náměstí míru - park  

Dle: akad.arch. Eduard Staša, tvůrce parku a bojovník za jeho další existenci po roce 1992 a 1993;  Zlínské noviny a Tep, 1992 a 1993

Úvodem:

To, co můžeme navštívit na místě bývalého parku na nám. Míru dnes, představuje kompromis mezi plány na zastavění pozemku a záměry ozelenění celé plochy. Torzo zeleně, která se zoufale snaží přežít ve zplodinách automobilů, nová kašna a lavičky. Záchodky upomínající Chevallierovy Zvonokosy. Toť vše. Ale díky Bohu alespoň za to.

Autor parku se čílí. Právem? Jeho texty pocházejí z roku 1992 a 1993.Ještě netuší, že buňky se dočkají nového tisíciletí a nápadně jich přibude.

Padalo to tehdy jako facky. Radnice se usnesla, že už ani jedna buňka navíc – a plesk! Čtyři nové okrové domečky oživují náměstí.

Chápejme autorův vztek a bezmoc. Zemřel 13. října 1998 a byl nucen zažít ještě další negativa rozvoje současného Zlína, především fatální ztrátu dynamiky rozvoje a plundrování zeleně.

Na závěr předmluvy upřesněme: autor hovoří o budově SPUSA, popř. Pragobanky. Jedná se o starý Janáčkův dům, dnešní Moravský peněžní ústav .

Ponořme se do rozjitřené atmosféry roku 1992 a 1993. Dožívá víceméně nefunkční Československo, závody ve Zlíně produkují miliony párů kvalitní obuvi a tisíce obráběcích strojů. Na náměstí Míru ve Zlíně opět něco budují a něco boří.

Psal se rok 1950 a na tehdejším Městském národním výboru a v atelieru Stavoprojektu se zrodila myšlenka vytvořit na starém zlínském (pardon, nyní gottwaldovském) náměstí park. Měl vzniknout na ploše, která zde zůstala po zbourání bloku domů.

Vzpomenutá likvidace celého domovního bloku začala v souvislosti se stavbou nové městské třídy T. Bati na počátku třicátých let. Z jižní strany náměstí zmizely staré objekty, jeho plocha se rozšířila dále o cca 80 metrů a hranice se zastavila na současné stavební čáře.

Na té vyrostly dnešní dvou a třípatrové domy s obchody, svou hmotou přiměřené zvětšenému půdorysu náměstí. To nabylo zcela nových parametrů, obtížně srovnatelných s původní disposicí. Po vzoru dalších československých obcí se i zde nabídla ojedinělá možnost vybudovat v centru města veřejný park.

Plochu po zbouraných domech dělila přibližně v poměru 1:2 cesta    – spojka mezi tř. T. Bati (Stalinovou) a předradničním prostorem. Vydržela zde až do konce osmdesátých let, kdy ji bylo možno v souvislosti s celkovou rekonstrukcí historického městského centra zrušit.

Před vznikem parku (1949-50)

Park s kašnou (nejedná se o původní požární nádrž z roku 1829, ale o nově zbudovaný objekt) plnil své poslání. Téměř 40 let. Zeleň za tu dobu vzrostla do krásy a vytvářela přirozený zelený masiv oddělující plochu náměstí od hlavní třídy. Klidová zóna vešla do podvědomí obyvatel a stala se součástí jejich života.

Parčík na náměstí Míru, jak jsme jej mohli poznat cca v roce 1982. Fotografii zaslal pan Otakar Křemének.

Urbanistické a dopravní proměny na konci osmdesátých let vytvořily reálné podmínky k propojení parkové zeleně směrem západním k domu, ve kterém sídlila SPUSA. S tím počítal i projekt na úpravu náměstí, schválený v roce 1987, dle něhož měl být park dotvořen do 31. prosince 1990.

Proč se tak nestalo, je dnes už obecně známo. „Buňky!“ Mohly být neméně atraktivně umístěny např. na okrajích parkoviště mezi Svitem a Gahurovou, nemusely blokovat obnovu parku na náměstí.

Hovořilo se o „zabuňkování a přebuňkování“ náměstí Míru, jako by šlo o nějakou nevinnou hru. Zastírala se tak podstata vážného problému, o němž lidé nebyli dostatečně informováni. Tento pocit podpořil i dojem z informační besedy s tajemníkem Úřadu města Zlína – výtah otisknul Tep 12. května 1992. Závislost dostavby náměstí na dořešení bloku domů mezi ulicí Sadovou a tř. T. Bati nebo na úpravě Bartošovy ulice byla zcela nevýznamná a posloužila spíše k odvedení pozornosti od věcí podstatných.

Ty se týkaly oprávněné kritiky na průběh úprav náměstí od roku 1987, kdy bylschválen projekt a vydáno stavební povolení s již zmíněným závazným dokončením úprav nejpozději do prosince 1990. Město práce velkoryse započalo, o dva roky později provedlo hlavní dlažbu s úpravami do dnešní podoby a na závěr mělo obnovit a rozšířit původní park. K tomu však již nedošlo. Náměstím prolétly listopadové události roku 1989. Dokončení úprav přešlo dle zákona na nový Úřad města Zlína (ÚMZ).

 Ve vyspělých zemích se dodržuje pravidlo, že vlády nové přebírají závazky vlád předešlých, zvláště, když jsou kodifikovány platným správním rozhodnutím – zde stavebním povolením. To platí v plné míře i pro lokální úřady, které si ani s přáním využití popřevratové euforie nemohou dělat, co chtějí.

Místo hladce proběhnuvšího dotvoření parku obyvatele města šokovalo rozhodnutí ÚMZ z konce roku 1990 o výstavbě prodejních buněk. Zodpovědný představitel ÚMZ v novinách samozřejmě vše vysvětlil. Zdůvodnil, jak již je úředníkům do vínku dáno, hladce vše. Ujistil – za buňkami budou pokračovat parkové úpravy a stánky se do dvou let demontují a přemístí. Vše za cenu devastace parku, ač asfaltových ploch v centru města určitě nebyl nedostatek.

Začalo se s instalací. Do obvodu parku („do“ píši schválně, aby nedošlo k omylu, že někdo citlivě posadil dřevěné kiosky na dlažbu) se nasázely okrové dřevotřískové prodejní buňky a ten přestal sloužit veřejnosti. Teprve pod tlakem odborníků a obyvatel se znovu vybudovala kašna a od r. 1993 rozeběhla obnova parku mezi boudami. Památkáři ^a) se zasloužili o to, že úřady musely buňky prohlásit za krátkodobé provisorium ^b) .

Původně jejich dočasné fungování kompetentní orgány plánovaly skončit v únoru 1993. Zárukou, že se tak stane, měla být existence sedmnácti více než čtyřicetiletých krásných lip a smrků, resp. jejich ekologická ochrana.

Zárukou čeho? Odstranění buněk, jistě. Ale také zlikvidování hrozby výstavby veřejné budovy (k tomu se ještě dostaneme) a současně zachování parku. Jako by městu nestačil úbytek zeleně, o kterou nás připravila lidská lhostejnost, vandalství nebo úřednická bezzásadovost.

Až pozdější šetření prokázalo, že při instalaci buněk stavební úřad města několikrát porušil předpisy a zákony o územně stavebním řízení. Kdyby úředníci postupovali regulérně, sotva kdy by papundeklové kiosky na nám. Míru stály.

Podej ale byrokratovi pero a sebere ti celou peněženku. Brzy vyšlo najevo, že ze strany Úřadu města Zlína šlo o zpochybnění existence parku vůbec. Spustil mediální erozi – nenápadným způsobem, dílčími a neúplnými informacemi město připravovalo své obyvatele na to, že místo parku se tu připravuje výstavba veřejné budovy ^c) .

Objektivní a průhledná informovanost v tomto směru chybí dodnes. Otevřel se spor mezi zastánci zachování a obnovy parku a skupinou těch, kteří zde prosazovali stavbu víceúčelové veřejné budovy.

Ta myšlenka se vylíhnula v útvaru hlavního architekta už roku 1980, tedy v době, kdy na náměstí existoval třicetiletý park. Vše ovšem schvalovaly orgány komunistického režimu, ignorující ochranu zeleně a životního prostředí. Územní plán z roku 1980, vývojem dávno překonaný, měl být dle zákonných pravidel revidován a podroben novému připomínkovému a schvalovacímu řízení. Místo toho s ním úředníci po dvanácti letech mávali nad hlavami jako s plnohodnotným dokumentem.

Při prosazování výstavby veřejné budovy někdo vyštrachal zcela neoprávněný požadavek – obnovit historický (původně středověký) půdorys náměstí. Pak se k němu přilepily komerčně-podnikatelské zájmy, které jako vždy převážily zájmy ochrany zeleně a životního prostředí.

 Po čtyřiceti letech existence parku měl někdo odvahu, nebo spíše drzost a sdostatek omezenosti prohlašovat jej za „budoucí staveniště plánované budovy“. Zkáze by nepodlehla pouze zmíněná zeleň, ale nyní už i kašna, která vznikla v letech 1992-93 a stála poplatníky dva miliony korun.

Od tohoto momentu se vývoj pohyboval po dvou liniích. Jednu z nich vytyčovala budoucí stavba, druhou rozvoj parku. Ten se sice začal po dvouleté násilné odmlce (1993) obnovovat, ale problém spočíval v tom, že nemělo jít o rekonstrukci trvalou a konečnou. Útok přišel s náležitou pompou.

Rada města Zlína rozhodla o vypsání urbanisticko-architektonické soutěže na dostavbu náměstí Míru. „Dostavbou“ se rozumělo zřízení nové veřejné budovy právě na území parku (Zpravodaj Zlín 25. března 1993). Požadovaný rozsah objektu s více než 13 000 m² podlahové plochy nenechával nikoho na pochybách, že park má v budoucnosti zmizet z mapy obce. Pacifikační řeči o tom, že jej nahradí nějaké „ozeleněné atrium“ si mohl znepokojený obyvatel zařadit do kategorie nesmyslů.

Rozjetý vlak s veřejnou budovou se nezadržitelně valil dál. 

Marné byly kritiky byly kritiky a stížnosti radě a zastupitelstvu města Zlína, marně k primátorovi a čelným představitelům města směřovaly dopisy. Většina obyvatel nebyla nikdy dostatečně informována a netušila, že za t.zv. dostavbou náměstí Míru se skrývala budoucí likvidace parku. Nenapadlo je to zřejmě i proto, že kolem sebe tehdy viděli řadu nevyužitých možností a umrtvených investic, s nimiž si dodnes nevíme rady (obchodní centrum II. na Jižních svazích, čepkovské nákupní středisko s jeho možností vytvoření třetího „nadměstského“ centra). Reservy pro stavbu veřejných budov skýtalo i náměstí Práce, které již pětasedmdesát let marně čeká na své dokončení. O areálu Svitu nemluvě.

Možností stavění se tedy ukazovalo více, než je na město obdobné velikosti zdrávo. V tomto směru podle všeho chyběla i dostatečná a nezaujatá informovanost mnoha členů rady a zastupitelstva Úřadu města Zlína.  Proč obětovat park na náměstí Míru, který je nejen místem klidu a odpočinku, ale i stálou izolační zelení, oddělující dlážděnou plochu od ruchu ulice? Plýtvat penězi obyvatel pouze proto, že po tom touží autoři špatného a zastaralého návrhu z období minulého režimu – nebo spíše nějaké současná obchodně-podnikatelská „lobby“?

Chyběl-li v cause „park“ dostatek rozvahy a moudrosti, mohli rozhodnout sami obyvatelé města formou veřejné ankety. Ale to by možná vyžadovalo statečnost ještě větší, popř. zavrhnout tiché zájmy rozhodujících person.

Lokální plebiscity rozhodly již mnohé i v jiných městech. Ve Zlíně v tomto směru překvapilo mlčení a lhostejnost místních ochránců zeleně a životního prostředí.

Nezbývá nám než doufat, že v tomto dilematu o zachování parku nebo jeho zničení nepřeváží v myslích konšelů ono známé „po nás potopa“, popř. doufat v moudřejší rozhodování nějakých příštích zástupců voličů.

^a)

K výstavbě buněk došlo původně bez souhlasu výkonného orgánu památkové péče, jak to ukládá zákonná vyhláška o památkové zóně města.

^b)

Provisornost buňkoviště si vynutily okolnosti a dle toho se také naplňovala „krátkodobost“. První trvala „do února 1993“, další „ještě pět let“ a fakticky se kiosky začaly mizet v roce 2001.

^c)

Buňkoviště provázela řada poloinformací dle receptu „však ono to veřejnost přestane bavit“. Manipulovaný obyvatel se například mohl dozvědět, že:

* by bylo neúčelné zde ponechávat volné prostory minimálně pět let

* odstraněním buněk zmizí třicet obchodů z centra města (zmizí pouze z náměstí)

* není nic jednoduššího než buňky demontovat a umístit v jiné části města (tajemník ÚMZ na tiskové besedě)

* letos končí úprava horní části náměstí ozeleněním parku a smontováním kašny (únor 1993 – tiskovka náměstka primátora)

* rada ÚMZ zvažuje alternativní řešení, na kterém místě v budoucnu buňky využít (dtto)

* anketa obyvatel/čtenářů k dané problematice určitě bude (průzkum veřejného mínění skutečně proběhnul v roce 1994, pro park se vyslovilo 37 % obyvatel, pro objekt 57 %. Chybička se ale vloudila, dotazování organizoval magistrát – proto se hlavní architekt dále držel teorie, že „obyvatelé si musí na myšlenku zástavby zvyknout“).

P.S. Různá „buňkoviště“ řeší mnohá města v ČR, od Prahy až po tisícové městyse. Ze zlínského hlediska poučný je např. případ z dubna 2009, kdy městská část Praha VI. řeší otázku administrativního zázemí stavby metra. Hrozilo tam vykácení celého parku K Lánu.

5

Janáčkův/Hyblerův dům ve Školní ulici

Před prvním májem roku 1934 se jako první v bloku domů mezi starým náměstím a ulicí Komenského (pozdější tř. T. Bati) boural bývalý hostinec U Anděla, zvaný podle posledního majitele „Pagáčovo“. Potom přišly na řadu domy obchodníků Marka a Macháně, budova pošty  na Minaříkovém i další, až po válce v roce 1948 zmizely poslední   v akci „mládež bourá starý Zlín“. Dodnes nemáme vysvětleno, proč zůstal jako jediný z celého bloku stát právě objekt s č.p. 186. Kvůli jeho historii to určitě nebylo, k zemi šly „zasloužilejší“ budovy, i když ani ta nebyla zanedbatelná. Po převratu jsme v něm mohli najít SPUSA, espreso Vega, později Pragobanku, e-banku, prodejnu čaje, CS 21 Zlín s elektronikou, dnes v ní sídlí družstevní spořitelna.  Nás zajímá historie starší. V polovině minulého století, ještě jako přízemní, postavený v pseudorenesančním stylu, patřil dům správci zlínského velkostatku Eliášovi. Později se do rodiny přiženil a objekt zdědil sládek zlínského pivovaru  Jan Janáček. Vážený občan zlínský, jehož podoba se nám uchovala na fotografii „zlínské společnosti“ z roku 1890 , na které ovšem dominuje ředitel panství Vojtěch. Janáčka si pamatovali také naši pradědové z doby, kdy ještě před svou smrtí upravil bez úředního povolení námi sledovaný dům (původní podobu vidíme na snímku z roku 1907). Nárožní objekt, ne nepodobný domu Čistínovu   na jihovýchodním rohu náměstí a dokonce i hostinci Jugasovu u nádraží. Půvab starých zašlých časů (i když bez elektřiny, řádné lékařské péče a zdravotně nezávadné vody) nám přináší obrázek s průhledem do staré ulice Potrubné  (od roku 1925 Komenského), snímaný z místa před novou školou Františka Josefa I. dnes Krajskou knihovnou Františka Bartoše. O generaci později dům vlastnil Janáčkův zeť, učitel Čeněk Hybler, který stál u počátků zlínského učňovského školství a karieru završil coby  vedoucí Živnostenských škol (1932 – po dokončení stavby Živnostenské školy v nové Baťově školní čtvrti se stal jejím prvním ředitelem) a činovník veřejného života města. Lidsky představoval váženého a korektního pedagoga s noblesním vystupováním, který s přáteli každou neděli korsoval Pod kaštany. Přišel do Zlína učit na obecnou školu již v roce 1904, ale nás zajímá jeho zásah do charakteru objektu z roku 1928. Původně přízemnímu domu tehdy přibylo jedno patro a byl zmodernizován přibližně do dnešní podoby. Stavbu provedl druhý Janáčkův zeť, v té době majitel zlínské stavitelské firmy Josef Jarcovják, přišedší za války k firmě Baťa. V Janáčkově a Hyblerově rodině žila po léta také teta Eliášová, hospodyně na zlínské faře. Její jméno znamenalo pojítko s rodem původního majitele domu. Hyblerův dům (přestavěný) měl – jako dnes - v přízemí obchody, hlavní vchod byl z ulice Školní (tehdejší = dnes naproti McDonaldu) a vjezd do dvora z ulice Komenského (tř. T. Bati). V průběhu let se tu vystřídala řada živností a provozoven – od prvotního modiství a prodeje dětských kočárků až po espreso Vega (o bankách jsme již psali). Do podvědomí Zlíňanů se asi nejvíce zapsala t.zv. Elitka, původně název zde fungujícího nejznámějšího holičství a kadeřnictví, dle kterého začali obyvatelé nazývat celý objekt. Firma Baťa chtěla původně objekt zbořit společně s ostatními – v polovině třicátých let přišla s nabídkou na odkoupení domu a postavení nového v tehdy nově vznikající ulici Sadová. Majiteli se to ovšem zdálo příliš „za humnama“  a tak nakonec k dohodě nedošlo. Vzhledem ke skutečnosti, že k celkové rekonstrukci objektu došlo relativně nedávno (1928), byl z celého bouraného jižního bloku náměstí nejzachovalejší a svými přízemními prostory lákal velké množství zákazníků k návštěvě. To se stalo zřejmě hlavním důvodem, proč byl pro poválečnou radnici užitečný. Umístila zde (m.j.) i organizaci, sloužící příteli nejvěrnějšímu – Sovětskému svazu. Společenský útvar se jmenoval Svaz československo-sovětského přátelství a členství v něm zaručovalo přinejmenším jeden kladný bodík do kádrových papírů jak pro dotyčného občana, tak jeho potomky.