Kostelík sv. Barbory ve městečku Trávník

(akad. arch. Eduard Staša)

Naše pravda

Kapitolky ze starého Zlína

V roce 1934 zemřel ve Zlíně ve věku devadesáti let poslední zlínský literák Alois Macháň. On to byl, u něhož se uchovaly opisy originálů několika ohořelých listů z knihy „Artikule literácké od roku 1611 pro poctivý řád ve Zlíně“, kterou zničil požár v roce 1819. Jeho žena Josefa Macháňová, narozená v prosinci 1850, pocházela po mamince z rodu Červenků. A její pradědeček Antonín Červenka, narozený 12. června 1759, hrával v kostelíku sv. Barbory, který neměl varhany, na cimbál. Říkali mu proto Červenka cimbalista. Od něj prý pochází jako rodinné dědictví, předávané z generace na generaci, originál obrazu „Zvěstování P. Marie“. Obraz snad doplňoval oltář v kostelíku sv. Barbory. Dnes jej vlastní pí. Marie Vojtěchová, rodačka zlínská, schovanka Aloise a Josefy Macháňových.

Prohlídka obrazu ukazuje, že jde o staré umělecké dílo snad z období 18. století, které nese znaky barokních obrazů. Svědčí o tom postava P. Marie mírně esovitě prohnutá s bohatě řaseným a vzedmutým pláštěm i tunikou, výraz jejího obličeje i další detaily a krajinné pozadí. Obraz velikosti 60 x 85 cm v pozlaceném rámu není signován a je malířsky profesionálně dobře proveden na hrubém plátně značně popraskaném. Paní Vojtěchová, podobně jako o deset let starší Františka Červinková, pamatují vykopávky lidských kosterních pozůstatků ze hřbitova kostelíka sv. Barbory na Trávníku.

Kostelík, o němž zde píšeme, nestál v místě dnešního kolejiště ,jak se snaží naznačovat Jindřich Bobák ve své knize. Foto ze 28. října 1986.

Podobně zní i svědectví pana stavitele Koše z doby, kdy se stavěly tovární budovy firmy Baťa č. 7 a 8 mezi Dřevnicí a Trávníkem. Vznikaly v létech 1933-34 - ve výkopech se nacházely pozůstatky hrobů a lidských koster. Vznikl kolem toho celkem značný rozruch a příliš dohadů, než se přišlo na to, že se tu rozkládal starý hřbitov, který patřil ke středověkému kostelíku sv. Barbory.

 Poněkud jiného rázu měl vzpomínky profesor Miroslav Batík. Ten si pamatoval ze svých chlapeckých let na zachovalou polychromovanou část dřevěného oltáře z kostelíka sv. Barbory u své tety Filomény Vajové v Nadkostelí. Jeho zbytky poté uschovalo zlínské městské museum, ale později odtud zmizely. Pro doplnění mozaiky snad ještě můžeme uvést vzpomínku sestry zlínského poštmistra A. Minaříka na „velkou dřevěnou sochu sv. Barbory, stojící na kostně v chaloupce panímámy Kovaříkové“ v ulici Nadkostelí. Také zde můžeme dohledat souvislost s kostelíkem na Trávníku. Tolik tedy o něm ve vzpomínkách zlínských pamětníků, kteří mu říkali lidově „Na Deštěnce“.

Podívejme se nyní, co říkají o kostelíku sv. Barbory historické prameny a fakta. Původ kostelíka – nebo jak je také často označen – kaple – nacházíme ve středověku. Podle historika J. Polišenského jej vybudoval pravděpodobně ve druhé polovině XV. století Vilém Tetour z Tetova  pro jeho druhou manželku Barboru, zřejmě jako součást nově založeného městečka Grygova – Trávníku. Poprvé o něm cosi vyrozumíme ze zápisu, dle kterého proběhla roku 1560 koupě jedné zahrady "za svatú Barború". Náznak, ale podrobnější zprávy z té doby nemáme.

Lze ovšem vystopovat zajímavou zmínku o Vítkovi Polanském, který pracoval jako kostelník a hrobař při kostelíku sv. Barbory a zemřel v roce 1621. Zajímavá je zpráva, uvedená P. Arnoštem Červinkou v jeho studii o církevních poměrech ve Zlíně a valašském okolí. Památná kniha fary zlínské (vedená od roku 1860) zmiňuje: „... v roce 1674 byl v předměstí kostelík sv. Barbory s jedním oltářem, kdež v této slavnosti také služby Boží konány, od roku 1669 za přítomnosti mnoha poutníků pro udělené odpustky“. Doplňuje ji pak stručným popisem kaple z roku 1672 dle matriky holešovského děkanátu, pod který tehdy farář zlínský patřil: „jen jeden oltář, žádné varhany (kůr), sakristie na evangelijní straně“ (t.j. vlevo od oltáře). 

Kresba kostelíka sv. Barbory od Vojtěcha Slavíka, pocházející z roku 1936. Kolorováno.

V XVI. století kapli užívali členové nepočetné Jednoty bratrské, po roce 1620 potom fungovala jako katolická  s jednou mší do roka o pouti na sv. Barboru 4. prosince. Roku 1753 městská rada uhradila 169 zlatých za opravu střechy a vystavění nové věžičky. Z roku 1755 pochází přípis, který uvádí, že v kapli či kostelíku (capella, ecclesiola in suburbio Zlinensis) se nacházejí oltáře tři - zasvěcené sv. Barboře, sv. Janu Nepomuckému a sv. Antonínu Paduánskému. Na nově vystavěné věži se ozývají dva zvony, v interieru je positiv a pár bohoslužebných předmětů, ke kterým jsou dle potřeby další přinášeny. A ve visitačním protokolu faráře F.X. Ningera z roku 1772 se uvádí, že kaple „je velmi starobylá, není známo, kdy byla vystavěna, kolem kaple se rozkládá hřbitov, jehož zeď často opravovali a také slušně zachovalá kostnice“.

V roce 1783 na základě josefinských dekretů kostelík zrušili a přestavěli. Město Zlín získalo sýpku roku 1788 za 12 zlatých a 45 krejcarů). Z kupní smlouvy vyplynulo, že objekt bude mít využití jako kontribučenská (městská obilní - shromažďovala se tam povinně obilní reserva od poddaných z obcí zlínského panství) sýpka. Do října 1789 dosáhly výdaje na "spravování sejpky to jest bejvalého kostelíka svaté panny Barbory" skoro 123 zlatých. Navíc v mokrém terénu u (tehdy nezregulované) řeky Dřevnice bylo udržování celého zařízení velmi obtížné. Proto představitelé města a panství rozhodli o postavení sýpky nové, u Malenovické ulice zřízené (1815).

Rokem 1815 můžeme také celkem věrně označit datum úplného opuštění sýpky na Trávníku. A konečně mezi léty 1815 a 1820 byla bývalá kaple jako velmi zchátralá budova zbourána. (Zpráva z r. 1820 uvádí, že kaple se hřbitovem zanikla a místo se změnilo v zatravněnou plochu). (Arch. Staša uvádí datum bourání jiné, váhá mezi rokem 1805 a 1807, aniž ovšem řeší, co se zásobami obilí v mezidobí. Pozn. C.)

Zvon s nápisem „S.Barbara ora pro nobis – Anno 1728“ dosloužil na zvonici v Prštném. Coby prasklý jej poté uschovali na zlínské faře. V inventáři zlínského kostela z roku 1806 se však uvádí další kus malého zvonu „von der kappirten (?) Barbara kapell“ o váze 1 cent 20 pfundů bez nápisu. Ve spise „Události, paměti a pověsti zlínského kraje“ od neznámého autora se mluví o dřevěném (?) kostelíku sv. Barbory „Na Deštěnce“ (blíže Dřevnice), který byl v roce 1807 zbořen a oltářík, svaté obrazy a jiné z něho uloženy v museu zlínském.

Stojíme nyní tedy před otázkou, jak kaple či kostelík sv. Barbory vypadal a máme-li vůbec jaký pramen, který by nám jeho stavební podobu ukazoval. Podoba se nám naštěstí zachovala na obraze – fotografii veduty Zlína  z konce XVI. století, jediná toho druhu. Kostelík zde vidíme v dolním pravém rohu a v textové legendě čteme „St. Barbara Capell“. Také jeho situování ve vztahu k náměstíčku Trávník zde určíme celkem jednoznačně. Navazuje na uličku, která vede ze severozápadního rohu Grygova poblíž Dřevnice, jejíž poloha v porovnání s regulací řeky  v létech 1920-21 jako by se ani nezměnila. Vzdálenost od dnešního čepkovského mostu (nejedná se o nadjezd na Jižní svahy, pozn. C.) činí asi 100 metrů. Znamená to tedy, že kostelík stával na pozemku pozdější vilky přednosty zlínského nádraží Rudolfa Asmuse, ve které dnes sídlí opravářské družstvo DOAS. Hřbitov se rozprostíral směrem západním k dnešním továrním budovám.

Městečko Trávník založené mezi zámkem a kostelíkem sv. Barbory (výsek z veduty Zlína).

Obraz kostelíka vidíme i na kresbě zlínského učitele a malíře Vojtěcha Slavíka (viz kolorovaná podoba výše), provedené dle veduty v roce 1936. Budovu zde vidíme, podobně jako na vedutě, zděnou (přesněji – omítnutou), se střechou pokrytou šindelem, s presbytářem s valbovou střechou. Na hřebeni střechy sedí dřevěná zvonička s cibulovitou stříškou a křížem. Zvonička napovídá, že by mohlo jít o pozdější úpravu barokovou. Jinak si uchovává kostelík ráz stavby venkovsky prosté, která nenapovídá nic o jeho dřevěné podstatě. Těžko říci, v čem má původ lidové pojmenování „Na Deštěnce“. Nemůžeme vyloučit, že se zachovalo z dob starších a že na vedutě zaznamenáváme stavební úpravu pozdější. Nebo se odvozovalo ze vzhledu interiéru.

Tři polokruhová okna na fasádě hlavní lodi napovídají, že vnitřek byl jen skromně osvětlen. Zatímco vysoká okna presbytáře dávala zřejmě oltářnímu prostoru světlo intenzívnější. Tam někde stával oltář se sochou sv. Barbory nebo visel obraz „Zvěstování Pany Marie“. Na nejstarší dochované zlínské mapě z konce XVIII. století i na vedutě je patrné, že hlavní osa kostelíka se orientovala od východu k západu. Budova vč. apsidy mohla měřit ta 20-22 metrů na délku a 10-12 metrů na šířku. Její výšku od trénu po římsu můžeme tipovat na 7-8 metrů, celkovou výšku po hřeben střechy pak 14-15 metrů.

Zde přesně stojíme na místě, které měl autor článku na mysli – fotograf exponoval 7. července 1991, stojíce vedle vilky DOAS, prostor někdejšího hřbitova mezi budovou 7 a 8 st. p. Svit.

Tolik tedy o kostelíku či kapli sv. Barbory, kterou někdy ve druhé polovině XV. století postavil pan Vilém Tetour z Tetova pro svoji druhou manželku Barboru. A ze které nám už nezbylo víc, než její vyobrazení na městské vedutě Zlína. Ale buďme i za toto málo historii vděčni. Nebýt jednoho z císařských patentů Josefa II, a pokud by kaple přežila rozmach továrny Baťovy, mohly se v ní možná stále konat mše a poutě v den sv. Barbory 4. prosince.