Jan (John) Hoza

a jeho vila v Mladcové

 (TEP (?) 1991, autor neznámý, pravděpodobně E. Staša);

 dále „zlínweb“(Steska), „Marek Belza“ a “batastory“ (Křeček, Fuchsová, Mojžíšek)

Platí-li podle slovníku jazyka českého, že vila je „lepší obytný dům pro jednu rodinu“, pak i v tomto případě jde o vilu. I když v porovnání s domy ostatních představitelů firmy Baťa skromnější a dá se říci že i méně reprezentativní. Navíc stojí v Mladcové, což má své rodácké kořeny. Postavili ji na pozemku zvaném Vinohrádek, který patřil rodině Hozově a kde se v roce 1894 narodil syn Jan. Ale o vile více až později. Obraťme ponejprv pozornost na jejího majitele, jehož životní osudy jsou v mnohém pro lidi začínající u Baťů dost příznačné. Koho si máme představit za vizitkou Jan Hoza?

Vše vypuklo v roce 1908, zlínská obuvnická továrna  začínala na pozemcích naproti nádraží a Tomáš Baťa si zakoupil své první osobní auto značky Laurin & Klement. Jan Hoza (nar. 24. srpna 1894), již měl za sebou obecnou a měšťanskou školu a absolvoval v té době svá učňovská léta – u firmy Baťa a v oboru zámečník (strojník). Nové auto stálo uzamknuto v tovární garáži, navíc pojištěno vysloveným příkazem šéfa, že jej může řídit pouze jeho majitel.

Až jednoho dne zatelefonoval Tomáš Baťa z Brna, aby připravili automobil „zítra na cestu“. Ale koho ke stroji poslat? Zvolili proto nejnadanějšího, obratného a učenlivého kluka – Jana Hozu. Říkalo se, že se vyznal opravdu ve všech strojích firmy (podobným talentem zřejmě vynikal i o dva roky mladší Jan A. Baťa, který se sice vyučil obuvníkem, ale celou svou praxi orientoval spíše ke strojírenství a obuvnictví „pouze“ managoval).

A tak se stalo, že nejlepší strojnický učeň Jan Hoza byl vybrán, aby zajel pro šéfa k půlnočnímu vlaku do Kojetína. Od té doby ani ne patnáctiletý stal se osobním šoférem Tomáše Bati. Tenkrát nebylo třeba řidičského průkazu. – I když .... buďme pokud možno úplní, z dob před první světovou válkou nemáme mnoho zpráv a chytáme každičkou pověst ..... traduje se, že učedník Hoza nejen připravil vůz k jízdě, ale navíc se s ním drze projel po továrním dvoře. Vedoucí jej sice potrestal, ale Tomáš Baťa se po vyslechnutí celé causy přiklonil na Hozovu stranu, pochválil jej za vyzkoušení kvality práce, podrobil ještě několika drobným pokusům a ustanovil svým osobním řidičem. Druhá varianta příběhu zdá se navíc pravděpodobnější – nejen že zapadá do charakteristiky povahy Tomáše Bati, ale navíc – automobil měl být připraven k cestě, neměl jet do Kojetína. A J.H. byl pečlivý při přípravě.

 Jan Hoza neztratil šéfovu důvěru ani potom, když se v roce 1913 (v noci z 31. října na 1. listopadu) v Malenovicích jejich automobil střetnul s neosvětleným koňským povozem. Událost, málem tragická, kterou zavinil opilý kočí, poznamenala Tomáše Baťu navždy. Oj povozu projela předním sklem vozu a zranila jej. Od té doby se mu táhla od středu čela do pravého obočí hluboká jizva. .... A zase – buďme úplní – traduje se také jiná verze – Malenovice souhlasí, stejně tak opilec, usnuvší na kozlíku vozu a oj namířená do silnice. Ale Tomáš Baťa řídí sám (tomu by také odpovídalo zranění, na sedadle spolujezdce by jej sice oj vozu mohla při určité konstelaci náhod zasáhnout také, ale otázka pak zní – co řidič Jan Hoza blíže u středu vozovky? Bez úrazu?) a po probrání se z třídenního bezvědomí a absolvování léčení ve Vídni se rozhoduje využívat v budoucnosti raději osobního šoféra. Jednoznačnosti příběhu nepřispívá ani vzhled automobilu – nemá totiž žádné přední sklo (viz fotografie). A vzpomeňme příkazu šéfa z roku 1908 – „auto mohu řídit pouze já .....“.

 Také si je třeba uvědomit, že nikým nekoordinovaný provoz koňských povozů a automobilů přinášel nevyhnutelné následky – statistiky např. zjistily, že v jednom roce před první světovou válkou boural každý třetí (!) automobil, registrovaný v Praze.

Pro náš příběh o Johnu Hozovi a jeho vile je ovšem rozhodující, že Tomáš Baťa na něj v případě, že se událost odehrála dle první varianty, nezanevřel. Na svého osobního šoféra nedal dopustit a podpořil jej, když se rozhodl odjet na zkušenou do Ameriky s několika dalšími mladíky. Tam dospěli prakticky měsíc před vyhlášením války Srbsku Rakouskem, 25. května 1914.

V Americe zůstal John Hoza po celou dobu první světové války. Pracoval jako mechanik i jako mistr v továrnách

ve Vernonu, New Yorku a jiných městech. Získal cenné zkušenosti odborné a životní a navázal kontakty, které se ukázaly užitečnými později po návratu do nové vlasti (Československa). Opět osvědčil svůj strojnický talent – zdokonalil např. svíčku do leteckého motoru. Za oceánem získal i americké státní občanství a přijal křestní jméno John.

Když se vrátil po válce do Zlína, přijali jej v lednu roku 1920 k firmě Baťa jako „ředitele“. Z továrního Sdělení  z roku 1923 se dovídáme, že spravoval dílny podpatkové a dřevoobráběcí a navíc spolupracoval s Tomášem a Janem Baťovými na zlepšování organizace výroby obuvi a strojnických dílen dle jejich i svých zkušeností.

Roku 1922 se opět vydává do U.S.A. – tentokrát opouští nové Československo, ale v době, kdy ve státě určují rytmus života sociální demokraté a jak takové šafářování vypadá, víme bohužel i z dnešní zkušenosti. Tomáš Baťa vážně uvažuje o vycestování z republiky a přesídlení do svobodného (čti nesocialistického) světa. I proto John Hoza po vylodění v Americe (19. června) nastupuje u Fordových závodů v Detroitu, aby se později účastnil neúspěšného pokusu Jana A. Bati o založení baťovské továrny v Lynnu (na sklonku roku 1920 pomáhal založit Bata Shoe & Leather Company of Lynn, Massachusetts a tam sloužil jako viceprezident a vedoucí továrny na obuv až do roku 1922). Jak obecně známo, ocitli se vzpomenutí dva pánové ve špatný čas na špatném místě – i americké hospodářství nebylo v nejlepším stavu a konkurence měla náramnou kapitálovou sílu, jíž se relativně mladá československá firma nemohla rovnat.

V roce 1924 - zpět doma – se John Hoza opět začíná podílet na rozvoji firmy Baťa. Jeho technický talent vynalézá nový sbíjecí stroj a stroj na lepení podpatků. Navíc se 4. července 1925 žení s Jenovefou Koudelovou. Inu, co nestihneš do třiceti, to už nenapravíš .....

V roce 1926 a následujících se podílí na zavádění gumařiny do Baťových závodů. Od výroby gumových podpatků přes gumovou obuv až po pneumatiky. Postupně rozšiřuje gumárny do pěti standardních budov. Roku 1930 se postupně zbavuje vedení dřevoobráběcích dílen a ujímá se funkce ředitele celých gumáren (1931-32).

Ve třicátém roce jej Tomáš Baťa poslal opět do Ameriky, aby se tam seznámil s vynálezcem poloautomatického lisu „Cenel“ na výrobu gumové obuvi. Tady se opět ukázaly Hozovy konstruktérské schopnosti, když s využitím lisu a poznatků z výroby automobilů vytvořil výrobní proces, který se pak v gumárenské výrobě ujal pod názvem „DVP-Direct-Vulcanized Process“. A přispěl tak k dlouhodobé technologické převaze Baťovy gumové obuvi na světovém trhu.

A že byl John Hoza člověkem intenzívní práce, ve světě zkušeným, naznačí stručný výčet jeho aktivit do německé okupace:

      Ještě z prosince 1938 máme záznam o vystoupení Johna Hozy v závodním rozhlase, kde se podělil o své zkušenosti odborné a životní. Krátce po okupaci se vydá na obchodní cestu do Anglie a Francie. Ve Francii navštěvuje J. A. Baťu v jeho pařížském bytě a informuje jej o zničení dokumentace týkající se zahraničních úvěrů a devizového hospodaření (proces proběhnul stejně jako pálení dokumentů v jiných situacích a režimech – v tohle ohledu byly firmy Baťa a Svit konzistentní - v kotelně elektrárny).

19. září 1939  definitivně zlínské závody opouští a odjíždí do Ameriky  - zprvu navštěvuje nám již známý Lynn v Massachusetts, zde působí coby vedoucí firmy. Brzy ovšem nastupuje do funkce generálního ředitele vznikajících Baťových továren Bata Shoe Co., Inc. v Belcampu (Maryland). Zde působí nejen po dobu druhé světové války, ale ještě chvíli po ní.

V Belcampu strávil John Hoza nejen úspěšná léta pracovní, ale i pozdější roky odpočinku (i v penzi působil coby člen správní rady). Do vlasti se již nevrátil. Dožil se vysokého věku, hodně přes osmdesát let a po smrti spočinul na významném místě (spíše českého) hřbitova. Tak vypadá ve stručnosti popsaná životní cesta strojnického učně Jana Hozy z Mladcové.

Jeho vila zůstala po celou dobu druhé světové války i později bez svého majitele. Postavili ji na severním okraji obce na parcele 560/1 a 2 a přidělili jí popisné číslo 107 na konci ulice Františka Bartoše, slavného mladcovského rodáka. Z původních plánů nám toho zůstalo velmi málo. Můžeme se pouze dočíst, že návrh vily vypracoval v dubnu 1931 zlínský architekt F. L. Gahura a plány schválil a podepsal 29. června téhož roku tehdejší mladcovský starosta Štyndl. Dále už se musíme řídit pouze vzpomínkami žijících pamětníků.

Patří k nim i výpověď paní Z.H., která nastoupila u Hozů jako hospodyně v únoru roku 1934 do nové vily, jejíž stavba byla dokončena už v průběhu roku třicettři. A do dnešního dne se téměř nezměnila.

I když, pravda, za těch pětasedmdesát let přece jen už poněkud zestárla. Sblížení s kudlovským rodákem architektem F. L. Gahurou nebylo náhodné. Ti dva si byli blízcí nejen generačně a svým vesnickým původem, ale i naturelem a představami o bydlení.

Ukazuje na to jednak poněkud skromnější velikost domu 13 x 12 metrů i přiměřenější „komfort“ disposičního řešení. Z malého zádveří od ulice se vstupovalo přes přijímací pokoj s otevřeným dřevěným schodištěm do patra a také do jídelny v přízemí. Na ni navazoval větší obytný pokoj se zimní zahradou, obrácenou k východu do zeleně a za ním kuchyň s příslušenstvím a vstupem na dvůr. V patře se nalézaly ložnice se šatnou, koupelnou a pracovnou. Suterén měl normální sklepy, kotelnu ústředního vytápění a garáž na odvrácené straně s příjezdem od vstupní brány. Vcelku tedy standard kulturního bydlení, přiměřený požadavkům doby a společenskému postavení majitele. Tomu odpovídala kultivovaně řešená vnější architektura budovy s omítanými fasádami, zasazená citlivě do okolního prostředí.

Po celou dobu nepřítomnosti majitele spadala vila pod ochranu zlínského městského úřadu, obývala ji jedna rodina. Jen díky tomu a statečnému postoji tehdejších představitelů obce se objekt podařilo za války uchránit před násilnými stavebními úpravami německých úřadů. A tak se sem mohl v první polovině padesátých let celkem nenásilně a bez velkých úprav umístit dětský domov a od roku 1956 zde sídlí mateřská školka, která funguje podnes.

Jelikož zachování mateřské školky v Hozově vile mají v programu i některé politické strany, stojí možná za bližší pohled dění okolo tohoto domu po převratu v listopadu 1989. Objekt totiž nikdy nebyl vyvlastněn nebo převeden do majetku města, t.zn, že v katastru nemovitostí je veden coby majitel budovy a příslušných pozemků Jan Hoza. Dětské zařízení funguje celá léta díky zaužívanému zvyku.

V roce 1991 bylo na základě dohledaných archivních dokumentů konstatováno, že objekt vily se sice nacházel pod národní správou, nepodařilo se však nalézt protokol o nastolení tohoto právního stavu. Navíc se potvrdilo, že majitelem domu je stále Jan Hoza. Manželka J. Hozy zplnomocnila v roce 1993 pracovnici Min. zahraničí ČR k řešení narovnání vztahů mezi městem Zlínem a dědici. Následovala žádost o vyklizení budovy. Soud sice nařídil městu dům uvolnit, ale po odvolání krajský soud rozsudek zrušil de facto na základě procesních chyb.

Od roku 2003 se v U.S.A. uzavírá dědické řízení pí. Jenifer Craster-Johnsonové, oprávněné dědičky manželů Hozových. Ta má opět žádat o vyklizení nemovitosti. Causa se dále komplikuje, i na Mladcové žijí příbuzní Hozových, kteří se do dědického řízení dodatečně přihlásili. Ti jsou pro zachování dnešního statu quo.