Jdi na obsah Jdi na menu
 


O zlínských stavebních památkách

 


Akad. arch. Eduard Staša; Zlínské noviny, asi  1992


 

Obrazek


běžných představách našich obyvatel se stavební památkou rozumí něco hodně starého v nějakém historickém slohu stavebním. Pozdější a modernější? Raději nezařazovat. Kdo by považoval za památky třeba zlínské meziválečné stavby z období bouřlivého rozvoje a výstavby firmy Baťa s jejich svébytnou architekturou!

A přece je tomu tak. I mnohé baťovské budovy se dočkaly zařazení do seznamu chráněných stavebních památek. Jde tu o díla československé moderní architektury, která pro své nesporné a neopakovatelné kvality a příklad životního stylu si zasluhují trvalé uchování pro příští generace.

Obrazek

 

Jen zřídka najdeme v naší i evropské moderní architektuře a urbanismu podobný příklad městských souborů i stavebních solitér vybudovaných tak důsledně v jednotném stylu, jako je tomu ve Zlíně.

Východiskem zde byly vícepatrové tovární budovy o velikosti zhruba 20 x 80 metrů na standardní půdorysné osnově 3 x 13 čtvercových polí ze železobetonové konstrukce sloupové. Jejich výraznou, elementárně prostou architekturu s pevným řádem, rytmem a koloritem tvoří viditelná nosná kostra s výplněmi cihelných parapetů a velkých oken. Tyto principy se uplatňovaly také na budovách obytných a veřejných.

Všechno doprovázela hromadná výstavba typisovaných rodinných domků – „červených krychliček“ – v obytných čtvrtích. Nebezpečí uniformity tlumilo promyšlené urbanistické řešení, respektování terénního reliefu a vtažení okolní přírody do zeleně sídlišť a parků. O tom, že tento „zlínský styl“ u nás i ve světě uznávali, svědčí názory našich a zahraničních předních architektů. Svými prohlášeními na adresu Zlína a jeho satelitů jsou nejznámější Francouzi: Auguste Perret, A. Hernant a Le Corbusier. Snad nejvýstižněji vše vyjádřil první z nich, když řekl: „Viděl jsem ve Zlíně moderní budovy. kterým k tomu, aby se staly klasickými, chybí pouze povrch a konstruktivní prvky odolávající trvalým vlivům přírody.“ (1947) Velké uznání z úst jednoho ze zakladatelů světové moderní architektury.

A. Hernant ovšem Perretovi zdatně sekundoval, když v roce 1948 prohlásil: Připadá mi, že v Československu existuje nové veliké dílo klasického ducha, které vzniklo pět století po založení katedrály sv. Víta: Zlín, vzorné průmyslové město, svědectví klasicismu jednoduchého, avšak mocného, opírajícího se o neformalistický funkcionalismus.     Je to snad úvod k nové éře větší upřímnosti a skromnosti, skutečnější rovnováhy mezi podmínkami života a hmoty. Zlín se mi jevil jako prostá a čistá architektura, jakou byla architektura románská.“

Obrazek


Všechno to bylo třeba uvést, abychom pochopili, proč i tyto zcela moderní budovy jsou uváděny ve státním seznamu nemovitých památek. V našem případě patří mezi ně správní budova č. 21, zvaná mrakodrap, postavená v r. 1938 dle návrhu arch. Vladimíra Karfíka. Podobně i o málo starší Dům umění postavený v r. 1933 jako Památník Tomáše Bati  podle návrhu arch. F. L. Gahury.

Ale můžeme s klidným svědomím do skupiny chráněných budov zařadit i poválečný Kolektivní dům  arch. Jiřího Voženílka  z roku 1951 na rohu ulice Štefánikovy a Osvoboditelů. V seznamu zlínských stavebních památek figuruje také pět rodinných domků ve čtvrti U lomu, které byly postaveny dle vítězných návrhů v mezinárodní soutěži, vypsané firmou Baťa roku 1935.

Nejen budovy, ale i monumenty patří již ke chráněným památkám. Např. poválečný pomník Osvoboditelů se sochou Partyzána od prof. Vincence Makovského v sadu Komenského.

Nechtěli bychom ale navodit dojem, že ve Zlíně nenajdeme památky z ještě dřívějších století. V seznamu chráněných stavebních objektů můžeme tak najít i zlínský zámek  s parkem, pozdně barokní sochy sv. Floriána  a sv. Donáta na náměstí i sochu sv. Jana Nepomuckého pod hrází kudlovské přehrady. 

Obrazek


Na straně druhé, pro někoho možná překvapivě, chybí mezi stavebními památkami zlínský kostel sv. Filipa a Jakuba. Ve svých zdech sice nese pozoruhodnouhistorii renesanční a barokní, jeho poslední přestavba z konce XIX. stol. jej však dovedla do dnešní podoby, která nesnese přísnější architektonická kriteria. V tomto směru můžeme jen závidět některým obcím na okraji Zlína s jejich památkově chráněnými kostely (Březnice, Štípa, Želechovice a Malenovice), především Tečovicím s překrásným kostelíkem gotickým.

Všechny uvedené sakrální stavby – i s půvabnou moderní Gahurovou kaplí sv. Václava na Kudlově – se ve státním seznamu nemovitých památek nacházejí. A patří tam, pochopitelně, i původně gotický hrad v Malenovicích a zámek na Lešné s parkem a oborou jako příklad eklektického romantismu XIX. století.

našich okrajových obcích můžeme najít více věcí, které stojí za zmínku. Od lidových staveb až po boží muka a kříže. A sluší se ještě dodat, že všechny ty památky jsou roztříděny podle historické a umělecké kvality do tříd I. – III. Například římskou jedničkou se chlubí Baťova správní budova „jednadvacítka“, památník Tomáše Bati a socha Partyzána. Zlínský zámek, Kolektivní dům a Lešná patří mezi římské dvojky.

V počtu našich historických památek těžko můžeme něco změnit. Pokud však jde o moderní stavby, připravuje se návrh dalších budov a souborů do seznamů chráněných památek. A vizionářský Zlín se nezapřel ani v této oblasti – již pod taktovkou Jana A. Bati se v polovině třicátých let vynořila mezi představiteli města a závodů myšlenka zachovat baťovské stavby příštím generacím.

Obrazek


Vyvstává nám ale ve Zlíně jedna věc, která by nás měla znepokojovat. Upozornil na ni právě A. Perret, hovořící o moderních zlínských budovách, kterým chybí povrch a konstruktivní prvky, odolávající vlivům přírody k tomu, aby se staly klasickými. Není divu – budovy většinou stavěny jako věčné nebyly, Tomáš Baťa preferoval lehkost a vytěžitelnost. Nehodí se objekt? Zavazí? Zbouráme jej a postavíme nový. Navíc výrobní budovy neměly pouze samé klady. Např. jednoduchá okna je dosti handicapovala. Dnes si to již nedovedeme příliš představit, ale dvojitá okna byla instalována až v padesátých a šedesátých letech. Až na drobné výjimky, samozřejmě.

Z veřejných budov nám může trápit především osud Masarykových škol, jejichž špatný stavební stav si po šedesáti letech vynutil zbourání. To bylo varování. Hlinité betony a pocuchanou statiku nese v sobě vícero budov, pouze se o tom (na rozdíl od konce osmdesátých let) příliš nehovoří. Např. obchodní dům    .....

Ale jinak – hrozba chátrání není o mnoho větší, nežli u stavebních památek, které mají za sebou staletí. Otázka tedy zní – budeme ochotni, až nadejde jejich čas, zachránit alespoň úzký výběr baťovských budov pro příští generace?

Obrazek