Dlouhá ulice a obchodní domy
ak.arch. Eduard Staša – Zlínské noviny 1993

ing.arch. Pavel Novák, Zlínská architektura 1950-2000

ing.arch. Radka Valterová, Mladá fronta

fotografie Cygnus (i když v době výstavby se mi tak neříkalo)

Zákoutí staré zlínské ulice, které se od druhé poloviny sedmdesátých let proměňovalo na moderní obchodní centrum, začínalo kdysi na rohu Dlouhé a Kvítkové starým přízemním domem s číslem 477. Patřil rodině židovského obchodníka Leopolda Stiassneho a mohli bychom v něm najít krámek se železářskými a řemeslnickými potřebami.  

Nevelký, potemnělý obchůdek. Vstupovalo se do něj z Dlouhé ulice po schůdcích mezi dvěma křídly otevřených dveří. Ty sloužily rovněž jako vývěsní štíty a vedle nich - pod oknem chráněným dřevěnými okenicemi – bývalo vystavené železářské zboží. Protější hostinec „Na rožku“ a blízké dobytčí trhy  dávaly po řadu let naději na dobré obchody.  Prostředí se ovšem měnilo s historickou neúprosností, hrozba přišla zvenčí a udeřila. Obchodnickou rodinu postihnul za druhé světové války tragický osud židovských transportů – odsun do Osvětimi.

Arizovaný obchod potom tehdejší radní zrušili a dali celý dům upravit na byty. V tomto stavu jej můžeme vidět – i s celou frontou ulice – na fotografii z roku 1967. Námi sledovaný objekt pokračuje trochu za roh do Kvítkové ulice. Dále - až ke kudlovskému potoku – stály tehdy už pouze tři budovy. Dvě patrové patřily opraváři jízdních kol Eduardu Chalupovi a holiči-kadeřníkovi Antonínu Gavendovi. Ve třetí, u potoka, skromné přízemní, bydlela rodina Fybrichova, jež měla syna Bolka.

Celé území pozdějších obchodních domů vlastně vymezil směrem k jihu vzpomenutý potok a zahrady, které sahaly až k Domům na Dlouhé ulici.  Jižní hranici tvořila třída Tomáše Bati, proražená v první polovině třicátých let.

 Zahrajme si nyní na „čtení z fotografie“ – popišme publikovaný snímek z roku 1967. Mějme přitom na vědomí, že devatenáct let po „Vítězném únoru“ už bychom vzpomenuté obyvatele v interierech hledali marně.

Dům Stiassneho [3] – jeho osud známe z předchozího textu. Kráčíme pozvolna podél fronty domů dále ke křižovatce s tř. T.Bati, míjíme dům s textilní galanterií Václava Matějky [4] a vedle, v proluce, zasunutý domek továrního dělníka Kolenatého. Naši pozornost však spíše připoutají dva téměř stejné patrové domy, spojené vjezdovými vraty do dvora, ve kterém fungovaly velké dílny. Domy s č. 126 [5] a 127 patřily staré zlínské rodině Antonína Krajči, jehož řeznictví a uzenářství [6] tu ještě dlouho po druhé světové válce bylo vyhlášené. I když temný interier se starým trámovým stropem a nevelkými okny tomu nenapovídal, Zlíňané se chodili nakupovat rádi. 

Říkalo se tady „U křížku“ podle kamenného kříže [7], který vidíme odsunutý k průčelí sousedního domu. Vysoký, původně dřevěný křesťanský symbol stával už od středověku v ulici i se starou rumpálovou studnou otáčenou velkým kolem. Místo tvořilo v životě města důležitou křižovatku jak pro obyvatele, tak pro formany, kteří tudy projížděli. Jeho přitažlivost v období předbaťovského Zlína umocňovala také kovárna Antonína Zlínského. Existovala do roku 1908, potom ji potomci, kteří přešli z černého řemesla na stavitelství, zbořili a na jejím místě vybudovali výstavný patrový dům [8]  arkýřem v průčelí.

Na protějším nároží (dnešní křižovatky Dlouhé s Rašínovou) stojí novější dvoupatrový dům pekaře a obchodníka Antonína Turny [9] s balkony na rohu. Synové jej vybudovali  roku 1929 v místech, kde dříve stávala stará pekárna s obchůdkem jejich otce.

Vraťme se na naši stranu ulice – vedle domu rodiny Zlínských potkáváme staré přízemní domy stolaře Koníčka [10] a zámečníka Ševčíka [11]. Mezi nimi si dal, jako by cítil možný příští vývoj, v odsunuté stavební čáře v roce 1932 postavit třípatrový moderní dům podle návrhu F.L. Gahury lékař MUDr. Mil. Boháček [14] . Pracoval ve funkci závodního lékaře u fy. Baťa, roku 1928 si zařídil svou první ordinaci právě v objektu pí. Zlínské. V našem městě se zabydlel natrvalo, jeho architektonicky pozoruhodný progresivní dům na svém pozemku odolával až do sklonku sedmdesátých let. Zůstal tu poslední, ve výhodné poloze, a mnozí si konec jeho éry pamatujeme coby středisko lékařské dorostové služby. 

Dál směrem ke kostelu můžeme na fotografii z roku 1967 vysledovat velkou proluku [12] po zbouraných objektech.  Místo kdysi zabíraly staré domy se zahradami k potoku se táhnoucími provazníka Odložila, trafikanta Hrbáčka, domy Mezírků a Kylhofů. Uvolněný prostor původně uzavírala provozovna stolaře Josefa Krčmy s velkou patrovou dílnou a skladem nábytku ve dvoře.

Z posledních domů v uliční řadě nás ještě zajímá starý přízemní dům ševce a muzikanta Josefa Viktorina. Jeho majitel byl po řadu let dirigentem dechového souboru Dalibor. Roku 1898 založil mužský pěvecký sbor z mladých zlínských řemeslníků, který vytvořil základ hudebního spolku Dvořák a hluboce zasáhnul do kulturního života města. Na místě starého Viktorinova domu vyrostl roku 1938 dnešní obytný dvoupatrový dům (na odkazu objekt s nápisem „Chraň zeleň města“), jehož štít ohraničuje nové obchodní centrum [15]. Vedlejší třípatrový činžovní dům se zeleným keramickým obložením fasády postavil za války (1940) na místě starého objektu majitel zlínské továrny na obuv Arnošt Jirousek. Obě poslední budovy můžeme na svých místech vidět i dnes. Od skleněné stěny bývalého obchodního domu Kvatro (IPB – ČSOB) je odděluje 5,4 m „široký“ komín pensionu Maxim (1994).

V letech 1966 až 1972 v námi sledovaném prostoru nastala doba velkých proměn. Větší část starých domů zbourali, poslední vzal za své až roku 1978. Otevřel se tak široký prostor pro výstavbu nových obchodních objektů s dominujícím velkokapacitním bytovým domem, jehož přízemí zabrala cestovní kancelář Čedok (1974).

Obchodní centrum vznikalo postupně. Dům zeleniny dokončili v roce 1977, od té doby se transformoval – doba smetla bistro ve čtvrté etáži, odnesla i prodej ovoce a zeleniny a květinářství. V patrech začaly šustit peníze a hučet počítače, vytunelovanou IPB nahradila ČSOB. 

Dům obuvi z roku 1979 prokázal ve zkoušce časem větší stabilitu. Pouze Velkoobchod obuví Gottwaldov vystřídala firma Baťa a.s. Boty a kožená galanterie zůstaly.

Elegantní designovou jednotnost si původně nesl v interierech Dům potravin z r. 1982. Vybavení podlaží byla stejná, ladily podhledy a příslušenství. Mohli jsme navštívit žluté, červené, zelené a modré patro. Vše dle prodávaného sortimentu.  Vše setřel čas a způsob prodeje formou pronájmu ploch různým obchodníkům. Každý pes jiná ves řeklo by se dnes.

 Celá trojice objektů exteriérově působí jednotným dojmem. Jeden architekt (ing. arch. Šebestián Zelina), jednotný přiznaný skelet, jednotné opláštění skleněnými tabulemi, „spasovanými“ na sraz, bez rámů.  Parter mají všechny tři budovy uskočený, vytvářející společné podloubí. Autorem mosaiky na Domě zeleniny (ČSOB) je Josef Liesler, na Domě obuvi (Baťa) Ota Janeček a Helena Trubáčková {1982}. 

Jednotnost končí, podíváme-li se na vlastní provoz. Objekty uvnitř nejsou vzájemně propojeny, každý se zásobuje z vnitřního dvora zvlášť.

Celý tento pozoruhodný areál dovršila výstavba  podzemního parkoviště v roce 1984, ozvláštněná podchodem pod Dlouhou ulicí.

Po výstavbě budovy divadla v letech 1958-67 šlo o druhou velkorysou proměnu historického centra města po válce. O předválečných realizacích, kdy se z retardovaného vesnického městečka rodil velký Zlín, jsme již psali na jiných místech.