Z Rybární do Batatuby
črty ze života Jana Antonína Bati
část 7: léta 1939 – 1943
1939
Jan Antonín Baťa s rodinou uniká před nacisty
Záminkou pro vycestování Jana Bati z území Velkoněmecké říše byla prezentace firmy na světové výstavě v New Yorku.
Zde trochu odbočme. Pro lepší vykreslení situace, málokdo zná podrobněji poměry v předválečné Americe, měli jsme tehdy jiné starosti ....
Na světové výstavě v N.Y. se představovalo již neexistující Československo, U.S.A. neuznávaly Protektorát Čechy a Morava. Sympatické, hezké gesto, solidarita, za kterou si nic nekoupíte. Praktický úhel pohledu – tvrdě se s ním setkali právě přijíždějící baťovci – vrhal na celou záležitost o poznání tlumenější světlo. Na americké území nešlo vstoupit s protektorátními cestovními doklady, z občana se stal běženec bez dokumentů.
Baťova výstava skla byla klíčovou expozicí československého pavilonu. Ano, skla, ne obuvi nebo strojů. Vitráž, složená proslulými československými skláři z 50ti tisíc kousků ručně broušeného skla v barvě vykreslovala Baťův příběh. 36/
Těžké začátky vlevo, baťovský Zlín coby centrum dominoval uprostřed, vpravo bylo možné vidět moderní, novodobá baťovská města.
Po ukončení výstavy udělal Jan Baťa další vlastenecké gesto: odkoupil zbytky čsl. pavilonu za 32 000 $. Částku spolknul odboj a kupec obdržel konstrukci bez valné praktické i finanční hodnoty. Rozložený kovový šrot dopravili do nově budované továrny v Belcampu (Maryland) a tam odložili. Zde se stopa tohoto „Československého symbolu odboje“ ztrácí, nejspíše se stal zdrojem materiálu.
Osud skleněných vitráží? Zatím neznámý.
Světová výstava – jak zmíněno – sloužila především jako formální krytí různých, nacistickému režimu nemilých aktivit. Emigrace vlastní rodiny Jana Bati byla pouze jednou z nich. Tvrdší dopad na ekonomiku Třetí říše měla mít důležitá organizační změna – přemístění ústředí Baťovy světové organizace do Spojených států.
Sama výstava trvala dlouho – vlastně ji otevřeli dvakrát. 30. dubna 1939- 31. října 1939; poté od jara 11. května 1940 do podzimu 27. října 1940. Při pohledu na ta data trochu mrazí, mnohé státy v průběhu akce buď ztrácely samostatnost anebo bez větší mediální odezvy mizely ze svých pavilonů. „Československu“ – tehdy neznali pojem virtuální, nazvěme jej spíše fiktivním vystavovatelem – ovšem neúměrně dlouhá přehlídka vyhovovala.
Na vějičku Světové výstavy 1939-40 bylo stále možné ze Zlína a dalších okupovaných území „odsávat“ desítky osob. Rodinu po jejím dramatickém opuštění Protektorátu měl již Jan Baťa u sebe (bydleli v Great Necku na Long Islandu), Marie T. Baťová i Tomík dleli též za Velkou louží (vdova po Tomáši Baťovi se zanedlouho vrátí do Zlína, aby zapůjčeným akciovým podílem kryla zlínské závody před vyvlastněním Němci, po válce bude dramaticky prchat před komunisty), pouze skupina spolupracovníků ze Zlína trčela uvězněna v karanténě na Ellis Islandu. Ty zatracené protektorátní pasy!
Americké úřady naštěstí nikoho zpět neposlaly. Jan zasáhnul na příslušných místech a budování závodů na západní polokouli se mohli zúčastnit všichni baťovští emigranti.
Zatím všichni spolupracovali, byli spojenci a trosečníky z jedné lodi.
1939
K událostem temného roku patří i popis rozhovoru Jana Antonína Bati s velvyslancem Československé republiky ve Francii Osuským (tento muž byl vpravdě politickým matadorem, zastupitelskou pozici zastával od roku 1921, po abdikaci prezidenta Beneše se stal jeho vášnivým odpůrcem a neskrytě, veřejně hlásal názor, že by Beneš po svém fatálním selhání v září 1938 měl beze stopy zmizet z politického života).
„Mluvil jsem s Osuským. Radil se s ním. Zastával názor – čekat v zahraničí, dokud se situace nevyjasní. Spoléhal jsem na něj především proto, že neudělal to, co ostatní – téměř všichni – českoslovenští diplomaté. Ti pokorně předali své úřady nacistům. Osuský ne.
Ještě mne nabádal, ať jsem rozumný. Zdůrazňoval nebezpečí, číhající na mé podniky a mé lidi. Dával mi za příklad osud Tatry v Kopřivnici – závodu s převážně českými dělníky. Během šesti měsíců se tohle moravské město podařilo zcela poněmčit. A já se rozhodnul velvyslancova doporučení plně akceptovat.
*** Československo, Rumunsko a Jugoslavie by mohly být přímo ohroženy ve svém bytí, poněvadž organisování střední Evropy tak, jak bylo pojato ve válce, předpokládalo existenci obecné světové organisace proti válce. Proto považovaly tyto státy za svoji svatou povinnost organisovat mezi sebou obranu své státní existence. Uznáváme práva svých sousedů, ale je nutno, aby jejich práva se zastavila tam, kde počíná právo naší státní existence. *** Malá dohoda bude šetřit lásky k svobodě svých sousedů, bude však především umět lásku k svobodě šetřit a hájit u sebe sama. |
Dr. Osuský, čsl. vyslanec v Paříži Výběr 1934, str. 247 |
Nenaskytla se záležitost, při jejímž řešení by nevystupovaly vtíravé otázky ohledně mého návratu do Zlína. Do toho všeho neustálé telefonáty – z Prahy, Zlína a Berlína. Všelikými postupy se pokoušely zjistit, jakým termínem jsem vlastně svůj návrat vymezil. Československo se po odtržení pohraničí, Slovenska a Podkarpatské Rusi stalo Protektorátem Čechy a Morava, mé podniky byly zralé na konfiskaci. Můj národ by rozptýlili po celém Německu a germanisovali jej. 22/
Mým rozhodnutím bylo – nevrátit se. Němci Berlín bombardovali telefonáty – chtěli najít jakýkoliv prostředek, který by mne donutil změnit názor. Působili nenápadně, v oddělených skupinách. Hovořil jsem postupně s jedním každým z nich, tak jak se kolem mě točili. A to bylo skoro denně.
Nakonec Dr. Ludwig, německý delegát a nacista, předal mému německému právnímu zástupci pro úřady v Berlíně Vavrečkou a Muškou sepsané podmínky, jakýsi koncept řízení závodů.
Tento dokument se nachází ve Wilmingtonu. Jeho těžiště spočívá ve vymezení mého chování v zahraničí – bezpečného a bez proklamací – a v zárukách pro většinu mých lidí. Za to měli obdržet jistou míru nezávislosti a volnosti bez hrozby perzekucí.
Všem nám bylo prakticky umožněno domlouvat se v našich záležitostech, dělat to, co doposud, ani v pohybu a cestování nám nic nebránilo atd.
Když byla pravidla hry s Třetí říší hotova, Hugo Vavrečka je odvezl do Berlína. S dokumentem se tam ještě připomenuli: Dr. Ludwig, Mahnkopf, Dr. Lewinsky, Victor Schmidt. Já se ve svém Lockheedu vydal do Holandska, dalšího dne se tu měla bez jakéhokoliv rizika sejít celá delegace. To mělo osvědčit průchodnost námi zvoleného způsobu jednání, i když se tu a tam neshodoval přesně s původními přáními.
Delegáti mi dávali najevo – ba, stavěli se na odpor – že oprávnění skutečně nebylo plně postačující. Na pranýř nakonec položil svou hlavu Dr. Ludwig – dal se do nefalšovaného pláče a mezi slzami řekl, že v Říši by byl každý šťasten, kdyby držel v rukou takovou úřední záruku.
Právě v záruce jsem viděl nejzávažnější problém a ptal se jej na názor. Rozhodil rukama. Jasně mi sdělil, že už vážně neví, co by mohl ještě více udělat než to, že bych se vrátil zpět do Zlína. A prý že válka letos ještě nezačne, možná napřesrok: ‚Volný průběh byste neměl věcem nechávat. Je politováníhodné, že jste nyní promeškal vhodnou příležitost, abyste vše uvedl do patřičných mezí. Nastalo jakési nežádoucí bezčasí – uplynula vhodná doba – ale ještě i teď můžete věci uvést na správnou míru a dát jim řád.‘
Dále jsem se zeptal zdali Britové pro dodržení záruk, které jim byly poskytnuty v Mnichově, budou něco činit. Usmíval se – naznačil, že už bych mohl vědět, že byly od počátku nereálné. A dodal, že souhlasí s Benešem a Masarykem. 23/
Na oplátku jsem mu sdělil, co mi Masaryk řekl. Dnes už si tak přesně nepamatuji, kde jsem s Janem hovořil, v Británii nebo U.S.A.? Potkával jsem jej na obou místech. A je docela možné – to bych dnes rád věděl – zda jsem s ním třeba nemluvil telefonicky. Vím ale přesně, že jsem jej slyšel říkat: ‚Vy jste průmyslník, ne politik. Eda (Beneš) si také myslí, že byste měl couvnout.‘ Když jsem podrážděně zareagoval, zda je také názoru, že bych měl vlézt do vlčí tlamy, odvětil že: ‚... někdo tam musí pobývat ...‘.“
Jan Baťa věděl, o čem píše. Nemusel být žid, stačilo, když jej nacionálně socialistický systém začal nazývat „přítelem židů“ nebo „českým židem“. Přímá poukázka k vyvlastnění podniků a vstupenka do dobytčího vagonu.
V minulé kapitole popsaná psychologická válka proti firmě i Baťům osobně měla sice třináct let starý konkurenční prapůvod, ale nyní se táhnula už druhým rokem a nešlo o pouhé plivání nenávisti, ale o život a majetek. V letech
Náckovský „Der Stürmer“ chrlil tuny nesmyslů, připojil se Simplicissimus s karikaturami .... ideologie, papír a nálada veřejnosti. K mediálnímu křiku se přidaly obstrukce hospodářské jak proti činnosti Baťova koncernu, tak proti satelitům. Jako dítě na Vánoce se na závody v Ottmuthu 37/ těšila nacistická mašinérie. Jejich vyvlastnění mohl být dobrý propagandistický i hospodářský příspěvek Německu, vysávanému zbrojní horečkou. Ale nebyl.
Jan závody nuceně prodal. Ne Němcům, ale Švédům. Ti díky své neutralitě za války získali pro obklíčenou říši velmi vysokou hodnotu a továrny se potom nikdo neodvážil ani dotknout.
Odbočme .... typickým příkladem baťovského spolupracovníka, který utekl norimberským zákonům – riziko na sebe coby představitel závodů bral Jan Baťa – byl Fridrich Ludwig Eisenstein, jeden ze zlínských židovských baťamanů.
Eisenstein začal pro Baťu a jeho zlínské závody pracovat v roce 1929. Později si poskládal vysvětlovací bonmot, charakterizující jak jeho kariéru, tak záchranu života: „Nadřízený – Baťa na Moravě – mi zachránil život. Odeslal mne do divočiny, do Konga, otevřít jakýsi baťovský obchod s obuví.“
1940
Černé listiny
Rok, ve kterém britské ministerstvo válečného hospodářství zapsalo Jana Baťu na „černou listinu“. V momentě – jak jinak – zvláště příhodném pro Churchillovu vládu, britské odbory a konkurenci.
Indie – Batanagar |
Maďarsko – Tiszaföldvár |
Nizozemí – Best |
USA – Belcamp, Maryland |
Polsko – Chelmnek |
Belgie – Senefre |
Francie – Hellocourt |
Francie – Vernon |
Vznikla, případně byla plánována řada dalších baťovských industriálních sídel nejrůznější velikosti, která nejsou v našem přehledu zahrnuta. Jan A. Baťa stavby inicioval jak v Československu, tak i v okolních zemích, aby se nakonec tento způsob osídlování začal ujímat po celém světě. Zrodila se tak spousta obcí a měst rozličné úrovně růstu vč. továrních podsouborů, celých fabrik, bydlení, škol a ostatní infrastruktury. |
1940-42
Dvouletka, která by se dala nazvat „z bláta do louže“. Němci Baťu vydírali různě, s mediální psychlogickou válkou se přidali budoucí spojenci – U.S.A. a další země.
1938-45
Další „díry do lodi“ přinesl rychlý únik před válečným běsněním. Podnikání Jana Antonína Bati dostávalo drobnější trhlinky nejen díky „černé listině“ (to byla díra obrovská), ale také kvůli finančním obstrukcím spolupracovníků. Někteří neunesli práva, která jim byla dočasně svěřena, jiní podlehli nátlaku a zastrašování. Za všechny takto konající lze jmenovat Františka Mušku 24/, který byl nakonec zavražděn, Johna Hozu 25/ a Františka Krause. Bylo jich ovšem daleko více.
Dnes se v literatuře tato rozkladná činnost kvůli „černé listině“ víceméně nastrčených osob schovává za frázi „Jan Baťa za války postupně ztrácel na své podniky vliv“.
Vzorek „unikajících“ společností můžeme číst např. na seznamu podnikatelských subjektů, jejichž založení Jan A. Baťa inicioval od června 1932.
V kontrastu k výše naznačené rozvalové činnosti působí závazek spolupracovníků zahraničních akvizicí, že budou 10 % svých měsíčních příjmů odesílat na konta čsl. odboje. Tak se dělo po celou dobu války a odboj byl podpořen několika desítkami tisíc $ (v souladu s přiloženým výčtem je možno činnost ocenit až 284 000 $).
Výčet příspěvků baťovských organizací v dolarech
1940
Jan Antonín Baťa uniká do brazilského exilu
Jan původně nesměřoval do Brazílie, ale do Argentiny, kde v krajině podobné okolí Zlína s podnebím Polska našel novou základnu pro své podniky. Tato jihoamerická země na počátku XX. století disponovala hospodářským potenciálem, srovnatelným se Spojenými státy. V průběhu času latinoamerická povaha vykonala své destrukční dílo – nestabilní Argentina zpomalila ekonomický vývoj. Své dokázala i autoritativní Perónova vláda. Přesto v roce, o kterém hovoříme, byla ještě nejrozvinutější zemí latinské Ameriky.
Jenže – strach z konkurence rozhýbá i stojaté vody, dokáže divy a Baťovo jméno opravdu přesáhlo daleko hranice Evropy. Snahy syndikátu obuvnického průmyslu v Argentině, katalysované sympatiemi vládce k italskému fašismu, vedly k zákazu přístupu baťovského podnikání na tamní trh.
Janu Baťovi byla roku 1936 v Německu zkonfiskována společnost. Nacistický režim tehdy ještě zachovával vnější dekorum právnosti a za zabavené vyplatil peníze. Ale ouha! Říše trpěla nedostatkem devizových prostředků, trh s měnami byl vázaný a tudíž nepřicházelo v úvahu cokoliv v zahraničí pořizovat bez povolení. Peníze „zamrzly“ v Berlíně – a postupně se zhoršující se měnovou kázní Třetí říše ztrácely na hodnotě.
Jan Antonín Baťa nalezl elegantní řešení. V kapse schovával pozvánku od brazilského prezidenta Getulia Vargase, který nátlaku výrobců obuvi nepodlehnul. Navíc objevil v Německu firmu, která na území Brazílie vlastnila obrovské pozemky.A hlavně – byla ochotna je prodat, jelikož ve válečném stavu světa jí nebyly nic platné, spíše hrozilo jejich vyvlastnění bez náhrady.
Majitelem byla společnost Slomanů z Hamburgu, konkrétně Enrique Sloman a Dr. Ricardo Sloman.
Nenakupoval samozřejmě Baťa osobně, ale firma Baťa a.s., zastoupená majitelem a předsedou správní rady Janem Antonínem Baťou, kterého 10. května 1940 k obchodu přímo ze Zlína zmocnili Hugo Vavrečka a Dominik Čipera. V principu šlo o pořízení akcií dvou firem do majetku Baťa a.s.
Podařilo se. Přesun v akciových knihách uskutečněn, marky změnily svého majitele. Vše legálně na území Velkého Německa, nic nespadalo do kompetencí říšské Centrální banky. Dokonce ani protektorátní. Devizové povolení pro Brazílii nemohlo být vydáno – snad to někdo i zkusil, marně ovšem. Tato informace zůstává navždy v mlze zapomnění.
Navenek – obchodním pohledem – proběhlo vše hladce. Ale .... Brazílie je pestrá země a odjakživa se v ní střetávaly nadnárodní zájmy mocností. Nyní se seznámila s děním v Evropě.
Na začátku roku 1940, ještě před uskutečněním obchodu, rozčlenil Jan Antonín Baťa vyhlédnuté pozemky na tři hlavní zájmové zóny, zhruba odpovídající jednotlivým nabídkám na prodej – francouzskou, britskou a německou. Mezitím se hitlerovci dokázali probojovat až k Lamanšskému průlivu. Po vypuknutí války na západní frontě francouzští a britští majitelé přijímali pouze americké dolary, říšské marky odmítali znát. Jan s nimi musel začít vyjednávat za pomoci britského a amerického konzula. Oba zástupci velmocí opatrně vysvětlovali situaci.
Všichni se shodli, že za daných okolností je možné provést pouze jedinou věc: „Vyměnit peníze, vázané v Berlíně, za pozemky v Brazílii – navíc když s tím brazilská vláda souhlasí. Brazilská administrativa to potvrdila.“
Podej ruku ... o patnáct dní později, s velkým překvapením, Jan Baťa zjišťuje, že jej Britové umístili na svou černou listinu.
Původní cíl práce na brazilských pozemcích zněl: vybudovat surovinovou základnu pro Zlín a Evropu. Střety nového válečného konfliktu tento záměr odvály a určily směr využití. Jan Baťa začal – jako už mnohokráte – osídlovat. Urychleně budoval příbytky a kultivoval zkolonizované území. Zároveň se zařadil k řešitelům nejpalčivějšího problému tehdejší doby – horký válečný svět produkoval tisíce přesunovavších se uprchlíků, utíkajících z běsy trhané Evropy. Na sto tisíc lidí vzalo zavděk výhodami laciné půdy ve městech Batatuba, Bataypora, Bataguassu, Mariapolis a Nova Andradina.
Batismus v džungli? Ano. Jan Baťa přivezl nejen investice, ale rovněž baťovskou samosprávnou myšlenku – na panenské půdě a v lesích vytvořit pevnost, drženou tisícovkami kapitalistů.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
22/ Dopis Jana Antonína Bati Henrymu Cohenovi, 5. únor 1956.
23/ Zvýrazněno – John Nash-Baťa
24/ František Muška (Odkaz K) pobýval za války v Kalifornii. Tehdy byl držitelem 826 akcií Leader A.G., které měl u sebe deponovány od roku 1941. Právě tyto akcie se staly předmětem žalobního útoku na Jana Baťu.
Holding Leader A.G. řídila advokátní kancelář Dr. Wettsteina (tehdy již po smrti). „Nestrannost“ advokátů této kanceláře si Tomík Baťa pojistil sňatkem s dcerou původního majitele Sonjou.
25/ John Hoza působil za války i po ní v Belcampu (Maryland), o své činnosti u firmy Baťa za zanechal zajímavé PROHLÁŠENÍ.
36/ Modeláři Baťových závodů ve Zlíně pro světovou výstavu v N.Y. připravili jedinečnou kolekci obuvi. Luxusní, dámskou, s vysokou mírou pracnosti, filigránskou, jemnou výzdobou a nadčasovým designem.
Soubor ale nikdy neopustil hranice protektorátu, doplatil na jedno z mnoha obstrukčních nařízení, která vyjadřovala obavy Třetí říše z vývozu technologických znalostí.
----------------------------------------------------------
Přípravy na světovou výstavu v N.Y. započaly ještě před mnichovskou tragédií, druhá republika se v nich nedala zahanbit – rozpracovaný projekt spadnul do klína pookupačnímu státnímu útvaru Protektorat Böhmen und Mähren.
Generálním komisařem výstavy byl Hugo Vavrečka, jemuž se těsně před 15. březnem podařilo odeslat do U.S.A. 13 rozhodujících osobností vč. autora projektu pavilonu Kamila Roškota.
Němci neunesli dozvuky Československé existence zahraničí (U.S.A. Protektorát neuznávaly) a říšské ministerstvo hospodářství v Berlíně uvolnilo technickému řediteli Bohuslavu Soumarovi 10 000 $ na její likvidaci. Ten však celou sumu použil na dostavbu pavilonu, což vyvolalo na okupovaných územích značný pocit zadostiučinění.
V N.Y. se pak vytvořil nový výstavní výbor, pavilon včas dokončil a obě sezóny provozoval.
Jaroslav Halada, „Světové výstavy a Češi“ (kráceno), revue Pandora
---------------------------------------------------------
37/ Dnes Otmet – Krapkowice v Polsku, Opolském vojvodství.