První Baťův internát

akad. arch. Eduard Staša, Tep, 1991

Ondřej Ševeček – Zrození Baťovy průmyslové metropole

Dobu výstavby Baťova prvního internátu "Náš domov" je možné situovat do počátku éry bezpříkladného hospodářského růstu, projevující se progresivním nárůstem počtu obyvatel v letech 1924 – 1931 a paralelním nástupem masové závodní bytové výstavby fy. Baťa (po roce 1925), která, i při své mohutnosti, nestačila plně pokrýt reálnou potřebu rychle rostoucí městské společnosti. Vznikly byty, školy, internáty, nemocnice, hotel, obchodní dům a obchody, mlékárna a jatka, obilné silo,  položeny komunikace, instalována kanalisace, vodovod a další.

Vše – pomineme-li nutnost zajistit bydlení desetitisícům zaměstnanců – na základě úvahy Tomáše Bati, že takové zaměření investiční politiky, kde všechny její články vytvářejí určité vymezené podmínky pro rozvoj a růst výroby, je levnější než plnění daňových povinností vůči obci a státu. Neboť daně nešlo stoprocentně usměrnit ku prospěchu vlastního podnikání a byly spravovány institucemi, o jejichž schopnostech a zodpovědnosti více než pochyboval.

Úvaha zprvu vedla k rozhodnutí jen minimálně investovat do nevýrobní sféry, a pouze potud, pokud se efekt projevil v konkrétních ekonomických přínosech. Proto město zůstalo dlouho nevybaveno veřejnými objekty, které ku rozvoji společenského a kulturního života nezbytně potřebovalo. Podepsala se zde také expanse mimo Zlín, Moravu a Č.S.R. Vývoz kapitálu zapříčiňovaly v první řadě celní přehrady, kvůli kterým musely být (viditelně od r. 1931) přednostně financovány zahraniční továrny firmy.

Jiná situace nastávala v případě hromadného ubytování zaměstnanců – přímý vliv na produktivitu práce zde byl neoddiskutovatelný. Proto má historie ubytování zaměstnanců ve Zlíně květnatou tradici a dodnes určuje charakter města. Pro únosnost se dopustíme až brutálního zjednodušení a v následujícím textu se budeme zabývat pouze nejednoduchou cestou k prvnímu baťovskému internátu a jím samým. Pomineme aktivity majitele zlínského velkostatku Haupta, továrníky Zapletala, Štěpánka a další.      

CESTA K PRVNÍMU INTERNÁTU

Firma Baťa našlápnula k zajišťování hromadného ubytování svých zaměstnanců ke konci prvního desetiletí minulého století. Z donucení.

Na potřebu dělnické ubytovny poukázal okresní politický úřad při příležitosti schvalování plánů nadstavby stávající kancelářské budovy v areálu továrny. V jednom z dopisů státní orgán konstatoval, že budovu, která je kromě svého provozního účelu současně obývána (žil tam Tomáš Baťa s bratrem, sestrou a několika blízkými příbuznými spolupracovníky) nelze „... považovati co budovu tovární ..." a proto předložený projekt dle tehdy platných moravských stavebních zákonů nemůže schválit.

První projekt ubytovny pro přespolní dělníky lze zaznamenat v r. 1909, nebyl ale realisován. Rok na to firma využila získaných trosek Lehrovy obuvnické továrny a zahájila na nich výstavbu ubytovny, dělnické kuchyně s jídelnou a bytu pro správce. Vzniklo tak první Baťovo zařízení, určené výhradně k ubytování zaměstnanců.

Mělo dvě oddělení (muži, ženy) s rozměry 18 x 5,6 m a 18 x 4,4 m; nacházelo se v něm 41 kavalců a jedna postel. Vnitřní vybavení, zprvu spartánské, bylo postupně doplňováno a svědčilo o snaze firmy alespoň částečně zlepšovat bytové poměry.

Tato ubytovna-noclehárna sloužila až do první světové války.

Zanedlouho přinesl Tomáš Baťa, rok už žijící ve svém novém domě na Čepkově, další impuls ku řešení ubytování. Nechal v letech 1912-13 vystavět prvních šest firemních dvojdomků, které tak položily základ budoucí rozsáhlé podnikové výstavbě.  

Na snímku z r. 1919, snímaného z prostoru silnice k Mladcové, vidíme za číslicemi 3 a 4 dvě řady mansardových domků, zbudovaných v letech 1912-13 a 1915.

Cesta k těmto objektům na území fabriky v Dolních zahradách nebyla zcela přímá. Napovídá tomu stavební povolení, které továrník nechal vyřídit pro celkem devatenáct (!) domů. Snad jej vzápětí nějaké koncepce přesvědčila, že by si neměl zabrat místo ideální pro rozšiřování továrny, snad nedostatek vody .... kdo ví?

Faktem zůstane, že vznikla pouze čísla popisná 78, 79, 187, 192 a 205. Půldomky byly zděné, částečně podsklepené; stály v dnešní „třicítkové" řadě budov. V jejich přízemí (půdorys 8 x 6 m) bychom našli kuchyni, předsíň, umývárnu, šatník a pokoj. Mohli bychom též vystoupat po schodišti do dvou ložnic v mansardovém podkroví (3,4 x 2,8 m; 5,35 x 4,65 m).

K 15. říjnu 1915 v domcích bydlelo 12 rodin o cca 64 osobách, k disposici měly odděleně stojící hospodářské budovy a zahrádky. Nutností v na vodu chudém Zlíně byla studna.

Tehdy už běžela léta válečných událostí, obrovské konjunktury jak výrobní, tak přistěhovalecké. Přesná statistická data scházejí. Přesto lze bez uzardění hovořit o tom, že ve Zlíně přebývalo více jako pět tisíc obyvatel (10. X. 1919 – 5 253). Na vrcholech pracovního vypětí místních továren mohl počet dosahovat šest tisíc lidí. Naprosto nepřirozená struktura – v této éře dosáhla propast mezi požadavky výroby a schopnostmi města největší hloubky. Příliš neulevilo, že v letech 1915 – 16 do bytového fondu fy. T. & A. Baťa přibyly tři nové dvojdomky a stejného roku (1915)  baťovci zahájili výstavbu dvou nových dělnických ubytoven s kapacitou cca 300 lůžek.

Pouze málo zlínských obuvnických podniků z éry první světové války přežilo období 1920 až1925. Stejně tak dopadla organisace ubytování ve městě – její tíha zůstala ležet hlavně na dominantní firmě .

  V těchto letech se ovšem obec dočkala činu, který měl pro její budoucí rozvoj zásadní důsledky. Architekt Jan Kotěra vypracoval regulační plány pro výstavbu dělnické kolonie, který roku 1918 doplnil podrobnými situačními návrhy.

Jan Kotěra - regulační plán na výstavbu dělnické kolonie Baťových závodů - úprava z roku 1922.

Jinak sloužilo k přežívání leccos; jakákoliv nevyužitá místnost byla pronajata, každá volná postel přidělena nocleháři. Válečné události přivedly dominantní zlínské fabrikanty k nevídané míře společenské zodpovědnosti a formovaly jejich myšlení sociálním směrem.

Po světové válce došlo k uvolnění.  Přechodné ubytovny a noclehárny opustili váleční dělníci, popř. zajatci. Z front se sice vrátili demobilisovaní muži, ale míra přeplnění obce se i tak snížila a město si oddychlo. Tehdy vlastnilo – mimo nebaťovských provozovatelů a majitelů – i určitý rozmanitý bytový fond. Devět obytných domů se 16ti byty, ve kterých žilo 68 osob. Disponovalo i jedním „obytným ústavem" (č.p. 451) s hostinskou místností.

V průběhu dvacátých let bychom mohli v majetku obce nalézt celkem pět „obytných ústavů" (dvě obecní noclehárny, věznici v budově okresního soudu, chudobinec a místnosti pro hosty v Klubovním domě). Radnice se snažila angažovat několika projekty především sociálního bydlení, ale podíl této činnosti na celkových objemech zůstal marginální.

V oblasti hromadného ubytovávání panovalo až do roku 1923, kdy se změnami na radnici a v hospodaření továrny vytvořily příhodné podmínky, relativní  mrtvo. Na popisy a ideje městských sídlišť a infrastruktury tu máme jiné kapitoly: [Sídliště] [Tomáš Baťa a město Zlín] [Architektura ....] [Americký domek] a další....

PRVNÍ BAŤŮV INTERNÁT

Rok 1925 je nositelem určitých charakteristických parametrů, které do budoucnosti vyryly mnohou brázdu; mimo jiné pravidla pro další hromadnou výstavbu. Tomáš Baťa zastával již třetím rokem funkci starosty města a právě vykonal velkou obchodní cestu do Indie a na Střední Východ – ještě ne letadlem, tento příběh se odehraje až na přelomu let 1931 - 32.

Od r. 1922 zaznamenáváme rychlý hospodářský vzmach továrny, která polykala další a další spolupracovníky. Rostly výrobní železobetonové budovy progresivního typu (1924), předurčující další stavební vývoj závodu a města. Celý nápad s novým stylem objektů a modernisací práce přišel na 33 milionů korun. Tomuto tempu nemohla pouhá výstavba rodinných domků na Letné stačit.

Vynořil se fenomen „mladých mužů" (1925) a „mladých žen" (1929). Založena Baťova škola práce, do níž přijato prvních osmdesát hochů. Firma dorost začala nasávat po tisících. Hlavně pro něj zvolila formu kolektivního bydlení ve svobodárnách, noclehárnách a na internátech.  S možným uplatnění hierarchie pro věrné baťovce: internát – internát ABŠ – svobodárna – domek; a možným reálným uplatňováním polovojenské „baťovské industriální pedagogiky" při výchově vlastních nových spolupracovníků.

Nežli se fa.  pustila do výstavby internátů (jak uvidíme, první byl podobným atypem mezi dalšími jako první egyptská pyramida mezi jejími následovnicemi), stanovila si několik premis, které vymezovaly a formovaly život spolupracovníků v těchto zařízeních:

1.     Nízký věk většiny ubytovaných (14 – 20 let).

2.     Oddělené ubytování jednotlivých pohlaví.

3.  Stavební a technický standard – vesměs novostavby, dálkově vytápěné parním potrubím, elektrifikované, s užitkovou vodou, splachovacími záchody a umývárnami.

4.  Levná cena ubytování, která umožňovala m.m. a m.ž. ušetřit podstatnou část výdělku a hospodařit s ní dle baťovských představ.

5.   Poloha ubytování znamenala nejen blízkost pracoviště, ale též služeb, kultury a sportovního vyžití. Tím minimalisovala časové ztráty přesunu ubytovaných.

Před rokem došlo k vybudování nové okresní silnice (1924) do Prštného mezi továrnou a Letnou. Baťovci ovládaná radnice konečně umožnila přeložku staré prštenské vozovky, která omezovala rozvoj závodu (vedla mezi dnešními budovami 12-13 a 22-23). 

Stará prštenská vozovka na letecké fotografii z r. 1924. Její trasa vyznačena zeleně, pod písmenem A, část skrývá dnešní parkoviště mezi b 22 a 23.

Březnickou silnici s křižovatkou před 21. budovou Zlín dvacátých let ještě neznal. Původní cesta k Březnici se táhla od panského statku vzhůru svahem – dnešním Velkým kinem – a poté stáčela na jih. Jižně od továrny, za silnicí, ležel volný pozemek, který se v původních Kotěrových plánech považoval za plochu pro výstavbu řadových domků, zvaných „Včelín". Místo pěti kratších objektů nakonec vznikly dva delší a prostor zůstal volný. Dnes (2013) je tato oblast vymezena budovou OSSZ (býv. Okresního úřadu) a sochami Tomáše a Jana Baťových.

Záběr pozdějšího náměstí Práce z roku 1920, snímaný z dnešní 13 budovy – Fremy a.s. Uprostřed stojí dřevěná Sokolská búda. Vlevo panská ovčírna, zbouraná v polovině dvacátých let, od ní směrem na západ do kopce běží stará cesta do Březnice. V kroužku první úřednické domy firmy Baťa, které padly za oběť výstavbě hotelu a především Velkého kina.

Z objektů na fotu zobrazených si ještě všimněme vyšlapaného chodníku, vedoucího od továrny kolem východního nároží búdy k úřednickým baťovským vilkám a k březnické silnici – jako byste si dnes vyrazili od Fremy k Velkému kinu.

Nenechejme se mást soudobou prostorovou dispozicí – cesta do Prštného vede těsně kolem budovy č. 13 (pod fotografujícím), domky stojí na místě Velkého kina a sama búda? Ta ční pár metrů nade dnešním výstupem z podchodu pod tř. T. Bati, směrem k biografu.

V pravé horní třetině fotografie zaznamenal citlivý materiál dlouhé stromořadí kolem potoka Březinky, který protékal údolím od Březnice v místech dnešního Zimního stadionu L. Čajky (prameniště má ve zlínské čtvrti „Pod Tlustou“).

První zprávu o stavbě internátu přinesl tovární časopis „Sdělení" v roce 1925. Umístěn měl být na popsaném území vedle nové Malenovské silnice, naproti továrním budovám. Začal vznikat – z hlediska budoucí výstavby veřejných budov ve Zlíně „nestandardní případ", který proklestil cestu Gahurovu prospektu internátů na dnešním nám. T.G. Masaryka.

Přečtěme si text městského a Baťova architekta F.L. Gahury, kterým později definoval zlínské architektonické standardy:

„ .... vliv na obraz Zlína má průmyslový objekt, t.j. tovární budova. Ta jest hlavním motivem zlínské architektury. Tento motiv se opakuje v různých variacích i u ostatních budov sloužících veřejným účelům, u škol, internátů, společenského domu, sociálně zdravotního ústavu a j. ....

.... tento standard je buňkou (prvkem) zlínské architektury. Jest to konstruktivní pole o rozměrech 6,15 x 6,15 m. Z této buňky jsou vytvořeny půdorysy všech budov. Vnější obraz zlínské architektury se proto vyznamenává stylovou jednotností s mnoha variacemi...." 

Zaujme fakt, že fa. Baťa zadala projekt i stavbu internátu podniku ing. Aloise Jambora v Hranicích, ač disponovala dosti vyspělým stavebním oddělením i technologiemi. Snad se – po baťovském způsobu – chtěla poučit z problémů a poté nastoupit sólovou cestu realisací podobných objektů.

Poprvé v historii zlínských staveb (obecnou školu na Pasekách nevyjímaje) se na nevýrobním objektu uplatnila železobetonová konstrukce. Právě zde došlo k průlomu, který později našel velmi široké uplatnění ve městě i dalších baťovských satelitech po celém světě. Tyto rysy se navzdory nepřízni různých režimů a podnikavců doposud nepodařilo setřít.

Budoucímu objektu přidělili č.p. 855, ve schválených plánech nesl název „Noclehárna pro P.T. Fu. T.& A. Baťa ve Zlíně" a jeho řešení nemělo být již nikdy zopakováno. Proč? Vyplyne to z následujícího, víceméně odborného textu.

Kostru tříetážové budovy tvořil již vzpomenutý železobetonový skelet, nepřekročitelnou podmínku představoval půdorysný modul 6,15 x 6,15 s vnějšími výplněmi ze spárovaných cihel. Vnější délka činila osmdesát metrů (standard odpovídající tehdejším požárním předpisům), šířka dvanáct a půl metru.

Podle původních plánů se v každém patře mělo nacházet 22 pokojů, každý o ploše 57,6 m² a dvě společenské místnosti, které měly sloužit i jako jídelny. Společná sociální a hygienická zařízení se splachovacími záchody měla fungovat ve schodišťovém přístavku. Pitná voda byla k dostání pouze v jídelnách, resp. ve schodišťových prostorech. Současně se uvažovalo o instalaci nápojových automatů na kávu, čaj a čokoládu.

Zvláštnost představovalo pavlačové řešení vstupu do pokojů v patrech. Mimo úmyslu ušetřit místo na úkor středního chodbového traktu k němu směřovala i snaha o dokonalou isolaci jednotlivých místností.

To vedlo k tomu, že rovný strop byl pokryt ruberoidem (Vložka pro povlakovou krytinu dodávaná v pásech, texturovaná lepenka s asfaltovou krycí vrstvou s oboustranným minerálním posypem. Klade se do horkého asfaltového nátěru.). Podlahy všech místností chráněny hlazenou cementovou dlažbou, na níž původně měly ležet kokosové koberce.

V obytných místnostech měl tovární vodovod zabezpečit přísun (užitkové) vody, byly tam plánovány i umývací stoly. Vytápění centrálně zajišťoval pomocí nízkotlaké páry a žebrovaného topení závodní zdroj.

Zdánlivou samozřejmostí bylo elektrické osvětlení a dvojité vstupní dveře coby ochrana před vnější teplotou.

Zvenku se obsluhovalo nejen první patro, (II. etáž), ale i přízemí. V průběhu výstavby se upustilo od zbudování pavlače ve druhém patře. Ubytovaní si museli vystačit s úzkou vnitřní chodbou trojtraktu.

Kritická ubytovací situace v expandujícím městě si vynutila i další změny. Obytný standard a komfort šly prudce dolů především navýšením počtu ubytovaných na dvojnásobek. Místo původně projektovaných 12ti železných lůžek, skříní na šaty a stolů/ubytovací místnost tam postavili patrové postele. Počet nocležníků na jednu lehárnu (spárnu) se tak zvednul na 24 osob, což se rozešlo s normou potřeby kubického prostoru na dospělého člověka.

Za své vzaly společenské místnosti a s nimi jejich druhotný účel – jídelny pro snídaně. Místo nich zbudovali v přízemí západního traktu, po celé šířce objektu, velkou společenskou prostoru. Původní byly změněny na noclehárny, respektive upraveny jako byty – pouze ve III. etáži západního traktu z jedné místnosti vznikla kuchyně.

Další obětí „zahušťování" osazenstva byly sprchy. Nevznikly.

Okresní úřad, s přihlédnutím k dalším závadám (nevhodné umístění topných těles v obytných pokojích, poškození betonových podlah, špatné provedení dilatačních spár ve stropě II. etáže ....) udělil „rozpačité" povolení k užívání objektu – coby provisoria do konce r. 1928. Podmínkou zde bylo odstranění zjištěných nedostatků. Přesto – na sklonku roku 1930 bychom v Baťově ubytovně u silnice na Malenovice, nazývané mateřsky „Náš domov", objevili 2371 nocležnic.

Přese všechny popsané peripetie byla stavba internátu, fakticky zahájená v r. 1925, roku následujícího dokončena. Ve „Sdělení" z 18. září 1926 bychom tehdy našli snímek hotové budovy.

V obytných pokojích nakonec bylo 18 – 20 lůžek. Na pavlač a do III. etáže se chodilo z přístavků, umístěných v čele budovy. A bydleli zde kluci s holkami ..... ne, žádné míchání pohlaví, jak k němu docházelo v nouzových poměrech města. Jeden z přístavků vedl do chlapecké a druhý do dívčí části internátu.

Počet pokojů z původních plánů (22) byl dodržen. Navíc se bydlelo i ve společenských místnostech. K (náhradní) společenské prostoře v přízemí – jídelně přibyl buffet. Našli bychom i pár kancelářských pokojů, zkombinovaných s ubytováním správce objektu a samozřejmě záchody + umývárny.

Koncentrace osazenstva noclehárny si vynutila další opatření, která bychom dnes nejspíše nazvali „sdílení místností". Obyvatelé měli pobyt na pokojích provozním řádem omezen na dobu nutné potřeby (spánek); jinak se měli zdržovat ve vzpomínané velké společenské prostoře. Vydýchaný vzduch u stropů ložnic nově vířily nainstalované elektrické ventilátory.   

Svému účelu internát sloužil až do roku 1932. Tehdy budovu upravili na Sociálně-zdravotní ústav jako filiálku Baťovy nemocnice. Pod jednou střechou se zde tísnily poliklinika, okresní nemocniční pojišťovna a okresní péče o mládež, Čsl. červený kříž, Masarykova liga proti TBC i zdravotní matrika.

soumrak

Takto sloužila budova  zaměstnancům továrny i obyvatelům města až do roku 1954 (při bombardování 20. listopadu 1944 dostal západní schodišťový přístavek přímý zásah leteckou pumou).

Poté došlo k přemístění ústavu do nové budovy dnešní polikliniky.

Na objektu internátu se začalo „zrychleně" projevovat stárnutí a konstrukční nedostatky. Své zde mohlo vykonat i bombardování továrny. Přesto však byl nadále využíván pro různé účely (např. do r. 1960 úrazová ambulance, která se potom přestěhovala do 31. budovy areálu Svit). Když vzrůstaly pochybnosti o jeho stabilitě, došlo v únoru 1965 ke zbourání mistrovsky provedeným odstřelem, který se stal předmětem velkého zájmu odborné i laické veřejnosti. Tak tedy, po „baťovských“ 39 letech existence, výbuch vymazal definitivně z historie města stavbu prvního Baťova internátu. Na místě zůstal veřejný park, dnes včetně soch zakladatele podniku Tomáše Bati a jeho nástupce Jana A. Bati.