Jak to bylo se zlínskou Tržnicí

akad. arch. Eduard Staša, Naše pravda, 1990

dtto - Zlínské noviny 1991

Budovu původně postavili jako první obchodní dům firmy Baťa. Na stavební situaci z té doby se setkáváme s půvabným názvem pozemku „Horní Ernestinka“, který ji odděloval od sousedního panského dvora. V archivních výkresech se budově říká „Konsum továren T. a A. Baťa“, zřejmě podle družstevního konsumu, který fungoval do té doby v továrně (přesněji – v kontribučenské sýpce pod dnešní Letnou) a vyplňuje místo mezi starou cestou do Březnice a novou silnicí Malenovskou.  Projekt nové budovy stavební úřad schválil 12. srpna 1926 a vypracovala jej i stavbu provedla firma Alois Jambor z Hranic, „úředně autorizovaný civilní inženýr pro architekturu a pozemní stavby“. Ve Zlíně tento podnikatel stavěl již podruhé (po internátu z roku 1925-26) a stejně jako v případě prvním použil standardní železobetonovou konstrukci typově shodnou s továrními budovami.

Obchodní dům (název se skvěl nad tehdejším vstupem do budovy a podivuhodně brzy zdomácněl) měl půdorys zhruba 80 x 20 metrů (13 polí po 6,15 m krát 3 pole po 6,50 m) s přístavkem, v němž se nacházel hlavní vstup se schodištěm a sociální příslušenství. I když datum stavebního povolení nemusí být pro zahájení stavby rozhodující, skutečností zůstává, že už koncem prosince roku 1926 v posledním patře budovy, které se říkalo „Společenský sál“, se hrálo kino (přestěhované z továrny) s SK Baťa tu pořádal společenský večer. Hned začátkem dalšího roku se tu odehrál velký karneval, a také boxerské mistrovství Moravy, v němž tehdejší zlínská chlouba Jarka Cekota vybojoval mistrovský titul.

Teprve 8. února 1927 se zahájil prodej v novém obchodním domě v přízemí budovy, jak uvádí časopis Sdělení, „podle nového způsobu, s t.zv. samoobsluhou zákazníků“. Ti si vzali u vstupu nákupní koš, vybrali do něj zboží a u pokladny při východu zaplatili. A nabídka?  Od potravin a průmyslového zboží přes jižní ovoce a zeleninu až po dřevo a uhlí. O pohotovosti zásobování svědčí např. i to, že když firma Baťa převzala obchodní dům "U města Paříže" v Praze, dovezla několik vagonů zboží a prodávalo se za poloviční ceny.

Jinak ovšem tovární konsum dávno před tím dodával na objednávku nákupy do bytů a prováděl pravidelné rozvážení mléka. Společenská a kulturní činnost tu ale hrála významnou úlohu ještě dlouho. Jak o tom svědčí třeba postavení jeviště pro pravidelná představení ochotnického divadelního kroužku firmy Baťa, nebo i konání zkoušek zlínského pěveckého spolku „Dvořák“. Ale bylo toho, později, ještě víc.

Na velké propagační fotografii, pořízené krátce po dokončení stavby, vidíme dvoupatrovou budovu zářící novotou, kde vstup v přízemí jejího západního čela odděluje od okolního terénu opěrná zídka. Vadí nám tu nepříliš pohledná konstrukce nákladního výtahu v koutě vstupního přístavku na hlavním průčelí. Zatímco druhé patro je tedy společenské a kulturní, slouží patro první zřejmě jídelně s kuchyní a přízemí obchodnímu domu. K budově přiléhá dlouhé přízemní křídlo kiosků ukončené patrovým pavilonem. V něm pak fungovala kavárna a cukrárna.

Na pozdější dobové fotografii z roku 1929 vidíme na hlavním průčelí velký nápis „Obchodní dům“. Zde celou poslední etáž věnovali dvěma kinosálům, kde se promítalo ze dvou přístrojů a hrávalo se nonstop. V patře prvním opět jídelna s kuchyní označovaná jako II., s kvalitnějšími a dražšími jídly. Proti římské jedničce ve staré jídelně s kuchyní v továrně. V přízemí se nacházela kvalitně a plynule zásobovaná oddělení obchodního domu. Tovární týdeník „Sdělení“ uváděl pravidelné jídelní lístky i seznamy nabízeného zboží s cenami. Kioskové křídlo s menšími obchody a službami vytváří parkové zákoutí s hudebním pavilonem uprostřed, upravené k posezení u stolků i k poležení na trávnících. O polední přestávce (od 12:00 do 14:00 hod., pozn. C.) se koncertovalo i hrávalo v kině.

Na fotografiích z let 1936-37 změnila budova zase poněkud svou tvář. Druhé patro je rozděleno z poloviny pro malé kino a ze druhé poloviny pro jídelnu. První patro nově upravené celé jako tovární prodejna firmy Baťa i s oddělením pedikúr a prodejem pneu. S hlavním vstupem a výlohami v nové přístavbě z náměstí Práce. V přízemí budovy vidíme kiosky, bufety, knihkupectví „Tisk“ a vstup do kina a jídelny. V mezičase došlo totiž v okolí Tržnice k velkým změnám.

Po dokončení nového obchodního domu v roce 1931-32 (dnešní Prior) zbourali křídlo kiosků a potom i vstupní přístavek budovy. Vynutila si to velká úprava křižovatky před novou hlavní bránou v roce třicet dva. Došlo k projednání dvou významných městských ulic Tomáše Bati a M.R. Štefánika a mezi nimi postavili benzinovou čerpací stanici. Parčíkové zákoutí nahradilo náměstí Práce se Společenským domem – hotelem a Velkým kinem i se světelnou fontánou uprostřed.

Význam prvního obchodního domu z roku 1926-27 se změnil a nastolena i otázka jeho přejmenování. Nějakou dobu se říkalo obchodní dům I. a II., ale to bylo příliš kostrbaté. A tak někde v redakci továrních novin nebo na radnici vznikla myšlenka říkat „staré“ budově „Tržnice“. Původce neznáme, příčinu tušíme. Navrhovatel není vlastně ani důležitý, příběh ano. V září 1932 se vpřízemí objektu zřídila opravdová tržnice a přemístily se trhy ze starého (Masarykova) náměstí, kde překážely stále rostoucí dopravě (uvědomme si, že Baťova třída v dnešním trasování a rozměru neexistovala a hlavní tah vedl napříč rynkem). Trhovci se rozprostřeli i na ploše mezi starým a novým obchodním domem. Zanedlouho se ovšem vrátili zpět na náměstí - doprava začala proudit po nově proražené třídě T. Bati.   

Zajímavé spíše je, že i nový název se bez problémů ujal a brzy zdomácněl v tisku a mezi lidmi. Pojmenování vlastně nemělo s posláním budovy dlouhodobě nic společného. Vždyť tržnice – budova, kde se konají trhy, to už nikdy až do konce století nebyla. Teprve po roce 2000 se využití zlehka označení blíží – alespoň pronajatými prostorami pro různé specializované prodejny a prodejničky, bar a lékárnu v přízemí a prvním patře.

Malé kino tady hrávalo do roku 1939, jídelny zabraly celou horní etáž a ve druhé etáži se definitivně usídlila tovární prodejna obuvi. Její vstupní část s výlohami po roce 1945 upravili a zvýšili na patro . Takto jsme budovu potkávali prakticky až téměř do roku 1995. Z přízemí se téměř vytratily kiosky a převahu získaly bufety a opravna obuvi. I když ani dnes  nemá budova s tržnicí příliš společného, bylo by pošetilé to pojmenování nějak násilně měnit. Zlínská „Tržnice“  od let třicátých zakotvila hluboko v podvědomí obyvatel města a širokého okolí a název, byť možná s nějakým přídavkem, jí zůstane i nadále. Pokud tedy nápor podnikavců vydrží a nepotká ji osud bývalých Masarykových škol. I když – upřímně řečeno – její architektonická kvalita se s těmi školami se velmi těžko dá srovnávat. Zaslouží si ale i tak velkou pozornost svých správců a majitelů.

    Stalo se v letech předválečných, zlatou éru města ohraničujících. Tomáš Baťa otec odjel na jednu ze svých dlouhodobějších zahraničních cest obchodních a Tomáši Baťovi synovi cosi začíná vrtati hlavou.

     Naproti továrně tyčí se nová, desetietážová, funkcionalistická budova Baťova domu obchodního. Otec zapsán pomníkem velké stavby a jeho zdatný syn nemůže zůstati pozadu.

     Zahájil proto Tomík kvapně výstavbu budovy stejné, s domem obchodním sousedící. Hlavně vše provést rychle, aby objekt stál ve velkoleposti patřičné, přinejmenším otcově sousední stavbě se rovnající. A co by vzniklo, bylo jest neodvolatelno.

     Však co osud za pikle necudné kuje? Otec Baťa v aeroplánu se vrací  a zírat nestačí, co na jeho pozemcích roste. Vedle prostorného domu obchodního další stavba, nelogický ostrý úhel svírající. 

     Otec Baťa, sotva se moravské půdy dotknul, nežádoucí budování okamžitě zastavil. Velmi rychle vypátral iniciátora skutku, rázně jej vypeskoval, snad i nějaký pohlavek padnul.

     Tož od těchto časů máme ve Zlíně jeden Obchodní dům velký a krásný a druhý malý a nedopečený.