pomník T.G. Masaryka

asi Naše pravda; značka –zp- ; duben 1989

ing. Jan Lamper – 10/2007

vzpomínky na různá vyprávění (kompilát)

Pomník zbudovaný ve Zlíně Tomáši Garrigue Masarykovi byl nejen výrazem úcty prvnímu československému prezidentovi, ale vyjadřoval i svébytnou tradici úzkých vztahů, spojení, jímž se vyznačovala tato osobnost spojená se Zlínem a okolním valašským krajem.

T.G. Masaryk a Zlín

V desetiletí mezi rokem 1900 a 1910 se Zlín rychle měnil z venkovského města v sílící středisko průmyslové výroby. Vedle hospodářských proměn zde přicházely ke slovu i změny sociálních a politických poměrů. V zápasech, které tehdy směřovaly v životě Zlína k pokrokovým změnám, sehrála významnou roli osobnost a působení T.G. Masaryka. Na jaře 1907 při kampani před parlamentními volbami (prvními podle všeobecného volebního práva) se ve Zlíně rozvinul prudký politický zápas: proti konzervativním klerikálním kruhům, které držely v rukou radnici a dosud ovládaly město, vystoupili četní stoupenci pokrokového směru – lidé, kteří podporovali český politický program proti Vídni, usilovali o odstranění klerikálních přežitků a vlivu církve, snažili se o ozdravění ve správě města v zájmu jeho rychlejšího hospodářského a společenského rozvoje.

Oba tábory se střetly ve snaze prosadit při parlamentních volbách své kandidáty, a v této situaci sehrála klíčovou roli kandidatura prof. Masaryka, jehož zvolení prosazovala ve Zlíně skupina pokrokářů. V ostrém volebním boji se v zájmu porážky klerikálního kandidáta spojili pokrokáři se sociálními demokraty a v rozhodujícím volebním kole společně zvolili T.G. Masaryka, který tak roku 1907 získal svůj první parlamentní mandát ve volebním obvodu valašských měst (Zlín, Vizovice, Bojkovice, Valašské Klobouky, Vsetín, Bystřice p. Hostýnem, Valašské Meziříčí, Krásno, Rožnov, Nový Jičín, Příbor, Kopřivnice, Štramberk). Druhý mandát pak Masaryk obdržel při příštích parlamentních volbách r. 1911 ve stejném volebním obvodu.

V roce 1907 můžeme zaznamenat též první osobní návštěvu Masaryka ve Zlíně. Ve spolupráci s Františkem Štěpánkem, představitelem mladočeské strany (bývalým Baťovým prokuristou) zorganizoval a absolvoval i veřejnou schůzi ve dvoře zlínského pivovaru. T.G.M. ubytovali snad na náměstí v hostinci „U slunce“ Františka Směšného. Tam se ještě po mnoha letech objevovala za oknem tabulka s nápisem „V tomto domě bydlel poslanec a pozdější prezident ČSR T.G. Masaryk“.

Masarykovo zvolení (r. 1907) stalo se v poměrech tehdejšího Zlína vítězstvím tábora pokrokářů. Jejich pozice se nyní významně posílily, a tím předznamenaly další důležitou změnu. Dosavadní konzervativní a klerikální vedení radnice, nemající podporu většiny občanů, totiž už od roku 1906 odkládalo obecní volby a drželo se pouze díky průtahům, zákulisním manévrům, skrytým či otevřeným vyhrožováním. V této situaci rozhodnula ve prospěch zlínských pokrokářů Masarykova interpelace ve vídeňském parlamentě – v té poukázal na neudržitelné machinace, které se již dva roky vlekly kolem obecních voleb ve Zlíně. Pak už věci dostaly rychlý spád a v září 1908 se konečně uskutečnily řádné volby, ze kterých vítězně vyšli pokrokáři. Jejich správa pak v dalších letech přinesla Zlínu živější hospodářský i stavební rozvoj. Starostou města se stal již vzpomenutý František Štěpánek, továrník a pokrokový podnikatel sociálně demokratického ražení, který tak nepřímo zúročil svou známost s T.G. Masarykem. Starostoval až do roku 1919, poté jej vystřídal „pravý“ sociální demokrat, továrník František Novák.

Dořešením otázky obecních voleb splnil Masaryk jeden ze svých předvolebních závazků. Druhý důležitý úkol, ke kterému se zavázal zlínským voličům, byl mnohem obtížnější – totiž dosáhnout, aby se ve Zlíně zřídil okresní soud. Ustavením tohoto státního úřadu by se totiž Zlín mohl konečně vymanit z venkovské malosti a jeho rostoucí hospodářská síla by se mohla projevit i ve významnějším vnějším postavení. Sondování, intervence a různá jednání u vídeňských úřadů vedl Masaryk v této věci po několik let a vedle jiných lidí to byl právě on, kdo měl lví podíl na konečném úspěchu – r. 1913 rakouský stát určil Zlín sídlem nově zřízeného soudního okresu.

Poslanec Masaryk udržoval trvalé spojení se svým volebním obvodem. Nejen svými návštěvami ve Zlíně při volební kampani 1907 nebo v době protiklerikálního turné básníka Machara r. 1908, ale především pravidelnými a četnými kontakty s vedením města, zpravidla při prosazování záměrů v zájmu rozvoje Zlína. V protokolech zlínského městského zastupitelstva nalézáme v letech 1907 až 1913 řadu zpráv o postupu jednání, která Masaryk vedl u vídeňských ministerstev a úřadů – ve věci posílení městské pošty  (1910, 1912), při stížnosti ohledně německého názvu Zlína (1911), při získávání půjčky na regulaci Dřevnice (1911), v zájmu rozšíření telefonní sítě na Zlínsku (1912), při jednání o subvenci na výstavbu kanalizace (1913) a samozřejmě při už vzpomenutém vyjednávání o zřízení soudního okresu.

Zlínské náměstí v době, o které hovoříme - kolem roku 1910. Díváme se na severozápadní roh s tehdejší Školní ulicí. V pozadí stojí měšťanská škola Františka Josefa I. (fotoarchiv OA Zlín)

Svým působením ve prospěch rozvoje Zlína si Masaryk získal respekt a úctu, vyjádřené r. 1910 udělením čestného občanství města, a to jako ocenění „jeho zásluh nejen o město a vůbec celý volební okres, nýbrž o celý národ, jeho zásluh o pokrok a očistu.“ Za první světové války, v době nejhorší protičeské persekuce, rozvinuly rakouské úřady nenávistnou kampaň proti Masarykovi a zlínské městské zastupitelstvo bylo v únoru 1916 hrubým nátlakem donuceno prohlásit, že Masaryka nelze považovat za čestného občana. Toto vynucené prohlášení však radnice na samém sklonku existence monarchie anulovala – na veřejné schůzi dne 27. října 1918 zveřejnili proklamaci, že Masaryk „městu nikdy čestným občanem býti nepřestal“.

Zhotovení pomníku T.G. Masaryka

Tomáš Garrigue Masaryk v úřadu prvního prezidenta Republiky československé navštívil Zlín až 24. června 1928, tedy téměř deset let od svého ustavení do funkce. To už jej na radnici vítal starosta Tomáš Baťa, stejně jako Fr. Štěpánek továrník a pokrokář, ale současně i muž zcela jiného ražení nežli předchozí dva starostové. O několik měsíců později v rámci desátého výročí trvání republiky dne 28. října 1928 došlo ke slavnostnímu otevření nových škol  (které jsme poté za totality zanedbali natolik, že byly v lednu roku 1988 odstřeleny pro svůj havarijní stav). Tomáš Baťa ve svém slavnostním projevu občanům Zlína oznámil, že prezident republiky poctil město právem pojmenovat školy jeho jménem. Nazývaly se tedy od té doby Masarykovy školy.

Dva snímky přibližují historickou návštěvu presidenta Československé republiky T.G. Masaryka ve Zlíně v červnu 1928.

Presidenta na náměstí před zlínskou radnicí uvítal tehdejší starosta Tomáš Baťa, přítomen byl také president země Moravskoslezské Jan Černý (na horním snímku uprostřed s bílým kloboukem v ruce).

Při příležitosti stejného výročí – deseti let  státní samostatnosti - rozhodly vedoucí orgány města postavit ve Zlíně pomník T.G. Masaryka „... v budoucích sadech, které ponesou jeho jméno...“; po projednání v městské radě (dne 18. X. 1928) záměr schválilo městské zastupitelstvo a k postavení pomníku založilo zvláštní peněžní fond se základní dotací 50 000 Kč. Tím započala akce, jejíž uskutečnění trvalo řadu roků; socha pro pomník se dohotovila až v roce 1939, s jejím odhalením se muselo počkat až do roku 1945.

Budování pomníku probíhalo v několika etapách. Nejprve byl v říjnu 1928 proklamován záměr a zřízen peněžní fond. Další etapa následovala počátkem roku 1930; v únoru městská rada objednala zhotovení a osazení základního kamene (dodavatel: kamenická firma Polášek a Urban v Přerově, stavitel: Zámečník) a dne 9. března 1930 – T.G.M. přede dvěma dny oslavil osmdesáté narozeniny – konalo se slavnostní položení základního kamene pomníku před Masarykovými školami. Zachovala se nám krásná fotografie s Tomášem Baťou v pozadí. Ten zde pronesl i slavnostní projev.

Položení základního kamene k pomníku T.G. Masaryka před školami ve Zlíně (9. března 1930). Foto Motal – zapůjčeno od ing. Rudy Veselého, který jako žák poklepává na kámen. V pozadí vpravo Tomáš Baťa.

S představou pomníku dokončeného ještě téhož roku 1930 se ale obyvatelé města museli rozloučit. Nepochybně hlavně proto, že bylo nutné rozhodnout o sochaři, který by vytvořil Masarykovu sochu (např. r. 1930 nebyla akceptována nabídka akad. sochaře Karla Lenharta z Olomouce). Rozhodování se ovšem protáhlo na několik let. Městští představitelé nic nehodlali ponechat náhodě. Někdy v roce 1934-35 na podstavci stála na zkoušku dřevěná maketa.

Prodlení nakonec vyvážil příznivý výsledek, protože pro zakázku Zlín získal vynikajícího umělce – Otakara Španiela, profesora Akademie výtvarných umění v Praze. Městská rada se s ním 3. ledna 1936 dohodla na objednávce bronzové sochy T.G. Masaryka za cenu 120 000 Kč (pěkná cena, když uvážíme, že automobil nižší střední třídy stál 25 tis. Kč a jednoduchá vilka rovněž) „včetně materiálu a dohledu při osazení ve Zlíně“. Zadaná výška? 320 cm.  V dohodě se dále počítalo s dohotovením pomníku v říjnu 1937 – uvedený časový parametr se nepodařilo dodržet. Následovala ještě „podsmlouva“ o postupném zaplacení sjednané ceny a vše stvrdil dopis města ze dne 10. března 1936.

Španielova práce postupovala zvolna. Město se sice připravovalo na odhalení pomníku k 28. říjnu 1937, ale autor díla pracoval s velkým úsilím na více variantách sochy a žádal o pochopení a strpení. O postupu informoval městskou radu, m.j. dopisem ze 6. září 1937: „Záleží mi velmi na tomto pomníku, prosím proto, abyste toto vzali laskavě na vědomí. Nechci práci dříve považovat za ukončenou, dokud nebude odpovídat představě, kterou jsem si vytvořil.“ Následuje sochařův telefonát do Zlína, v němž oznamuje, že „pomník nemůže být letos odhalen“.

Městská rada za těchto okolností neměla na vybranou, respektovala sochařův postoj (exprezident navíc 14. září 1937 zemřel) a odkládala odhalení na stále vzdálenější termíny – nejprve na březen 1938 (narození T.G.M.), pak na říjen 1938 (20. let Č.S.R.). Ani tehdy však socha nebyla hotová.

Úplně ji autor dokončil až v listopadu 1938 (již za druhé republiky, která Masarykovo dědictví příliš nesvětila). Teprve dne 20. prosince 1938 pražská firma Anýž, která sochu odlévala, oznámila, že práce jsou skončeny, bronzový odlitek profesorem Španielem  definitivně schválen a dílo může být předáno zástupcům města Zlína (za město sochu prohlédnul arch. Gahura).

Do Zlína hotovou sochu dovezli asi koncem ledna 1939. Můžeme tak dedukovat z dopisu firmy Anýž ze 4. února 1939, v němž se dotazuje, zda socha, kterou před čtrnácti dny odeslali, v pořádku došla. Rovněž architekt F.L. Gahura 3. února potvrzuje, že pomník byl dodán a uskladněn v Masarykových školách. A doporučuje vyplatit firmě Anýž 30 000 Kč za zhotovení odlitku.

Cena mezitím nabyla na objemu – k původnímu fondu 50 000 Kč se připojily později ještě mnohem vyšší částky a postupné dotace fy. Baťa (v lednu 1936, kdy ještě nikdo netuší, jak se práce protáhnou – 40 000 Kč, v září 1937, snad jako očekávání slavnosti odhalení - 100 000 Kč). Fond vzrostl na skoro 200 000 Kč. Za tyto nemalé peníze město získalo dílo vysoké umělecké hodnoty od předního českého sochaře.

Mohlo by se zdát, jako by to malé drama pomníku nakonec dobře skončilo. Brzy se však ukázalo, že proběhlo vlastně teprve první dějství dramatu. Nikdo nemohl tušit, že jeho druhá část se bude odvíjet po dobu dalšího půlstoletí.

Instalace, reinstalace a přesunování pomníku T.G.  Masaryka

Otakar Španiel při odhalení svého díla.

Bronzová socha pro pomník T.G. Masaryka byla do Zlína dopravena někdy koncem ledna 1939, ale následující události znemožnily její instalování. Po nastolení německého okupačního režimu v březnu 1939  jí navíc hrozilo zničení a vynořila se potřeba ji ukrýt. Zprávy o jejích osudech po dobu let válečných se v tisku mohly objevit až po osvobození: „O to, že pomník zůstal našemu městu a veřejnosti vůbec zachován, se přičinilo několik uvědomělých a obětavých mužů, kteří dovedli obejít nařízení okupantů, aby socha byla zničena... Tak například Národní výbor dosud marně zjišťuje jméno četnického nadstrážmistra, který byl úředně pověřen zjištěním, zda rozkazu okupantů bylo vyhověno – a který napsal úřední hlášení, že se tak stalo, že pomník byl zničen a kov odevzdán na sbírku pro válečné účely...“ (Zdar, 13.-14. září 1945)

Existují dvě verse o dalším osudu pomníku. Podle jedné, tradované zlínskými pamětníky, ale archivně nedoložené, došlo k odhalení pomníku ještě před příchodem Němců, tedy před 15. březnem 1939. I když je tato událost sporná (uskutečnila by se pravděpodobně k 7. březnu, výročí nedožitých 89tých narozenin TGM), víme, že socha byla před Němci ukryta v tehdejší budově Školy umění ve studijním ústavu.

Tuto variantu nepřímo podporuje i vyprávění zasl. učitele Františka Blahy, který popisoval převoz na káře ležící sochy od Masarykových škol do lesa(!) nad studijním ústavem. Dle jeho verze přečkala socha chvíli zakopána v zemi a až poté byla ukryta (zazděna) ve Studijním ústavu. Kdyby totiž sochu převáželi přímo ze školy (kde stála původně uskladněna), nebylo by nutno ji transportovat na primitivním ručním vozíku a za tmy. Mohla by být naložena (zabalená) na nákladní automobil a téměř legálně odvezena do Školy umění.

Podle verze druhé pomník odhalili až v pátek 14. září 1945.

---------------

V říjnu 2007 vyšel článek novodobého zlínského kronikáře  - ing. Jana Lampera – popisující podrobně okolnosti událostí válečných. Některé domněnky z našeho původního textu budou osvětleny, jiné otázky se vynoří. Pan Lamper ve svých jiných článcích je občas (nezáměrně) nepřesný, takže zařazuji bez komentáře doslovný opis stati:

Na náš článek „TGM a Zlín“  v srpnovém Magazínu MZ okamžitě reagoval dokonce až z Brna pozorný čtenář ing. Jiří Juránek ověřenými dokumenty z let 1945 a 1946. Z těch je zřejmé, jak to se sochou TGM po dobu nacistické okupace skutečně bylo a kdo byli její vlastenečtí zachránci.

Ze zaslaných materiálů (děkovný dopis Nár. výboru Velkého Zlína z 9. září 1945 a osobní svědectví stěžejního zachránce z 2. října 1946) vysvítá, že strůjcem záchrany byl otec našeho informátora pan Rudolf  J.  Juránek, tehdy zaměstnanec fy. Baťa, bytem ve Zlíně, Příkrá ul. č. 7, a místní četnický strážmistr pan Galia (ten nešťastně posléze v průběhu války zahynul).

Bronzový monument T.G.M. o váze 35 q – dílo prof. O. Španihela (Španiela, pozn. C.) bylo podle této výpovědi po dohotovení a dopravě do Zlína uloženo v archivu Školy umění. Čekalo se na dohotovení soklu před Masarykovými školami podle připomínek a požadavků autora. Mezitím vlivem historických událostí po německé okupaci 15. března 1939 bylo jeho veřejné zpřístupnění v dané době již znemožněno.

Pomník zůstal ve svém dočasném úkrytu, avšak s pokračujícími válečnými událostmi se stával stále více ohroženějším objektem nejen pro jeho vlasteneckou a uměleckou hodnotu, ale navíc byl Němci zahrnut do seznamu bedlivě sledovaných předmětů z barevných kovů, podléhajících zvláštním předpisům o sabotování válečného hospodářství. Narušitelům hrozila i smrt.

Panu Juránkovi se sice za pomoci přátel a spolupracovníků v provozech a s vědomím technického ředitele p. Hlavničky († 1943) podařilo sesbírat 73 metráků náhrady v barevném šrotu, ale chybělo to podstatné. Svědectví, že jde o likvidovanou vlasteneckou sochu. Takováto „důvěryhodná“ potvrzení vyžadovali okupanti pouze od četníků, nikoliv nespolehlivé policie. Přes velitele zlínských strážníků mjr. Durdíka se však podařilo zajistit vlastenecky smýšlejícího četníka p. Galiu a ten s p. Juránkem vyhotovil a podepsal protokol, že pomník byl svědecky rozbit a jeho hodnota nadále spočívá pouze ve váze bronzu.

S postupující válkou však stále narůstalo šmejdění místního gestapa i konfidentů a dočasný úkryt monumentu mohl být i neopatrností vyzrazen. Proto se uvažovalo nejdříve o jeho sádrovém obložení do nové podoby, což však místní umělci akad. sochař V. Makovský a arch. Kadlec shledali za nebezpečné s možností vyzrazení. Poté se zvažovala možnost uložení na Lesním hřbitově po domluvě se správcem ZOO na Tlusté hoře P. Janotou a hrobníkem P. Kozmíkem.

Na převozu přislíbila pomoc na tajné schůzce dvacítka místních lehkých atletů – m.j. ing. Kantůrek, L. Kománek, dr. Hrstka, M. Klásek, J. Brouček a další. I tato možnost byla však po důkladném zvážení vyloučena (vyvstala nutnost zpevnit schodiště a utajení tak velké sochy při přesunu bylo nemožné). Vyřazení této varianty se nedlouho na to ukázalo jako velmi prozřetelné. V okolí Březnice byla odhalena odbojová skupina a razie gestapa při hledání ukrytých zbraní probíhala i na Lesním hřbitově.

Nakonec pomník zůstal na původním místě a pro eventuelní další krytí získal P. Juránek „pojistku“ ve fingovaném firemním protokolu, že jde o umělecká díla v soukromém držení (jednalo se totiž i o busty T. Bati a A. Baťové, plaketu dr. Gerbece a j.). A tak se v tomto případě i za mlčenlivého souhlasu několika ministerských úředníků dočkal náš T.G.M. „ve zdraví a nepoškozen“ konce války a mohl být nedlouho po osvobození – 14. září 1945 – slavnostně i za přítomnosti autora předán zlínské veřejnosti.

Výpověď p. R.J. Juránka je nezkresleným svědectvím nejen o osobní statečnosti, ale i o vlasteneckém přispění až dosud neznámých zlínských občanů.

Budiž jim všem vzdána čest a naše opožděné poděkování.

ing. Jan Lamper, kronikář města Zlína

---------------------------

Vraťme se ale do roku 1945 a k procesu odhalování pomníku.

O něm přinesl bohaté zprávy místní tisk. Usnesení předsednictva MNV Zlín ze 7. srpna 1945 rozhodlo o jeho instalaci a stanovilo datum odhalení, které se uskutečnilo veřejnou slavností dne 14. září 1945 před Masarykovými školami.O jejím průběhu informuje zlínský list KSČ Naše pravda (18. září 1945): „V pátek v 18. hodin večer odhalen byl na prostranství před Masarykovými školami za účasti oficiálních osobností, předsedů národních výborů, zástupců Rudé i naší armády, partyzánů, KSČ, podniků, krojovaných korporací a početných diváků pomník prvnímu prezidentu naší republiky .... Pomník byl po dobu okupace zásluhou zlínských vlastenců ukrýván a ušel slídilům, takže je dnes jednou z mála soch prezidenta Osvoboditele, které přetrvaly německý teror v našich zemích .... Profesor Španiel, internovaný Němci v dobách okupace, uvedl nakonec ve stručném projevu, že zlínský pomník je jedním z mála jeho portrétů prezidenta Osvoboditele, které přečkaly německou zlobu. Vzdal potom hold našim spojencům, jejichž přičiněním se dnes znovu můžeme hlásit k Masarykovu odkazu, který nás zavazuje ke snášenlivosti a vzájemné úctě. Státní hymnou byla ukončena slavnost, která obohatila Zlín trvale vzácnou památkou.“

Vlevo: pomník T.G. Masaryka po slavnostním odhalení v září 1945. Vpravo: T.G.M. v letech padesátých, doprovázen budovatelskými hesly a pionýrskými progresemi v pozadí.

Trochu rozpaků nám do oslavných ód vnášejí rozdílné zprávy v Naší pravdě a Novém Zlíně. Ta první tvrdí, že je pomník odhalován poprvé, ta druhá pak, že jde o odhalení druhé. Národní výbor Velkého Zlína děkuje jmenovitě šesti statečným občanům, kteří se zasloužili o záchranu sochy před zničením.

Mohla by tím být historie pomníku T.G. Masaryka uzavřena, ale nebyla.

Na svém místě pomník setrval 15. let. Přichází rok 1959, utužení režimu po krátkém uvolnění po roce 1956, a socha musela z příkazu ústředních orgánů zmizet z očí.  V roce 1960 sochu sňali a odstranili a namístě zůstal pouze sokl . Stalo se tak tradičně – tajně a v noci. Navíc T.G.M., jak můžeme shlédnout na odkazu „konfrontace“, vystřídal pár desítek metrů západně na vyšším soklu stojící soudruh Gottwald. 

Na podzim 1968 se socha vrátila na své místo. Obrodný proces byl ovšem potlačen a v létě 1973 městské orgány odstranily sochu i sokl. Podstavec posléze rozřezali, o kteréžto skutečnosti byla veřejnost informována na jednom z podvečerních shromáždění v prvním převratovém týdnu listopadu 1989. Lze si snadno představit nepřívětivou reakci davu na svévoli rudého totalitního režimu (podstavec přežil i německou okupaci). Sama socha přežila v asylu hospodářského objektu zámku v Klečůvce.

Masarykova úloha v dějinách se začala nenápadně veřejně prezentovat až za t.zv. přestavby, a to dokonce na stránkách Rudého práva. S kritickou stranickou „objektivností“ filozofové revolučního lidu objasňovali, proč už od dob první republiky zaujímali v řadě otázek nesouhlasné stanovisko vůči filosofickým a politickým postojům našeho prvního prezidenta a zároveň shrnuli, proč tato osobnost zaujímá významné místo v našich dějinách. Pohleďme na řádky Rudého práva ze dne 14. září 1987, tedy dne 42. výročí odhalení sochy:„Jen o rok a několik dnů přežila Československá republika muže, jenž stál u jejího zrodu. Masarykův život a dílo patří přesto k dějinám tohoto státu, obnoveného po r. 1945 na nových třídních základech. Jak prohlásil ústřední výbor KSČ k Masarykovu úmrtí, revoluční dělnictvo se právem hlásí ke všemu z jeho díla, co představuje pokrok proti reakčním předsudkům, boj za svobodu politickou, za sociální spravedlnost, za mír a demokracii, za pokrokové poslání našich národů.“

Socha stojí od začátku devadesátých let (7. března 1990 – 140 let od narození T.G.Masaryka) na novém podstavci. Vyšším, nežli ten původní. Doufejme pouze, že jej nezdědila po bronzovém Klementu Gottwaldovi a nemá tak zaděláno na další problémy. I když nenachází klidu ani dnes.
Díváme se na barevnou pohlednici Zlína (z Obchodního domu), kterou můžeme směle, dle Masarykovy sochy, datovat léty 1969-73. A dokonce přesněji - paneláky na Padělkách ukazují na rok 1972.

Masaryka již neschováváme, nýbrž stěhujeme. A to kvůli výstavbě sporného objektu, t.zv. Kongresového centra. Torzovitý (nedostavěný) útvar bude mít severní křídlo osídleno rektorátem University T. Bati, která jej již téměř dohotovila. Jižní křídlo tvoří zatím garáže a některé technologie pod zamýšlený sál (sídlo Filharmonie Bohuslava Martinů). Jiné využití objektu za 700 milionů korun je zatím nejasné. Socha prezidenta, která by se měla vrátit na původní místo, zpodobňuje muže, který býval dobrým hospodářem. To se bohužel nedá říci o jejích přemísťovačích.

Zatím T.G. Masaryk trpělivě čeká v jednom z rohů parku prospektu, pojmenovaném jeho jménem. S pohledem upřeným na starou Tržnici, za zády stromoví. A kdyby bronz dovedl přemýšlet, jistě by jej napadlo, kamže se to bude dívat v následujících letech a desetiletích?

Posice pomníku T.G. Masaryka od září 2010 (snad již definitivně)

 dtto na filmovém záznamu