Úvod Cygnuse:

Před časem jsem se v jedné diskusi setkal s požadavkem účastníka na poskytnutí „manuálu na baťovské řízení“. Uvědomil jsem si, že batismus, podávaný původní formou předválečných dokumentů a nebo popisů účastníků, nemusí být srozumitelným a čitelným systémem pro ty, kteří jsou utvářeni soudobou výukou a vlivy systému, především mediálními, kdy forma vítězí mnohdy nad obsahem.

Manuál na pracovitost, tvůrčí poctivý přístup, snaživost, píli, zvídavost a spolupráci? Kdo batismus nevstřebá, ani manuál mu nepomůže. A ten, jež nasaje nauku a vezme si ji za svou? Manuál nepotřebuje. Návod k použití baťovského myšlení dle mne neexistuje.

Přesto jsem našel na níže uvedeném serveru články Miloše Tomana, z nichž tři uvedu na tomto webu. Jeden se týká soustavy řízení jako takové, druhý vzdělávání spolupracovníků a třetí jakéhosi omylníku o bratrech Baťových a jejich metodách práce.

Autor se zabývá batismem z moderních hledisek (má za sebou mnohé soudobé projekty, publikuje v oboru managementu a marketingu, poskytuje marketingové poradenství, účastní se konferencí na téma batismu ve Zlíně ..... a mnohé další) a navíc jde o pohled „zvenčí“ – mimo Zlín, zbavený na straně jedné sice mnoha podrobných detailů z předválečných událostí, na straně druhé umožňující tak vypíchnout myšlenku výrazněji. Z toho všeho usuzuji, že bude stravitelný i pro čtenáře, kteří se narodili již po roce 1989.

Co se týká autorství, články jsou za podmínek, které tento web splňuje, zveřejnitelné i zde.

Baťova soustava řízení – minulost či budoucnost?

autor: Miloš Toman; www.intuitivnimarketing.cz

O Baťově soustavě řízení toho bylo hodně napsáno i řečeno. Většinou se však jedná buď o pouhý popis řízení Baťových závodů v době před druhou světovou válkou, nebo o obecná doporučení pro současnou praxi.

 
      V době největšího rozvoje Baťových závodů přijížděly delegace z celého světa, aby se přesvědčily, v čem je fenomén obrovského vzestupu této firmy. Přesto se jen málokde realizoval alespoň kousek z toho, co zde zahraniční průmyslníci viděli. Pak nastalo na dlouhou dobu ticho.

 
      Téma aplikace Baťovy soustavy řízení před časem znovu otevřel Dům techniky Ostrava ve spolupráci s profesorem Milanem Zeleným (jeho kniha Cesty k úspěchu je významným příspěvkem tomuto oboru), objevily se i další publikace, zdá se však, že jsme zatím jen v roli účastníků oněch předválečných exkurzí: žasneme, obdivujeme, ale výsledky nepřicházejí.

Zabývat se tedy Baťovou soustavou řízení nebo ne? Domnívám se, že bychom ji neměli nechat zapadnout, případně ji nechat napospas Japoncům, jak už se to stalo s některými americkými systémy řízení, zejména v oblasti kvality.

Na druhé straně bychom si ale měli uvědomit, že skutečně nejde jen o technické napodobení systému, protože soustava funguje jako celek. Dokonce se nabízí i tvrzení, že funguje jen s Tomášem Baťou v čele, ale jak víme, i po jeho smrti zlínský závod prosperoval. Těžko tedy říci, zda to byla setrvačnost, nebo se Baťův duch usadil mezi jeho spolupracovníky.

Pojďme se proto namísto pouhého popisu, jak soustava fungovala, zamyslet nad příčinami, proč byla taková a ne jiná. Jak už jsem uvedl, bez Tomáše Bati není možné tyto důvody pochopit a proto je nezbytné věnovat velkou pozornost i jeho osobě, vývoji a postojům.

Kořeny

Dospívání

Tomáš Baťa se narodil  jako syn venkovského ševce. Na jedné straně tak nelze říci, že by v dětství trpěl vytrvalou nouzí, na druhé straně jeho rodina zcela určitě nepatřila mezi honoraci. Pročítáme-li pozorně jeho nepříliš rozsáhlé a nikdy nedokončené paměti, zjistíme, že se jimi tento fakt vine jako červená nit. Nikdy nezapomněl na pokoření, které zažil, když se coby učedník pokusil nenápadně připojit k "lepší společnosti" studentů a byl hned odkázán do patřičných mezí. "Chtěl jsem se stát pánem," vzpomíná Tomáš Baťa, "abych se dostal mezi lepší lidi, do lepších a čistších místností."

 
      Zatím se však vyučil a doma ho začala pálit půda pod nohama. "Jednoho dne jsem si uvědomil, že otec mě nedoceňuje a také tovaryši v dílně si nemohli odvyknout mne přestat pohlavkovat," vysvětluje, proč se nakonec tajně vydal k sestře do Vídně. Bylo mnu tehdy patnáct let.

 
 V hlavním městě monarchie však narazil na realitu. Pro valašské papuče, které začal vyrábět, neměl zajištěný odbyt, a ke všemu ani nepožádal o povolení živnosti, takže se na něj začala poptávat policie. Po třech měsících se tedy pokorně vrátil domů.

Spokojený však nebyl. Otcovo podnikání se mu zdálo být příliš neohrabané. Požádal ho proto o padesát zlatých, koupil si mapu a jízdenku na vlak a vyrazil prodávat boty do Prahy. Začal nejdříve v těch nejbohatších podnicích na hlavních třídách, ale zkušenost ho brzy naučila, že odbyt najde spíše u menších obchodníků v postranních uličkách. Výsledkem bylo množství objednávek.

 
      "Objevení Prahy a objevení nového způsobu prodeje bylo pro naši živnost tím, čím pro Španělsko objevení Ameriky," napsal ve vzpomínkách. "Teď to teprve začalo. Teď bylo možno rozšiřovat výrobu donekonečna, protože nový způsob odbytu nebyl vázaný na prostor. Poprvé v životě jsem cítil, že tu obludu, která věčně ohrožovala rodinu, HLAD, držím za rohy."

Už v raném věku se tedy Tomášovi dostalo důležitých poučení a impulsů. Pociťoval na základě svých zkušeností z dětství touhu po společenském vzestupu, věděl, že klíčem k němu je nejen výroba, ale zejména obchod, a především si chtěl svůj budoucí život zařídit po svém.

Nejen touha po osamostatnění, ale i sen o příslušnosti k lepší společnosti byl jistě důvodem, proč tak dlouho přemlouval sestru Annu a bratra Antonína, až společně požádali otce o vyplacení dědictví po zemřelé matce a pustili se do samostatného podnikání. Sotva totiž s Antonínem zařídili nejnutnější, už se ve svátečních šatech hrnuli do sálu pro honoraci v místní hospodě. Byla to však jen hra na pány, často přitom neměli na více než jedno pivo dohromady.

Ještě jedna epizoda utkvěla Tomášovi v paměti a ovlivila ho v budoucím vývoji. Po kterémsi nezdařeném jarmarku v Uherském Hradišti, když ševci kvůli dešti nic neprodali a mrzutě balili své stánky, ukázal jeho otec  na komíny Mayova cukrovaru a prohlásil: "Takové komíny budou jednou mít moji chlapci!"

 
 "Bylo to hrozné," napsal později Tomáš Baťa. "Styděl jsem se tehdy za bláznovské řečnění otcovo a měl jsem o něho strach." Nakolik ho pak otcova furiantská předpověď ovlivnila? Těžko říci, ale faktem je, že nová živnost byla od počátku vedena "po továrním způsobu", včetně týdenního vyplácení mezd.

Mladý Tomáš si zatím neuvědomoval, že mezi "být pánem" a "hrát si na pána" je nebetyčný rozdíl. Bratři chodili do dílny ve svátečních šatech a více než o práci se starali o dojem. "Během dne jsme se často hádali, kdo má dělat práci panskou a kdo nepanskou. Přitom zůstaly neudělány obě, až na podepisování směnek," vysvětloval Baťa později, proč se po roce podnikání nejen rozkutálelo dědictví po matce, ale navíc vznikly dluhy za více jak deset tisíc zlatých.

 
      Bratr Antonín nastoupil vojenskou službu a Tomášovi se hroutil jeho sen. Možná proto, že zůstal osamocen a považoval proto neúspěch podnikání jen za svůj vlastní, se dokázal vzchopit. Mohl vyhlásit konkurs, ale zřejmě cítil, že by se mu tím mohla navždy uzavřít brána k budoucnosti, že by mohlo toto přiznání neúspěchu zlomit jeho odhodlání.
Rozhodnutí pokračovat i za cenu obětí mělo jistě i zcela racionální důvody - Zlín byl v té době zapadlým městečkem, kde si všichni viděli do talíře. Bankrotář by zde jistě neměl na růžích ustláno a těžko by mohl pomýšlet na lepší budoucnost.

Odložil tedy nedělní oblek do skříně a začal konečně pracovat. Nejdříve se styděl a schovával svůj verpánek do kouta, po čase si ale zvykl a práce ho začala bavit. Nosil na zádech kůže od vlaku v Otrokovicích a hned je ještě v noci rozkrájel, aby dělníci mohli ráno začít pracovat, vozil hotové boty do Vídně, aby za ně dostal nový materiál, vedl účetnictví a platil dluhy.

      Když už se zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla další rána. Zkrachovala firma, která jim kdysi dodávala kůže. Tomáš tomu nejdříve nevěnoval pozornost, protože už delší dobu bral materiál jinde a společnosti nic nedlužil, ale potom přišel dopis od bratra. Přiznal se v něm, že na naléhání jednoho ze společníků firmy podepsal několik směnek, celkem asi na 20.000 zlatých. Dluh tedy po veškeré té dřině nejen nezmizel, ale ještě se zdvojnásobil.
Tomáš Baťa však už byl v té době zocelený a věřil si: když překonal jednu krizi, jistě zvládne i tu další. A skutečně splatil dluhy poměrně brzy.

Ještě jedna příhoda z této doby nám pomůže pochopit charakteristický rys Baťova podnikání - totiž že trval na platbách v hotovosti a hned. Nechal si tehdy před Vánoci ušít kožené boty, protože sám je nedělal. Vrátil se z cest v noci, ráno si přispal, sestra zatím odešla do kostela a nové boty nechala u postele. Tomáš si je tedy obul a po dlouhé době se zase jednou vydal do hospody. Sotva se chopil tága, aby si zahrál kulečník, vpadl dovnitř z nepanské místnosti švec a začal si nápadně prohlížet jeho nové boty. "A kdo ty boty zaplatí, ty panská žebroto!" rozkřikl se.

      "Již nikdy jsem nevzal na sebe nic, aniž bych se předem nepřesvědčil, jestli je to zaplaceno,"komentuje tuto příhodu Baťa.

Stroje

Prvním velkým zlomem v Baťově podnikání byl vynález "Baťovek"   - obuvi s textilním vrchem a pružnou koženou podrážkou, vyráběné na pravém a levém kopytu. Obuv zhotovovaná většinou tehdejších ševců totiž byla přesným opakem: těžká ze silné kůže, aby hodně vydržela, dělaná na univerzální kopyto - stejné pro pravou i levou nohu. Baťovky sice vydržely jen jednu sezónu, ale jejich cena jen o málo převyšovala náklady na opravu kožených bot. Proto byl o ně zájem. Nastal však jiný problém - Tomáš si uvědomil, že nestihne splnit dodavatelské smlouvy. Už za své první krize zjistil, jak silným hnacím motorem je čest. Nyní sice nebyla ohrožena dluhy, ale naopak hrozilo, že si pokazí reputaci porušením slibu zákazníkovi.

"Pomoci mohlo jen něco mimořádného," vzpomíná Tomáš Baťa. A jako se ve svých šestnácti letech rozhodl vydat do světa prodávat boty, nyní se na radu pana Vrány, vydavatele Obuvnických listů, rozjel do Frankfurtu, aby na vlastní oči spatřil "ocelové obry", o kterých dosud ani neslyšel.

      To, co v továrně Moenus uviděl, ho poznamenalo na celý život. Stroje určené k vykonávání všech obuvnických prací, třeba sebenepatrnějších. I když si odvezl jen několik ručních nástrojů, protože mu scházely peníze a větší stroje byly na parní pohon, který neměl, probudila v něm návštěva vášeň, provázející ho celý život. Vyjadřovalo ji jedno z hesel později umístěných na zdech továrny: "Lidem myšlení, strojům dřinu."

Touha opatřit si tyto zdatné pomocníky, s nimiž se nemusel obávat jakkoliv velké zakázky, však narazila na překážku. Nebyl to nedostatek prostředků, Tomáš Baťa po splacení dluhů rok od roku bohatl, ale bariéra duševní, otázka názoru na spravedlivé upořádání společnosti.

      Ačkoliv byl Baťa často označován za vykořisťovatele, měl ve skutečnosti málokdo z tehdejších podnikatelů tak silné sociální cítění jako on. Prošlo sice určitou transformací od naivní víry až po cílevědomé formování životů tisíců lidí, ale ve všem, co Tomáš Baťa dělal, je tento základ znát.

      "Snil jsem o prostém životě Tolstého. Až budu mít splaceny své dluhy, vlastně bratrovy, a ještě něco si nadto vydělám, zakoupím si malou selskou usedlost a bud sít jen tolik, kolik budu potřebovat pro sebe a svou rodinu." - to byla tehdy jeho představa, jednak vyčtená z knih, jednak odposlouchaná od lidí, kteří ho obklopovali.

      Továrna byla z tohoto pohledu zlem, symbolem zotročení lidí, obchodníci parazity a podvodníky.

Už po cestě z Frankfurtu domů se však vynořovaly pochybnosti. V porýnském kraji kouřily komíny továren a přitom tu byl znát blahobyt. Kde jinde by vznikl, když ne v halách naplněných stroji?

   Tomáš Baťa popisuje pochybnosti, které se ho neustále zmocňovaly, sotva odešel z dílny. Dokud pracoval, myslel na dělníky, kterým dává práci, a na zákazníky, mající užitek z jeho bot. Ale když se odebral do společnosti, četl knihy nebo noviny, výčitky svědomí tu byly zpět.

"Socialistu odehnal můj strýc Baťa, Vlček a četní dělníci, které jsem často navštěvoval a viděl, jak jim ten pravidelný, třeba malý výdělek zlepšil jejich život," uzavírá tuto kapitolu svého života Tomáš.

      Idea se však neztratila. Nepraktické snění o prostém venkovském životě časem nahradila myšlenka služby veřejnosti jako hlavního základu jeho podnikání. Můžeme tedy říci, že z toho dilematu vyrostl jedinečný pilíř Baťovy soustavy řízení. Zanedlouho si ho znovu připomeneme.

Ještě jedno Tomášovo rozhodnutí z té doby je třeba zmínit. Pod vlivem socialistických myšlenek uvažoval o zřízení družstva. Na první pohled se mu zdálo, že je spravedlivější, když se na řízení a rozhodování budou podílet všichni. Jenže na druhé straně zde byla zkušenost, za kterou draze zaplatil: s bratrem byli jen dva a přesto málem zbankrotovali, když se nedokázali rozhodnout, co kdo bude dělat. Idea družstva byla tedy zavržena. Tomáš Baťa ukončil tyto úvahy důsledně - přiměl Antonína, aby písemně uznal jeho právo na poslední slovo při rozhodování, ačkoliv živnost byla psána na bratra.

      Opět je třeba podotknout, že ani zde nezmizela původní idea beze stopy. Myšlenka samosprávy dílen má pravděpodobně původ právě zde.

Rozhodnutí koupit stoje tedy nebylo jen praktickým činem nastávajícího továrníka, ale i symbolickou tečkou za myšlenkovým a světonázorovým dospíváním Tomáše Bati. Od této chvíle se plně soustředil na rozvoj svého podnikání a pochybnosti o jeho správnosti z hlediska morálního a sociálního ho přestaly trápit. Ne proto, že by se jich cynicky zbavil, ale protože v sobě dokázal smířit podnikatele s tolstojovcem.

Já pán, ty pán

I na začátku další etapy vývoje Tomáš Bati stála cesta do ciziny, tentokrát až za moře. Tomáš odejel do Spojených států hledat lepší stroje, ale nalezl zde především člověka.
Prvotním impulsem byla nespokojenost s malými a starými parními stroji, které už neodpovídaly moderním potřebám. Nějaké vědomosti o americké strojírenské produkci měl, delší dobou už korespondoval s některými výrobci obuvnických strojů. Ale o tom, jak myslí a jak se chová Američan, nevěděl téměř nic.

O této cestě - uskutečnila se v roce 1904 - si do deníku poznamenal: "V Americe se mi nejvíce líbil tamější člověk. Nelámal si hlavu předsudky o důstojnosti nebo nedůstojnosti té které práce Tuto otázku mu rozřešil už jeho praděd. Prodávání novin na ulici bylo stejně dobré zaměstnání pro syna milionáře a vysokého úředníka, jako pro syna dělníka. Pánů studentů tam nebylo. Byly tam vidět vyhrnuté rukávy v práci konané s úsměvem a pocitem rovnosti. Již šestiletý chlapec připadal svému otci dost velký, aby si mohl vytvořit své vlastní jmění a rozhodovat o něm sám. Otec ho vedl k samostatnosti, při níž neměl pociťovat jeho převahu. Měl se cítit rovnocenným občanem. Já obchodník - ty obchodník - a naše schopnost se rozezná podle toho, kolik vyděláme. Otec září, když slyší o synově dolaru, syn je hrdý na každý úspěch otcův. Tento pocit se přenáší z rodiny do veřejnosti - do obce. Duše amerického člověka nebyla spoutána pochybnostmi, smí-li jednotlivec získávat majetek."

Poslední zbytky Baťových pochybností tímto poznáním padají. Zjištění, že Američané nepovažují úspěch a prací dosažené bohatství za nic špatného, ba že ho - v souladu s protestantskou tradicí - vidí jako projev boží přízně, bylo pro Tomáše osvobozující. O blahodárném působení takového přístupu se mohl osobně přesvědčovat na každém kroku.
Konečně ho také mohla přestat trápit touha dostat se do lepší společnosti. Ve Spojených státech viděl, že i obyčejný dělník požívá stejné úcty jako majitel továrny, že tu nepotká lidi, odvozující své postavení jen ze vznešeného původu.

Tomáš Baťa byl zkrátka Amerikou okouzlen, protože mu beze zbytku odpověděla na otázky, jež mu občas asi přece jenom nedaly spát, ačkoliv je považoval za vyřešené. Zkušenost, že se zde hrdost na dosažené úspěchy a obdiv k nim přenáší do společnosti a působí k jejímu prospěchu, ho jen utvrdila v nastoupené cestě "služby veřejnosti". Vždyť - jak poznal - veřejnost netěží jen z toho, že dostane levné a kvalitní boty, ale i z toho, že jejich výrobce bohatne.

Amerika však před něj postavila další výzvu. Tomáš se považoval za zručného ševce. Neměl sice zkušenosti s prací na nejmodernějších strojích, ale troufal si svým nasazením a šikovností obstát v soutěži s americkým pracovníkem. Ucházel se proto v bostonských továrnách o místo dělníka - a mnohokrát neuspěl. Jeho výkon vzbuzoval u ostatních uchazečů úsměv.

      Teprve tady se Baťa přesvědčil, jak propastný rozdíl je mezi živnostníkem a tovární výrobou. Náborářům hlásil, že umí všechno, ale reakce byla přesně opačná, než očekával: "Nepotřebujeme!". Továrnám vládla specializace a právě ta umožnila dělníkům podávat vysoké výkony. Tomáš pochopil, že ačkoliv už dosáhl nemalých úspěchů a nad střechami jeho podniku se tyčily tři komíny, dosud byl stále jen živnostníkem. To se mělo po návratu z Ameriky změnit.

Náklonnost k americkému způsobu uvažování a především soutěživosti ještě posílily krátké zastávky v Anglii a Německu. V obou zemích se nechal nakrátko zaměstnat v obuvnických továrnách, aby porovnal výkony dělníků. Když nasadil "americké" tempo, spolupracovníci se kolem něj sbíhali a okřikovali ho. Podle jejich názoru nebyl čestným dělníkem, když se nedržel zažitého zvyku a pracoval více než musel. To rozhodlo: do Zlína se Baťa vracel s úmyslem zavést ve výrobě americký systém.

Jedna krize za druhou

V době blahobytu nemá člověk příliš chuti přicházet s novými a odvážnými řešeními. Ta jsou spíše dílem krizí a okamžiků, kdy je třeba vsadit vše při šanci padesát na padesát. Ačkoliv Tomáš Baťa po svém návratu z Ameriky v roce 1905 začal uskutečňovat své záměry s vysokým nasazením, přece jen ho kupředu nejvíce posunuly právě krize.

První se objevila už v následujícím roce. Tomáš chtěl ve Zlíně vytvořit americký systém se vším všudy, tedy i s demokratickým poměrem mezi dělníky a továrníkem. Ve Spojených státech zajišťovaly vyrovnání mocenského poměru odborové organizace, a tak nabádal zaměstnance, aby se také organizovali. Zajistil dokonce pro dělníky přednášky sociálních demokratů. Výsledek však byl naprosto jiný, než očekával. V dílnách poklesla kázeň, někteří pracovníci se začali opíjet a nakonec vyhlásili stávku. Baťa nevyjednával. Stávkující dělníky propustil a najal jiné - i za cenu toho, že se mu dlouho nedařilo obnovit původní výkony.

"Od té doby se datuje náš boj s dělnickými organizacemi," napsal v roce 1926. "Od té doby, tedy za dvacet let, jsme však neměli jediné stávky a jediného vyjednávání, jež by nás byly odvedly od zaměstnání, anebo vedly k zastavení práce třeba jen na jedinou hodinu."

Tato zkušenost ho zřejmě nakonec přivedla k ideji samosprávy dílen. Když nemohl napodobit americké zvyklosti, hledal jiný způsob, jak naplnit heslo "Ty pán - já pán". Způsob, který by byl více spjatý s prací a vylučoval zasahování politických stran, jak tomu bylo u evropských odborářů.

V roce 1914 vypukla světová válka. Rakousko-Uhersko vyhlásilo mobilizaci, vztahující se samozřejmě i na Baťovy zaměstnance. Navíc jeho vídeňská konkurence vytvořila kartel, který měl co nevidět dostat právo přidělovat suroviny, rozhodovat o kožedělném a obuvnickém průmyslu a k tomu i monopol na dodávky vojenské obuvi. Bylo zřejmé, že pokud ihned nesežene armádní zakázku, čeká ho katastrofa.

Sotva byla vylepena mobilizační vyhláška, rozjel se Tomáš do Vídně. Raději zaplatil drožkáři uštvané koně, než by zmeškal vlak. Uspěl sice jen částečně, ale i tak si pootevřel dveře. Po návratu (s objednávkou na 50.000 párů lehkých séglových bot s plátěným vrškem) dokázal, že to všechno nedělal jen pro záchranu svého majetku, ale zejména proto, aby uchránil zlínské muže před útrapami fronty a často i před smrtí: rozdělil totiž zakázku mezi všechny místní obuvnické továrny. Na zaměstnance vojenských dodavatelů se mobilizace nevztahovala. Říká se, že dorazil právě včas - četníci už chtěli "dezertéry" zatýkat.

Vojenské dodávky, které na počátku války zachránily jak továrnu, tak život mnoha zlínských mužů, na jejím konci Baťu málem zlikvidovaly. Monarchie, dlužící mu miliony za dodané boty, ze dne na den zmizela, dluhy u bank však zůstaly. Poválečný hospodářský rozvrat přinesl hospodářskou krizi, projevující se - zejména v Německu - obrovskou inflací. Československá vláda proti tomuto jevu včas zasáhla a stabilizovala korunu ke švýcarskému franku. Zabránila tím sice znehodnocení měny, ale důsledky pro průmysl byly katastrofální. Export klesl na polovinu. Baťovy podniky vyvezly v roce 1921 zboží za necelých patnáct a půl milionu, když rok předtím utržily v zahraničí přes 64 milionů korun.

Některé obuvnické závody řešily situaci zastavením výroby. Tomáš Baťa se - jako už tolikrát předtím - rozhodl bojovat v situaci, jež se zdála být bezvýchodná.

Podnětem k Baťovu klíčovému rozhodnutí byly odpovědi, které bylo možno slyšet od zákazníků ve venkovských prodejnách: "Dostal jsem za obilí polovinu, nekoupím, až boty budou také za polovinu". Stagnace prodeje potvrzovala, že je to obecné mínění. Vyrobená obuv se hromadila ve skladech, nebyly peníze na materiál a zákazníci vyčkávali. V této situaci vystoupil 25. srpna 1922 Tomáš Baťa na poradě Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze a ohlásil svůj plán: Sníží cenu bot na polovinu! Rozhodnutí se zřejmě zrodilo až na tomto jednání a jak uvádí Baťa v podnikovém časopise Sdělení, neměl zpočátku žádnou představu, kde uspoří 50% nákladů. Věděl jen, že úsporu najít musí. A také našel.

Geniální nápad spočíval v dočasném snížení mezd o čtyřicet procent. Protože by ale takové výplaty zaměstnance těžko uživily, zavázal se jim po tuto dobu poskytovat základní potraviny za poloviční ceny. Tato myšlenka zřejmě vykrystalizovala na zmíněném zasedání, protože je zde zaznamenán ironický dotaz generálního ředitele Vítkovických železáren, je-li snad Baťa také hokynář.

Zatímco se ostatní průmyslníci spoléhali na ústupky ze strany státu, Tomáš Baťa jednal. Plakáty s pěstí drtící slovo DRAHOTA oznámily radikální snížení cen. Před prodejnami se začaly tvořit fronty, někde musela asistovat i policie. Během několika dnů byly sklady vyprázdněny a továrna se rozjela naplno.

Co bylo příčinou tohoto obratu? Ponecháme-li stranou, že se Baťovi podařilo už před spuštěním akce vyřešit, kde dosáhne největších úspor, pak bylo rozhodujícím faktorem úspěchu jednak radikální a zejména jednorázové snížení ceny, jednak existence vlastních prodejen.

Správnost a účinnost okamžitého snížení ceny o padesát procent se ukázala nejen v okamžité reakci kupujících, ale i při porovnání s průmyslovými podniky, které vsadily na postupné snižování cen. Jejich zákazníci vyčkávali, zda nepřijde ještě další sleva, a nekupovali.

Bez vlastních prodejen  by Baťa zřejmě nemohl svůj odvážný plán prosadit. Je pravděpodobné, že by se setkal s rozhodným odporem obchodníků, kteří by přišli o polovinu svých marží. Bylo tedy velmi prozřetelné, že už o roku 1920 vytvářel síť vlastních prodejen. V roce 1922 jich tak měl k dispozici na sto šedesát.

Prvním výsledkem této akce byla samozřejmě záchrana podniku. Ale protože se zabýváme Baťovou soustavou řízení, nemůžeme přehlédnout, že právě ona situace, kdy bylo vše třeba podřídit diktátu ceny, přispěla rozhodující měrou ke vzniku této soustavy. Do té doby, ačkoliv Tomáš Baťa využíval v mezích možností své poznatky ze Spojených států, nebyly problémy nikdy vyhroceny natolik, aby musel začít myslet a pracovat dokonce ještě lépe než Američané. Měl-li přežít v situaci, kdy radikálně snížil cenu výrobku, ačkoliv suroviny naopak stejnou měrou podražily, musel najít svoji vlastní cestu k úsporám a ke zvýšení produktivity práce.

Chceš-li vybudovat závod, vybuduj nejdříve sebe

Podnik

Pozorného čtenáře Baťových projevů možná zarazí, že často používá slova "my" tam, kde se zdá sdělovat vlastní názory. Ne, nemusíme se obávat, že ho posedla pýcha a že se snad staví na roveň samovládcům. Právě naopak - Tomáš Baťa staví svoji osobu do pozadí a subjektem se stává závod. Nikoliv ovšem budovy nebo stroje, ale lidé v něm.
     

Následkem prvního pokusu naroubovat americký způsob myšlení a života na zvyklosti prostých valašských dělníků byl chaos a stávka.

V roce 1919, když Tomáš Baťa navštívil Fordovy závody, všímal si pozorně také vztahu zaměstnavatele a zaměstnance. Ačkoliv si po stránce technické z této návštěvy odnesl množství inspirací, zejména pokud jde o pásový způsob výroby, lidské poměry se mu nelíbily. Henry Ford se řídil zásadou, že své dělníky platí nadprůměrně a co tedy s těmito penězi udělají, je jejich věc.

 
      Baťa ho sice nijak nekritizoval (řídil se zásadou, že přišel objevovat pozitivní věci a ne nacházet vady v cizím domě), ale byl přesvědčen, že svého dělníka nemůže jen takto nechat napospas životu. Právě proto, že valašský venkovan zatím nechápal a neuměl používat svobodu tak jako Američan, bylo třeba ho více řídit a - podle Baťova názoru - více mu do jeho života zasahovat. Samozřejmě k jeho vlastnímu prospěchu.

Paternalistický přístup Tomáše Bati je zřetelný ve všem, co dělal. Postavil zaměstnancům domy, které podle něho odpovídaly moderním požadavkům na bydlení - a zakázal jim současně chovat domácí zvířata a pěstovat na zahradě zeleninu, aby si řádně odpočinuli. Jeho manželka Marie obcházela ženy dělníků a radila jim s domácím hospodařením - a současně dohlížela, aby hospodařily tak, jak si to manžel představoval. V Baťových projevech se můžeme setkat i s radami, jak se stravovat nebo dodržovat hygienu. Z dnešního pohledu se to může zdát nejen směšné, ale i obtěžující. Uvědomme si ale, že většina tehdejších zaměstnanců zlínského závodu pocházela z valašských pasek, kde se dosud žilo a hospodařilo podle neměnných pravidel, platících po staletí.

Vraťme se ale k onomu přelomu, jímž nastala nová éra v Baťově podnikání. Ke konci léta roku 1922, kdy požádal své zaměstnance, aby svolili k dočasnému snížení mezd o čtyřicet procent. Souhlas dostal. To byl ovšem teprve počátek. Nemohl trvale vyplácet nízké mzdy a musel také najít další úspory, aby mohl vyrábět se ziskem. Bylo třeba změnit organizaci výroby.

"Kdykoliv nacházím na botách, které vycházejí z dílny, špatně vytlačené šnyty (ořízku) nebo zkřivený podpatek, nezajímá mě tato pokřivená práce. Ale zajímá mě, kde a v čem se pokřivil charakter lidí v dotyčné dílně. Je mi naprosto jasné, že lidé s pokřiveným charakterem nemohou udělat rovnou práci." Tak vyjádřil Tomáš Baťa své krédo. Úspor a dalšího vzestupu nebylo možno dosáhnout bez kvalitních pracovníků. Ty však nebylo kde brát - a proto si je musel vychovat.

Nejen to. Heslo "Ty pán, já pán," vyjadřující ve zkratce poměry v USA, které Tomáše Baťu tak nadchly, vylučovalo poddanost a hospodářskou závislost na zaměstnavateli. "Neobchodujte s nikým, kdo nemá co ztratit!" poučoval Baťa obchodníky. Stejně to ale platilo ve výrobě. Proletář nebyl nejen vhodným partnerem, ale ani dobrým zaměstnancem. S proletáři nemohl svoji "Ameriku" vybudovat.

V roce 1924 přichází Tomáš Baťa s ideou samosprávy dílen a podílu na zisku. Často bývá zdůrazňována právě jen možnost podílet se na kladném hospodářském výsledku, ačkoliv byla přístupná jen menší části zaměstnanců, a poukazuje se na to, že tento způsob motivace se používá i dnes. Podstatou samosprávy dílen však bylo něco jiného. Nespočívala ve způsobu plánování, sledování plnění plánu a na to navazující odměňování, byť jsou to nezanedbatelné znaky systému. Podstatou byla osobní účast dělníka na výpočtu hospodaření a výsledné mzdy.

      Když návrh samosprávy vznikal, byl právě tento prvek Baťovi rozmlouván. Jeho nebližší spolupracovníci ho přesvědčovali, že dělníci nejsouc schopni si na konci každého týdne spočítat mzdu. Odpověď zněla: "Tak je to naučíme!"

Proč Tomáš Baťa trval na tomto postupu, kterého se dnes rádi vzdáme s odkazem na účetní software a školené pracovnice účtárny? Protože si byl vědom, že podnikatele dělá právě to, že si sám umí spočítat svůj výdělek. Člověk může mít při práci jakoukoliv volnost, ale jakmile mu někdo počítá mzdu, aniž by z ní při tomto procesu zahlédl a promyslel jedinou položku, je pouhým námezdním pracovníkem.

Tomáš Baťa tedy nevybudoval nejdříve systém v účetních a hospodářských výkazech, ale v myslích lidí. Dal jim přísná pravidla tam, kde o samostatnost nestáli nebo byla nežádoucí, ale svobodu tam, kde šlo o pocity a postoje.

"Úkol, který mi byl dán, nebyl vybudovati podnik, nýbrž formovat lidi," píše Baťa v roce 1931 pro pařížský časopis L'Économie internationale. "Má námaha směřovala k tomu, zdokonaliti své spolupracovníky a co nejlépe obsloužiti své zákazníky, neboť na obojích spočívá celý závod. Zjistil jsem, že největší neúspěchy v průmyslu a obchodu byly zaviněny falešným psychologickým postojem lidí vůči jejich práci, jejich spolupracovníkům a jejich zákaznictvu. Nejdůležitější úkol podnikatele, který chce vybudovati velký závod, je vytvořiti duchovní pomocné prostředky, jež umožní zaměstnancům jeho závodu, aby se zdokonalil."

Dělá proto chybu ten, kdo se v systému samosprávy zaměřuje na detaily. Obvykle je pak zklamán, protože zjistí, že na úpravy se na jeho podmínky nehodí a když ho pracně přizpůsobí, stejně nefunguje. Podstatou je myšlení lidí.

Nelze si také samosprávu dílen představovat jako diskusní klub či volnost dělat cokoliv a chovat se jakkoliv. V podstatě se dá říci, že ona svoboda spočívala v možnosti vyrábět více a lépe. Dílna mohla také ušetřit - například kvalitní přejímkou materiálu a polotovarů. Zástupce ženevského Mezinárodního úřadu práce Paul Devinnat, který zlínský podnik navštívil a systém studoval, přirovnal továrnu k sdružení samých malých podniků. Hned ale dodává, že Baťova autorita a rozhodování tím nebyly nijak omezeny. Dílna tedy podniká, ale v rámci určovaném Tomášem Baťou a jeho nejbližšími spolupracovníky.

"Systém Zlína závisí na dvou mravních faktorech: na osobnosti vůdce a na zvláštním charakteru dělníků," píše Devinnat. "Odtud také Baťův systém nese pečeť jeho osobnosti a je tak říkajíc místně určen. Je to dílo člověka, který je zcela realisticky přizpůsobil určitému kraji v okamžiku, v kterém tento kraj objevil. Nelze a priori říci, co by z toho vzešlo v rukou nějaké jiné osobnosti v jiné krajině a v jiném okamžiku."

Devinnatova zpráva tedy nastoluje otázku, kterou jsme si položili již v úvodu: Je možné Baťovu soustavu řízení aplikovat někde jinde a jindy, ke všemu bez Bati?

Protože osobností Tomáše Bati jsme se už zabývali, podívejme se ještě na tvrzení, že systém byl přizpůsoben místně. Jistě, Baťa využil Zlína jako své základny a ačkoliv později budoval závody po celém světě, považoval nadále své rodné město za centrum podniku. Ale pokud šlo o mentalitu lidí, je skutečnost jiná, než ji vidí švýcarský pozorovatel. Zlín byl vytvořen navzdory zvyklostem a situaci. Můžeme jistě pátrat, zda měli a mají obyvatelé Valašska či Slovácka nějaké vlastnosti, které je zvýhodňují oproti jiným krajům, ale to není podstatné. Baťa budoval nového člověka tak, že z toho původního mnoho nezbylo, a to se týkalo především místního určení. Baťovci bez zaváhání odjížděli nakupovat kůže do Argentiny nebo budovat závody v Indii, často jen s jedním kufrem v ruce. Pro mladého zlínského muže byl domovem celý svět, ačkoliv jeho rodiče se za celý život nedostali dál než do Uherského Hradiště.

      Svět Zlína byl tedy svět umělý - ovšem bez jakéhokoliv pejorativního nádechu, který je obvykle s tímto slovem spojen. Byla to oáza sebevědomí a podnikavosti - a to se o tehdejším Československu hovoří jako o vyspělé zemi.