Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přicházíte z článku PROMOCE JANA ANTONÍNA BATI

 
 


Jan A. Baťa v myšlenkách při promoční řeči


J.A.Baťa - Těžké časy (citace - v originále)

 

 

Potlesk, který tato jeho velmi lichotivá řeč vyvolala, byl odrazem přátelského cítění přítomných, kteří se většinou radovali z této slavnosti už pro tu slavnost samu.

Bylo mi u toho trochu stydno.

Byl bych se nejraději otočil a kopl do kamene jako za svých dětských let, protože to bylo něco tak neobvyklého v mém životě, kde jsem uvykl spíše tvrdosti a neuznání. Také mi mnohem více sedělo hádati se s někým, nežli nechat se oslavovat. Představoval jsem si v duchu, zatím co vysoký profesor Kalauner četl lichotivá slova svého odůvodnění k udělení doktorátu, co z toho všeho ještě není dobré, co tady vychvaluje. Kdepak – chachacha.

Individuelní náhon a osvětlení? Vždyť on neví, že nejhorší ze všeho je prach, který se na strojích vytváří a k vůli kterému každá obuvnická továrna na světě má postaveny obrovské, obludné cyklony, aby ten prach odváděly. To ještě nemáme, pouze první pokusy, v době elektroluxů a takových pitvořin to přece musí býti hračka. A kolik to ušetří plic a ložisek ve strojích a jak to vyčistí vzduch v dílnách, počkejte, chlápci, vy teprve budete čubrnět.

Obrazek

Nebo mluví o slaboproudé elektrotechnice. Jejej. Kdepak my jsme od svatých. Vždyť lidé ještě bezmála smekají u nás před elektrickým okem, jež řídí, otevírá dveře, ale mohlo by dělati tisíce hlídacích úkonů, kdybych měl jenom chlapa, který by měl pro to trochu smyslu. Ti naši vedoucí, to jsou chlapi líní na myšlení. To musí být někdo, kdo bude chodit jenom po dílnách a hledat, kam to oko dát. To oko, elektrické, neúnavné, vám bude hlídat, co chcete. Jenom mu musíte říci, co chcete, aby vám hlídalo. A na to jsou ti naši chlapi ještě hloupí. Naučím to někoho? Vždyť to sám ještě neumím. Ale dobře. Chtěl bych se to s někým učit současně. Že bych jim tady vytáhl nějakého toho nového kluka inžinýrského? Nemají tu takového? Zeptám se.

Obrazek

 

Nebo třeba ty letouny a větroně. Kruci. Najít tak na to pořádného chlapa, který by neměl jenom o sobě mínění, že sežral všecek rozum, ale chtěl si jedenkrát říci o sobě, že je vůl, když mu dávám všechny možnosti, peníze, zařízení, lidi a to všechno, a on mi namísto letadel dává výmluvy, že to ani v Praze nedělají. Kruci, v Praze? Proč se neptá, jak to dělají v Kalifornii a Tokiu, nebo u Junkersů, nebo v Rostocku, Lancasteru a podobně? Když jsem ho chtěl poslat do Ameriky, aby se tam dostal do továren a podíval se na to, tož se mi vypravoval tři měsíce a nakonec řekl, že je doba těžká a že jeho paní nechce. Slíva zelená ....

Obrazek

Standardizace staveb. Och jeje. Vždyť jsme s ní sotva začali. To je standardizace? To je leda standardizace lopaty a krompáče – a ten byl dávno vynalezen. Ten náš jeřáb, co nám to vozí na poschodí? No ano. Ale už dávno, kdybych měl nějakého toho smrádka, který skutečně něco chce, tož by nám tu běžela čerpadla betonových směsí a ... ale co ... to že je pokrok?

Inu není ještě, ale bude.

Obrazek

Ty světové dálkové komunikace, to je jenom takové líbivé heslo – pro všechny tyto lidi. Bez výjimky. Poslouchají to jako když pan farář káže o tom, že panenka Maria .... je jim to daleko. I navzdory tomu, že už kousek, aspoň takový malinký kousek toho kanálu už jezdí – nebo bude jezdit – vždyť se možno na to podívat. Ti kdyby věděli, co ten všivý kousek kanálu, co to byla za fuška. Mohli by se zeptat těch vodáků, inženýra Kříže – však je tamhle a usmívá se, lišák starý – a tam je Mádlmayer a Lorenc a Černo a Ga... jak se safra jmenuje? ... Gaďourek, a tam je Kapras a Matuš kašle do kapesníku. Těch by se mohli zeptat.

Obrazek


 Bože Kriste, ty koželužny. On to chválí ... ty hajzle. No, není to tak zlé vlastně, jsou ještě horší. Ta slavná Blochova koželužna, co jsme koupili tady zrovna v Brně a blízko techniky, můj ty Tondo, to je ale teprve reterát ... jenom do toho kopnout a shodit. Ty nové koželužny, panenko Maria, to bude jako kuchyňka paní Baťové. Ta je, pane, mrška na to, aby to bylo čisté. Ale to jsou ty naše ženské – jak to Hans Sachs píše v té básni o ženách, že všechny ženské mají blechy. Já bych tak se mohl opovážit nějakou přinést z továrny jako onehdy, to z těch sušáren. Celý dům převrátila na ruby, všechny ženské blechu honily, až ji chuděrku dostaly. No, copak já za to mohu?

Obrazek

 

Výroba papíru a lepenky? No jo. Ale však co to zařízení na lepenku stálo – kdyby si to uvědomil, tož by panu děkanovi Kalaunerovi vstávaly na hlavě i ty vlasy, které mu tam nyní rapidně řídnou.... to ne takové, kdepak. Na lepenku, to musí být stroječek, jaksi kapesní vydání proti tomu mamutímu složení, co tam je naBahňáku. Však s tím si už Klouba poradí. To je šikovný chlapík, škoda, že tu techniku nedodělal. Ale možná, že je lepší, že nemá diplom, třeba by si o sobě víc myslel a bylo by po něm. Nedostal bych od něj tu zmenšenou lepenkovou mašinu. A tu musíme dostat honem, honem, abychom ji ještě mohli poslat do světa, nežli to začne bouřit, bouřit, bouřit .... a v tom sledu už zase se mi vynořila báseň: Bouří to dnes, bouří, sázavskými lesy ....

Obrazek

 

 Podnik na výrobu syntetické gumy? No ja. A Landa si sedí tamto a šklebí se, jakoby jej hladila ručka paní Máry. Ja. Ale ještě mu to nejde. Totiž jde, ale nedělají toho dost. Vlastně víc dělat nemohou na tom zařízení, co mají, ale však jim, chlapům zatraceným, nikdo nebrání, aby si pospíšili s tím postavením té tisícikilové stanice. Ale to Landa chodí jenom jako kohout po hnoji a všude se vypíná s tou stanicí na syntetický kaučuk a – honem ho dělají pár set kilo denně ... Už dávno mohli dělat 1.000 kg denně a jak to jde, tož fiknout hned druhou tunu a další ....

Podnik na výrobu umělého vlákna. Ja, tady si to řekne jakoby nic, ale panečku. Takovouhle jsme měli dírku do jehličky a ten velbloud jí měl projít. Panstvo nám vyprávělo, kolik milionů musíme nutně ztratit, nežli se naučíme vyrábět umělé hedvábí a umělou bavlnu .... a zatím, he? Neztratili jsme ani šesták a je tam už kolem pěti set lidí v práci, těch volatých Slováků z hor, a jsou všichni tlustí jak brávci, protože se poprvé v životě pořádně nadlábnou pořádným jezivem, abyste to chtěli vědět. To je nejlepší, než všecko to umělé hedvábí, abyste chtěli vědět ... Ale no co? Však právě to umělé hedvábí je živí a dává jim možnost toho nadlábnutí .... Ale neměli by tolik jíst. Budeme tam muset poslat Tolara, z nemocnice, aby jim řekl, že jsou pícníci, to jest kostry obalené sádlem, a že to je pro jejich zdraví zle. Ale s venkovanama je to těžké. Mé mamince je už třiaosmdesát roků a doktoři jí říkají, že nesmí vepřové, ale když ona nejraději podbradek vepřový. Tož co máme dělat? Sestra, co ji opatruje, jí to nedá, a tož jí nosíme my, synové, když tam za ní přijdeme na návštěvu, aby sestra nevěděla. Tož dělejte s babkou, když to má ráda ....

Ta umělá bavlna, to taky ještě není to. Ti Taliáni to sice mají pěkné, ale to není ještě, co bych chtěl. To by mělo zůstat v celku. Je to nesmysl, stříhat to napřed na kousky a potom to zase spřádat. Nesmysl, pravda? Ale musí nám nejprve napadnout, jak to udělat, aby vlákno bylo samo v sobě jaksi porézní, aby to dalo službu vlákna, které nasává pot a tak .... no co, však i to bude. Ale je hloupé dostat to nejprve v celku, posekat a potom to zase spřádat. Ti tito lidé ovšem nevědí. Pro ně je to jedno slovíčko: umělá bavlna. Hehe. Viděli byste.

Obrazek

Ten celofán, čili Prosvit, jak jej pokřtil Vavrečka. Panečku, tož to je slovo do rvačky. To bude něco, až to zařízení dostaneme do pořádného tvaru, aby mohlo pracovat trošku lidsky. Vždyť – Bože Kriste – jak vidím ty chlapy tahat to jako „pes ježa“ z těch dlouhých dyšen a při tom jim třetina materiálu teče bokem a musí se uřezat a zahodit, to bych se mohl vozit po zdi, jenom hleďa na to ....

Výroba krémů, barev a barviv. Hele. Tam byste mohli, pánové chemičáři a inžinýři, něco vymyslet. Je to beztoho jenom přesmažování kuřinců buďto z uhlí, nebo dřeva, nebo nějakého průmyslového odpadu. A Němci si na tom dělají majetek a posílají k nám ty přepálené kuřince za šedesát korun kilo. Chytráci chemici a technici .... vy jste vtáci. Pane na nebi. Pročpak si to přepalování nikdo nezařídí tady, abychom to sem nemusili dovážet? Vždyť copak byli proti tomu ti voli Václavovi?

Zužitkování odpadků. No ba. Teď už na ně dolujeme,Obrazek když jsme je na Bahňáku deset roků dávali na zavážku do země. Ale kdepak jsme v tom ještě daleko. Sice Ford to nemá ještě ani takto, ale on také nemůže ... a pak to jsou bohaté firmy a bohatá Amerika. My jsme středoevropští žebráci, kteří se živí odpadky z drobků, které spadnou z panských stolů těch velikých národů. Aspoň ty koželužské kaly kdybychom mohli nějak dostat do hodnoty .....

Obchodní. Velkorysá, chachacha .... velkorysá. Vždyť, člověče boží, vy děkane chemického oboru, copak vy víte, že jsme s tou organizací teprve na začátku? Kdepak velkolepá ... kdepak. Velkolepá říká. Vždyť je ještě 96 zemí, kromě Ruska, kde skorem ještě jméno Baťa ani neslyšeli, kromě konkurentů, a ti slyšeli jenom to, co napsal ten pablb Phillip, co mu potom tu knihu samotné berlínské úřady zkonfiskovaly. Velkorysá .... to teprve bude, co vás nevede. Kdyby jenom ti naši chlapi neměli takovou vrstvu popu na zadnicích. Každý sedí na stoličce ve Zlíně a vystrčit ho ven, tož se rozpláče, že od maminky, z vlasti, a kdesi cosi. No, není to tak zlé, ale jsou naši lidé – halt – peciválové. Jak to říkal prezident Masaryk – peciválové.

Ty sběrny? Ale to nic ještě není. Kdepak. Vždyť nás kdejaký Turek a Syřan a Řek vykrádá beze studu. Ty peníze, co Národní banka povoluje na suroviny nám a jiným, z toho se staví paláce v Londýně, New Yorku, Paříži, Miláně, a to, co za to dostaneme k nám, je skorem jenom jako špína za nehtama .... Neměl bych přehánět. Ale je to zase to samé: jsme peciválové. Až snad teď ti naši kluci z internátu, to snad bude trochu lepší krev, že se nepodělá, když se mu řekne, aby se spakoval a jel zítra co Cochinčíny. Alespoň se jde podívat na mapu, kde to je. A protože jsme mu řekli, že se nemusí a nemá světa bát, tož se nepoleká, leda až tam kamsi přijede a to už potom se stydí se bát a tož vydrží. A ještě píše kamarádům, jak to tam má fajn. A třeba nemá. Ale nechce říct, že mu bylo doma líp. Ale potom se okouká a začne se mu to líbit.

Ty vzorkovny? Ten chlap, ten Matula, ten by zasloužil. Říkal jsem mu, aby mi kdejakého Žida, co tu máme, poslal ven, aby nám je ti gestapáci netloukli pendrekama po ledvinách. Ale to je taky takové tečovské kopyto. Má jich ještě víc jak polovičku tady a oni, chlapi, mají beztoho plné gatě z Hitlera a radši by se viděli na druhé straně zeměkoule. No, a však tam je právě potřebujeme. Ale to je ten Matula, hrom do něho. Mohl mít těch vzorkoven už dvě stě, kdyby pořád do toho necpal ty svoje straníky. Počkej, až přijedu domů. Na to nezapomenu ....

Obrazek 

Ti jsou ti Židi, potom ta koželužna a – co to bylo ještě? Potřeboval bych si to napsat do bločku, hrome, já mám paměť .... ale tady to nejde. Tož nesmím zapomenout, no co?

Sociální pokrok, zlepšování platů. A proč neříká nic o účasti na zisku? Vidíte, pane profesore, tady vám to uteklo. Na to jste nepřišel, co to je za vtip, ta účast na zisku.... A safra, ještě nemáme všechny dodatky smluv, to bych si taky měl napsat ....

Čtyřicetihodinový týden – to ještě Tomáš, vašnosti. To on s tím přišel tehdy, když Czech začal dělat voloviny s tím, že ženy nesmí pracovat v sobotu odpoledne. No co, když nemohou pracovat ženy, tož nech jdou chlapi také domů. A mají jít na půl dne? A rozbije nám to plány. Tož toť, vážený pane Czechu, pane ministře sociální péče (Ludwig Czech, ministr sociální péče od 7. 12. 1929 do 29. 10. 1932; pozn. C.) : v sobotu neděláme. Pětidenní pracovní týden a račte na to koukat, vašnosti, a jste s vašima sociálníma nápadama v koncích a Baťa je zase sto mil před vámi a můžete se trmácet za námi, jenom račte. Ta reklama, že jsme první podnik v Evropě, stojí za to, abychom to zkusili. A když se to osvědčí, tož – prosím.

Levné potraviny a dobré jakosti? No bodejť. Budeme dřít jako magarci a potom se ani dobře nenajíme? To by bylo dobré tak na souchotě. Co vás to napadá? Kdo k jídlu, ten i k práce, říká přece staré přísloví. Jak chcete dostat z chlapů pořádnou, chlapskou práci, když budou jíst jenom zhřívané staré zelí se včerejšíma erteplama? To nejde, holenku. Pořádný kus masa, aby to bylo cítit, a to pořádného masa. To musí být maso z volka, kterého když plesknete po kýtě, tož vám to tu ruku musí zahřát. Nesmíte se udeřit.

Bydlení. No jejej. Bydlet se musí a spát se musí, když má být hlava čistá a síla ve Obrazeksvalech. Dobré bydlení. Ale ne v činžáku, kdepak. V domečku, každý pěkně oddělený jeden od druhého. V zahradě, kam se dají otevřít v létě okna, aby tam šel kyslík plným proudem a do rána jste měl v ústech chuť na maliny .... ne prach a hořko. Kde se může chlap vychrupčit. Ne v činžáku, kde je padesát rodin a každá má dvě malé děti a každé z nich vzbudí znovu všech padesát rodin, když se mu zrovna něco v té postýlce přihodí – a komu se nepřihodilo? Vám taky, když jste byl malinký, a mně také, že? Tož vidíte. A potom: chlap je celý den z domu. V činžáku se to mezi panímámama a chlapama snadno pomíchá. V domku to už tak snadno nejde. To máte souseda tam a souseda sem a těch oken – kdepak. A lidé při záletech nemají rádi veřejnost a tož to .... Rozumíme?

Rozsáhzdravotní služba . No jistě. Copak myslíte, že když mají sousedé tyfus, tak vy máte v gruntovní knize, že se vás nechytne? A když máte kolem sebe lidi, kteří jsou nezdraví, zjistěte si, proč jste vy sám nemocen. A potom proč a nač? Což se lidé dostali na svět proto, aby byli nemocní? Nebo aby byli zdraví a cítili se jak mladí pánibozi, dokud jenom mohou? Tož vidíte. Proč by měla být nejlepší nemocnice v ČSR v Praze a proč by neměla být ve Zlíně? A proč by ti doktoři tam neměli dělat lepší službu nežli kde jinde? Proč? Dáme jim, co potřebují. Dáme jim tolik, aby nemuseli párat lidem břicha a vytahovat z nich slepá střeva, protože za tu operaci dostanou 1.000 korun, i když toho pacient nepotřebuje, ale doktor potřebuje ty peníze.

Znáte tu anekdotu o milionáři Astorovi? – Ne?

Svalil se na ulici v New Yorku. Měl padoucnici. Když zjistili, že je to milionář Astor, troubili a zvonili a zastavili celý provoz v městě, aby jej  dostali do nemocnice a na operační stůl a mohli zjistiti – akutní zánět slepého střeva. A mohli jej vyřezat, nežli ještě přijde k sobě. Ale ten jim dal. Když jej rozbalili, měl vytetováno na břiše: Za třetí operaci slepého střeva již nic neplatím .... Smějte se, vašnosto, smějte. Ale je moc domů lékařských po světě, které by se mohly jmenovat „U Slepého střeva“. Já jeden takový znám v Saarbourgu. Lid mu tam takto říká veřejně. A ten doktor je náhodou dobrý doktor a vyfikne vám slepé střevo, nežli se pořádně vysmrkáte. Netrápí vás, ani vás neokrade. Béře poměrně málo, ale to dělá ten velký obrat.

A potom, vždyť ti chlapi jsou jako malé děti. Musíte na ně dát pozor. Než by vám šel k doktorovi, tož – nepůjde. Než by si nechal spravit zuby, že to trochu bolí, tož si radši pokazí žaludek a dostane kaménky a kdoví co. No a pravda, kolik toho nadělá takový chlap, který pořádně nezaloží řízkem nebo biftekem? Když si musí šetřit žaludek, tož to není žádná práce. Práce musí dávat radost, musí se do ní chlapovi chtět. A ne, aby do ní šel jak na jatky. Musí mět dost sil, aby je potřeboval někde vybít. A dokud chlapi nemají v neděli ještě chuť na kuželky těma těžkýma kulama, tož s nima není něco v pořádku. 

Úrazová zábrana. No pravda, však co už jsme měli těch úrazů – a tak hloupých úrazů, že z toho zůstával člověku rozum stát tolik, že to byla hanba. Proč? Protože chlapi si zvykli na něco, na nějaké nebezpečí, aby si ulehčili a – potom se naráz něco stalo. Vyhodili ochranný kryt a chytlo to chlapa a povalchovalo ho to, že si poležel šest měsíců v nemocnici, než ho zase seřezali k nějaké podobě. A koho za to potrestáte? To prý ten nelidský fabrikant, ten Baťa, ta hydra kapitalistická, která saje mozoly a polyká nenasytně životy. A zatím je to darebák lenošný, chlap, který byl zhnilý, aby si tam přišrouboval nazpět kryt, když mazal v sobotu ložiska. Tomu nenadává nikdo. Ani jeho mistrovi, protože ten je v termínu komunistických andílků jenom poháněč kapitálu, který za to nemůže. Vinen je – systém a Baťa.

A tož teď je vinen – úrazový referent.

A to je silný chlap, který si poradí i s nejsilnějším nedbalcem a shodí ho třeba v tu minutu z výtahu, na který si vylezl, aby se mu lepší natírala zeď, nehledě na to, že mu ten výtah může třeba urazit hlavu, jako se to stalo. A když jej tam zastihne ještě, tož to má právo jej poslat za bránu tu minutu. Ale chodí a dívá se a nevidí nic než to, kde by se mohlo někomu něco stát, a proto se teď toho tak mnoho nestává ....

Obrazek

 

Ty Studijní ústavy. Tož možná, že tady z vašeho stanoviska je to zásluha. No co, snad to vypadá pěkně. Ale opravdu, ti chlapi, co mají co dělat s těma chemikáliema, chtí vědět aspoň, co to je zač, a tož přece jim musíte dát možnost, aby se to někde dověděli, že? Nebo vezměte si instalatéry – ani jeden z nich vám nespočítá, kolik vody vám proteče trubkou půlcoulovou nebo coulovou. A tož proč jim neukázat, jak se to počítá a vůbec. Vždyť tuto jednu znalost musí míti – ne inžinýr, ale instalatér. A tož proto. Ale kdepak je to ještě od toho, co potřebujeme, abychom mohli být spokojeni...

Průmyslové, obchodní a jazykové školství – však je to vlastně všechno jedna věc. Škola práce   a pokračování té školy v dalších letech, jakožto průmyslovka. Odpusťte, páni moji, jestli si myslím i tady, na této vysoké škole technické. že mnohem více potřebujeme ve Zlíně těch poloučených, ale jinak vychovaných lidí, nežli lidí s diplomy, ale bez vlastností, které jim může dát pouze výchova v práci. Vždyť toto mají býti a už začínají býti právě ti naši průkopnící světovosti, které papláme z těch hornických, selských, chalupnických, dělnických synků, aby nás jednou živili – a dobře živili, za všech okolností – ten náš drahý lid doma. Na ty školy pyšný nejsem, ale na ty výsledky těch mých kluků, co nám ze těch škol vyšli, tož na ty ano.

Obrazek

 

 

Podpora žurnalistiky a krásné literatury, umění a vědy? Tož podívejte se. Daří se nám nyní, jakž takž dobře. Těm umělcům a literátům se daří zle. Proč? Protože se vůbec lidem v republice v posledních letech nedařilo moc dobře. Byla nezaměstnanost a tak. Když nemají lidé co do huby, tož jak je má zajímat krása a umění? Následkem toho se dařilo umělcům zle. A následkem toho, že se jim dařilo zle, copak malovali a psali? Však víte co, kromě několika těch málo, kterým se zle nedařilo, malovali scíplá nebo podřezaná kuřata, zátiší z ohryzaných kostí a tak. A spisovatelé psali o lásce, životě na vesnici podle Terezy Novákové, líp nebo hůře, zase kromě mála výjimek. Tož to ale potom četli ti naši mladí. Z toho měli čerpat sílu pro svůj život? Vždyť kromě těch několika málo to bylo chudobné. Dumas je fajn, ale kluk se vám z něho bude smát, až se bude chytat za palce u nohy. Vždyť ty klobouky a meče, kdepak dnes.... Strojní pušky Bren a protitanková děla. A ocelové přílbice. Je nový ten svět. A umění nedrží krok, je hladové.

 

 

Práce živí ten náš národ a ti, kteří jej mají duševně vést, ti sami hladoví. Proč? Protože snad neodhadli, kudy se ten svět ubírá a zdálo se jim, že pryč od strojů a výroby, která značí kapitalismus. Neznačí kapitalismus, ani komunismus. Značí práci, živobytí pro lidi, značí nový, lepší život. Ale tomu novému životu je potřeba rozumět. Ne mu nadávat, ani se z něho posmívat. A tož právě proto jsme se vlastně musili zajímat o umělce. A ta podpora, to byla vlastně jenom taková daň jaksi ....

Tož s tím řaděním pana Batě k největším individualitám – snad si myslel, že musí říci, aby odůvodnil ten doktorát. Ale mně to bylo nepříjemné, protože to zkrátka bylo hodně proti mé povaze a výchově. Tomáš, když nenadával, tož to nebylo tak zlé. To znamenalo, že jsem vlastně nepracoval špatně. A ještě když nadával, tož to bylo v několika odstupněních. Ale chválit? Na to jsem si nezvykl, a proto to znělo tak ... no – hloupě.

Pokud jde o tu zásluhu o národ, stát a lidstvo, tož to s tím snad mohli počkat. Což kdyby musili jednou změniti názor z vyššího rozkazu?

A život je neřád. Točí s lidmi všelijak ....