerovné double s velkou vilou majitele hraje domek zahradníka (taková dvojice se ve Zlíně vyskytla již v roce 1913, v případě Kotěrova pojetí vily Tomáše Batě na Čepkově).  Jde o půvabnou stavbičku u vstupní brány, asi tak sedm krát sedm metrů, vycházející z osvědčeného půdorysu baťovských domků. Domek ale nezaujme jednoduchým čtvercovým půdorysem. To by bylo na zlínské poměry příliš standardní. Charakterizují jej zvenčí spíše elegantně jednoduchý vzhled se stanovou střechou (kvůli využití prostoru i obytnou – jinak šikmé střechy věru nebývaly zlínským hitem), komín v geometrickém středu – nejvyšším bodu stavby, okenní arkýř a zlidšťující pergola nad vstupem.

Uvnitř domku si lze všimnout totálního vytěžení celého půdorysu včetně podkroví. Již vzpomenutý okenní arkýř dojmově zvětšuje obytný prostor.

Další osudy vily jsou typické pro středoevropský prostor. Při osvobozování Zlína  právě na Burešově se Němcům dařilo i s relativně mizernou palebnou silou držet značnou část města v šachu a blokovat postup Rudé a rumunské armády na sever. Rusové v rámci své válečné taktiky (dlouhodobá mohutná dělostřelecká a raketová příprava, poté následuje útok) chtěli srovnat oblast pomocí raket Kaťuša se zemí, ale zlínští jim tento záměr rozmluvili a ukázali i cestu, jak se dostat Němcům do zad (Jde to velmi snadno, nepozorovaně se dá proniknout až na bývalou střelnici Lidových milicí, t.zv. starou střelnici. Pozn. C.).

Stavba byla zachráněna. Ne tak obyvatelé v ní – po znárodnění a při přebírání moci komunisty se Dominik Čipera i ostatní vedoucí pracovníci Baťovky dostali pod silný tlak „baťobijců“. Dne 26. září roku 1945 se manželé Čiperovi rozhodli dát k dispozici vilu s č.p. 3675 a domek vrátného s č.p. 3674 i s přilehlými pozemky Podpůrnému fondu národního podniku Baťa (býv. Baťův podpůrný fond). V roce 1947 učinili vnucené závěrečné gesto – definitivně vilu darovali zmíněné sociální organizaci. Kladli si pouze tři podmínky:

- aby domovník a pachtýř zahrady bydlící v domku dostali náhradní byty,

- aby na domku s č.p. 3674 byla umístěna bronzová deska s nápisem „Podpůrnému fondu národ. podniku Baťa věnovali manželé Dominik a Božena Čiperovi“,

- především ale, aby uvedený majetek sloužil sociálním potřebám zlínského kraje a jeho obyvatelstva.

Dominik Čipera s rodinou odchází do emigrace, za Tomášem Baťou mladším do Kanady.

Zatímco dvě z podmínek, uvedených v darovací smlouvě, splněny byly, bronzová deska čeká stále ještě na své umístění. Hodnotu celé nemovitosti určili tehdy na 340 000 korun (neskutečně podhodnocená částka, uvážíme-li znehodnocenou poválečnou korunu a fakt, že D.Č. potřeboval do vily proinvestovat několik milionů). Stojí za pozornost, že vila slouží svému sociálnímu účelu téměř bez jakýchkoliv prostorových úprav. Že své poslání plní skutečně dobře, o tom svědčí i pochvalné uznání návštěvníků nejpovolanějších. I když neúprosný vliv času se začíná pozvolna podepisovat i na tomto zdařilém stavebním díle, na kráse mu ubralo snad jen nepříliš šťastné pozdější zastřešení terasy.