Starosti zlínských starostů

ZAJÍMAVOSTI Z ARCHIVU OBCE ZLÍNSKÉ

(akad. arch. Eduard Staša)

Naše pravda

Prvním zvoleným zlínským starostou po revolučních událostech v roce 1848 se stal Josef Štiasta. Po něm následovali Šimon Macháň (jediný, jehož podoba se nám nezachovala), Tomáš Tlusták a v letech 1870 – 1882 a 1885 – 1898 obchodník Mikuláš Kašpárek. V tom krátkém mezidobí 1882 – 1885 starostoval jeho bratr Vincenc. A dál v letech 1899 – 1908 majitel zámečnické firmy Antonín Batia, za první světové války továrník František Štěpánek  a po válce do roku 1923 představitel zlínské levice František Novák. Od roku 1923 až do své smrti v roce 1932 starostoval továrník Tomáš Baťa.

Vraťme se však do doby Mikuláše Kašpárka a městského tajemníka Josefa Limanovského, kteří se v tom období hluboce zapsali do povědomí obyvatel města. Jistě ke všemu přispěla i událost, která tehdy pohnula hladinou veřejného mínění. Ve Zlíně bydlelo v těch dobách kolem osmi židovských rodin, které se živily obchodem s obilím, koloniálním zbožím, ale také s textilem. Ti chudší kromě zahrádek obdělávali i malá políčka. A různý byl jejich vztah k českému prostředí. Jeden ze židovských obchodníků, v jehož rodině se nemluvilo jinak než německy, se domáhal u městského úřadu zřízení německé školy. Odůvodňoval to tím, že své děti do české školy posílat nebude.

Když obecní úřad jeho žádost zamítl, napsal žádost novou, získal podpisy svých soukmenovců i jiných občanů a poslal ji zemskému školnímu úřadu v Brně i na hejtmanství v Uherském Hradišti. Událostí žilo tehdy celé město a čekalo se, jak obstojí představitelé města. Starosta Mikuláš Kašpárek i tajemník Josef Limanovský museli vynaložit hodně úsilí, jezdit po úřadech a vysvětlovat. Museli dokonce až do Vídně k nejvyšším úřadům, než se jim podařilo dosáhnout toho, že žádost majitele obchodu ze zlínského náměstí (pravděpodobně obchodníka Weinsteina, pozn. C.) spadla pod stůl coby zamítnutá. Panovala pak mezi Zlíňany velká radost (usilovali celá léta o zřízení české školy měšťanské, pozn. C.) a stoupla i vážnost představitelů obce.

Přihodily se však i jiné události, zvyšující prestiž městských konšelů. Tak třeba vážený zlínský měšťan, kavárník a majitel fiakristické koncese (později dokonce člen obecního zastupitelstva) Karel Suska se dopustil banálního přestupku. Provedl bez stavebního povolení přístavbu stodoly. A dostal za to pokutu dva zlaté ročně do obecní pokladny. Když žádal o prominutí trestu, obecní výbor v srpnu 1873 jeho žádost zamítl.

Fotografie z doby působení kavárníka Susky ve Zlíně – i nápis „Kavárna“ v pozadí možno rozlišiti. Na tomto místě se dnes rozkládá komplex Zlaté jablko.

Nebo vzpomeňme hrdou a odvážnou schvalovací klausuli na plánech nové zlínské školy, která nesla nápis „Škola císaře Františka Josefa I.“: Se ku provedení schvaluje – podepsán okresní hejtman. A k tomu obecním úřadem nesmazatelně připsáno: Vyjímaje nápisu, který až posavade schválení nenabyl – 15. května 1896. Projekt i stavbu školy  prováděl uherskohradišťský stavitel Dominik Fey. A právě on to byl, kdo se svěřil známému zlínskému měšťanovi: „Jako mladý stavitel jsem se ucházel ve Zlíně o opravu kostelní věže. Spatřiv v městské radě tak nóbl lidi, chvěl jsem se na celém těle. A smlouvat uměli znamenitě, neboť jsem na opravě věže prodělal několik tisíc.“ Páni radní nosili černé kaiserrocky, černé kravaty a tvrdé klobouky, i rukavice a čagánky.

O tom, jaké vážnosti se těšil tehdejší úřad města, svědčí i žádost zlínského velkostatku, která má toto znění: „Slavné obecní představenstvo! - V úctě podepsaná správa velkostatku ve Zlíně zamýšlí na svém pozemku parc. č. 1090 nový domek, jak z dvojmo přiložených nárysů a situací vysvítá postaviti dáti, začež prosí: Slavné obecní představenstvo račiž na místě samém komisionelní jednání zaříditi a povolení po bezvadném nálezu k této stavbě uděliti.“ Zlín 13. dubna 1906, podepsán Em. Vojtěch – ředitel za správu velkostatku. Celý přípis podléhá samozřejmě zvyklostem dobovým i jazykovým – vše proběhlo za starostování nástupce nebohého Mikuláše Kašpárka (zastřelil se ve Vídni po prohře na burse, pozn. C.), původně starostova zástupce Antonína Batii.

Ještě jednu perličku ze zasedání obecního výboru z 12. října 1891. Tenkrát se rozhodnulo odejmout natahovací službu kostelních hodin Františku Hechlerovi pro nespolehlivost a předat ji hrobníku Františku Januškovi. Maličkost? Zdá se. Jenže jak si při tom nevzpomenout na novodobé, moderní technikou ovládané hodiny na zlínských ulicích, věčně nefungující prakticky od poslední války až do poloviny devadesátých let.

Máme k disposici i zajímavé archívní zprávy z let po první světové válce a později. Tak třeba známá zlínská stavitelská firma, provádějící stavební úpravu domku v Nadkostelí, nedodržela stavební čáru. A poněvadž se provinila nějakým tím přestupkem již dříve, požádal starosta města okresní hejtmanství v Uherském Hradišti, aby firmě udělilo pokutu nejvyšší – 600 Kč. A při nejbližším průšvihu doporučoval odejmout majiteli firmy koncesi. Postižený se značně vylekal a požádal pokorným dopisem o milost. O tom, že mu šlo o hodně, svědčí i to, že jako záruku na jeden rok nabídl svou životní pojistku v obnose 25 000 Kč. Jeho žádosti bylo nakonec vyhověno.

Že stavební úřad měřil všem přestupníkům nemilosrdně stejným metrem ukazuje i případ J.A. Bati, pozdějšího šéfa továrny, z června 1927. Stavěl svoji vilu na pozemku v Nadkostelí, bez povolení začal budovat plot okolo zahrady a musel jeho stavbu zastavit. Poslyšme výňatek z jeho rozhořčeného dopisu obecnímu úřadu: „Nikdo mi dosud neřekl, že si obec nepřeje, abych stavěl plot kolem zahrady. Že však zřízenci obce dávají starostovi návrh, aby bylo použito četnictva ku zastavení stavby dříve než obec uvědomí stavebníka, považuji za urážku a neslušnost. Zastavím stavbu plotu, ačkoli ve Zlíně se stalo už zvykem nevážiti si obecních ustanovení v tomto .... a t.d.“ Tím starostou byl tehdy továrník Tomáš Baťa, nevlastní bratr postiženého. Zůstává asi navždy nezodpovězenou otázkou, jaký vliv na celou událost měla tehdejší roztržka mezi příbuznými – Jan se oddělil od obuvnické továrny, vzal sebou do party i Josefa Hlavničku a společně chtěli zahájit samostatné podnikání.

V popisovaném sporu (a mnohém jiném) měl určitě právo na své straně Tomáš – už tehdy všeobecně platilo, že ani pouhé obílení chalupy nebo postavení lešení se neobešlo bez požehnání úředníkem. A tak to neměli lehké ani občané města, ale ani jeho starostové a obecní úřad. Tak je tomu konec konců i dnes. Takže poučení z uvedených archivních zápisů může být i dnes k něčemu dobré.