Osvobození města zlína rudou armádou - ČÁST ii.
 

Dne 4. května oznámil moskevský rozhlas zprávu, podle níž „v Československu byla Rudou armádou osvobozena tato města: Zlín, Holešov, Těšín ....“.

Zlín se dočkal svého osvobození vojsky 2. armádního sboru Rudé armády a jeho 240. divize jíž velel T.F. Umanskij, jednotkami plukovníků Grozněva a Bakajeva.

Zlínský okres se dočkal svobody ve dnech 1. – 6. května 1945 díky vojskům 2. ukrajinského frontu, jeho 40. armády, jejím 2. a 6. armádním sborem, za bojové spoluúčasti jednotek rumunské armády. Severní část okresu osvobodily 1., 3. a 4. brigáda 1. čs. armádního sboru, začleněného do 18. armády 4. ukrajinského frontu. Svým dílem přispěla i 1. čs. partyzánská brigáda J. Žižky, která se svými oddíly zúčastnila i osvobození Zlína, Vizovic a dalších obcí.

 Nástup partyzánů, členů I. partyzánské brigády Jana Žižky, na nám. Míru ve Zlíně 6. května 1945

Rychlým postupem sovětských vojsk a jejich uměním byl Zlín ušetřen

větších válečných škod a hmotné ztráty byly, ve srovnání s městy, o něž byly svedeny rozhodující boje, poměrně malé. Dělostřelecké granáty, které dne 2. května 1945 dopadly u nemocnice a na Masarykovo náměstí (dělostřelecký granát, který dopadl na nám. Míru, zničil výkladní skříň – vsuvka F.V.) a byly prologem bojů o město, nezpůsobily téměř žádné škody. Dělostřeleckou palbou německé baterie z palebného postavení v Prštném byla zasažena poslední etáž 1. budovy Studijního ústavu. Vznikl zde požár, který zničil rozsáhlou knihovnu, filmotéku a údajně i památky českých pánů z Kunštátu (údajně bylo zničeno až 16 000 knih a ústřední katalog o 70 000 knihách – vsuvka F.V.) (Pravděpodobně, jak bude v následujících textech zmíněno, shořela též veduta – první obraz ještě renesančního Zlína, po jejímž znovuobjevení marně volají historici. pozn. C.).

Hořící Studijní ústav, zapálen Němci – co způsobily „operativní“ sovětské letecké útoky na německou posici u budovy, o tom dobové články cudně mlčí.

Dílčí poškození vznikla z odražených střel a granátů na fasádách

poměrně velkého počtu domů. Na Lesní čtvrti došlo k požáru domu, na Lazech III. a IV. byl dělostřelbou narušen obytný dům a stejný osud postihl tři obytné domky v Bartošově ulici. K obdobné újmě došlo na domech na Čepkově, K Pasekám, na Tyršově nábřeží, Na požáře a jiných místech (Ve Zlíně bylo podáno 522 přihlášek o náhradu válečných škod. –vsuvka F.V.). Závažné škody utrpěla Sokolovna a největší pak vila na Burešově (Čiperova vila, pozn. C.), nalézající se v druhé obranné linii fašistických jednotek a tvořící důležitý obranný bod (Vila na Burešově {vlastnictví D. Čipery} utrpěla škody ve výši 908 694 koruny. Škody na budově Sokolovny byly vyčísleny částkou 750 000 korun. – vsuvka F.V.). K relativně větším škodám došlo na obytných domech ve Školní a zvláště Dlouhé ulici, tvořící jednu z hlavních ústupových cest.

Leteckými útoky sovětských vzdušných sil, útočících na obranná postavení fašistických jednotek, vznikly újmy na domcích ve čtvrti Nad ovčírnou, ve Štefánikově ulici, na Havlíčkově nábřeží aj. Dílčí škody byly způsobeny ručními granáty demolicí oken, střech a střešní krytiny, zničením či poškozením vnitřního zařízení bytů a pod. Z veřejných zařízení bylo na 9 místech poškozeno trolejové vedení na linkách „A“ a „B“, včetně usměrňovací stanice.

Při přechodu fronty došlo však i ke ztrátám životů občanů města, z nichž 8 zahynulo při osvobozování Zlína, další pak na přístupech k němu, či v jeho blízkosti (Ohledací listy padlých při osvobozování města Zlína 1154. Dne 2.5.1945 zahynulo ve Zlíně 8 občanů (mužů), na Kudlově 2 občané (ženy). Dalších 6 osob (1 žena a 5 mužů) zahynulo v období od 2. do 6. 5. 1945 v obcích: Příluky, Mladcová, Malenovice, Vršava a Zlín. –vsuvka F.V.).

Bojový postup sovětských jednotek měl zásadní význam i pro závody firmy Baťa, které žily s městem v těsné symbióze a jež se dosud nevyrovnaly s důsledky bombardování v listopadu 1944. Žalujícím svědectvím se staly trosky továrních budov, skladů a dalších objektů, jejichž zničení anglo-americkým náletem již nesledovalo vojenské cíle. Souhrn všech faktorů podmiňující rychlé osvobození města (postup sovětských jednotek urychlený proti původnímu záměru asi o dva dny, překvapivost vstupu do města, jeho postavení v celkové vojenské situaci na východní Moravě ad.) ušetřil i závody od dalších materiálních škod.

První sovětští vojáci se objevili u budovy č. 11 vedle hlavní brány již první den po svém vstupu do města. Ve večerních hodinách přišla do areálu továrny skupina vojáků vedená vyšším důstojníkem, doprovázená tlumočníkem z řad občanů. Službu konajícím zaměstnancem byla zavedena do správní budovy, v jejímž protileteckém krytu se setkala s představitelem firmy Baťa a dalšími zaměstnanci, kteří zde přečkali dobu bojů o rozhodující část města (Vzpomínka V. Vojty: „V čele průzkumného oddílu, který přišel do továrny, byl kapitán kyjevské posádky a jeden podplukovník. Zavedl jsem je do krytu, byl tam Čipera a další představitelé“. Dne 2. 5. 1945 nastoupili do práce v továrně celkem 52 zaměstnanci. –vsuvka F.V.). Sovětští vojenští představitelé projevili o závody nevšední zájem a „kapitán se nechal informovat o škodách, které vznikly v elektrárně, prošel některými objekty a vyslovil přání, aby závody byly co nejdříve uvedeny do chodu“.

Samotné tovární budovy nebyly v souvislosti s přechodem fronty nikterak poškozeny. Pouze jeden dělostřelecký granát demoloval okno v budově č. 11 a střelbou byla rozbita mnohá okenní skla.. Nejvážnější škody vznikly na plynojemech, které byly nesčetněkrát prostříleny a tím vyřazeny z provozu. Velké ztráty utrpěla prodejna na náměstí Práce zcizením zboží, které však byly mnohonásobně převýšeny vyrabováním materiálů a surovin v decentralizovaných skladech na různých místech okresu. Celkové ztráty firmy Baťa z titulu válečných událostí, včetně škod způsobených v roce 1944 bombardováním ve výši 922,1 miliónu korun tehdejší měny, představovaly závratnou částku 2 033,8 milionu korun (Do celkových válečných škod byly započítány rovněž ztráty za vyrobené a dodané, ale nezaplacené zboží Německem, za rozdělané zboží apod. V okrese Zlín (mimo Valašskokloboucko) bylo podáno 4 499 přihlášek občanů k náhradě válečných škod ve výši 20 306 893 koruny. Ve 159 případech se poškození zřekli náhrady ve výši 763 934,30 koruny. –vsuvka F.V.).

Příslušníci sovětských jednotek provedli postupně kontrolu všech továrních objektů, aby do zahájení provozu továrny zajistili bezpečnost a životy pracujících. Na rozích budov pak zanechali památku ve známém lakonickém oznámení: „Provereno, min nět“ (dle Gottwaldovského kováka z května 1953 bylo možno dotyčné nápisy číst na budovách i 8 let po válce. –vsuvka F.V.).

Celkem 35 vojáků se jistou dobu podílelo na ostraze továrního areálu před možnými sabotážními akcemi různých živlů. Vojenským velitelem továrny byl ustanoven inženýr major Rojtman.

Partyzánský oddíl při pochodu k hrobu padlých partyzánů, zde mezi Obchodním domem a vyrabovanou Tržnicí. V pozadí 21., pocuchaná střelbou.

Zahájení práce v továrně bylo vázáno na úspěšné ukončení bojových akcí sovětských jednotek a ostatních faktorech (zajištění dopravy zaměstnanců, surovin, materiálů apod.), které ji podmiňovaly. Představitelé firmy Baťa však nevyužili všechny možnosti k přípravě zahájení výroby, a více než společenský zájem sledovali osobní cíle a majetkové zájmy jejího posledního majitele.

Za svobodu obyvatel města a pracujících závodů zaplatilo nejvyšší daň 21 příslušníků Rudé armády, 6 partyzánských bojovníků a 4 rumunští vojáci. Mnozí z vojáků, kteří prošli tisíce kilometrů bojové cesty a 2. května, kdy jejich druhové oslavovali vítězství v dobytém Berlíně, nalezli v bojích o město Zlín svoji smrt. Salva vyjadřující v centru německého fašismu radost nad dosaženým vítězstvím, byla ve Zlíně zaměněna salvami na rozloučení s padlými bojovníky. Jejich tělesné pozůstatky byly postupně a dočasně uloženy většinou do společných hrobů v několika místech: v prostoru před kostelem, mezi tehdejším Obchodním domem a komplexem školních budov, na Lesním hřbitově, v blízkosti křižovatky ulic Březnické a Mostní, aj. Na přístupu k městu padl jako jeden z prvních kapitán K. Smirnov v Jaroslavicích, kde byl také pochován.

Hroby padlých bojovníků byly označeny prostým dřevěným jehlanem s pěticípou hvězdou na vrcholu. Později byly jejich tělesné pozůstatky přeneseny a slavnostně, spolu s padlými partyzány a příslušníkem 1. čs. armádního sboru, uloženy ve společném hrobě v Komenského sadě. V dalších měsících bylo započato s výstavbou Památníku hrdinů se sochou lidového bojovníka – partyzána (t.zv. Partyzán, pozn. C.).

Společně s nimi prolili svoji krev i někteří příslušníci rumunských jednotek, bojujících od podzimu 1944 v těsné vojenské součinnosti s Rudou armádou. Tělesné pozůstatky padlých bojovníků byly pietně uloženy do několika hrobů na hřbitově v Loukách.

Smrt všech padlých byla, vedle dalšího vítězného postupu jejich spolubojovníků, klíčem k novému životu města. Rovněž jeho mnozí občané zaplatili daň za národní svobodu a státní nezávislost žalářováním ve věznicích, káznicích a koncentračních táborech i v přímém boji proti fašistickému nepříteli na různých frontách druhé světové války.

část III. 

První dny bez Němců a nástup komunistů

Život občanů města Zlína se stal od 2. května roku 1945 svobodným, ale ještě ne mírovým, protože dosud nebyly zcela ukončeny válečné akce v jeho severní části. Avšak již 3. května roku 1945 v ranních hodinách došlo k jednání velitele sovětských jednotek s dosavadní správou města a okresu. Jeho výsledky byly obsaženy ve vyhlášce Okresního úřadu, která reagovala na neodkladná opatření vyplývající z bezprostřední situaci ve městě a v okrese, v němž se ještě některá místa nacházela v bezprostředním frontovém pásmu.

Výše uvedená vyhláška v originálním znění.

Vyhláškou byla stanovena nezbytná bezpečnostní opatření v zájmu obyvatelstva. Vymezovala dobu jeho pobytu ve městě, na veřejných prostranstvích, určila zásady postupu při nálezu střeliva a zbraní, stanovila povinnost odevzdat radiopřijímače a řešila otázky zásobování (otevření potravinářských obchodů, platnost měny ad.). Dále uváděla, že „je dovoleno vyvěšování vlajek československých a ruských (jako ruskou vlajku je možno také vyvěsiti rudý prapor bez symbolu)“. V závěru pak vysvětlovala, že stávající okolnosti si vyžadují „mimořádné pozornosti správních orgánů“.

Postup sovětského velitele byl zcela v intencích a v souladu se zásadami československo-sovětské dohody o vstupu Rudé armády na naše území a ostře kontrastoval se situací v západních evropských zemích, osvobozených angloamerickými vojsky. Nejenže tam došlo k odzbrojení národních jednotek odporu proti fašismu, ale moc přejímaly do svých rukou okupační orgány AMGOTTy (AMGOTT = Allied Military Gouvernement for Ocupied Teritorries, tj. Spojenecká {rozumí se angloamerická} vojenská správa pro obsazená území), které ji pak předaly rychle se vytvořivším buržoasním mocensko správním orgánům.

(Sovětsko-československý režim měl k partyzánům rozporuplný vztah – sloužili komunistickým zájmům jako nátlaková a zastrašovací skupina a zároveň se jich noví mocipáni báli coby svébytných, svobodně uvažujících, navíc ozbrojených osob. I proto se na urychleném odchodu sovětských vojsk z dobytých území netrvalo. Vyhláška sovětského velení, kterou Fr. Vojta ve své tendenční práci neuvádí, nařizuje obyvatelům dosti tvrdá omezení – a nezávisle na místním správním orgánu, t.j. Okresním úřadu. Pozn. C.)

Celkem svévolná (autorem stati raději neuváděná) vyhláška "sólo" ruského velitelství - zdánlivě nevyčerpávajícím způsobem uváděla neúplný obsah vyhlášky "samosprávné". Autonomie jejího vydání naznačovala, kdo bude na dobytých územích nyní a v budoucnosti pánem.

Následujícího dne, 4. května 1945, místní vojenský velitel, jímž byl jmenován kapitán P.P. Jegorov, oznámil prostřednictvím vyhlášky Okresního úřadu a zastupujícího starosty města, že „české obyvatelstvo, s výjimkou

kolaborantů a fašistů, se upozorňuje, že požívá naprosté občanské svobody a ochrany ruského vojska“.

Ve Zlíně byla radost ze získané svobody a obnovení státní samostatnosti nesmírná a po zásluze patřily největší díly jeho obyvatel Rudé armádě. Byly vyjádřeny nejen vyvěšením rudých a československých vlajek dne 3. května roku 1945, ale především jejich vztahem k sovětským vojákům. Jak uvedl tehdejší tisk, „lidé jásali, plakali a objímali se radostí, ale také proklínali ty, kteří nás dosud rdousili nebo pomáhali rdousit“. V těchto chvílích si hluboce uvědomovali a vnitřně pocítili, že to byla „právě Rudá armáda, která nám přinesla svobodu, opravdovou svobodu československému lidu“.

Výrazem upřímného vztahu obyvatel Zlína k armádě osvoboditelce byly však i konkrétní činy vycházející z vnitřního přesvědčení. Sovětští vojáci se stali hosty mnoha obyvatel města a poznali jejich pohostinnost a slovanskou příbuznost. Nechyběla ani snaha získat některého z nich za adoptivního syna. Lidé vojáky hostili a dali jim největší díl z toho, co jim vůbec ještě zbylo. Mezi občany a vojáky bylo navázáno mnoho osobních kontaktů, z nichž mnohé přetrvaly celá léta a některé až dodnes.

Pracující četných oddělení v baťovce provedli peněžní sbírky pro poraněné sovětské vojáky léčící se ve zlínské nemocnici (Zaměstnanci odd. 8001 – 8004 darovali částku 8 000 korun. -vsuvka F.V.). Od nového vedení závodů zakoupili obuv a darovali ji 35 vojákům, kteří osvobozovali město a továrnu a nyní ji pomáhali ještě střežit (návrh zaměstnanců odd. 4713 závodnímu výboru. –vsuvka F.V.). Rovněž závodní výbor přispěl do mozaiky činů vděčnosti realizací návrhu, aby jistý počet výrobků byl zaslán dětem do Moskvy, čímž se „Zlín zařadí mezi první, kteří splatí malou splátku svým slovanským bratřím za naše vysvobození z germánské tyranie“.

Sovětští vojáci se stali nejen osvoboditeli města, ale také prvními vyslanci socialistického státu a obyvatelé je takto přijímali a zahrnovali láskou, pozorností a vděčností. Vojenský velitel města, kapitán P.P. Jegorov, na tyto projevy reagoval na shromáždění zlínských občanů dne 6. května 1945 slovy: „Dovolte, abych vám za Rudou armádu vyjádřil nejvřelejší pozdravy a díky za projevy vašeho přátelství a vřelé přijetí. Když jsem přišel do Zlína a rozhlížel se kolem sebe, viděl jsem ihned váš dobrý vztah k Rudé armádě. Tento váš vztah k Rudé armádě plně oceňuji. Je to dík porozumění a přátelské pomoci našich bratrských národů, že jsme tak rychle přispěli k úplnému zničení hitlerovské fašistické armády ... Ještě jednou náš vřelý a srdečný pozdrav. Ať žije československo-sovětské přátelství!“

Týž den vyjádřili svůj dík a obdiv občané partyzánským jednotkám, organizovaným v 1. čs. partyzánské brigádě J. Žižky, při jejich slavnostním defilé. Bylo to poděkování za svízelný, strastiplný, ale obětavý boj proti německému fašismu nejen v našem okrese, nýbrž i v přilehlých regionech. Partyzány a jejich velitele, majora D.B. Murzina, zdobila skromnost, kterou při svém odchodu vyjádřil slovy: „Bez vaší pomoci, bez vašich informací a zpravodajství bych ani já na Moravě nemohl splnit svůj úkol, který jsem obdržel“ (major D.B. Murzin odešel ze Zlína 25.5.1945. –vsuvka F.V.). Výrazem uznání lidově demokratického státu za aktivní příspěvek partyzánské brigády k vítězství nad fašismem bylo vyznamenání Čs. válečným křížem 1939 (Celkem byl oceněno 21 partyzánů, z toho 2 obdrželi Čsl. válečný kříž 1939, 12 medaili Za chrabrost a 7 medaili Za zásluhy II. stupně. –vsuvka F.V.).

Tribuna (balkon) zlínské radnice při manifestaci na nám. Míru 6. V. 1945

Od ustavení orgánů komunistické strany ve Zlíně probíhala jednání o vytvoření nových orgánů politické moci lidu, národních výborů. Přípravy na vytvoření ilegálního národního výboru, organizované Naší pravdou, byly na počátku února roku 1945 přerušeny. Gestapu se tehdy podařilo zatknout 34 aktivních účastníků uvedené odbojové organizace, kteří byli posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu a s transportem KL 3 usmrceni (Z členů komunistické strany okresu Zlín bylo popraveno 60 členů: ze Zlína 34, Březnice 16, Otrokovic 3, Želechovic 3, Bohuslavic 1 a ze Salaše 3. Byl to téměř každý druhý člen komunistické strany [z počtu asi 130] –vsuvka F.V.). Členy národních výborů měli být především bojovníci proti fašistické nadvládě, zástupci politických stran a všenárodních organizací vytvořivších Národní frontu, jako svazek pracujících měst a venkova.

Ve Zlíně bylo respektování uvedených zásad při utváření národního výboru zvláště důležité. V některých obcích okresu došlo k založení národních výborů s přispěním samotných partyzánů z oddílu Jan Žižka – Ovčáček. V jiných místech se však projevily zištné snahy určitých lidí, usilujících ovlivnit jejich složení. Na tyto nežádoucí jevy upozornil leták 1. čs. partyzánské brigády, v němž bylo, mj., uvedeno: „ ... některé z těchto N.V (národních výborů – pozn. V.F.) byly sestaveny spekulačně, uměle a směřovaly k hájení úzkých zájmů (kupř. některé zájmové skupiny fy. Baťa)“.  Dále uváděl, že „N.V. musí být sestaveny nejen ze všech politických stran“, ale také s ohledem „na potřeby všeho obyvatelstva“.

Uvedené snahy vypočítané na provádění politiky za zády lidu neuspěly a v nově se rodícím lidově demokratickém státě ani neměly naději na úspěch. Obyvatelé města, kteří nadšeně oslavili Den vítězství, zvolili dne 12. května 1945 na veřejném shromáždění před Velkým kinem 42 členný Národní výbor Velkého Zlína. Velitel města, kapitán P.P. Jegorov, přivítal jeho vytvoření s přáním, aby dobře sloužil lidu a jeho zájmům. V prohlášení zvoleného výboru byly zhodnoceny zásluhy Rudé armády, spojeneckých vojsk, 1. čs. armádního sboru a partyzánů o osvobození, jenž byly předpokladem k návratu vlády do rukou českého a slovenského národa. Současně oznámil možnost vytváření odborových, družstevních, kulturních a dalších organizací i prohloubení občanských práv.

I ve Zlíně došla k naplnění slova Kl. Gottwalda: „Věru v historii se najde málo podobných případů, kdy velký a mocný spojenec, který přichází do země, aby ji osvobodil od proklaté a nenáviděné cizovlády, tak velkodušně vkládá správu této země do rukou jejího lidu. Nic nemůže skvěleji ilustrovat osvobozenecké poslání Rudé armády než tato okolnost.“

Mírové momenty:
Vpravo: stráž před velitelstvím Rudé armády ve zlínském zámku

Vlevo: rudoarmejky při společném fotografování

Národní výbor Velkého Zlína začal ihned uplatňovat svoji moc a naplňovat tu část svého prohlášení v němž uvedl, že „velké podniky a hlavně národně důležité podniky budou dány pod státní vedení. Bude přísně dbáno sociální spravedlnosti a zabráněno jakékoliv formě hospodářského útlaku“. Z jeho rozhodnutí byla do závodů firmy Baťa ve Zlíně dosazena národní správa a na jejich činnosti se začaly, poprvé v jeho půlstoleté historii, podílet jednotné odborové orgány a závodní rady. Jejich existence a působení bylo ve Zlíně důkazem, že moc v lidově demokratickém státě přechází do rukou dělnické třídy a ostatních pracujících, byť se na ní podílela i část čs. buržoasie. Výroba ve zlínských závodech byla pod vedením národní správy zahájena dne 14. května 1945 a teprve svobodná práce se stala znakem mírového života.

Ještě v této době byl život obyvatel města a závodů ztížen mnohými důsledky druhé světové války. Projevovaly se v zásobování nejnutnějšími potravinami, vodou i plynem, stejně jako četnými potížemi v dopravě (Národní správa se podílela materiálem a pracovními silami na opravě 6 mostů, aby zajistila dopravu zaměstnanců do zaměstnání. Především šlo o mosty na trati Břeclav – Přerov. – Na několik dní byla přerušena dodávka vody z městského vodovodu. – Zásobování plynem bylo obnoveno od 15.5.1945. – vsuvky F.V.). Chyběly základní materiály, suroviny a speciální stroje a výroba jen postupně a zvolna nabývala pravidelného rytmu. Mnohé překážky pomáhala překonávat nezměrná obětavost dělnictva a dalších pracujících i občanů města. Postupně byly zahojeny nejtěžší rány spočívající v mnohých škodách a život se vracel, byť s hořkými vzpomínkami na utrpení lidí, do běžných kolejí.

Rovněž sovětské vojenské vedení ve Zlíně, až do svého odchodu (Kapitán P.P. Jegorov se rozloučil se Zlínem dne 16. 7. 1945. Příslušníci ruského vojenského velitelství ve Zlíně odcházeli v listopadu 1945, kdy se s Československém rozloučila Rudá armáda. Vojenské velitelství Rudé armády bylo v průběhu bojů o Zlín a po jejich ukončení umístěno na Růmech a patrně i na Dlouhé ulici č. 8, posléze pak v Klubovním domě (tj. v zámku), a od července bylo přestěhováno do vily č. 1778 Nad ovčírnou; sovětští důstojníci (v počtu 5) bydleli U lomu č. 3110. –vsuvka F.V.), se aktivně podílelo na rozvoji nového svobodného života s pochopením a nevšední, neokázalou pomocí. Jeho zásluhou byly do závodů vráceny odvlečené stroje a zajišťovány nezbytné suroviny pro výrobu (Speciální stroje pro jehlárnu byly nalezeny v odstaveném vagóně v Kojetíně, měly odmontovány motorky, byly poškozené a zrezivělé. Na žádost národní správy podniku Baťa je Rudá armáda uvolnila pro výrobu ve Zlíně. Ze surovin pomáhalo vojenské velitelství zajišťovat surové kůže a hlavně syntetický kaučuk – bunu. –vsuvka F.V.). Velkomyslně a bez náhrady předalo do rukou národní správy i stroje, které náležely Sovětskému svazu jako válečná kořist.

Kolona vojenských nákladních aut s přívěsy, zásobujících bombardování přeživší provozy obuvnické výroby materiálem (v pozadí trosky vybombardované budovy). Jednalo se o převoz umělého kaučuku (buny), zabavené v obsazeném Německu.

Rudá armáda osvobodila obyvatele města Zlína, pracující závodů nejen od fašistické nadvlády, ale účinně jim pomáhala odstraňovat překážky v poválečném vývoji na cestě k novému životu.

Odjezd německých zajatců ze Zlína.

Němci byli po válce internováni v prostoru Rybníky (Baťa-Svit) v dřevěných barácích, které stojí dodnes zachovány. Jiná část zajatců byla ubytována na Kudlově, v oblasti zvané Zážlebí - zde jsou dřevěné baráky též doposud.

Zajatci se podíleli mimo odklízení trosek v továrně též např. na výstavbě pevných vozovek pro trolejbusovou dráhu (Zálešná, Díly). O kvalitě betonového běhounu vypovídá to, že cesta musela být pokryta novou vrstvou až v osmdesátých letech.