J i n d ř i c h    B r o u č e k  

 zakladatel letecké tradice ve Zlíně a Otrokovicích

 
(Naše pravda, asi 1987)

Zlínské letectví bylo v době mezi oběma světovými válkami svým způsobem ojedinělým pojmem. Vzniklo z požadavků progresivního průmyslu, vyrůstajícího v podřevnickém údolí, z naléhavé potřeby rychlých dopravních prostředků pro cesty nákupců, prodejců a techniků.

Rozvíjelo se rychlým tempem. Časem mělo ve svém parku až patnáct dopravních letadel, která podnikala cesty po Evropě i mimo ni, na Dálný východ, do Číny i do Jižní Afriky, početnou skupinu pilotů, navigátorů a mechaniků, vlastní pilotní školu a posléze i vlastní výrobu letadel. Až na pokračovatele a dědice v poslední z těchto činností, leteckého podniku Moravan v Otrokovicích, všechno ostatní bylo zlikvidováno nacistickou okupací v roce 1939.

Nás zajímá muž, který stál u počátků a v první polovině zmíněného údobí tento vývoj svými schopnostmi ovlivňoval. Jmenoval se JINDŘICH BROUČEK. Pocházel z Břeclavi. První světová válka ho zastihla jako absolventa zahradnické školy ve Schwechatech u Vídně, zrovna ve věku zralém pro povolání do armády. V rozporu s kytičkami tíhnul k motorům. Dostal se nejprve k tehdy ještě elitní, t.zv. autokoloně, k řízení těžkýh a humpoláckých aut. Když se v armádě zakládal první letecký útvar, přešel k letectvu. Protože Rakousko na vlastní výchovu letců nestačilo, byl poslán k pilotnímu výcviku do Německa.

Pak létal. Nejprve s pozorovateli pohybů vojsk, později, když byly do letadel montovány kulomety, ocital se v leteckých soubojích. Byl dvakrát sestřelen. Poprvé na ruské, podruhé na italské frontě. Zasažen italským dělostřelectvem byl už několikrát, ale při posledním, definitivním incidentu byl pozorovatel (druhý muž v aeroplánu) zabit a Brouček se zřítil na dům. Byl těžce raněn.

Uzdravil se však. Byla mu tehdy nahrazena čtyři žebra zlatými protézami. Po vyléčení v zajetí se ještě stačil přihlásit do českých legií.

Po válce, jako zkušený, ale nezaměstnaný letec, s tělem spravovaným chirurgy, pracoval jako mechanik a čekal na svou příležitost.

Dostalo se mu jí, když se na vojenském cvičení dověděl, že ve Zlíně uvažují o využití letadel k pracovním cestám. Je vhodné připomenout, že to bylo v roce 1924, kdy civilní letectví bylo v kojeneckém věku. U nás omezené na zrovna ustavené státní aerolinie, které teprve před nedávnem zahájily více méně pokusný provoz na první lince z Prahy před Brno do Bratislavy. Přesto měly náskok před některými sousedními státy, např. před Polskem.

Brouček do Zlína napsal. Navrhl, že by průmyslový podnik mohl využívat letadel k takovým a takovým účelům, a že je k tomu potřebí kus louky, stroje, jaké jsou ještě z rakouské pozůstalosti k dispozici za pár stovek, pilota, jakým je on, a že by všechno sám zorganizoval a uskutečnil.

Víc nebylo potřeba. Ještě na podzim přistál s prvním letadlem na prvním zlínském letišti. Letištěm byla louka, zhruba v místech dnešní východní části Podvesné, letadlem pak vyřazený dvojplošník Albatros s místem pro pilota a pozorovatele – napříště pro cestujícího. A těch měl Brouček od začátku víc, než mohl stačit.

Jindřich Brouček nebyl určitě žádný suchar, to mu ani vykonávané povolání nedovolovalo. Dokumentujme si jeho grandiosní uvažování příběhem z roku 1926. Takto událost popsal Josef Vaňhara, fotograf a novinář zlínský, Broučkův přítel a fanda (mimo jiné spolu sdíleli společný kancelářský stůl).

..... sportovní výkony musel osvědčovat v samotném létání. Byly v povaze tehdejšího letectví zpravidla vynucovány okolnostmi, a když se to letcům zdálo málo, podjímali se jiných dobrovolně, například v letecké akrobacii, která tehdy už zřetelně naznačovala svoje možnosti. Ovšem ani Brouček nebyl z jiného těsta.

Někdy v létě 1926 projížděl Znojmem a všimnul si tamějšího mostu přes Dyji. Prohlédl si jej z jedné strany, pak z druhé, a slezl až dolů, k vodě, aby si očima přeměřil prostor na šířku mezi pilíři a na výšku mezi hladinou a mostní vozovkou. Dostal nápad, že most podletí. Navrhl O. Jabůrkovi, vedoucímu Baťových prodejen, který ho převážně letecky zaměstnával, že bude nad Znojmem shazovat letáky a při té příležitosti pod mostem proletí. O té druhé, hlavní příčině, nechtěl Jabůrek úředně nic vědět, ale ochotně souhlasil, že svým vozem zaveze do Znojma mě, abych ten podnik nafilmoval.

Příští neděli dopoledne jsem už stál u mostu mezi záhony zelí a kedluben v jakémsi kaňonu, v němž Dyje teče, s připravenou kamerou a čekal na Broučka. Úderem jedenácté, na minutu přesně, objevil se nad Znojmem a nízko nad mostem opisoval oblouk vykláněje se ze sedadla. Věděl jsem, že hledá mne a tak jsem mával černou plachtou (patřila tehdy k filmařské výbavě, protože se jí přikrýval přístroj i hlava kameramana jako u starých fotografů). Zahlédl mne, pokýval rukou, odlétl asi kilometr na východ, tam obrátil stroj a už jsem viděl, jak se snáší nad řeku. Začal jsem soustředěně točit, po mé pravé straně zařval motor Albatrosu a už jsem v hledáčku viděl, jak letadlo podlétá most, za ním stoupá k obloze, opisuje oblouk a znovu nalétává na hladinu Dyje. Ještě jednou se to všechno opakovalo, Brouček podletěl podruhé, já znovu točil a pak už se vzdaloval směrem k brněnskému letišti. Filmový šot z této podívané promítal se za týden už v československých kinech. .....

------------------------

Původní letiště ve Zlíně, v oblasti mezi Podvesnou XVII. a dnešními školami (Hoškovská louka). Píše se přibližně rok 1928, v pozadí hlavní budova a kotelna nově vybudované Baťovy nemocnice (pro potencionální srovnávací fotografy - ze staveb v pozadí existuje dnes pouze přízemní pavilon vpravo od hlavní budovy), v popředí letadlo Albatros (L-BATI).

Zájem, měnící se v potřebu a z ní v samozřejmost, vedl k rychlému rozvoji létání. Přicházely další stroje, další piloti, a také přesun na nové, již pro své účely vybavené, letiště na rovině u Otrokovic.

  Z počátků budování Otrokovického letiště - F.L. Gahura (vpravo) projednává plány s Dominikem Čiperou (vlevo uprostřed s cvikrem) a výrobními řediteli.

To všechno se dělo za přímé účasti Broučka, prvního pilota letiště. Létal s kabinovými, vícemístnými stroji do řady evropských zemí, v zimě 1931 – 1932 řídil třímotorový dopravní Fokker na známém letu zlínské obchodní výpravy do Indie – byl to do té doby nejdelší let československého dopravního letadla.

Bytostně spojen svým životem a povoláním letce nesl nakonec osud nemála svých předchůdců i následovníků. V červenci 1932, po startu do Švýcarska s Tomášem Baťou, zřítilo se jejich letadlo v mlžném oparu ještě nedaleko letiště a z jeho trosek byli pilot i cestující vyproštěni mrtví.

Ve světle událostí ze 12. července 1932 vynořuje se zvláštně příběh z již vzpomenuté cesty do Indie – tehdy anglický pilot Stack, zaměstnaný u Bati jako pilot číslo jedna, odmítl v Turecku přelet pohoří Taurus. Bylo zlé počasí a na trase vytyčené Tomášem Baťou neleželo žádné letiště. Tehdy se Stack nepohodl s Tomášem; Brouček, který se cesty zúčastnil společně s radistou Marešem, pak prohlásil, že on, Brouček, si na počasí a situaci troufne ...... Když to Stack viděl a když ho Baťa ještě přemlouval, posléze souhlasil, že v letu bude pokračovat; ochotu, či přesněji řečeno poslušnost Broučkovu nebylo tehdy třeba využít. Vznesli se a po pár hodinách vrátili, Stack měl pravdu: nešlo to, pohoří Taurus odolalo .....

Asi nejdokonalejší stroj zlínské flotily, Lockheed Electra. Ten ovšem sloužil až několik let po Broučkově smrti, od roku 1937 do okupace.

Zavinil tedy neštěstí, k němuž došlo v Otrokovicích roku 1932, pilot Brouček, který měl před „Chefem“ respekt a neodvážil se mu odporovat? V oněch dobách bylo v letectví možné všelicos – necelý měsíc před 12. červencem 1932 se na tom samém letišti rovněž zřítilo letadlo, třímotorový Fokker (ano, ten, se kterým letěl T.B. do Indie). Pilot byl raněn lehce, letadlo se roztříštilo.

Úřední komise, vyšetřující neštěstí zjistila, že byla přehozena lanka sloužící k obsluze kormidel, která si piloti sami upravovali. Tehdy upozornil ing. Bergita z ministerstva veřejných prací Baťu, že opravování letadel ve vlastních dílnách je protizákonné a že je v zájmu bezpečnosti létání, aby svá letadla dával opravovat továrně. Baťa souhlasil, ale stěžoval si, že letecké továrny jsou příliš drahé. A tak zůstalo na Broučkovi, aby si „své“ letadlo pečlivě a svědomitě ošetřoval.

Fám bylo mnoho, tehdejší tisk se vydatně přiživil, i v parlamentě a senátu se (jak je v kraji zvykem) plivalo, argumentovalo – je nad kapacitu této stati popsat všechny názory podrobně. Dnes už není rozkrytelno, jaký rozhovor odehrál se u letadla onoho mlhavého rána mezi Baťou a Broučkem.

Letecká doprava za několik let přešla obyvatelům Zlína do krve a byla považována za standard práce - zde přivítání Jana Antonína Bati 1. května 1937, po absolvování obchodní cesty kolem světa, na náměstí Práce ve Zlíně.

Pro ilustraci standardní činnosti továrního pilota dobový text a fotografie:

Kolem republiky

 
Sdělení č. 44, ročník 10, z 5. listopadu 1927, bez jazykových korektur od C.

V posledních dvou měsících byla vykonána jedním z našich závodních letadel L-Bati, které řídil tovární pilot p. Jindřich Brouček druhá část okružního letu kolem republiky. Je to trať Zlín, přes Bratislavu, Košice na Podkarpatskou Rus až do Rahové a zpět severním Slovenskem. Celkově ulétlo letadlo 2300 km, což se rovná cestě ze Zlína do Paříže a zpět a k tomu ještě jedna cesta do Prahy. Účel letu byl reklamní a bylo při něm rozházeno čtvrt milionu letáků nad šedesáti městy, v nichž jsou naše prodejny.

Na trati bylo letadlo až na malé vyjímky nuceno přistávati na pastvištích, lukách a neoraných polích. Že někdy nebylo takové přistání právě pohodlné a nejbezpečnější, vyprávěl nám p. Brouček.

Jindřich Brouček a tovární letoun fy. Baťa v roce 1927 (na původním zlínském letišti - Hoškovské louce východně od Podvesné). Fotografie pravděpodobně Josef Vaňhara, který je možná i autorem tohoto článku.

Tak ku př. v Hustu (pravděpodobně Chustu na Podkarpatské Rusi, pozn. C.) jakmile naklonil letadlo k přistání, uviděl na louce, kde chtěl přistát sbíhati se velké množství lidí. Dokonce i koník se tam klidně pásl. Teprve po několikerém kroužení nad loukou pochopili lidé a uvolnili kus pole, kde letadlo přistálo. V Mukačevě zase právě uprostřed pastviny kde bylo vyhraženo místo pro přistání, stálo auto a sud s benzinem. Pilot musel přistáti v jiném směru, přičemž při vytáčení vjelo letadlo podvozkem do jámy a jedině malá rychlost, kterou letadlo v tom okamžiku mělo, zabránila, že se stroj nepostavil na hlavu aneb neurazil podvozek.

Příbuzný případ stal se též v Akna Slatině, kde louka byla naplněna lidmi, ještě když letadlo kroužilo nad ní. Nad Rahovem na cestě do Jasiny setkal se pilot ve výši 1400 metrů se skalním orlem.

Prodejny a personál jejich před nimi poznával pilot tím, že hledal vždy nad městem typické Baťa. Poslední etapu cesty vykonal pilot přes Vysoké Tatry. V Žilině rozházel ještě poslední balík letáků načež zamířil přímo do Zlína.

-V-