Z Rybární do Batatuby

črty ze života Jana Antonína Bati

část 8: rok 1944 – Slovenské národní povstání

pokračování z části 7

1944

Slovenské národní povstání

Slovenské národní povstání (SNP) bylo v uplynulých letech silně medializovaným příběhem československých dějin. Pohříchu vždycky tak, jak se zrovna hodilo ve společnosti panující síle. Do padesátých let představovalo internacionální osvobozenecký boj proti nacistům, v následujícím desetiletí vzpouře panující ideologie nasadila masku nacionálního pominutí mysli. V šedesátých a dalších letech jsme se dozvídali o převážně komunistických aktivitách ve spolupráci s přítelem nejvěrnějším, SSSR.

Pomiňme – pokud možno – v našem pohledu stránku vojenskou. Nedívejme se pouze na předčasnou explozi vyvolanou obsazením Slovenské republiky německou armádou. Připravenost Rudé armády za Karpatami a nezapojení se některých útvarů slovenské armády nás též nezajímá. Naší osnovou bude role firmy Baťa a samotných baťovců v dotyčném středoslovenském klání. Inspirovat k tomuto pohledu může už to, že SNP vypuklo pod vedením kapitána slovenské armády Trojana 29. srpna 1944 v Baťovanech.

Že byl Jan Antonín Baťa největším přispěvatelem zahraničního odboje dnes již nikdo nepopírá. Že dotace zapřel ješitný, pomstychtivý Eduard Beneš, to jsme ve Zlíně poznali také. Abychom se věnovali půdě odboje domácího, přesněji napsáno československého, musíme se alespoň v myšlenkách vrátit na území Protektorátu Čechy a Morava a Slovenské republiky (tak se oficiálně nazýval státní útvar, který jsme si navykli zjednodušeně označovat jako „Slovenský štát“).

Ve Zlíně roku 1939 došlo k „zabezpečení“ majetku. Na základě teorie Huga Vavrečky, že každý Němec, i když se stane náckem, zůstane v jádru Němcem, respektujícím nařízení. To pravilo, že majetek, který bude na územích obsazených wehrmachtem shledán opuštěným, připadá Říši.

A Baťa a.s. jako opuštěná vypadala. Pomiňme desetitisíce zaměstnanců a fungující organismus podniku. Stoprocentní vlastník dlel v zahraničí a k návratu se neměl. Takže zůstavší vedoucí baťovci si rozdělili akcie – Marie T. Baťová (vdova po Tomáši Baťovi) obdržela 25 % práv, pět ředitelů po sedmi procentech.^26/ Emigrantům a zahraničním osobám zůstala v rukou čtyřicetiprocentní menšina.

V souladu s novým rozdělením držitelů akcií (jednalo se o protiněmecké, formální opatření, po válce se vše mělo vrátit do původních vlastnických vazeb) se generálním ředitelem Baťovky stal Josef Hlavnička. Po jeho tragické smrti se vedení ujal z vlády již uvolněný Dominik Čipera.

Tato silná pětka vedoucích^26/ (Marie T. Baťová do chodu firmy nezasahovala) se stala vůdci baťovského odboje na půdě bývalého Česko-Slovenska (t.j. Čech, Moravy a Slovenské krajiny bez Sudet, maďarských a polských záborů). Věc popisuje zpětně Jan Baťa v roce 1946 – zmiňuje se, že roku 1939 zadal Dominiku Čiperovi, svému přímému podřízenému v závodě a současně ministru veřejných prací Eliášovy vlády, úkol vytvořit pročeskoslovenskou ilegalitu a spojit se s londýnskými exilovými autoritami.

Kurýrem tohoto „spiknutí“ byl František Malota, který disponoval povolením opustit Říši. Vše se odehrávalo přes neutrální státy, v baťovském případě Švýcarsko. Malota byl rovněž i doručovatelem půl milionu korun na Slovenské nár. povstání.

Již zmíněno – Baťovany  Jana Antonína Bati se staly jedním z ohnisek povstání. Nejde o fikci, podsouvanou čtenáři. Baťovská organizace se podílela rozhodujícím způsobem: „Všichni členové tohoto podniku se zúčastnili této rebelie pod vedením kpt. Josefa Trojana. Baťovi zaměstnanci bojovali proti uchvatitelům přímo z dílen, se zbraněmi v rukou.“ ^27/ 

Kapitán Čs. (Slov.) armády Josef Trojan ^35/

Přímo v brigádě velitele Trojana se bojů zúčastnilo 160 zaměstnanců. Až v poválečném procesu s Dominikem Čiperou vyplula na povrch i méně viditelná fakta. Zazněly tam výroky ministra financí Dr. Vavro Šrobára, který hovořil o neochotě slovenských bank a soukromníků přispět ve prospěch povstání.

Šrobár: „Pokusy vyzbierať peniaze zo Slovenska neboli úspešné.“ ^28/

Právě Dr. Šrobár se od Aloise Štvána dozvěděl novou, povzbudivou informaci – pravým mužem, který může zajistit SNP, je Baťa. Štván upozornil, že: „ .... peníze by mohly zajistit Baťovy závody na Slovensku.“

S nově navrženým sponzorem Šrobár souhlasil. Za několik dní tři muži (Štván, Malota a Lepík) přinesli v kufru pět milionů slovenských korun. Na dotaz, jestli šlo vše hladce, odpověděli: „.... vo Zlíne boli informovaní.“ ^29/

Jak ve Zlíně vše proběhlo popisuje v knize o procesu s Dominikem Čiperou Moravec: „Spolu s ing. Františkem Malotou a se souhlasem Marie Baťové opatřil z Fondu Baťových závodů šest milionů korun pro odboj na Slovensku. Z toho 700 tisíc korun převzal Karol Šmidke pro KSČ. Dr. Vavro Šrobár jako svědek před národním soudem prohlásil, že bez této finanční pomoci by nebyla možná příprava Slovenského národního povstání.

Dopřejme si malé srovnání – pokus získat prostředky od československé exilové vlády vyzněl naprázdno.

Vliv zlínských peněz byl skutečně rozhodující, ale nešlo zdaleka o veškeré baťovské pobídky, které SNP dotovaly. Další finance poskytnul management slovenských závodů. Celková suma na podporu slovenského odboje se vyšplhala na úctyhodných 7 970 000 Sk.

Kde skončil „zlínský pětimilion“? Použil se na konsolidaci vedení SNP – prostřednictvím společnosti „Hela“ vzniklo 843 národních výborů na zorganizování povstání.

Jestliže o úloze baťovců v SNP nehovořila pozdější komunistická propaganda, tak vláda „farské republiky“ si po Baťovi ráda plivnula. Jak jinak, nežli nacionalisticky. Dodnes udivuje nabubřelost představitele loutkového státu, jak nám ji 2. září 1944 předvedl ve svém stanovisku Tido Gašpar: „Bol to cieľ určitých reakčných kapitalistov za účelom doviesť Slovensko spät do otroctva. Boli podporovaní silou zlata, vstúpili ako prisluhovači reakcionárskeho obnovenia bývalej Československej republiky s cieľom zvrhnúť Slovenský štát.“

Aby to bylo jasné úplně všem občanům, 9. září přidal informačně hodnotnější údaj: „Partizáni sú väčšinou naverbovaní z tzv. vyššej a strednej triedy a väčšina robotníkov preukazuje vernosť štátu a národu. Najlepším príkladom sú Baťove závody, kde sa takmer každý vedúci pracovník pridal k rebelským gangom.“

Korunujme režimní výroky vysíláním rozhlasové stanice „Donau Zeesen“, kde zaznělo: „Partizáni pozostávajú iba z vyššej triedy vedúcich pracovníkov Baťových závodov.“ ^30/

Klerofašistická vláda těmito „komplimenty“ dávala plně na vědomí, že ví, kde stojí baťovský management a co pro povstání znamenají Baťovany. Bezmoc rozkládajícího se státu vyplula na povrch. I když formálně byly baťovské organizace registrovány na Slovensku (Baťa, slov. úč. spol.), fakticky spadaly pod Zlín, i architekti zde stavěli zlínští – a nic. Žádná opatření, vyšetřování, zatýkání v centru. Budovatelé nové Evropy měli jiné starosti. I Němec, jakkoli nacionálně socializovaný, má svůj pud sebezáchovy. ^34/

Převážně „manažerský původ“ všech partyzánů v dnešní době znamená zmínku spíše irelevantní, na významu akce nic nemění. Ale v době po osvobození nabyla ideologické náplně (nezdůrazňovala podporu prostých lidí) a přes internacionální charakter celé akce se komunistům při pozdějších úpravách historie nehodila do výkladu.

Peníze byly a budou mocnou sílou v každém režimu. Představitelům Baťových závodů se po potlačení povstání nejen nic nestalo, ale dokonce mohli skrytě pokračovat ve své činnosti. Po ústupu z Banské Bystrice zůstalo v Baťovanech asi 250 vdov a sirotků. Péče o ně se opět chopila firma.

Samo město – Baťovany – navržené a založené Janem Baťou, postavené z jeho peněz, bylo po válce přejmenováno na Partizánske (do aktivního odboje se zde zapojilo 435 mužů) a místní závody se na počest vypuknutí SNP staly nositelem názvu „Závody 29. Augusta“. ^31/

 V mnoha městech na Slovensku, vděčících za svůj vznik a industrializaci Janu Baťovi, si uvědomují společenský dosah svého zakladatele a při kulatých výročích zvou na oslavy jeho potomky.

pokračování – část 9

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

^26/

Dominik Čipera: s Baťovou firmou se spojil v roce 1919, 25 let po jejím založení, a zprvu pracoval jako účetní. O čtyři roky později se stal hlavním účetním, tento stav trval až do roku 1932. Jan Baťa obsadil Dominika Čiperu do funkce ředitele (+ člena správní rady) v červenci 1932. Před prací pro Baťu dělal Čipera v Krakovské bance v Polsku.

Hugo Vavrečka: 27. července 1932 jmenován Janem Baťou ředitelem Baťa a.s.. Dříve, než přišel k Baťům, pracoval Vavrečka pro československou vládu.

Josef Hlavnička: dlouholetý zaměstnanec. 7. ledna 1936 jej Jan Baťa jmenoval ředitelem Baťa a.s. Od roku 1939, po dobu Janovy nepřítomnosti, byl Hlavnička ustaven jako vedoucí ředitel. Na tomto místě působil až do své předčasné smrti 24. května 1943.

Hynek (Ignác) Baťa: dlouholetý zaměstnanec, ve třicátých letech řídil BAPOZ.  7. prosince 1939 jmenován Janem Baťou ředitelem Baťa a.s.

František Malota: absolvent Vysoké školy obchodní v Praze, dlouholetý zaměstnanec (20 let), jmenován 7. prosince 1939 ředitelem Baťa a.s.

Každý z pěti uvedených mužů formálně vlastnil 7 % akcií firmy Baťa a.s. S 25ti procentním podílem – též formálním – Marie T. Baťové to činilo celkem 60 % akcií, tedy hranici, pro kterou Němci závody nevyvlastnili. Všichni vzpomenutí se ale museli zdržovat na území Říše.

^27/ Baťa a.s., Slovenský pamflet 1938 48; anglická sekce

^28/ Soudní proces s Dominikem Čiperou v roce 1947, str. 185, anglický překlad. K nahlédnutí v originále ZDE (zaslal p. John Bata-Nash).

^29/ dtto, str. 186

^30/ Archiv Jána Papánka, informace ministra české vlády v exilu /U.S.A./ - Top-Secret reportáž „Vzbura na Slovensku“.

^31/ Jan Antonín Baťa prostřednictvím svých plnomocníků přispěl jak Slovensku, tak osvobozeneckému SNP pozoruhodnou ekonomickou podporou. Soudobé, víceméně nacionalistické vlády, při „upravování“ dějin v ničem nezaostávají za komunisty. O vkladech firmy Baťa není v oficiálních pramenech ani zmínky. Informovat veřejnost o daných faktech populární formou – to už je nad síly národovců.

Naopak – vláda Slovenské republiky si pevně stojí za svým křivým náhledem a striktně odmítá pokusy rodiny Jana Antonína Bati o morální satisfakci za jeho skutky, které vykonal pro volnost a svobodu slovenského národa.

^34/  Záznam rozhovoru, uveřejněného v Mladé frontě DNES dne 16. října 2009, mezi redaktorem Michalem Vernerem a spisovatelem Jaroslavem Pospíšilem:

Otázka:  Skutečně je podle vás Dr. Albrecht Miesbach, který v červnu 1940 nastoupil jako německý provozní ředitel a vojenský průmyslový vedoucí do Baťových závodů dalším Oskarem Schindlerem? V čem spočívala jeho pozitivní role?

Odpověď:  Díky svému postavení ve firmě mohl pomoci mnoha lidem, což také činil. Nejvíce se to projevilo po porážce SNP. Firma Baťa totiž povstalce finančně podporovala a mnozí zaměstnanci závodů se povstání přímo účastnili. O tom se po neúspěchu povstalců dověděli představitelé tehdejší slovenské vlády. Jenže díky Miesbachovi se převážná většina zaměstnanců Baťových závodů mohla nejen bez jakékoliv újmy vrátit domů, ale také mohli dál pracovat ve firmě.

Otázka:  Jak toho Miesbach dosáhl?

Odpověď: Osobně vyrazil jednat s doktorem Tisem (prezidentem loutkové Slovenské republiky v letech 1939-45). Němci prostě Baťovy závody potřebovali a požadovali, aby fungovaly bez problémů, a Miesbach na Tisa přitlačil.

Zdůraznil, že bez těchto lidí to nepůjde. No a Tiso pak, ačkoli měl zprávy o účasti firmy na povstání, prohlásil – byl jsem mylně informován.

Mimo rozhovor novinářů můžeme ještě připojit, že činnost Dr. Albrechta Miesbacha, z moci úřední člena správní rady/představenstva Baťa a.s., po válce zhodnotil mimořádný lidový soud. Miesbach byl odsouzen, ale nepotrestán. Po dodání nových podkladů mělo řízení proběhnout znovu, ale tak se již nestalo. K dobru obviněného přispěla např. intervence u K.H. Franka ve prospěch Marie T. Baťové a dalších spolupracovníků.

^35/ Josef Trojan (25. března 1906 Horní Heřmanice – 28. prosince 1953 Praha)

V civilu český podnikatel, generální ředitel obuvnického a gumárenského průmyslu na Slovensku. Představitel pro Němce těžko akceptovatelné sorty obyvatel. Okupanti (dle rozhlasových zpráv ani hlinkovští Slováci) nebyli schopni pochopit, proč lidé ze střední třídy, kteří mají finance a vlastní domy, jdou do odboje a tak riskují jak vlastní život, tak životy svých blízkých.

V boji jeden z nekomunistických partyzánských velitelů. Jinak též kapitán Československé (Slovenské) armády.

Za komunismu, hned v roce 1949, byl zatčen. Následujícího roku jej při vykonstruovaných procesech s účastníky SNP odsoudili spolu s dalšími veliteli jeho brigády a spoustou řadových příslušníků. Trojan dostal trest smrti.