Z myšlenek Tomáše Bati o budování továrny a města

 Tep, začátek roku 1990

pravděpodobně akad. arch. Eduard Staša

Začneme tím, čemu Tomáš Baťa říkal „moje hospodářská filosofie“.

„Hlavní úlohou organizátora, jenž chce vybudovati velký podnik, je, aby vytvořil morální a psychologickou základnu, na níž by se jeho pracovníci mohli zdárně vyvíjet. Náš závod se tehdy začal rozvíjet netušenou měrou, když naši zaměstnanci se přesvědčili z veřejného účetnictví našich závodů, že podnik zaujímá k nim i k zákazníkům přísné morální stanovisko ....“

Neuznávám podpory v nezaměstnanosti podnikům zaměstnavatelů ani podpory nezaměstnaným dělníkům. Právě tak, jako zaměstnavatel musí i zaměstnanec uvést svou kalkulaci v rovnováhu. Pokud není dosti práce, jak je tomu v celé řadě států v dnešní době, nutno pracovat za podmínek sebenepříjemnějších, neboť jen tak se umožní vypracovati se k lepším časům. Toto stanovisko jsem zastával v roce 1922 a moji spolupracovníci přijali mzdy o 40 procent nižší. Jejich mzdy se od té doby víc než zdvojnásobily.“

Poznamenejme, že spolu se snížením mezd firma zajišťovala snížení cen životních potřeb na polovinu. První myšlenky této filosofie se rodily už v době před první světovou válkou. V roce 1905 sourozenci Baťovi započali stavbu první velké cihelné tříetážové budovy pro 500 zaměstnanců u nádraží. O rok později ji dokončili jako pozdější budovu č. 16. To už měl Tomáš Baťa za sebou první cestu do U.S.A., kde se jako dělník seznamoval s americkými metodami a organizací výroby i technickým vybavením továren. Po návratu domů se zaváděly ve Zlíně americké způsoby produkce. A neobešlo se to bez neporozumění i odpůrců a stávek. A také bez omylů a krajností.

Schylovalo se k předválečné odbytové krizi. Tomáš Baťa se vydal na druhou cestu do Ameriky. Na začátku roku 1914 zaměstnávala firma Baťa okolo 400 lidí a nebyla v Rakousku-Uhersku největší (na počet zaměstnanců mezi obuvnickými závody asi sedmnáctá, pozn. C.). Stála však v popředí svou výkonností, vyrábějíc až 350 tuctů obuvi denně.

Léta první světové války 1914 až 1918 se stala obdobím konjunktury v Baťových závodech. Výroba se převáděla na těžkou vojenskou obuv. V roce 1917 – v době válečného rozmachu – činila denní výroba až 10 000 párů denně, z toho asi 5 000 párů obuvi kožené vojenské. A v továrně pracovaly až čtyři tisíce osob. Za války vznikly nové tovární budovy , investovalo se do vlastnictví zemědělských pozemků, lesů i velkostatků. Zajišťovalo se tak zásobování dřevařského oddělení firmy, ale i závodního konsumu zemědělskými produkty.

Od roku 1917 začala firma budovat síť vlastních prodejen. Nicméně udály se v tom válečném období i události, které se staly oprávněně předmětem kritiky. Ale takový už zřejmě musí být osud podniku, který se dal do služeb poražené velmoci a vysloužil si od císaře rakousko-uherské vyznamenání. Současně však zachraňoval tisíce lidí v podmínkách vojenského pracovního režimu před hrůzami fronty. Zajišťoval práci pro ostatní zlínské továrny  i podmínky pro rozvoj podniku po válce.

Ještě před válkou, někdy v roce 1911, povolal Tomáš Baťa do Zlína čelného představitele české moderní architektury z Prahy, architekta Jana Kotěru. Napřed, aby mu navrhnul stavbu vily na Čepkově  a snad i prvních dělnických domků za továrnou směrem k Prštnému.

Domky na t.zv. Starém trhovisku, v místě dnešní třicítkové a čtyřicítkové řady budov. Stavbičky se podivuhodně shodují s pozdějšími Kotěrovými návrhy a realizacemi na Letné.

Během války pak vypracoval projekt první dělnické kolonie na Letné i řadových dělnických domků podél pozdější Malenovské ulice. O něco výše u Březnické silnice pak skupinu patrových domků pro úředníky.

 Zástavba na Malenovské silnici, zvaná lidově Včelín

 Vzpomínaná zástavba na Březnické ulici, zde roku 1919.

Jak se Tomáš Baťa sblížil s Janem Kotěrou, nevíme. Je to však jeden z příkladů jeho schopnosti umět vyhledávat pro spolupráci ty nejlepší. Vlastnost, kterou později prokázal ještě mnohokrát.

První víceetážová tovární budova z roku 1906, velká 20 krát 60 metrů, později prodloužená do velikosti ostatních standardních budov (20 x 80) byla ještě zcela v zajetí cihel a dřeva. A nevymysleli ji zdaleka ideálně, hlavně s ohledem na práci těžkých obuvnických strojů, poháněných transmisemi. Ale už v těch letech, když v roce 1909 vyhořela sousední Lehrova továrnička, odejel Tomáš Baťa s velitelem hasičů do Hamburku podívat se, jak tam staví železobetonové objekty. Ty však přišly na řadu až v první polovině 20. let, kdy také vyzrál názor na provoz obuvnické budovy. Její půdorys se v té době zvětšil na konečných 20 krát 80 metrů. To určoval stavební řád, který nařizoval maximální vzdálenost od schodiště uprostřed budovy 40 metrů. A tak při lichém počtu 13 polí a s ohledem na optimální rozpětí železobetonového pole vycházel jeho rozměr 80/13 = 6,15 metru. Poněvadž šířce dílen nejlépe odpovídala tři pole, vznikl půdorys etáže 3 x 13 polí, t.j. 39 polí. Na ploše jedné etáže pracovaly dvě obuvnické dílny, každá vybavena stroji a dopravními pásy pro výrobu např. 2 000 párů denně. Lidé zde přeměňovali na hotovou obuv materiál a polotovary, které se připravovaly v jiných dílnách, eventuelně i v jiných budovách. Přes nesporný význam pásových dopravníků, strojů i organizace práce v dílnách zde sehrály rozhodující úlohu přece jen jiné faktory.

Byla to samospráva dílen, které hospodařily na základě denních výrobních plánů. A dále zavedení t.zv. účasti na zisku oddělení, jehož finanční podíl se připisoval na osobní konto zaměstnanců. Není bez zajímavosti, co k tomu řekl v roce 1924 Tomáš Baťa:

„Poskytuji Vám účast na zisku ne snad proto, že bychom cítili potřebu vydat nějak peníze mezi lidi jen tak z dobrého srdce. Sledujeme tímto krokem jiné cíle. Chceme pomocí tohoto zařízení snížiti ještě dále výrobní náklady. Chceme docíliti toho, aby boty byly ještě lacinější a aby dělníci ještě více vydělávali .... Účastí na zisku chceme povznést dělnictvo jak hmotně, tak i mravně. Jsem přesvědčen, že příjmy z účasti na zisku brzy dostoupí na Kč 100 týdně na dělníka.“

Pojďme ale ještě zpět ke stavbě továrních budov. Pamětníci dvacátých let se zmiňují o tom, jak podnět k používání jeřábů při stavbě budov dal Tomáš Baťa, inspirovaný snad vzpomenutou návštěvou v Hamburku. Od jeřábu, který pojížděl podél budovy, se později přešlo až ke třem jeřábům uvnitř prováděné stavby, které se nastavovaly s počtem etáží. Zde se pochopitelně již zapojili i odborníci.

Za účasti šéfa podniku vzniklo prý také ocelové bednění montované z dílců. To už byl ovšem konstruktivně vyzrálý typ, jemuž předcházelo několik vývojových etap staveb, v nichž se kombinovaly tradiční metody se železobetonem. Do této historie dobře zapadají i některé názory Tomáš Bati:

„Dnešní doba je hranicí mezi užíváním starých stavebních jednotek konstruktivních, které bych shrnul pod pojmy cihly a dřevo, a mezi užíváním nově zrozených hmot železo, železobeton a sklo. Tyto nové stavební pojmy spějí ke standardizaci. Standardizací se vytvoří jednotky konstruktivní, jejichž užití bude činností skladnou, invenční, tedy organizační. Standardizované jednotky bude mít k dispozici moderní architekt, který jich užije k plnění daných úkolů.“

Nebo dále: „ Není problém postavit dobrou a pěknou budovu, když vezmu v úvahu jen materiál a vzhled stavby bez ohledu na cenu. Problém je postavit dobrou budovu odpovídající všem nárokům na ni kladeným a postavit ji z prostředků, které mám k dispozici, aniž bych se zadlužil. Já nechci jíti touže cestou, jako mnoho jiných podnikatelů, kteří postavili sice krásné objekty, ale tím také svou podnikatelskou činnost skončili, protože jim podnik prodali v dražbě.“

 Stavba desetipatrového skladiště fy. T. & A. Baťa ve Zlíně - původní budovy č. 32. (1930)

V těchto myšlenkách je ukryto něco do té doby ve stavitelství u nás neznámého. Autor do nich zakódoval počátek nového architektonického stylu zprůmyslněného stavebnictví, založeného na principech standardizace a typizace, v nichž i ekonomie stavby se stala stylotvorným faktorem. Vznikla tak ve Zlíně svébytná odnož české moderní funkcionalistické architektury. Organizační, technická a výkonnostní úroveň stavebnictví firmy Baťa, její metody plánování, financování, řízení i výzkumu a stavění neměly u nás obdoby. Škoda jen, že jsme toho všeho po druhé světové válce tak málo využili.

Stojí za to se zamyslet ještě na nad názory Tomáše Bati, které se týkaly urbanistické stránky výstavby továrny a města. V roce 1923 otevřel otázky dalo by se říci osudové. Prohlásil tenkrát:

„Náš závod je nevhodně položen. Volba padla na Zlín v mých jinošských letech, kdy jsem ještě nevěděl, co chci dělat. Zlínu scházejí všechny podmínky, kterých veliký podnik, jaký mám na mysli, ke svému životu potřebuje. Má málo vody, leží daleko od hlavní trati a daleko od většího města s bankovním místem, ba daleko i od hlavní silnice. Schází mu přímé telefonní spojení s okolím, školy, nemocnice, plynárna a jiné. K odstranění všech těchto nedostatků jest třeba pracovat v dorozumění s obecním zastupitelstvem. Avšak ve Zlíně jest tak mnoho politických stran zastoupených v obecním výboru, že jest dorozumění s nimi nemožné.

Mnozí lidé tvrdí, že nelze v naší zemi vybudovat velké závody, protože nemáme moře a nemáme tolik uhlí a petroleje jako v Americe. Chci dokázat, že v naší zemi lze takové závody vybudovat. Potřebuji k tomu především správného názoru a správného pochopení svých zaměstnanců.“

Baťovy názory na bydlení a výstavbu města si v mnohém nezadají s názory předních architektů, které byly až později vysloveny např. ve známé Athénské chartě ze 30. let, mezi jejímiž spoluautory figuroval i slavný Le Corbusier. Vezměme ovšem na vědomí, že Tomáš Baťa si připouštěl pouze bydlení v rodinných domcích.

 Zálešná v roce 1932-33. Stojíme nad Zálešnou VIII., vlevo částečně skryta za stromem „devítka“. Část u řeky ještě nedostavěna, v pozadí Podvesná a Díly.

„Každý člověk, pokud nebydlí ve velkoměstě, měl by míti pro sebe dům, který by mu poskytoval zdravé bydlení, podle potřeb dnešního života. Měl by to být dům, který lze vystavěti za roční příjem z jeho práce. Zatím u nás stavíme domy tak, aby vytrvaly 500 roků a škrtily a dusily budoucí pokolení tak, jako dusí domy stavěné našimi předky nás. Je přirozené, že dům pro 500 roků stojí tolik, že si člověk na něj nevydělá ani za 20 roků. A proto většina národa ve svých nejkrásnějších lidských letech a v době, kdy vychovávají děti, bydlí v děrách.

Nevidím důvodu, proč by tovární podnik skýtající obživu množství lidí měl být útrapou pro jiné a měl obtěžovat své okolí. Nevidím důvodu, proč by pobyt v továrním městě nemohl být stejně příjemný, jako pobyt v lázních. Mám na mysli zahradní město plné slunce, vody, občerstvující zeleně a čistoty, město, ve kterém bude každému dána možnost vybudovat si šťastný domov, který bude jeho pýchou. Jsem přesvědčen, že se nám podaří vybudovat Zlín tak, jak jej mám na mysli, s širokými bezprašnými ulicemi, množstvím volných prostranství parkově upravených, se všemi vymoženostmi moderní techniky, takže se budou do Zlína sjíždět hosté jak se dnes sjíždějí do lázní a letovisek. Jsem si vědom, že vybudování takového města je mnohem obtížnější, než postavení kasárenských budov. Ale jestliže se mi nepodaří najít způsob, jak zajistit našim lidem spokojený a šťastný život, pak se raději vzdám dalšího rozšiřování svého podniku.“

Na těch myšlenkách je obdivuhodné nejen to, kdy je vyslovil, ale také, že znějí stále současně. Imponuje ale především to, s jakou zanícenou cílevědomostí, promyšleností i velkorysostí se uskutečňovaly právě ve výstavbě Zlína. A později i jinde. V počátečních letech budování továrny a města se T. Baťa musel obracet na dodavatele a firmy cizí. V roce 1914 zřídil první stavební oddělení, jemuž přidělil hlavní úkol – vykonávat dozor nad stavebními podniky. Až v polovině let dvacátých učinil Baťa důležitý krok, když do služeb firmy přijal majitele stavitelské koncese. Svým úředním razítkem a podpisem ji dávali do služeb firmy.

Konečně v roce 1927 založil Tomáš Baťa sesterskou společnost BAPOZ (Baťovy pomocné závody) a v roce 1930 stavební akciovou společnost „Zlín“. Od té doby měla firma Baťa uvolněné ruce pro navrhování a provádění staveb všeho druhu na území ČSR.

Vše se událo v době, kdy došlo k rozhodnutí o výstavbě pomocných závodů v Otrokovicích na Bahňáku. Odvážné, ale i nezbytné vyvození důsledků z úvah, které Tomáš Baťa vyslovil již v roce 1923. V Otrokovicích našel dosti místa a vody pro koželužskou, chemickou i dřevařskou výrobu. I když v podmínkách pro výstavbu mimořádně nepříznivých. Do poloviny roku 1930 tam stály první silnice a budovy, které však velká povodeň v noci ze 27. na 28. října zničila. Na jaře 1931 se začínalo znovu. Ještě v tom roce se zde opět tyčily nové objekty pro koželužnu, chemickou výrobu a jiné. V listopadu 1931 odletěl Tomáš Baťa na cestu s cílovou zemí Indie hledat nová odbytiště.

Zlín tehdy produkoval přes 100 000 párů obuvi denně a stavěly se tu desítky továrních, obytných i veřejných budov. Od října 1930 se zaváděl pětidenní pracovní týden, jako první v republice. Firma Baťa se stala akciovou společností a stala se nezávislou na bankovním kapitálu. Zakoupila obuvnické a koželužské továrny v Třebíči, Bošanech, Nových Zámcích a Krasicích. Převzala do správy železniční trať Otrokovice – Zlín – Vizovice. Stavěla první zahraniční továrnu v Borovu v Jugoslávii a další ve švýcarském Möhlinu, německém Ottmuthu i francouzském Hellocourtu. V obecních volbách r. 1934 byl Tomáš Baťa znovu zvolen starostou, což komentoval slovy:

„Jsme jediným městským zastupitelstvem na celém světě, kde při všeobecném a tajném právu volebním bylo zvoleno obecní zastupitelstvo bez jediného člena opozice. Taková jednota vůle, taková naprostá svornost občanů usnadňuje správu obce do takové míry, že lidé pověření řízením obecních věcí musí vykonat velké dílo.“

Znamenalo to také posílení vlivu na politický, hospodářský i společenský život města. Probíhající hospodářská krize se i ve Zlíně projevila dočasným snížením odbytu obuvi, omezováním investic, propouštěním lidí i sociálními a politickými rozpory. Uprostřed těchto událostí zahynul Tomáš Baťa (12. července 1932 při startu letadla do Möhlinu na otrokovickém letišti). Zpráva nás tenkrát zastihla kolem deváté hodiny na stavbě domu za starým hřbitovem. Dokončovala se zde přehrada na kudlovském potoce. V té době již městské zastupitelstvo mělo za sebou podstatná rozhodnutí o stavební koncepci továrny i obce. Dokončovalo se Velké kino a hotel na náměstí Práce, první budovy naznačovaly prospekt internátů. Osídleny též obytné čtvrti Letná, Nad Ovčírnou, Zálešná, Podvesná i část Dílů. Pokračovalo budování školní čtvrti, kde v březnu 1930 T. Baťa odhalil základní kámen k pomníku T.G. Masaryka. Dokončovala se i Baťova nemocnice. Již čerstvě fungoval Lesní hřbitov mezi Zlínem a Březnicí.  

Již v roce 1929 zakoupila firma panství barona Haupta a dala upravit zámek i park pro veřejnost. Dokončena byla regulace Dřevnice i nová silnice do Otrokovic. Rozhodnuto a započato prolomení dvou městských tříd od továrny přes staré centrum do východní části.

Areál továrny vybudovaný na území mezi Malenovskou ulicí a železnicí se přehoupl ke Dřevnici. To vystihuje stav města a továrny v polovině roku 1932.

Píšeme-li o osobnosti, jejíž podoba byla po desítky let tak záměrně deformována se zřejmou snahou vymazat ji z paměti národa docela, dostáváme možnost opačné krajnosti. Jenže Tomáš Baťa – i přes mnohé omyly i rozporuplné události či období - představuje ve své historicky výsledné podobě vskutku velkou osobnost. A to nejen jako průmyslový podnikatel světového formátu, který kdysi podceňované ševcovské řemeslo povýšil na nejmodernější průmyslový byznys. Ale spolu s tím i jako uskutečňovatel velkého sociálního a civilizačního programu, jehož součástí se stalo i budování nejen našeho moderního průmyslového města. Do „zahradních sídel“ patřily také jeho realizované představy o životě zaměstnanců a obyvatel města.

Vezměme třeba pouze Baťovo řešení otázek bydlení a výstavby bytů, zdravotnictví a výstavby nemocnice, progresivních forem zásobování, obchodu a služeb i tělovýchovy a sportu, z nichž mnohé jsou pro nás dodnes aktuální. Ale patří sem i umění spojovat zájmy firmy se zájmy veřejnými, jak se to projevovalo v řešení otázek dopravních, vodohospodářských nebo energetických. Nemělo nic z toho tenkrát u nás příkladu ani obdoby. V tom, co firma Baťa nabízela svým zaměstnancům, byla zřejmě bez konkurence. Ne bez důvodu mluvili političtí odpůrci ve Zlíně o dělnické aristokracii. A snad i tady lze najít jednu z příčin neúspěchů někdy i oprávněných bojů zlínských levicových nebo jiných stran. Ale to všechno ponechme k historickému hodnocení povolanějším.

Snad ještě vzpomínku na rodný domek Tomáše Bati, který stával na horní Dlouhé ulici v blízkosti kostela v místech, kde dnes stojí Městské divadlo. Narodil

se tady 3. dubna 1876 v rodině obuvníka Antonína Bati. A na závěr ze vzpomínek jeho vrstevníka:

„Nikdy bych se nebyl nadál za svých mladých let, že v hlavě toho ogary Tomáše Batě, který v soboru v podvečer utíkával ještě honem koupit za čtyrák floků, se zrodí za několik let myšlenky a plány tak dalekosáhlé.“

 Propagační okénková pohlednice z poloviny dvacátých let. Vpravo dole stará Letná, Kotěrovy domky, lidově zvané Včelín.