Průmyslový areál SVIT - generel 1979

dle Pavla Nováka (Zlínská architektura 1950-2000)  a vlastní hlavy

 Projektů a visí ošetřujících závody Baťa/Svit se od první Gahurovy práce „Továrna v zahradách" zrodilo dodnes přesně nespočítané množství. Ať již šlo o komplexní a víceméně dlouhodobě naplňované záměry (vzpomenutý Gahura 1924; Voženílek 1947), nebo rozvojové nápady operativnějšího charakteru, vynucené především rozmachem techniky, změnami technologií, logistiky nebo politickohospodářskou a sociální situací ve městě. Protože až do roku 1949 platilo: co továrnu tíží, to město řeší. A naopak.

Námi sledovaná koncepce neměla rychlý zrod. Podvázaný rozvoj spotřebního průmyslu v padesátých a šedesátých letech negeneroval dostatečný objem investičních prostředků pro naplnění Voženílkových představ, z jeho velkoprostorových staveb se s potížemi zrodila vlastně pouze jedna (Kubečkova b. 34), standardní budovy baťovského střihu zakončila roku 1964 b. 52 – centrální lisovna podešví.

První studie, spíše náznak, líčící stávající situaci areálu, vznikla roku 1967. Po známých událostech 1968 – 1969 se projekt uzavřel – oficiálně pro nevyjasněnost vnějších vazeb zóny na město. O personálních změnách a divokých politickohospodářských záměrech státostrany se můžeme pouze dohadovat.

Přesto – při pohledu na jedinou dochovanou skicu arch. O. Šlesingera musíme ocenit Voženílkovu nadčasovost. Ani dvacet roků nepřekrylo snahu soustředit dosud rozdrobenou zástavbu – mezi ní se před válkou zcela záměrně nacházela pásma zeleně – která navíc stále nesla dědictví bombardování v listopadu 1944, do větších celků.

Po dalších deseti letech si situace opět vynutila řešení. Tentokráte s důrazem, který nebylo možno ignorovat. Pod projektem jsou coby hlavní tvůrci podepsáni ing. arch. D. Jungwirthová a ing. arch. I. Přikryl. 

Celý zpracovaný prostor nepočítal s územní expansí. Jižní hranice byla již roky (1924) dána tehdejší tř. Úderníků /Malenovská, tř. T. Bati/, východní část určovalo zamýšlené autobusové nádraží, západ prštenská příčka. Zajímavé omezení si autoři dali na severní straně – rychlostní komunikaci Zlín – Otrokovice. Šlo o dodnes víceméně nevyřešenou pravobřežní komunikaci. Shrnuto – projektanti počítali s historickým areálem podniku.

V průvodní zprávě si stýskali nad nemožností jakéhokoliv extensivního rozvoje a upozorňovali, že se bude nejen stavět, ale i rozsáhle asanovat. Zároveň činili jakousi „z nouze ctnost“. Rozdělili Svit na tři hlavní zóny – silnice I./49 až železnice; železnice – Dřevnice; za Dřevnicí (Rybníky).

Rybníky spíše obětovali pravobřežní komunikaci a tepelným přivaděčům z Louk – neplánovali pro ně ani výrobu, ani skladování. Padla i možnost zavlečkování tohoto prostoru (navzdory tomu, že tam jedna vlečka vedla). Pouze v jednom aspektu vystupuje území za řekou Dřevnicí z posice absolutní obslužny inženýrských sítí – tvoří zálohu možné stavbě centrální velkokapacitní kuchyně pro Svit. Podnik tak bude zbaven roztříštěných vývařoven v produkčních budovách; jejich zánik vyplyne přirozeně i z následujícího textu.

Dlouhodobé dopravní potíže řešil nový vjezd do podniku, situovaný na jeho západní straně, vázaný tak na pravobřežku a na stávající silnici I./49.  Většina zaměstnanců se měla dostávat do areálu z východu jako doposud. (Nové) autobusové nádraží s vlakovým, rovněž modernisovaným, měly splynout v nově zbudovaném komplexu.

Představa zlínského vlakového nádraží jako hlavového korespondovala s o rok mladším řešením středu Gottwaldova do r. 2000. Do centra města  dráha přivážela pouze cestující – nákladní doprava končila v Loukách. Vše plně elektrifikováno, kolejový provoz do Svitu zajišťovala vlečka (zde připomínám, že druhá kolej vlečky měla prostoru dosti, dvoukolejka Zlín – Otrokovice již v minulosti fungovala).

V projektu se objevilo nové energetické centrum, situované do Louk. Mělo zásobovat město a okolí především teplem. Vzhledem ke skutečnosti, že úkol zajišťovat elektřinu  dostaly rozvodny Otrokovice a Mladcová, obtěžovala tato myšlenka zaměstnance svitovské elektrárny až do roku 1990.

Současnou dobu může připomínat fragmentace podnikového areálu roku 1979 – neuvěřitelné, tehdy majetkoprávně patřil 24 uživatelům. Ne pouze dnešní revitalisace stojí před problémem mnoha vlastníků.

Čestné zadání vyrábět a skladovat obdržely dvě zóny areálu. Autoři se zde rozmáchli k předpokladům, vymykajícím se možnostem neproduktivního socialistického hospodářství. Coby základ zvolili t.zv. universální výrobní objekt. S ním se projektanti potýkali opakovaně – ať už se vrátíme k původní Šlesingerově stavbě z r. 1967, o dvacet let mladší Přikrylově výrobně (1987), popř. vícepodlažní budově V. Šplháčka z roku 1977.

Tři velkokapacitní objekty by stály mezi dráhou a vstupní zónou. Další trojice pro výrobu měla vyrůst na západě podniku. K ní se přidala ještě jedna rozměrná budova skladů a jedna pro strojírenský závod.

V souhrnu obdržela hlavní výroba celkem šest velkokapacitních výroben. S dobudováním závodu polotovarů v nich měla zvládnout celý výhledový objem obuvnické produkce. Autoři zamýšleli, že každý ze tří závodů (gumárenský, plastikářský, obuvnický) bude mít k disposici dva nové objekty – nebrali ovšem v úvahu až násobné rozdíly velikostí těchto vnitropodnikových jednotek.

Vstupní zóna zabírala východní (přesněji jihovýchodní) část areálu. Na první fotografii (a této zvětšené) je vidět, že autoři na svém modelu nového Svitu právě řešili právě (a pouze) ji a velkobudovu 22-23.

V případě realisace se budova 14. a 15. měla – odvážně, když uvážíme jejich relativní novost a celkem humanistickou koncepci – změnit na vědecko-výzkumnou základnu, učňovská střediska, zdravotnictví a pod. Netknutá ve své dosavadní funkci a vzhledu zůstala jedenadvacítka.

Autoři kladli důraz především na hlavní výrobu, roli Popelky nesla ve zprávě k projektu téměř nedotčená energetika, uvážíme-li v úvodu avisovaný záměr přesunu produkce tepla do Louk a zdrojů elektřiny mimo Zlín. Po rekonstrukci objektů a vymístění transformovny na Rybníky se předpokládal na místě elektrárny zrod jednoho energetického centra, doplněného o nové výrobní budovy (předávací stanici tepla, chladící a kompresorovou stanici, depo lokomotiv, autoopravnu ...).

První velkokapacitní výrobní objekt byl určen pro plastikářský závod a měl vzniknout buď na místě asanovaných budov 66 až 69 nebo 75 a 76 (ty v roce 1979 patřily Rudému říjnu – Barumu, jednalo se vesměs o nízkopodlažní stavby).

Další stavba – pro obuvnický závod – se měla realisovati na místě stávajících budov 22 a 23, na tomto webu už stojí o ní zmínka. V zájmu obuvníků se měla rovněž přestavět budova č. 42.

Třetí velkokapacitní výrobna, tentokrát pro gumaře, mohla vyrůst na místě budov 54 a 55. Obuvnický závod byl přece jen největší a tak by se po několika letech dočkal (celkově) čtvrtého mohutného objektu, za své by vzaly budovy 24 a 25. Co by se stalo s památkou na osvoboditele autoři neřešili.

Tvůrci vize z roku 1979 zašli daleko, možná příliš. Ve směru majetkoprávním, což za socialismu, kdy bylo vše „národní“, působí zvláštně. V průběhu výstavby počítali s postupným vytlačováním „nesvitovských“ uživatelů z areálu – ponechali pouze Velkoobchod obuví (býv. prodejny Baťa) a Exico a.s. (export – import pro kožedělný průmysl). Těmto dvěma organisacím chtěli naopak „udělat pomyšlení“ prostřednictvím dostavby b. 34 výškovým regálovým skladem, navíc na místě budov 76 až 78 zamýšleli zbudovat sklady nové (vzpomeňme, v blízkosti bude stát velkokapacitní objekt č. 1 – plastikářský, což skýtá nabídku přepravních možností podvěsnými dopravníky). Škoda, že zpráva neuvádí jmenovitě všechny podniky, které mají býti vymístěny. ZPS, Mitas, Barum ....

Dopravní a inženýrské řešení areálu – aniž bychom se měli utopit v detailu – obracelo nákladní dopravu do již zmíněného západního vstupu. Autoři plánovali v místě vlakového přejezdu u budovy 65 rekonstrukci podjezdu. Navíc požadovali pěší koridory pro zaměstnance, aniž by nějak hlouběji řešili prostorové možnosti ohraničeného území.

Fabrika a město jedno jsou ... Stejně tak dvojice projektantů Jungwirthová & Přikryl popsala vymodelovanou realisaci. Lze vycítit určitou neúctu k tradiční baťovské zástavbě, již tak dosti znehodnocené bombardováním. Továrna v zahradách přes tři desetiletí neexistuje.

První padnou budovy 11, 12 a 13. Perličkou je krček, ústící z nové jedenáctky do III. etáže jedenadvacítky. A najdeme ještě jeden takovýto nesvitovský útvar – směrem k objektu na místě 12. a 13. budovy. Umístění tehdy budovaného podchodu? Vedle objektu č. 11 (jako v současnosti), ale bez sebemenšího náznaku vstupní hlavní brány.

Tu předpokládali tvůrci projektu v místech t.zv. nákladové brány, která stávala mezi budovami 1 a 2. Podíváme-li se blíže na model, vidíme v těch místech volný prostor – hlavní brána se cudně skrývá pod krčkem mezi novostavbami b. 11-12-13. Budiž.

Nutnost postavení jednoho velkokapacitního objektu pro strojírenský závod (zmínka v textu) je zánikem nejstarší stavby v areálu (b. 13 z r. 1917) ozřejměna. S odstupem času lze pochybovat, že by se takovou akci pro relativně malý závod podařilo prosadit.

Odvážným nápadem, jednoznačně prospěšným atmosféře v centrálním Zlíně, bylo vyřazení tř. Úderníků (Revoluční/T.Bati) ze základního dopravního systému. Silnice měla, i v souladu s územním plánem zóny Gottwaldov 1980-2000, sloužit v úseku od nám. Míru (křižovatky s Dlouhou/Murzinovou) až po jedenadvacítku coby pěší trasa a trolejbusová dráha.

Směrem na tržiště „Pod kaštany“ měl být prokopán podchod – tato myšlenka se znovu vynořila v polovině devadesátých let spolu se záměrem rozšířit Gahurovu třídu o pár jízdních pruhů. Veškeré aktivity v tomto směru skončily u sporadických diskusí o „Podchodu u RYA“ v lokálních tiskovinách.

Na závěr se pokusíme ozřejmit novou funkci desítkové řady budov: blíže nespecifikovaná vědecko-výzkumná základna, zdravotnické zařízení (místo 31. budovy), učňovská střediska, snad i jídelna učňů a pro důchodce namísto dosavadního zařízení na obchodním domě.

Co nahradilo Závodní klub/Dům kultury a fakultu technologickou V.U.T.? Tržnice a objekt služeb. Jediné, co z toho po r. 1990 máme, je ta tržnice, i když jiná, jinde a v jiných společenských podmínkách.