tomáš baťa a výstavba zlína (ak. arch. Eduard Staša, asi 1990)
Počátky (stavební, pozn. C.) dnešní továrny na obuv Svit sahají do roku 1900, kdy sourozenci Baťovi – Antonín, Tomáš a Anna – přestěhovali svou výrobu houněné obuvi ze zlínského náměstí k nádraží. Původní firma Antonín Baťa se změnila ve veřejnou společnost „T. a A. Baťa, společnost k provozování výroby plátěné a houněné obuvi“. V této fázi vývoje firmy ve vedení již dominuje jednoznačně Tomáš, navíc Antonín roku 1908 zemřel na TBC a sestra Anna se vdala.
Tomáš roku 1904 absolvuje pobyt v amerických továrnách, kam odjel s několika dělníky na zkušenou. V roce 1906 dokončuje první víceetážovou zděnou tovární budovu pro 500 zaměstnanců.
Takto vypadala továrna v době, o níž píšeme (1906), fotografovaná z kopců Nad stráněmi (Jižní svahy). První tříetážová budova měla ještě dřevěné nosné sloupy a trámy ve stropech. Přesto fungovala až do náletu v listopadu 1944. Při pravém okraji snímku, na ulici Malenovská (v původní trase), stojí kontribučenská sýpka, ještě bez Blažkovy vily. Ta tam vydržela až do přeložení silnice severněji, tedy do roku 1923. Pro orientaci zlínských – nachází se v místě dnešních budov 32-42.
Zlín měl tenkrát asi 3500 obyvatel a 520 domů. Šlo o maloměsto venkovského ražení. Na jihu ohraničené záhumenní cestou a Růmy, ze severu Čepkovem, Cigánovem a začínající ulicí Padělky, východní kraj lemoval Kudlovský potok, hřbitov, ulice Santražiny s Horním mlýnem a začínající ulice Kvítková. Západní okraj městečka tvořil panský dvůr, zámecký park a náměstíčko Trávník. Už od těchto předválečných let je pro vývoj Zlína charakteristické jeho úzké sepětí s vývojem Baťovy továrny na obuv.
V roce 1912-1915 firma Baťa postavila první řady dělnických rodinných domků směrem k Prštnému. Ve čtyřiadvacátém roce si rozšiřování továrny vynutilo jejich zbourání. Je pozoruhodné, jak Tomáš Baťa už před válkou začal spolupracovat s čelným představitelem české architektury prof. arch. Janem Kotěrou z Prahy. Ten mu navrhnul stavbu vily na Čepkově, aby pak v roce 1918 vypracoval regulační plán první dělnické kolonie na Letné. O něco později dle jeho návrhu postavili skupinu úřednických domků u březnické silnice a řadu dělnických domků podél pozdější ulice Malenovské. Předčasným Kotěrovým úmrtím jeho působení ve Zlíně skončilo.
Pokračoval jeho žák, zlínský rodák, architekt a sochař F.L. Gahura. Vystudoval v Praze s podporou Tomáše Bati a v roce 1921 vypracoval první regulační plán Zlína. Plán poplatný ještě době, která nemohla předvídat pozdější vývoj továrny a města. V něm se ale už uplatňovaly ideje „zahradního města“, které v té době ovládaly urbanismus v západních zemích. Ideje, které také vyznával Tomáš Baťa a představitelé firmy.
Kotěrovy představy o bydlení nenašly plný ohlas. Hlavně proto, že jeho rodinné domky nebyly vhodné pro hromadnou výstavbu. Tak se od roku 1924-25 začal uplatňovat kurs stavět domky účelně, hospodárně a rychle, převážně již neomítané s rovnou střechou a bez oploceného pozemku. Tak vznikaly později charakteristické zlínské „červené kostky“, dvojdomky a jednodomky. Tomáš Baťa fandil bydlení v rodinných domcích a toto zaujetí přetrvalo i do pozdějších let, kdy se v zahraničí začínaly postupně prosazovat obytné domy nájemné. Nepřesvědčily jej ani argumenty pražského prof. arch. Josefa Gočára, kterého často do Zlína zvali jako poradce i projektanta.
Čtvrť Letná ve Zlíně, snímaná někdy v polovině let třicátých z hotelu Společenský dům.
Rozhodujícím způsobem ovlivnila stavební vývoj Zlína výstavba továrních budov firmy Baťa. Od těch prvních pokusů se stavbou víceetážových cihlových staveb dospěl vývoj v polovině dvacátých let k výstavbě prvních železobetonových budov. Zrodil se známý typ etážové tovární budovy 20 x
Krásný příklad tříetážové budovy z roku 1924 (zde b. 51) - přístavek - vstup, šatny a schodiště - je již železobetonový. "Inventářem" každé budovy byl rovněž stojan na bicykly /vedle přístavku/ a hojná zeleň v exterierech. Všechny tovární budovy, kromě administrativních, měly jednoduchá okna. K výměně za dvojitá (dnes památkově chráněná) došlo až v průběhu padesátých a šedesátých let. Ve stopovém množství původní okna přežila na různých malých „pomocných“ stavbách dodnes.
V letech 1924-25 probíhala úplná přestavba továrny. Téměř všechny staré budovy se rušily a nahrazovaly budovami železobetonovými, s novým půdorysným uspořádáním, se zaváděním nových strojů a spádových dopravníků i s reorganizací dílen dle druhů obuvi. Vše souviselo s oživením výroby, k němuž došlo po dočasné stagnaci v poválečných letech. A se zaváděním Taylorova výrobního systému, kterému bránil zastaralý stav budov i výrobního zařízení. Stavěly se první typy budov, později (až do dneška) známé pod čísly 11, 12, 22, 2.
Obrázek vstupu do závodů mezi budovou
B. 11 měla květnatý osud – zde, až do roku 1932 slouží jako sklady, poté jako administrativní budova (např. personalistika). Po bombardování 20. listopadu 1944 se její západní část zřítila. Byl postaven typově odlišný přílepek a ten vydržel i se zbytkem stavby na místě až do roku 2004, kdy byla zlikvidována a na jejím místě vyrostl garážový mor stále více se rozmnožujících úředníků.
S viditelnou železobetonovou kostrou, s výplněmi spárovaných parapetů a s velkými okny. Rovné střechy se staly jaksi samozřejmostí. Časem se ukázalo, že tento typ budov je vhodný nejen pro různé druhy výrob, ale také pro budovy veřejné a internáty. Umožňuje zprůmyslněnou výstavbu i snížení stavebních a provozních nákladů.
V těch letech se zrodil stavební i architektonický styl Zlína, kterým se město stalo tak pověstným. Ukázala se tu jasnozřivost Tomáše Bati, který vsadil na využití konstruktivních vlastností železobetonu a na vybraný kolektiv technologů a stavebních odborníků.
Zlín 1939
Ještě jedna událost však sehrála významnou úlohu. Staly se jí obecní volby 16. září 1923, ve kterých zvítězila poprvé kandidátka zaměstnanců firmy Baťa a Tomáš Baťa se stal starostou Zlína. To uvolnilo ruce pro další stavební vývoj továrny i města, jemuž do té doby kladl časté překážky nejen majitel zlínského panství baron Haupt, ale i dosavadní vedení obce . Připomeňme třeba jen boj o rozšíření závodu a přeložení staré silnice do Prštného nebo o stavbu prvních internátů a škol. Volbami byla nastolena personální unie mezi továrnou a obcí. Došlo ke ztotožnění jejich zájmů a stalo se tak ku prospěchu obou stran. Ve Zlíně žilo tehdy asi 5220 obyvatel a stál na prahu svého bouřlivého vývoje.
K zaujetí Tomáše Bati pro ideje zahradního města a bydlení v rodinných domcích připomeňme tehdy často publikovaný názor anglického utopisty R. Owena: „Lepší životní prostředí a pracovní podmínky znamenají větší výkonnost dělníka a tedy větší zisk pro podnikatele. Spokojenější dělník, oceňující snahu podnikatele poskytnout mu vyšší životní standard , je zdrženlivější ve svých touhách za sociálními reformami.“ Citát výstižný i pro pochopení Baťových úspěchů. Tomáš Baťa a představitelé firmy nebyli první ani jediní, kdo se zaujali pro ideje „zahradního města“. Dopracovali je však do promyšleného systému a metodiky projekční i realizační. A to nejen ve Zlíně, který byl první jejich školou, ale také při stavbě jejich továren a měst u nás i v zahraničí. Moderní Zlín se rodil z elementárních životních potřeb prudce se rozvíjejícího průmyslového podniku, jeho výroba stoupala až na 180 000 párů obuvi denně a téměř 30 000 zaměstnanců v roce 1938, kdy město dosáhlo 43 600 obyvatel.
To základní a rozhodující se však odehrálo už do roku 1932, kdy Tomáš Baťa v červenci tragicky zahynul při startu letadla do švýcarského Möhlinu. V jeho osobnosti zaslouží obdiv obrovské zaujetí a cílevědomá vůle dokázat, že průmyslové město se dá budovat jako moderní, krásné zahradní město.
Šlo o něco do té doby jak u nás, tak i v zahraničí nebývalého. Taková výstavba továrny a města vyžadovala promyšlené investiční programy, které nebylo možné zvládnout tradičními metodami. Vymyslely se účelné a hospodárné typy průmyslových, veřejných a obytných budov z konstrukcí a materiálů, které umožňovaly jejich hromadnou výstavbu i nové metody projektování a způsoby stavění, dodnes pohříchu nedoceněné.
Stavba desetipatrového skladiště fy. T. & A. Baťa ve Zlíně - původní budovy č. 32. (1930)
V roce 1932 dokončovali náměstí Práce a z velké části stály již i budovy prospektu internátů. Vybudovaly se obytné čtvrti Letná, Nad ovčírnou, Zálešná, Podvesná a část Dílů. Stavěla se též školní čtvrť a dobudovávala nemocnice na východním okraji města. Zregulována byla Dřevnice a Kudlovský potok, postavena nová silnice do Otrokovic, založen Lesní hřbitov v roce 1929 zakoupeno Hauptovo panství. Zámek upraven na Klubovní dům a jeho zahrady na veřejný park. Dalo by se pokračovat ve výčtu. Areál továrny se v roce 1932 rozkládal na území mezi Malenovskou ulicí a železnicí, přehoupnul se ke Dřevnici.
Město se stavělo dle Gahurových regulačních plánů. Dle stejných předpokladů se také započalo s ražením dvou městských tříd od továrny přes centrum do východní části města a k Vizovicím.
Asfaltování Štefánikovy ulice
Padl tu za oběť i domek pod kostelem, ve kterém se Tomáš Baťa v roce 1876 narodil. Ve dvacátém šestém roce založili akciovou společnost „BAPOZ“ (Baťovy pomocné závody) a v roce 1930 stavební akciovou společnost „Zlín“ pro výstavbu firmy Baťa v ČSR.
To spolu s dalšími opatřeními umožňovalo působnost průmyslového podniku v celé řadě dalších výrobních i nevýrobních oborů. Ten široký rozsah působnosti dával možnost zasahovat téměř do všech sfér života obyvatel města. Tomáš Baťa dovedl spojovat zájmy své firmy s širšími zájmy veřejnými. Příkladem může být převzetí dráhy Otrokovice-Zlín-Vizovice firmou Baťa, boj o železniční spojení českých zemí se Slovenskem nebo i Baťovy volební programy a jejich plnění.
Smysl pro nové vědecké a technické objevy a pro moderní formy života se projevovaly i jinak. Hned po první světové válce našel u Tomáše Bati nadšenou podporu film. Jako nová forma lidové zábavy, vzdělání i propagace.
Nebo vezměme třeba jeho velkorysé a na svou dobu špičkové řešení zdravotní a lékařské péče o zaměstnance a jejich rodiny, či jeho probojování nových forem a metod výuky v základním školství. Dalo by se pokračovat v péči o tělovýchovu a sport a hovořit i o pokrokových formách služeb pro obyvatele, z nichž mnohé jsou dodnes pro nás aktuální. V tom, co firma Baťa nabízela tehdy svým zaměstnancům a dělníkům byla u nás zřejmě bez konkurence. Ne nadarmo se hovořilo často o zlínské „dělnické šlechtě“. Ale za tím vším stála vysoce organizovaná a dobře řízená velmi tvrdá a kvalitní práce lidí.
(1932) Tato fotografie se (dodnes) často publikuje pouze se třemi osobami vpravo – s pí. Marií B., Tomášem a Tomíkem. Další pozoruhodností publikovaného snímku je - kromě chybějících křížků u označených postav a neuvedení jména osoby vlevo - jméno "Tomík" Tomáše Bati jr. Označení Tomík používali mladí muži BŠP (Tomíkovi spolužáci) a někteří spolupracovníci pro rozlišení obou Baťů. Dodnes se jedná o ryze vnitrozlínskou záležitost. Lze se tedy oprávněně domnívat, že do celostátního "Pestrého týdne" zaslal snímek i s textem někdo ze zlínského okruhu. Autor zůstal veřejnosti utajen.
Možná se bude někomu můj postoj k osobnosti Tomáše Bati zdát jednostranný i neúplný. Ale je to právě ten postoj architekta – urbanisty. Z toho pohledu se jeví Tomáš Baťa jako syn své doby a příslušník společenské třídy, který v mnohém vynikal nad její průměr a předešlou dobu. Byl moderním průmyslovým podnikatelem světového formátu s rysy geniality. A to zřejmě i v oborech, které se vymykají mému úzce odbornému pohledu.
V rozporu s uvedeným stojí pohled na Tomáše Baťu, který tak rychle zdomácněl u nás po roce 1945 v postojích a publikacích KSČ a jejích představitelů. Pohled až vulgárně zjednodušený, který zasunul a deformoval tuto osobnost na pozici třídního nepřítele, který nemá místo v našich dějinách. Úcta, které se těší jeho hrobka na zlínském lesním hřbitově však napovídá, že lidé zastávají jiné mínění. Nezbývá tedy, než ponechat povolanějším, historikům a národohospodářům, aby Tomáše baťu a jeho dílo objektivně zhodnotili a našli v něm poučení pro současnost i budoucnost.
