Architektura baťovy firmy
Helena Mrázková, Zlínské noviny asi 1991

Následující text není odborný, chce vytvořit náladu, vyznání a současně přiblížit smysl toho, co zde vzniklo mezi roky 1900 a 1950, s důrazem na nakročení ke světovosti.

Proto jej také zařazuji do kapsy „nový Zlín“ a ne „Baťových závodů“.

 C.

Když jsem jako desetileté děvče poprvé přijela z Prahy do Zlína, tehdejšího Gottwaldova, přeběhl mi po zádech mráz. Pamatuji si na to docela živě: rozhicované léta a já se choulila úzkostí před městem, v němž místo domů stojí jakési spořádaně symetricky rozmístěné škatule, a mezi nimi se na kolečkách plazí jiné škatule, poslušně připoutané k nějakým pitomým drátům. Všechno tu tak k unudění přesně fungovalo, když dospělí začali mluvit o „čistém, zdravém, moderním městě“, myslela jsem si, ať jdou ke všem čertům. Jenom jsem si tu nedovedla žádného čerta představit. Nebo strašidlo nebo něco podobného. Po dětství prožitém v poesii velkoměstského chaosu stalo se pro mne „zdravé město“ strašlivým zklamáním. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy zaříkávala: všude, ale tady bydlet nebudu!

Karfíkův evangelický kostel na křižovatce ulic Štefánikova a Slovenská, jak vypadal v říjnu 1985. Z tohoto úhlu je stavba zřejmě nejfotogeničtější, všichni ctihodní snímači exponují své fotografie z tohoto místa.

Funkcionalismus znamenal úplný převrat v architektuře. Ve svém celku zůstal dodnes východiskem soudové architektury. Ve srovnání s minulostí byl nesporně velkým krokem kupředu. Však kritika se o něj otírala a dodnes otírá velmi intenzivně – a místy i dosti ostře.

Především vyčítá chladný výraz a jednostranné respektování hmotných potřeb člověka na úkor jeho nezanedbatelných potřeb psychických. S tím souvisí další výtka – funkcionalismus prý vylučuje z architektury výtvarnou komponentu, která je její neoddělitelnou součástí. Jako další argument proti funkcionalismu se uvádí jeho necitelnost vůči starší okolní zástavbě města a úplné přehlížení tradice té které země, oblasti nebo určitého města....

Přesto je však třeba dívat se i na kritiku funkcionalismu kriticky a výtky je nutno přijmout s rezervovaností....

(Felix Haas, Architektura XX. století)

Zlín svou velkorysou architekturou skýtá obrovské možnosti pro výtvarníky. A nejen pro ně. Město má fantastickou šanci nabídnout všechno, co člověk potřebuje k harmonickému životu: přírodu, kulturu, vzdělání ....“

(výtvarník, účastník výstavy Prostor)

Tomáš Baťa  byl neústupným vyjednavatelem. Když jsem se s ním poprvé osobně setkal, chtěl, abych mu ukázal projekt brněnského mrakodrapu, na němž jsem tehdy pracoval.  Já jsem měl na stole dokonce deset variant, což „pana šéfa“ (tak jsme jej titulovali všichni) tak hrozně dopálilo, že se otočil, šel pryč a hrubě se vyjádřil o všech architektech.

Druhý den přišel do našeho oddělení znovu a udělal nám zajímavou přednášku o tom, jak si představuje práci architekta: „Mám dojem, že většina architektů má hlavní zájem stavět sama sobě pomníky, na tom my zájem nemáme, stavba má totiž sloužit nám a našim lidem. Jsou ještě jiné hodnoty: čas, věda a technika, z těchto tří je pro nás nejcennější čas, při zanedbání času může být věda a technika už méněcenná anebo bezcenná a hospodářské ztráty veliké.“

Hodnota času se skutečně ve Zlíně cenila. Jednou T. Baťa zadal partě zedníků a dalších řemeslníků stavbu zahradního dvojdomku za celkový obnos nákladu, který jim vyplatil po dokončení. Postavili ho za dva týdny. Podobně i pětipodlažní tovární budovy vznikaly za pět měsíců, od prvního výkopu až po zahájení výroby obuvi.

(ze vzpomínek Vladimíra Karfíka)

Na přelomu 20. a 30. let začal Tomáš Baťa otevírat filiálky své firmy v řadě dalších zemí. Tento prudký vývoj podniku si vyžádal nejen ve Zlíně, ale i v dalších městech, kde měly filiálky vznikat, promyšlené plánování v oblasti architektury a urbanismu a novou organizaci stavební činnosti. To vedlo v polovině 20. let k založení stavebního oddělení fy. Baťa.

„Selfmademan“ Tomáš Baťa nebyl na počátku obeznámen s principy moderní architektury. Návrh své vily  původně zadal roku 1911 místnímu staviteli, a teprve v průběhu stavby – údajně pod vlivem své choti – požádal Jana Kotěru, profesora pražské Akademie výtvarných umění, aby návrh přepracoval ....

Kotěra zůstal až do své smrti v r. 1923 poradcem T. Bati pro architekturu. V roce 1923 se vrátil do Zlína jako čerstvý absolvent Kotěrovy školy František L. Gahura, jehož školní projekt zlínské radnice se právě dokončoval a (F.L.G.) se stal hlavním architektem města. Navrhl regulační plán Zlína s osadami Letná a Zálešná pod heslem „město v zahradách“ – se zástavbou čtyřdomky a dvojdomky. To odpovídalo zásadám Tomáše bati, který odmítal bydlení v činžovních domech.

(prof. arch. V. Šlapeta)

Tomáš Baťa světil zásadu:

PRACOVAT KOLEKTIVNĚ, BYDLET INDIVIDUÁLNĚ.

Městský architekt F.L. Gahura mi řekl s úsměvem: ‚Pan šéf Baťa se domnívá, že ten, kdo má byt v domě se zahrádkou, méně fluktuuje, namísto politiky raději ryje v zahrádce nebo odpočívá v trávě, nechodí tak do hospod a na politické schůze.‘

(ze vzpomínek Vladimíra Karfíka)

K fotografii: V roce 1930 získal J.A.Baťa v Chicagu pro firmu Vladimíra Karfíka  (vlevo), který měl za sebou významnou americkou praxi. Karfík se stal brzy šéfem projekčního oddělení a byly mu svěřovány nejnáročnější úkoly. Začal prosklenými obchodními domy v Brně, Bratislavě a Liberci. Potom dokončil (po v nemilost upadnuvším M. Lorencovi) zlínský Společenský dům (dnes hotel Moskva), tehdy největší hotel v republice s vysokým stupněm sanitárního vybavení.

Na fotografii dále vidíme Le Corbusiera a profesora Schöna. Le Corbusierovy návštěvy Zlína (roku 1935 u příležitosti mezinárodní bytové soutěže) využil Jan Antonín Baťa ke konzultacím a zadání plánu na řešení dřevnického údolí, průmyslového města ve Francii, standardizovaných obchodních domů pro Francii a na návrh pavilonu fy. Baťa  pro světovou výstavu v Paříži.

Le Corbusier doufal, že v Baťovi najde konečně klienta, který uskuteční jeho urbanistické a architektonické sny. Avšak první dva návrhy ztroskotaly na tom, že baťovská filozofie dávala přednost rodinným domům před kolektivními formami bydlení a ostatní byly pro ni příliš individualistické. A tak spolupráce Le Corbusiera s firmou skončila nepříliš příjemnou korespondencí o honorářích.

(ze studie prof. arch. Šlapety)

Velmi zajímavé jsou projekty nerealizovaných staveb. Mimochodem – u jednoho návrhu na památník T. Bati jsem se zalekla téměř strašidelné pomníkové monumentality a bezděčně se mi vloudila otázka: že by snad přece jen kultík osobnosti? Tváří v tvář projektové dokumentaci jsem propadla panice. Uklidnila jsem se hned, když jsem pochopila, že nešlo o záměr pana šéfa oslavovat sebe sama, nýbrž o nápad architektů postavit Tomáši Baťovi památník v Otrokovicích – v místě, kde tragicky zahynul. Zůstalo jen u nápadu. Ale to jen na okraj.

Každopádně ty nerealizované projekty mají v sobě cosi téměř vzrušujícího. Stojí za vidění. Otevírají nekončící obzor úvah, jaké by to bylo, kdyby....

Dnes, když se vracívám z Prahy do Zlína, občas se přistihnu, jak jsem ráda, že jedu domů. Ani nevím, co mne na tom moderním městě přitahuje. Jenom lituji, že musím do nového paneláku. Takový baťovský půldomek se zahrádkou by byl příjemnější. Vůbec by nevadilo, že je skoro sedmdesát roků starý.