Z Rybární do Batatuby
črty ze života Jana Antonína Bati
DOSLOV VYPRAVĚČE
Snad se p.t. čtenáři, který se textem prokousal až k závěrečným statistikám, zdá, že životopis utekl jaksi „do ztracena“.
Nechci se (zatím) zabývat dopodrobna válkou mezi Tomíkem, jeho matkou a Janem Antonínem. Kráčel bych víceméně ve stopě Miroslava Ivanova. Alespoň co se prvního vydání jeho knihy týká, druhé, na jehož obálce ční Jan už osaměle, jako kdysi na svém postu před 21. budovou, neznám. Grafický vývoj Ivanovovy knihy vůbec podobá se obrácené historii sochy před hlavním správním objektem Baťových závodů.
Je příznačné pro vztahy a bezčasí v dnešním Zlíně, že do vosího hnízda musel kopnout člověk zvenčí.
Nechci raději ani vědět, co tomíkovská historiografie míní pojmem „po odchodu Jan Antonín Baťa začínal ztrácet na své společnosti vliv“. Ve válečném režimu podniky pracovaly relativně samostatně. Po válce se měly propojit novou sítí nervových vláken oboustranné komunikace. Musel bych naznačovat, kdo potrhal sítě a kdo upaloval čerstvé výhonky kontaktů.
Nechci raději ani vidět Wettsteinovy agenty CIA v Janových továrnách a související aktivity StB.
Nechci duplicitně zpracovávat „Brazilskou stopu J.A.B.“ Taková kniha již na trhu je, navíc nemám s jihoamerickými poměry žádnou zkušenost.
Nechci třeba rozebírat Universitu Tomáše Bati, resp. její představenstvo. Tato škola jeví se logickým vyústěním snah o povyšování a zkvalitňování zlínského školství cestou – aby se tak řeklo – od praxe k vědě. Souhlasně s Komenského zásadou poutě od jednoduchého a známého ke složitému.
Nechci rozebírat .... a přesto to udělám. Už proto, že vyjadřuje „zamotanost“ místních poměrů. Cestu od „lepší“ učňovské školy ku vysoké začal razantně prorážet až Jan Baťa. Roku 1934 vykrystalizovaly jeho úvahy o zřízení jakéhosi kvaziuniversitního jádra s vlastní knihovnou, vědeckým aparátem a galerií.
Roku 1936 otevřel první – východní – blok studijních ústavů. Měl sloužit především zaměstnancům firmy Baťa, sbírkám a laboratořím. Druhý (1938) byl přidělen Škole umění, Zlínským salonům a Galerii.
Budování mělo pokračovat i tzv. vzdělávacím ústavem – a, snad, i zlínskou vysokou školou.
Navzdory uvedenému akceptujme bez výhrad název školy. Už ze dvou důvodů:
Prvním budiž úcta k zakladateli zlínských závodů, Jan Antonín by ji nepopřel, spíše podpořil.
Druhým budiž fakt, že zrod zlínské vysoké školy neproběhnul vůbec baťovsky přímočaře, kolébal se tam i zpět od čtyřicátých do šedesátých let. Je výsledkem činnosti více neúnavných a bojovných jedinců, zrodů i zániků různých školských útvarů v době socialismu a devadesátých let.
„První šéf“ má universitu, „druhý chef“ alespoň ulici a sochu. Když už jej zašlapáváme do zapomnění.
Správní rada University T. Bati zahrnovala člověka a jeho ženu, kteří se přímo podíleli na likvidaci jiného, stvořivšího myšlenku vysoké školy ve Zlíně.
Současná firma Baťa nenápadně přežívá krizi, ustupuje z viditelna i ze střední Evropy, dědici kontinuity jsou zde se svými produkty prakticky neznámí ....
Je zvláštní ten zlínský slepenec .....
Nechci se zamýšlet nad skutečnou motivací Tomíka, který se stal iniciátorem poslední – zdařilé – rehabilitace Jana A. Bati. Ani nad jeho vzápětí vznesenými restitučními nároky.
Nechci se domýšlet, proč Tomík-očišťovatel bránil, aby jeho otec a strýc měli společné sousoší u 21. budovy. Už proto, že nyní společně stojí naproti jedenadvacítce.
Nechci ani číst upozaďování ve stylu: „Tomáš Baťa tragicky zahynul v r. 1932, pak přišla doba šera, ve kterém závody řídil jakýsi úřednický triumvirát. Světlo přinesl až v roce 1946 spasitel Tomík.“ To je stejně přesné jako mnohá nadsazení z tohoto životopisu.
Nástin dramatického života Jana Antonína Bati neměl být spekulativní. Co jsem pro zpracování obdržel, to jsem sepsal. Doplnil všeobecně známými ekonomickými fakty a převyprávěl s vědomím, že na mnohé události neexistuje více tvrzení nežli jedno a že spoustu detailů musím pominout.
Nic více a nic méně.
Divně se točila kola osudu. Líně, rychle, před, vzad, vpravo, vlevo. Motala lidi i plány, historii i budoucnost.
