dajan bajanovič murzin

dle Rostislava Matulíka, redaktora předbabišovské „Mladé Fronty Dnes" a dalších zdrojů

Tommy Haroldova pouť (přepis rozhovoru s devadesátiletým D.B.M.)

Stručný životopis dle MF Dnes a internetových zdrojů

DAJAN BAJANOVIČ MURZIN (tatarsky Dayan Fatqolbayan uğlı Murzin, rusky Даян Баянович Мурзин), narozen 20. ledna 1921 ve vsi Staré Balkyly v Baškirské ASSR). Přežil válku, dožil se jednadevadesáti let († 9. února 2012 v baškirské Ufě), ač z jeho ročníku přežila válku pouze dvacetina mužské populace. Co nepostříleli Němci a jejich spojenci, pobili Stalinovi pohůnci.

Občan

Po studiích na střední škole absolvoval pedagogický institut a zastával funkci učitele, od 18. let ředitele venkovské školy.

Voják

Do války se zapojil ihned po napadení SSSR, v květnu 1941 absolvoval Rižské vojenské učiliště, sloužil jako pomocník velitele čety 10. střelecké divize Přibaltského vojenského okruhu. Na frontě bojoval od 22. června 1941, velel četě 10. střelecké divize, poté průzkumné četě a průzkumné rotě partyzánského oddílu Za vlast, který byl součástí partyzánského hnutí pod velením S. A. Kovpaka (působil v obsazené Litvě a Moldávii).

Rozvědčík

Od srpna 1942 do srpna 1943 byl agentem v první štábní rotě Turkestánské legie (šlo o protisovětský národovecký útvar, pomáhající nacistům). Výsledkem jeho diverzní prosovětské činnosti bylo přeběhnutí částí Turkestánské legie a také částí legie Idel-Ural k Rudé armádě.

V listopadu 1943 spolu se skupinou rozvědčíků zorganizoval v Moldávii partyzánský oddíl V. M. Molotova. Na území Vinnycké a Oděské oblasti Ukrajiny a v Moldávii bojoval do konce ledna 1944. V roce 1944 prodělal výcvik ve Speciální škole rozvědčíků partyzánského hnutí Ukrajiny. V srpnu 1944 seskočil se skupinou slovenských a českých rozvědčíků na Slovensku, na pomoc SNP a později kvůli organizaci partyzánského hnutí. Působil ve funkci náčelníka štábu a později velel partyzánské brigádě Jana Žižky. Na území Moravy a Čech bojoval až do 9. května 1945, napomohl m.j. k zajetí vrchního velitele tankových sil wehrmachtu Dietricha von Müllera.            

Veterán

Po válce v nemilosti sovětského komunistického vedení (bližší v článku).

Navzdory tomu pracoval ve školství v Bakalinském rajónu Baškirské ASSR. Studoval právo v Kazani a dálkově absolvoval Moskevskou státní právní univerzitu, pracoval jako pomocník prokurátora Abzelinského rajónu a pomocník prokurátora ve Sterlitamaku. V letech 1955–1960 působil jako starší vyšetřovatel prokuratury Baškirské ASSR, náčelník oddělení dodržování zákonnosti v místech výkonu trestu (naší terminologií prokurátorem – státním zástupcem  Baškirie).

D.B.M. obdržel vysoká sovětská i zahraniční vyznamenání, celkem jich bylo 86, zejména se mohl pyšnit všemi vysokými československými řády (Sověti mu za činnost v Československu neudělili nic), především titulem Hrdina ČSSR. Navíc je čestným občanem cca 16ti moravských a slovenských měst vč. Zlína.

Byl oceněn titulem Zasloužilý právník RSFSR (1972). Je čestným občanem celkem 16 českých a slovenských měst, čestným občanem Ufy. Murzinovo jméno nesla ulice ve Zlíně (nynější Dlouhá).

Koho děsil černý generál

MAJOR D.B. MURZIN PŘED MORAVOU A NA JEJÍM ÚZEMÍ

12. února 2012 zemřel v baškirském hlavním městě Ufě 91letý bývalý velitel partyzánů z východní Moravy Dajan Bajanovič Murzin. V pouhých třiadvaceti letech si od nacistů vysloužil přezdívku „černý generál"  a Hitler na něj osobně slíbil dva miliony říšských marek.

Sami Rusové museli o svém hrdinovi roku 2010 natočit dokumentární pořad v cyklu Zapomenuté osobnosti války. Zvláště podivně toto opomíjení válečníků vyznívá např. se (zaslouženou) pozorností, které se dostává našim aktérům heydrichiády. Ničivé zkreslování dějin, deformované zprvu propagandou komunistickou, pokračuje.  V následující stati se dopustíme několika drobných srovnání.

Ve Zlíně jsme po mjr. Murzinovi pojmenovali Dlouhou ulici (od 12. V. 1945 – tř. mjr. Murzina). Jde o jednu z hlavních silnic; po ní partyzáni dovedli německé obraně nečekaně do boku předvoj rusko-rumunských jednotek. Šlo o ocenění akce, D.B.M. osobně na této městské třídě zřejmě nikdy nebyl. Historický název Dlouhá byl roku 1971 přiřknut dnešní ulici Luční na Jižních svazích. Po převratu se název Dlouhá vrátil na své historické místo a na Murzina v tehdejší názvoborecké atmosféře nezbylo místo.

Nic není zadarmo, ani názvy ulic. Kapitánovi Murzinovi bylo třiadvacet let, když 21. srpna 1944 seskočil se sedmi sovětskými druhy a dvanácti Slováky na území, které ovládalo Slovenské národní povstání.

Při ústupových bojích přišla nová instrukce – odebrat se na území Moravy. Partyzáni se k nám prostříleli a získali tak jednu nepřekonatelnou prioritu. Představují jedinou bojovou skupinu, která se na území Protektorátu dostala jinak než vzdušným výsadkem.

Křest ohněm a vznik 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky se odehrál 25. září 1944 a stal se vůbec největším válečným vystoupením odboje na území Moravy a Čech. U Velkých Karlovic se utkalo asi 350 partyzánů a přesila Němců, boje trvaly jeden den.

Oblast Zlínska K.H. Frank opravdu nemiloval. Nejenže (oprávněně) podezříval fu. Baťa, že za jeho zády ve svých výzkumných ústavech a školách vysokoškolsky vzdělává Moravany a Čechy z Protektorátu. Navíc byl osobně ponížen, když jej odmítli v hotelu Viktoria   (dnes Moskva) ubytovat a on musel přenocovat na Společenském domě v Baťově.

Na takové odbojové vystoupení proti Němcům musela i odezva nějak vypadat, blížící se agonii Třetí říše navzdory. Následovala největší akce proti odboji. V listopadu 1944 proti „banditům" vyrazilo 13 tisíc dobře vyzbrojených mužů a velení se ujal K.H. Frank osobně. Od heydrichiády šlo o největší akci proti odboji.

Tomuto tlaku vcelku lehce vyzbrojení partyzáni se zkušeností z rozlehlé ruské země dobře neodolali. Moravanům to tak zřejmě nepřipadá, ale u nás je proti Rusku celkem přelidněno. Z téměř každého místa v přírodě vidíte v dálce nějakou vesnici, město nebo samotu. Každou chvíli potkáte sběrače hub, klestí, muže nesoucího lesem potravinové přilepšení pro svou rodinu ve městě, o dřevařích, hajných, myslivcích a orgánech státní moci nehovoře. V širé ruské krajině strávíte bez kontaktu s lidmi i několik dní, aniž byste se o to snažili.

Partyzánský oddíl při pochodu k hrobu padlých partyzánů na nám. Průkopníků (T.G. Masaryka), zde mezi Obchodním domem a vyrabovanou Tržnicí. V pozadí 21., pocuchaná střelbou.

Při boji s přesilou zahynul první velitel brigády, Slovák a komunista Ján Ušiak. Zastřelil se, když obklíčen vyhodnotil situaci jako bezvýchodnou. Pobit, resp. pozatýkán byl i štáb brigády a Murzin postřelen do nohy. Dnes relativně snadno řešitelné zranění tehdy vojáci odpykali smrtí. Dajan Bajanovič přežil.

Partyzáni, proškolení v sovětských školách, se poučili a přizpůsobili našim krajovým zvláštnostem.  Murzin - nyní hlavní velitel – brigádu rozdělil na menší skupiny a jejich působnost rozložil podél celé moravsko-slovenské hranice. Jeho činnost a nepolapitelnost byla tak výrazná, že na základě (údajné) neuskutečněné Führerovy pracovní cesty do Rumunska získal přezdívku „černý generál". Co je na této (Murzinem osobně presentované) historce pravda, nevíme. Je faktem, že již 23. srpna 1944 došlo v Rumunsku k převratu, dosavadní diktátor Antonescu byl králem Michalem I. svržen, Rumunské království vypovědělo válku mocnostem Osy a uzavřelo spojenectví s protihitlerovskou koalicí. Hitler přišel o jediný vydatnější zdroj ropy .... jenže partyzánská brigáda na území Moravy operovala výrazněji od 25. záři 1944.

29. října 1944 začalo dobývání Budapešti Rudou a Rumunskou armádou. Snad tam měl jet řídit vojenské operace nějaký říšský maršál či generál a nemohl projet Moravou. Hitler po ústupu do Berlína už nikam necestoval a kpt. Murzin se při svém vypravování po letech spletl. V čem se nemýlil je fakt, že na jeho hlavu byla vypsána odměna dva miliony říšských marek (srov. s udavačem atentátníků na zast. říšského protektora R. Heydricha – ten dostal 10 milionů protektorátních korun).

Murzin (vojenskou kvalifikací aktivní partyzánský rozvědčík) velmi rychle pochopil německý systém „volavčích sítí". Němci z jiných oblastí Protektorátu do pohraničních oblastí vysílali své konfidenty a provokatéry, systém nájemných udavačů fungoval dokonale. Nikdo si nemohl být jist ničím. Dnes se protlačuje názor, že celkem velkými donašeči byli Moravané, resp. Češi. V jistém sebemrskačství a opatrných snahách o revizi některých detailů války o samu existenci národů se přehlíží, že tuto „živnost" systematicky budovaly okupační úřady.

Tribuna (balkon) zlínské radnice při manifestaci na nám. Míru 6. V. 1945

BOJOVÉ PODMÍNKY, MURZINOVA BRIGÁDA A VÝSLEDKY

Podmínky mužů, kteří se brali za naši svobodu? V dnešní rozmazlené středo- a západoevropské civilizaci nepředstavitelné, nesdělitelné. Chlad, hlad, permanentní vlhko (vč. oděvů), chronický stres, způsobený strachem z nepřítele, který se mohl skrývat kdekoliv. Žádní padesátníci, zmobilizovaní tatíci 50+, kteří měli za úkol na okupovaných územích udržovat pořádek mezi civilisty. Po moravské partyzánské brigádě pásly speciální stíhací jednotky, dobře vybavené potřebným materiálem k zabíjení.  „Pravdu dnes už nelze nikomu říci. To se nedá vysvětlit, jaké to bylo, protože by to nikdo nepochopil. Lidé nepochopí situaci, ve které sami nebyli," prohlašoval po letech jeden z Murzinových spolubojovníků.

Všichni odbojáři spolupracovali se všemi, k politickému natřásání nebyl prostor. 1. čs. part. brigáda udržovala kontakty s britskou paraskupinou Wolfram (přijala od ní „nevratnou dotaci" sto tisíc říšských marek). Spolubojovníkem se mohl stát každý, kdo na to měl vůli, zdraví a psychiku. Přijal-li výše uvedené „nepodmínky" životní a nebyl-li to německý nebo protektorátní konfident, byl přijat.

Domnělí nebo skuteční zrádci byli popravování ihned nebo téměř ihned, většinou v lese nebo boji. Tyto činy nelze poměřovati mírovou optikou, zde šlo – jako stále ve všem – o holé přežití.

Sám Murzin hovořil o své brigádě jako o mezinárodní. Jednotkou postupně prošlo 1 532 bojovníků, z nichž 1 116 obdrželo dekret charakteru čs. partyzána. Za devět měsíců padlo a bylo zraněno či zajato 633 lidí. Pro Murzinovu budoucnost představovalo problém hlavně zastřelení dalšího sovětského velitele Stěpanova. Stalo se tak v chaotické přestřelce a kdo zná detailní situace válečných střetů, ví, že zpětně prokázat se nedá vlastně nic.

V jednotce vedle většiny Moravanů bojovali i Tataři, Kazaši, Češi, Rusové, Maďaři, Belgičané, Němci a dva Britové (syn jednoho z nich, Jacka Howlanda, později šířil povědomí o part. brigádě J. Žižky v Británii). (dle M.F. Dnes) Murzin ve svých rozhovorech uvedl tyto národnosti: Rusové, Moravané (Češi), Poláci, Slováci, Angličané, Italové, Maďaři, Rumuni, Američané a Němci – komunisté. Murzin sám byl Tatar, zde fungoval rozdíl mentalit – byl prchlivý, ale mimořádně schopný a učenlivý.

Murzinova zmínka o komunistech je zajímavá. Ruští partyzáni jsou dnes cejchováni coby předvoj stalinismu, i když se většinou jednalo o uprchlé válečné zajatce. 1. čs. brigáda Jana Žižky – ač pod sovětským vedením – nefungovala dle sovětského politruckého modelu.  Nevytvořila se tam ani základní komunistická buňka, nikdo z přeživších Rusů neudělal poválečnou kariéru ve zpravodajských či mocenských strukturách. Co se Murzina týká, byl rád, že jej nechali žít.

Válečné úspěchy brigády, ty nadhodnocené, známe z jednoho Murzinova výslechu u NKVD (jako první ovšem kpt. Muzina trápila sovětská vojenská kontrarozvědka СМЕРШ, СМЕРть Шпионам /Smrt špionům/, a to už  v květnu 1945 ve Zlíně). Prý bylo zabito 1 179 nacistů, 1 017 jich bylo zraněno a 812 zajato. Vykolejili 34 transportů, 424 vagonů a 10 vagonů s municí. Partyzáni z brigády zničili nebo poškodili 53 tanků, 18 letadel, 50 transportérů, 201 automobilů, 63 cisteren s hořlavinami, 10 děl a 6 skladišť. Pokud si představíme hospodářský stav Velkého Německa v posledním půlroce války, nevěříme, že takový technický potenciál se vyskytoval v lesích okolo moravsko-slovenské hranice. Skutečné a potvrzené výsledky se ale zřejmě nikdy nedozvíme.

František Pavlíček (scénárista Třech oříšků pro Popelku) se z Murzinem osobně znal a rád uváděl výrok „černého generála", který nás Moravany musí hodně těšit: „Valaši jsou jediné bojeschopné etnikum na území Čech a Moravy". Generál z Tobruku Karel Klapálek zase vysoce hodnotil činnost partyzánů na východní Moravě – díky nim 1. čs. armádní sbor postupoval do hloubi Moravy daleko rychleji.

PO VÁLCE

Murzin válku přežil. Jako jediný ze sovětských velitelů na Moravě. Pozoruhodné je to i proto, že byl ročník 1921, z nějž v Rusku zůstalo naživu cca 5 % mužů. Murzinovi rodiče měli deset synů, šest z nich odešlo na frontu, vrátili se dva. Výhra? Život zachoval, nebezpečí nepominulo. Mít v paranoidním sovětském stalinském systému kvalifikaci rozvědčíka, navíc spolupracujícího s nekomunistickými odbojovými strukturami, zapříčinilo své. Slavnostní shromáždění na zlínské radnici 6. května 1945 (snímek) zachytilo neklidného, rozpačitého mladíka  s černou bradkou. Za levým ramenem stojí vojenský velitel města Jegorov (mimochodem také kapitán), po pravici ob jednoho muže Dominik Čipera, jinak je balkon plný doposud nepozatýkaných představitelů města.

Nemilost stalinských sekerášů přežil. Stáhnul se do Ufy, ze zapomnění jej vydolovali až Čechoslováci – vyžádali si jej na oslavy desátého výročí porážky fašismu na Moravě. Potom se mu podařilo vystudovat práva a zastávat funkci prokurátora v Baškorostánu. Vyzdvihnout do vyšší funkce se ho pokusil neostalinista Leonid Iljič Brežněv, se kterým se znali z pětačtyřicátého roku. Murzin ale (roku 1969) povýšení a přestup do Moskvy odmítnul a dosloužil do důchodu ve výše uvedené funkci.

MORAVSKÝ, ČESKÝ A VÝCHODNÍ ODBOJ

Společenská zákonitost? Kyvadlový efekt při výkladu dějin funguje.

Vše se opakuje, po převratu ovšem s opačnými znaménky. Moravské, československé, resp. světové dějiny snad ani nejde vykládat jako celistvý příběh, vyznívá jako přetlačování znesvářených skupin, které protivníka vymazávají z oficiálních dějin.

Nyní zapomnění, popřípadě kritiku schytává východní a domácí odboj. Pomluvy a mlčení, které za rudé totality postihly západní a nekomunistický domácí odboj, se téměř mechanicky aplikovaly na odboj podporovaný Sověty. Doslova přes noc se mu začala vytýkat výše ztrát, neefektivnost, tvrdé dopady na civilní obyvatelstvo, došlo i na špionážní motivy – tedy vše, co kdysi komunistická propaganda šířila okolo západních letců a parašutistů.

Kyvadlo se vrací, nezůstává směřovat nehnuto k zemskému středu. Za komunistů se partyzáni glorifikovali za každou cenu (s tím se kupodivu svezli i jejich italští a francouzští kolegové, Jugoslávce jsme veřejně oslavili až po Stalinově smrti); o zrádcích a zbabělcích se nesmělo hovořit a psát. Tuto krustu v letech šedesátých pár spisovatelů (Škvorecký, Mňačko, ...) narušilo. Nekomunistický odboj zmizel. Z učebnic úplně, o Obraně národa, ÚVODu a dalších jsme se mohli dočíst pouze v odborných nebo populárně naučných publikacích. Nebo ... když už se účast nedala obejít. President Ludvík Svoboda byl do opuštění území Protektorátu členem Obrany národa (nebyl komunistou), náš zlínský člen Obrany národa, tvůrce moderního Zlína arch. Miroslav Lorenc byl jako odbojář a jeden z velitelů zatčen a Němci zavražděn. To se příliš ututlat nedá .....

Většina řadových partyzánů neměla vyhraněné politické přesvědčení, šlo o celkem pestrou směs mužů různých národností, osudů, společenského postavení a vzdělání. Pokud byli nadšeni Rudou armádou, odráželo to náladu ve společnosti.

Jestli jsme se po listopadovém převratu v roce 1989 těšili, že historikové doplní mezery v našem poznání, brzy nás těšení přešlo. Pátrání po 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky se stalo velmi, velmi neatraktivním, navíc šlo o celkem náročnou činnost jak faktograficky, tak finančně. Promrhali jsme moment, kdy ještě žili přímí pamětníci.

Téma se uvolnilo pro publicisty, filmové scénáristy a vykladače dějin nejrůznější úrovně. Tito začali zdůrazňovat hlavně záporné vlastnosti partyzánů. Vžil se obraz partyzána alkoholika, zloděje okrádajícího chudé venkovany, případně rovnou vraha.

Specifika ilegálního boje padla za oběť manipulaci. Nepřirozeně se vedla dělící čára mezi pasekáři, kteří partyzánům pomáhali a platili za to krutou daň a odbojáři, kteří je do ohrožení „zbytečně" dostávali. Jak se tyto dvě skupiny „nekamarádily" dokládají následující dva obrázky:  potvrzení vydaného ve prospěch pasekáře velitelstvím 1. čsl. partyzánské brigády Jana Žižky + na jeho základě vystaveného osvědčení.

Poslední kopance dostávají odbojáři kupodivu až po roce 2000. To už je východní odboj upozaděn a mladá generace, uvažující o válce bez reálného konceptu nepřítele a bez zkušeností z vojenské služby nebo bojových nasazení s cílem výnosné senzace „objevila" charakterové nedostatky odbojářů včetně „sexuálních výstřelků" západních parašutistů, jako by ty byly hlavní, a nikoli narušování okupačních struktur.

Jednou z dalších falší novodobého shazování odbojářů je připojování se k odboji v březnu-dubnu 1945. I tito lidé toho stačili prožít docela dost a riziko ztráty majetku a života nebylo o nic menší nežli u odbojářů z let 1939 – 1944. Ano, doba odporu byla kratší. Německá organizace i v těle skomírající Třetí říše fungovala, fronta se blížila a represe se stupňovaly. Domy a celé vesnice hořely bez varování. V dubnu 1945 nikdo navíc netušil, jak rychle válka skončí – přibližnou podobu bychom našli v říjnu 1989, kdy většina Moravanů věděla, že společnost řízená komunisty prochází změnou, ale nepočítala s naprostým pádem totalitní struktury.

V říjnu 1989 nehrozila za podpis „Charty 77" nebo petice „Několik vět" poprava ani vězení. Určitě nějaký ten výslech, domovní prohlídka a potíže v práci, při volbě povolání dětí a pod. Kolik lidí za těchto relativně měkkých podmínek do převratu podepsalo? Čtyřicet tisíc z patnácti milionů Čechoslováků. 2,7 ‰.

Osudy Murzinovy brigády ukazují ještě jednu opomíjenou okolnost. Za Protektorátu pořád existovala iluse, že lze v závětří přežít, chodit do práce, o nic se nestarat a nikde zbytečně nemluvit. Kdo se stal partyzánem, musel se k tomu rozhodnout. Je to složitější volba než v situacích, když člověku v důsledku vnějších tlaků nic jiného nezbývá.

V Protektorátě se lidé, nacházející se v běžných pozicích pracujících/studujících obyvatel, rozhodovali z vnitřního přesvědčení – nebyli tím lepšími bojovníky, ale jejich rozhodnutí mělo obrovskou váhu. Opatřiti si zbraně bylo prakticky nemožné a člověk nevěděl, na koho se se svým rozhodnutím obrátit – panovala veliká pravděpodobnost, že spadne do některé z „volavčích sítí".

Odborníci, srovnávající náš odboj například s Holandskem, Jugoslávií či Polskem nakonec dospívají k závěru, že co do množství partyzánů na počet obyvatel odpovídá tomu, co se dělo kdekoli jinde v okupovaných zemích. A tam i tady zbylo nakonec dost těch, po nichž neštěkne ani pes.