NÁMĚSTÍ PRÁCE

-perspektiva 1935

Dle: Pavel Novák - Zlínská architektura 1900 – 1950

neznámý autor – Zlínské noviny, asi 1992

Náměstí Práce ve Zlíně? Těch několik rozházených krabic od bot? Je ještě náměstím? Anebo – lépe – je už náměstím? Tímto vcelku bezkoncepčně vyplněným prostorem jsme se již na tomto webu zabývali. Popsali jeho vznik, rozvoj i úpadek. Tato stať budiž ouverturou ke zviditelnění pokusů o vyprojektování území. Podíváme se na jeden plán z roku 1935, graficky si pohrajeme s návrhem a navštívíme Františka Gahuru, jeho způsob uvažování.

Jeden z pilířů baťovského ideálního města – obsahují ho všechny industrializační návrhy – tvoří pevně strukturované městské centrum s náměstím a obchodní ulicí. Musí být situováno mezi hlavní branou závodu a obytnými čtvrtěmi.

Rozvíjející se Zlín poloviny dvacátých let (o době dřívější ani nemluvě) nesplňoval tento předpoklad ani náhodou. Původní idylické valašské městečko nemělo s představou vůbec nic společného, rodící se baťovské také trochu ‚minulo cíl‘. Továrna s bránou naproti nádraží, popř. mezi budovami 2 a 1, na jižní zeď závodu přilepená Letná, obchody rozptýlené mezi drobné živnostníky v historickém centru a baťovské prodejny v podniku nebo konsum z bývalé kontribučenské sýpky u Blažkovy vily.

Proč to? Ideální města malovali vizionáři na zelených loukách. Zlín byl do značné míry zadán předem.

Vrchním zlínským vizionářem přes konkrétní výstavbu, lze-li jej tak s odstupem let nazvat, byl František Gahura. Muž jej předcházející (Kotěra) neměl také snadnou úlohu, ale brzy zemřel. Pánové po Gahurovi následující hlavně rozvíjeli dané meze nebo proběhli Zlínem příliš krátce (Corbusier).

Určenost Zlína v konkrétních podmínkách stala se prapůvodem nahodilostí a improvizací v prostoru, který zhruba vymezoval panský dvůr  a ‚Horní Ernestinka‘ na východě, napříč procházející Březnická ulice  se stejnojmenným potokem na západě, panská ovčírna na jihu a zeď závodu (pozor, ne brána, ta se otevře až roku 1933) na severu.

Zde měl fungovat obchodní a zábavní základ ideálního průmyslového města Zlína. Původní, historické náměstí  v souladu s touto myšlenkou bylo upozaděno. Pár objektů vzniklo, spousta staveb zůstala pouze na papíře, popř. v hlavách projektantů. Vytvořili jsme vlastně málo: první obchodní dům (starou Tržnici), druhý obchodní dům (Prior) , Velké kino  a Společenský dům. Sociální ústav  zmizel již v roce 1965. Jednadvacítka oblast svou dominantou úspěšně ignoruje. Území, které se úplným náměstím nikdy nestalo.

Bezradnost v tomto prostoru se úspěšně zahnízdila až do pádu hybatelů dynamiky města, obuvnického, kožedělného a značné části strojírenského a stavebního průmyslu ve druhé polovině devadesátých let. Poté tlak na komplexní dořešení území pro desetitisíce pracujících pominul, roztříštěnost zůstane zachována. Sporadické aktivity po roce 2000 spíše podtrhují prázdnotu a investiční bezčasí.

V roce 1935 panovala jiná situace. Firma Baťa a.s. překonala divoký propad výroby z předchozího roku. Její majitel Jan A. Baťa buduje zdatně jak Zlín a československá zázemí výroby, tak světovou obuvnickou organizaci (holding Leader A.G.). František Lýdie Gahura (Jana Baťu opravdu nemá rád, svou práci městského architekta a starostu Dominika Čiperu ano) plánuje. Pojďme se zasnít ....

Třicátý pátý je významný mnoha zlínsko-architektonickými událostmi. Mezinárodní soutěží na rodinný domek, Le Corbusierem ve Zlíně – a staví se. Lze si ještě namlouvat, že Hitler nebude tak nebezpečný, jak to věští Hugo Vavrečka a vykřikují levičáci.

František Gahura opět modeluje náměstí. Již počtvrté. Náčrt z roku 1927 ani regulace z let 1931 a 1934 neustály rychlou zkoušku časem. Snad se mu nyní povede rozčísnout gordický uzel zmateně rozstříknutého osídlení. Musí uvažovat několik desítek let dopředu.

Návrhy z roku 1931 rozmetalo přesunutí závodní brány. Nevadí. Po čtyřech letech (25. září 1935) Gahura zveřejňuje plán na radikální přestavbu tak, aby se náměstí Práce stalo skutečným pracovním a společenským střediskem nového Zlína.

Nynější budova kina pro tři tisíce osob bude přenesena dále na jih do úrovně Společenského domu /1/. Nynější Sociální ústav o dvou poschodích se zboří, aby se náměstí mohlo volně šířit dále na západ. Západní frontu náměstí vyplní čtverhran budovy veřejných úřadů /2/. Za ním ve směru západním pokračují objekty městských lázní, ústřední prádelny a především desetiposchoďového několikakřídlého mrakodrapu ústředního nemocničního ústavu, v němž se bude soustřeďovat sociální a zdravotní péče města a celého zlínského okresu.

Jižní stranu náměstí Práce bude tvořit Společenský dům, dále projektovaná budova divadla /3/ a nového kina /4/.

Východní strana náměstí zůstane poměrně nezměněna, pouze budova nynější Tržnice bude stržena.

Dominantu rozšířeného náměstí Práce vytvoří na severní straně nová správní budova o patnácti poschodích v šířce 185 metrů /21 + 21a/. Před správní budovou vzniknou trávníkové plochy o šířce až 35 metrů a celkové délce 400 m. Nad nimi se zvedá vlastní náměstí o šířce 250 m, do hloubky 185 m. Zabírá plochu okolo 38 tisíc čtverečních metrů a bude tedy největším náměstím na Moravě. Svou velikostí se vyrovná i Václavskému náměstí v Praze, které má rozlohu 38 800 m².

Zároveň s rozšířením náměstí bude vyřešena doprava před hlavním vstupem do Baťových závodů. Třicet metrů široká třída Tomáše Bati povede v průkopu a frekvence ze závodů se přesune přímo na náměstí Práce po široké plošině /5/, překlenující průkop, čímž budou dnešní komunikační obtíže v daném prostoru odstraněny.

Konec snu. Pokud hovoří Gahura o správní budově v celkové šíři 185 m, jedná se o stavby dvě – ‚dvojitou‘ jednadvacítku – objekt na maketě vlevo nahoře /21/ skutečně vyrostl, pravý vzhledem k ekonomicko-historickému vývoji nebyl nikdy ani započat.

Gahura tímto projektem problematiku náměstí neopouští. Za rok navrhuje plán další, potřetí (a naposledy) kreslí území před hlavní bránou v roce 1942. V dalších přístupech stále více a více popírá stávající stav prostoru, původní objekty potlačuje a vytváří kompozici víceméně novou. Staví pomníky, přemonumentalizovává. Až k nereálnosti. Ve válečných letech není divu.