Zlínské kovárny a kováři

( Naše Pravda -  asi  1988; Kapitolky ze starého Zlína -  1990)

akad. arch. Eduard Staša

Ve dvacátých a třicátých letech byl ve Zlíně členem městského zastupitelstva a později městským archivářem pan Antonín Slovenčík. Rodák zlínský, vyučený obuvník, pracoval v továrně u Baťů. Člověk s vřelým vztahem k městu a k jeho minulosti, o níž mnoho věděl. Proto k němu nacházeli cestu i zlínští historikové dr. Karel Stloukal a dr. Josef Polišenský, s nimiž se podílel na odkrývání minulosti Hradíšťka i na jiných věcech. Zanechal po sobě Poznámky k obrazu starého Zlína. Věc skromnou, spíše pro osobní uspokojení psanou, svědčící o důvěrné znalosti života města z doby generace našich dědů. A tak i z těchto poznámek čerpal autor těchto článků. Stalo se i v případě historie zlínských kováren, o nichž bude řeč.

Nejstarší prý fungovala v panském dvoře, který stával mezi Tržnicí a sadem Komenského, kde pracoval kovář Čelada. Později se zřídila kovárna nade dvorem v panském skladě dřeva na okraji města (v místě pozdějších Masarykových škol , zbouraných v r. 1987. Po roce 2000 universitní a kongresové centrum). Vzpomenutý sklad dřeva je dobře patrný i na starém obraze Zlína. Ale uvedené kovárny sloužily pouze pro potřeby velkostatku.

Panský dvůr stál v prostoru dnešního památníku Osvobození a rozkládal se původně až do prostoru budoucích Masarykových škol.

Přímo ve městě stálo kováren několik. Jedna se nacházela v místě pozdějšího módního domu Jajtnerova, který stával naproti dnešní Masny (U Červinků) a sázkové kanceláře. Hlavní průčelí měl obráceno do zákoutí vybíhajícího z náměstí ke škole. Kovárna fungovala ve dvoře, ale okouvání koní a opravy vozů prováděl kovář před domem. Stopy kovárny bylo prý znát ještě při bourání starého domu. O tomto kováři je zaznamenáno, že musel postavit první plot mezi sousedy, protože používal neoprávněně jejich pozemků.

Zákoutí "na Jajtnerovém" počátkem třicátých let. Fotografováno od radnice jihovýchodním směrem, v pozadí lze vidět špičku věže kostela a počátky výstavby vyšších domů na tř. Tomáše Bati.

Druhá kovárna pracovala v domě č.p. 41 v ulici Kovářské, dnešní Bartošově. Tam byl v první polovině XIX. století dosti zámožným panským kovářem František Vrla. Vlastně otec prvního zlínského lékaře Františka Vrly a dědeček spisovatele Františka Bartoše z Mladcové. A po něm bušil do kovadliny jako poslední kovář Josef Pospíšil. V přízemí provozoval kovárnu a v poschodí bydlel. Ve třicátých letech zde postavil dámský módní dům František Novosad (dnešní Mladost).

 Baťova Beseda

Fotografie Baťovy nealkoholické restaurace sice nekoresponduje přímo s článkem, ale napravo s ní sousedí původní dům Fr. Novosada

Bartošova ze soudní

Foto stejného místa z ulice Soudní

V Kovářské ulici stojí zmínka ještě o jednom kováři v domě č. 45 v místě, kde pak postavili Malotovi kavárnu Slavia.  O této kovárně však mnoho nevíme. Staré pojmenování ulice má ale v kovárnách zřejmě svůj původ.

Čtvrtá byla v domě č. 169 v ulici Hlavní (dnešní Rašínova), kde postavil pak dům klempíř Karel Kroupa (dnešní vstup do podchodu). I tady v přízemí fungovala kovárna a v patře byt. A koně se kovali i vozy opravovaly na ulici vedle zahrady, na níž pak postavili dům Evjákův.

Pátá kovárna a kolářství provozovaly svou činnost na ulici Dlouhé „U Kříže“ v domě č. 127. [ Kříž na foto vlevo nahoře ] Svědčí o tom i žádost Vincence Krajče z dubna 1896, kde žádá, aby ve dvoře svého domu mohl změnit „kovářsků dílnu v kolářsků, při kteréjžto i malé bydliště býti musí“. Vše povolil a podepsal starosta Mikuláš Kašpárek, papír opatřili razítkem a kolkem 15 krejcarů. Šlo podle všeho o dřívější kovárnu Antonína Zlínského, jehož potomci poté postavili výstavný patrový dům č.p. 128 v sousedství, vedle Krajčova řeznictví (též na výše uvedeném snímku s kovovým křížem).

Šestá kovárna stávala na Potrubné ulici v jednom ze šesti domů, které zbourali pro stavbu školy v roce 1896. Patřila kováři Bobálovi, který se potom přestěhoval na Dlouhou ulici. Tam právě stála kovárna sedmá v čísle 103, které se říkalo „Na Ježovém“. V místě pozdějšího domu Baďurova, na dnešním místě křižovatky Dlouhé a Vodní ulice. Kovárna prý fungovala před domem a nad kovárnou sýpka. Koně se okouvali a vozy opravovaly na ulici. Teprve později zřídili kovárnu ve dvoře. A právě sem se přestěhoval kovář Bobál z Potrubné ulice.

Za první republiky se počet kováren značně změnil. Pamatujeme kovárnu v domě č. 516 na ulici Kvítkové, kterou zřídil kovář František Svoboda. Okouval na ulici, ale vozy opravoval ve stodole nebo ve dvoře. Ještě v polovině čtyřicátých let tu byla oblíbená zastávka dětí i dospělých. Další kovárna fungovala v domě č. 1507 na Santražinách. Zřídil si ji i s bytem z bývalé stodoly kovář František Bartík, který vyučil kovářem i svého syna. Zde se pracovalo na ulici ještě po druhé světové válce. Dnes tam stojí na rohu s ulicí Lešetín I. moderní bytový dům.

Třetí kovárna měla místo na ulici Vodní v čísle 336. Postavil ji a zařídil kovář Karel Malinka na konci zahrady rolníka Šimka. Rozkládal se tu plácek s veřejnou studnou, kde stávaly vozy a kuli se koně. Okolo protékal pozůstatek náhonu, který kdysi poháněl Dolní mlýn na Zarámí. A naproti stál přízemní dům, bývalé sídlo koželužské rodiny Langerovy. Čtvrtou kovárnu v domě č. 153 v Nadkostelí, patřícímu tkalci Kovaříkovi, zřídil kovář Hynek Vaněk. Ten ale opravoval hlavně motorové vozy a koňským povozům se věnoval jen málo.

Takto to tedy vypadalo se zlínskými kovárnami a kováři. Pracovali skoro vždy i s několika tovaryši a měli pořád dostatek práce i při tom malém počtu obyvatel. Bývalo tehdy hodně koní i povozů a jiných hospodářských předmětů, které přinášel tehdejší život. A vyrobit si museli kováři všechno sami. Od podkov a různých druhů kování na vozy až po hřebíky. A to nejen pro svoji potřebu, ale i pro potřebu obyvatel. A že šlo o řemeslo těžké, umouněné a nezáviděníhodné. Právě jim patří socha sedícího kováře na severním průčelí zlínské radnice, která je dílem architekta a sochaře Františka Lydie Gahury z nedalekého Kudlova.

Zlínské mlýny a mlynáři

( Naše Pravda - asi  1988; Kapitolky ze starého Zlína - 1990)

akad. arch. Eduard Staša

I když po nich dnes už mnoho nezůstalo, patřily rovněž k historii našeho podivuhodného města. Dnešní ulice Hornomlýnská nám připomíná jeden z nich, zvaný Horní, který byl dle všeho nejstarší. Z historických pramenů se dozvídáme, že v XVI. století fungovaly ve Zlíně mlýny čtyři.

O zmíněném Horním mlýně máme zmínku již v roce 1557 a stával v místě mezi zmíněnou ulicí a Benešovým nábřežím, kde kraluje dnes dětské hřiště. Tam jej vidíme i na obraze města z roku 1846. Uvádí se, že v roce 1575 jej prodala vdova po mlynáři Pavlovi Barbora za 1100 zlatých panu Janu z Kunovic ve spolku s úředníkem Fridrichem Moškvicem. V roce 1592 držel na něm podíly Jan Cedlar z Hofu a Zdeněk Žampach z Potštejna. A roku 1614 seděl na něm nějaký Jan Záruba.

V roce 1629 mlýn vyhořel a zmínky o něm se objevují v letech 1654 a 1658. Ne zcela jisté je vlastnictví mlýna v roce 1673 zámožnou zlínskou rodinou Baborských. Zato jistým majitelem jeví se Pavel Klátil v letech 1674-81 a v letech 1686-95 zde pracoval jako horní mlynář Jiřík Stejskal. Po jeho smrti se stal nástupcem asi v roce v roce 1698 Filip Kelhof, do té doby mlynář dolní. A tento rod Kelhofů nebo Kylhofů se pak ve Zlíně zabydlel nadlouho. Co se dělo s Horním mlýnem v dalších letech? Nevíme. Až někdy počátkem XIX. století se tu objevuje jméno mlynáře Amanda Seiberta. Jeho syn později provozoval lazebnu a hostince v Kostelci a vnuk mlýn na Příluku.

Zlínský Horní mlýn patřil za první světové války a ve dvacátých letech mlynáři Františku Hlaváčovi. A po jeho smrti Josefu Krhútovi, který si vzal vdovu po něm. Ten tu hospodařil až do počátku třicátých let. Objekty poté koupila firma Baťa a zřídila zde sklady pro obchodní dům. Opuštěné tu stávaly ještě v letech 1932-33 a poté je zbourali. A to byl konec nejstaršího zlínského mlýna.

A zde se díváme na správné místo - železniční přejezd Podrevnické strely, na kterém končí ulice Santražiny a začíná ulice Hornomlýnská. Ta se potom táhne několik kilometrů na východ až k městskému Dopravnímu podniku (DSZO).

O druhém, t.zv. Dolním mlýně, nacházíme první zmínku v roce 1570, kdy patřil vrchnosti. Objevuje se potom znovu po roce 1611 a pak až v roce 1681, kdy prý byl na něm mlynář Pavel. V letech 1685-86 zde mlel Jiřík Rosa a v letech 1690-97 Filip Kelhof, jinak též zvaný Kelhufek. Ten poté, jak již zmíněno, přešel na mlýn Horní. Generace našich pradědů jej znala ještě z doby před první světovou válkou jako mlýn Juříčkův. Mlynář Vincenc Juříček, jinak také člen městského zastupitelstva, byl posledním majitelem tohoto mlýna, který stával na Zarámí v sousedství dnešní budovy Průmyslových staveb (PSG a.s.).

Jeho podobu vidíme na obrazech města z roku 1746 i 1846. A také na fotografii z doby před požárem. Ten jej zničil v nočních hodinách vánočních dnů v roce 1912. Na jeho základech pak město postavilo první zlínskou elektrárnu, zvanou Ericssonova. A mlynář Juříček se přestěhoval do svého domu č.p. 33 na Trávníku.

V letech 1586 a 1631 se objevuje v historických pramenech zmínka o mlýnu na potoce. Jeho místo nacházelo se dle všeho na kudlovském potoce někde v místech, kde se dnes říká „Na požáře“. Staré pojmenování tohoto místa znělo „V kněžepotoku“. Tento mlýn patřil nějakému Davidu Velčovi. V r. 1617 prý jej koupil Martin, mlynář z Březůvek. A když tento Martin „potocký“ zemřel (v roce 1618), nějakou dobu vedla mlýn vdova po něm. Ta pak z něj odešla a mlýn zpustnul. Ještě roku 1627 byl snad osazen, ale potom již o mlýně „V kněžepotoce“ není slyšet.

Uvádí se v minulosti Zlína ještě mlýn čtvrtý – větrný, který stával na Nivách v pasekách nad Vršavou. Mnoho o něm ale nevíme. Existuje však jeho novější podoba na zachované kolorované fotografii z Vršavy u rodného domku malíře a fotografa Františka Chytila. Fotografii pořídili v roce 1914 a nezobrazuje větrný mlýn, na jaký jsme zvyklí, ale velké svislé kolo tak přes dva metry v průměru se šedesáti kovovými lopatkami, posazené na dřevěném sloupu. Převodová hřídel vede od něho nad střechou nevelkého dřevěného stavení, v němž se mlelo. Pár mužů s pytli na ramenou svědčí o tom, že mlýn pracuje. Jde však zřejmě o skromnou místní záležitost. A tato „moderní“ podoba mlýna určitě neodpovídala ani v náznaku podobě mlýna původního.

Ještě dva mlýny zaslouží si naší pozornosti, i když stávaly v katastru obce Kostelec. Starší z nich jest doložen již k roku 1629. Patřil tehdy mlynáři Václavu Januškovi a potom mlynářce Dorotě Januškové. Odtud podle všeho pochází i pojmenování údolního potoka (Januštice, která ovšem nese oficiální název „Fryštácký potok“ a její neoficiální jméno místopisně kodifikuje pouze „nábřeží u Januštice“), z něhož odbočoval mlýnský náhod. Další osudy tohoto mlýna se nám ztrácejí. Až teprve v průběhu minulého století sem přichází mlynářský rod Josefa Horáka z Kostelce a potom jeho syna Františka. To byl bratr váženého zlínského ředitele škol. A také po první světové válce sídlí v něm potomek tohoto rodu Miroslav Horák, který zde mlynaří až do poloviny třicátých let. Tohle období se vyznačuje překvapivým specifickým zájmem firmy Baťa o budovy původních zlínských mlýnů. Dnes tu fungují různé firmy a střelnice Svazu myslivců.

Blíže k městu stávala Burešova hájenka, která dala jméno i okolnímu místu (Burešov). Později zde působil lesmistr Babirád. A v sousedství této hájenky stával mlýn Jana Klementa, který jej zakoupil někdy v polovině devatenáctého století. V roce 1881 se do mlýna přiženil Josef Zavrtálek, poštovní úředník z Vyškova. A jako mlynář zde hospodařil ještě po celou dobu první světové války. Pro obyvatele Zlína se zapsal od těch dob do paměti jako mlýn Zavrtálkův. Máme jej zachycen na dobové fotografii z roku 1901. Náhon na mlýnské kolo sem vedl až od stavidla u Horákova mlýna.

Po skončení války velmi zchátralé stavení se značným nákladem a úsilím obnovil mlynářův syn Antonín. A jako mlynář zde působil až do roku 1937. V těch letech objekty zakoupila firma Baťa a na sousedních pozemcích, které patřily k mlýnu, postavil svou vilu prokurista firmy Dominik Čipera (dnes Dětský domov Burešov). Budovy bývalého mlýna zbourali teprve někdy v sedmdesátých letech minulého století. Ale bývalá Burešova hájenka zde stojí dodnes a zůstává věrná svému poslání jako sídlo lesního závodu.

Mýta, barvírny a soukenické rámy

( Naše Pravda - asi  1988; Kapitolky ze starého Zlína - 1990)

akad. arch. Eduard Staša

V této kapitole pojednáme o zlínských mýtech, barvírnách, valchách i o rámech na sušení sukna. První historická zmínka o mýtě ve Zlíně pochází z roku 1516, kdy jej prý získala obec zlínská od vrchnosti. Ale bližšího o tom nevíme nic, až zase v letech 1571 – 1672 máme zmínku o mýtě na hlavní cestě „húčné“, kde mýto vybíralo město. A potom zase až v XIX. století je tu oživení díky zlínským pamětníkům. Dovídáme se od nich, že „původní“ mýtní domek stával na rohu ulice Zarámí pod zahradou pozdějšího Pelčákova domu proti Kvítkové ulici. Snad to mohl být právě ten objekt, který vidíme na starých mapách z roku 1829, 1877 a ještě i 1897. Vybíralo se zde mýto od formanů, kteří jezdili od Malenovic, Kudlova i od Fyštáku a Vizovic. Ukázalo se však, že toto mýto nestačilo. Dávalo možnost objíždět město po jiných cestách a vyhnout se tak poplatkům. Proto vznikla později mýta další.

Mýtný domek stával v místech zaparkovaných automobilů na Zarámí. (Foto V. Kubík, osmdesátá léta)

 
Jedno stálo u silnice do Malenovic v blízkosti kontribučenské sýpky (stávala přibližně v místě baťovských budov č. 32-42). Vozka, který chtěl projet, zaplatil poplatek, mýtný zvedl závoru a nechal jej projet. Když přijel k dalšímu mýtu, ukázal stvrzenku, aby nemusel znovu platit.

 
      Z tohoto opakovávaného zastavování se prý zrodilo pojmenování ulice Repetka – dnešní Kvítkové. Další mýto brzdilo dopravu směrem na Vizovice a stálo vedle kudlovského potoka na ulici Kvítkové, která vznikla někdy v první polovině XIX. století (tedy u křižovatky Potoky-Kvítková – v místě, kde si později postavil dům továrník Ant. Červinka). Třetí mýto mělo místo u silnice ze Zlína do Fyštáku, kde stál hostinec „Na Beckově“ (zbouraný klub důchodců). Zde se vybíralo mýtné ještě v roce 1903 a posledním mýtným tady byl krejčí František Klátil, později beckovský hostinský. Na mýtě směrem do Malenovic soužil obuvník Josef Chlud zvaný Pánbíček. A na mýtě vizovickém jiný Josef Chlud, rovněž obuvník, kterému se říkalo Šebeš. Tolik tedy o zlínských mýtech, kde mívali mýtní časté potíže s vybíráním poplatků od vozků. Cestující přinášeli různé příhody, které pak mýtní šířili po městě dál.

Barvíren měl Zlín šest a podobně jako valchy měly co do činění se soukenictvím. To drželo ve Zlíně dávnou tradici, vždyť cech soukenický se tu objevuje už v roce 1575. A podobně i barvírny. Nejstarší valcha s barvírnou stála na Trávníku v prvním domě u příkopy – na konci náhonu, vedoucího od Dolního mlýna ze Zarámí do Dřevnice u Čepkova. Jejím posledním majitelem byl barvíř Josef Šmíd.

Druhá barvírna měla své místo na rohu Zarámí naproti Dolnímu mlýnu a poslední barvíř se jmenoval Jan Polášek. Ten se dal později i na výrobu mýdla. U něho pracoval jako barvíř Jan Staša, když se vrátil po vyučení z Vídně. A rodinná tradice pokračovala až k jeho otci Josefu Stašovi, barvíři z konce XVIII. století. K dávnému předkovi autora těchto vzpomínkových článků (Autorem je akad. arch. Eduard Staša, dovoluji si připomenout. Já pouze lehce upravuji a sázím na web. Jemné napravení občas se vyskytujícího oblíbeného omylu čtenářů od Cygnuse) . Po rodině Poláškově mu zůstaly barvířské a mydlářské vzory a formy. Dcera barvíře Poláška, zlínská učitelka, je darovala do luhačovického musea.

Třetí barvírna stála v ulici Potrubné (dnešní třídě T. Bati) u odbočky kudlovského potoka, která vedla od fary do zámeckého rybníka. Vlastnil ji obchodník se střižním zbožím Jan Krajča, který měl dům na zlínském náměstí. Podědil ji po svém nevlastním otci barvíři Vrlíkovi, který se nešťastně utopil v barvenické kádi. Další - Tlustákovu - barvírnu můžeme označit jako čtvrtou, místem též na Potrubné ulici. Fungovala v jednom z domků, které se bouraly pro stavbu nové školy v roce 1897 (dnešní Krajská knihovna Fr. Bartoše).

Pátá barvírna stávala v Nadkostelí v č.p. 157 (v místě dnešního Kolektivního domu). Patřila barvíři Františku Minaříkovi a pak jeho synovi Ignátovi. Tam kvetlo řemeslo barvenické i tiskařské a vyráběl se tady modrotisk, zvaný „orkaf“. Býval zde „verštat“ se dvěma kotly na vaření barev a dubový mandl o dvou válcích. A pocházel odtud pozdější zlínský poštmistr Antonín Minařík.

Konečně poslední – šestá – barvírna i s valchou stávala u Lanfešta. To bylo místo u mlýnského náhonu v blízkosti dnešního podjezdu na Dlouhé ulici a zachovala se nám z něj dobová fotografie, která bohužel příliš nevypovídá o okolí. Je třeba říci i to, že zobrazená hladina vodní není Dřevnice, ale náhon ke mlýnu Dolnímu. Patřila zlínskému cechu soukeníků a vidíme ji i na obraze města z roku 1846. K barvírnám nerozlučně patřily sudy, které měli barvíři rozmístěny na záchodech zlínských hostinců. Do nich se chytala moč, potřebná k barvení.

Valchy stály vždy „u příkopy“, kde měli majitelé dovoleno odebírat vodu. Šlo o celkem jednoduché vroubkované desky na praní a dřevěné palice na drcení hadrů. Valchy prý byly ve Zlíně celkem tři a o jedné z nich jsme se již zmínili. Druhá fungovala v blízkosti dnešního příluckého splavu a třetí nad Přílukem. Její pozůstatky zde stály ještě v roce 1935. To zde ale už vyráběli zdejší soustružníci dřevěné kleště na napínání rukaviček do obchodů ve Vídni. A naposledy se tu vyráběly dřevěné podpatky pro zlínské obuvníky.

Na vytahování a sušení houní a sukna bývaly ve Zlíně t.zv. rámy. Dřevěné, zakryté šindelovou stříškou a opatřené šrouby a kladkami na vypínání či vytahování. Jedny z prvních rámů stávaly na Zarámí poblíž křižovatky s Dlouhou ulicí. Dle nich pojmenovali již někdy v XVI. století ulici „Za ramy“. Souvislost s dnešním jménem je jasná.  

Další tři rámy provozovali jejich majitelé u Dřevnice „na štrku“ podél mlýnského náhonu v zahradě rolníka Habrmana, na západní straně od dnešního mostu při nábřeží dr. Edvarda Beneše (jejich náznak můžeme rovněž vidět na obraze z roku 1846). Další tři rámy stávaly též v místě „U lipek“ nad zahradou městského radního Minaříka v Nadkostelí. Vidíme je na okraji fotografie panské cihelny z roku 1912 (vlevo). Dnes těchto místech chátrá Stadion mládeže.  

Všechny uvedené rámy patřily některým mistrům nebo soukenickému cechu. Do uvedené skupiny obyvatel města patřil i zámožný soukeník Alois Macháň z chalupy nad kostelem. Zde v jedné místnosti rozčechrával ovčí vlnu a stáčel ji v „pelce“, ve druhé se předly tlusté nitě a ve třetí místnosti se tkaly houně na valašské papuče. Šlo o výnosné řemeslo a z toho si po čase zakoupil rozsáhlou chalupu pod kostelem. Proslul pak jako vážený člen zlínského literáckého řádu.