Boj o zlínskou radnici

(zlínská politická přetlačovaná v letech 1908 - 1946)

(Zase) jdeme do voleb

už bez kandidátky Baťa, ač se podnik tvářil, že tomu tak stále je (dokončení).

Navzdory sdružení povolených politických stran v Jednotné národní frontě se tyto začaly mezi sebou pěkně postaru rvát. I když – s ohledem na nové podmínky – opatrněji.

Na stránkách „Naší pravdy“ se rozeběhla hlučná agitační kampaň; sociálně demokratický „Hlas práce“, národně socialistický „Zdar“ a „Československá demokracie“ lidovců se též nedávaly zahanbit. Např. dopisem ze dne 12. listopadu  1945 se na ostravskou redakci „Československé demokracie“ obrátil výbor Lidové strany ve Zlíně. Chtěl, aby vyzvala všechny občany republiky ku pomoci proti zlínskému teroru. Argumentem bylo, že ve Zlíně vládnou živly, které se snaží pošpinit památku velkého učitele a dobrodince Tomáše Bati. „Žádost“, spíše demonstrační, končila výzvou k ukončení tohoto stavu.

„Zdar“ (i „Čsl. demokracie) čtenáře zásobovaly skoro v každém čísle sensačními zprávami o zlínském rudém teroru, korupci komunistů a zlovůli funkcionářů KSČ, kteří pro své zájmy zneužívali ROH a Závodní rady.

„Právo lidu“ (celorepublikový tisk ČSDSD) dokonce v článcích redaktorů a přispěvatelů Kabelíka, Straňáka a Fridricha dalo zaznít zlínské protikomunistické notě na celostátní úrovni.

Zpět byly i letáky. S názvy Právo na lynch, Rudí stupňují teror a j. dle těchto přípisků ve Zlíně panoval divoký západ. Vládla zvůle několika rudých, odborníky terorisovala šikana a hospodářství Baťovky šlo od deseti k pěti. Dnes víme, že mnohé z těchto zvěstí byly bohužel pravdivé, jenže – jak pravil národní socialista a ministr prozatímní košické vlády Stránský:

„Ano, obnovují se čtyři povolené politické strany, ustavují jejich sekretariáty a jejich zástupci se také podle klíče rovnoměrného zastoupení scházejí. Zatím ale, co ti ze tří stran hovoří, čtvrtá jedná a rozhoduje. Dnes už mají komunisté ve svých rukou všechny dirigentské posice v řízení města i okresu, v ředitelstvích průmyslových podniků a také až do posledního příslušníka jimi ustavené policie.“  ¹²⁵⁾

Odhalování křivd „zlínského gestapismu“ mohlo přízeň voličstva převrátit k nekomunistickým stranám. Vláda proto sestavila zvláštní vyšetřovací komisi pro rozkrytí „pomluv“. Ta se nestranně (jejím členem byl např. s. Gustav Kliment) přesvědčila o naprostém opaku.

Samozřejmě bylo k propagandě využito jakékoliv větší shromáždění. Zvláště vhodný moment představovaly oslavy Svátku práce 1. května 1946, spojené s ročním výročím osvobození města. Vše mělo nakročeno k vyústění, které se až do roku 1989 presentovalo pod pojmem „Únorové vítězství pracujícího lidu nad reakcí“.

Své vykonaly hlasy „průmyslové mládeže“, žijící na internátech (domovy mužů, domovy žen a svobodárny před válkou zajišťovaly bydlení 40 % zaměstnanců fy. Baťa), odměněné za loajalitu méně náročným, pohodlnějším životem. Souručenství KSČ a sociální demokracie zajistilo v oblasti pohodlnou většinu.

TABULKA VÝSLEDKŮ VOLEB DO MĚSTSKÝCH A OKRESNÍCH SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ

Při pohledu na výsledky voleb se nelze neubránit pocitu, že Zlínský kraj v natipování budoucnosti dopadnul podobně jako Slováci – komunisté nezvítězili, většinu jim nepřineslo ani spojení se sociálními demokraty. Oblasti byl komunistický vývoj na více než čtyřicet let zvnějšku vnucen.

Krajský volební výsledek se v éře rozvinutého socialismu zdůvodňoval zaostalostí místního venkovského obyvatelstva a jeho příchylností „k faře“, tedy

ke katolické církvi, která zde požívala velké intelektuální autority.

Ve městě a Československu ale výsledky vyšly jinak a s tímto stavem KSČ začala okamžitě pracovat. N.p. Baťa upevnil svou ideovou unii s radnicí a finančně, popř. jinými cestami se podílel na poválečném rozvoji města, které mu stále z velké části majetkově patřilo.

Povolební radniční koalici si nepředstavujme v předválečném nebo soudobém duchu. Strany národní fronty měly teoreticky spolupracovat. Pokud tak nečinily, komunistický proud je stejně táhnul nežádoucím směrem. Možností odporu neskýtala okleštěná demokracie mnoho.

Zaznívaly i levicově revisionistické názory, blížící se pozdějšímu maoismu. Takto např. bylo hodnoceno rozbití obuvnické části fy. Baťa:

„ .... vracíme se do mírového života .... mnoho už jsme jako stavební dělníci vykonali. Tím více, bylo-li naše dědictví v troskách, museli jsme začínat opravdu od začátku. Tak Zlín.

.... nastalo období desorganisace. Proslavený baťovský systém tehdy zklamal. K zachránění alespoň nějakých hodnot v závodech bylo třeba především pracujících rukou.

Baťovský systém však vybudoval řetěz drábů, vedoucích, kteří nic nedělali. A tak se ukázalo, že na tu nejhorší práci  je zde opět jen pracující lid. Nad ním stály desítky vedoucích s rukama v kapsách – ovšem o nutnosti spolupráce na novém vybudování závodů toho napovídali právě oni nejvíce ....

.... tehdy správa závodů přešla i oficiálně do německých rukou ....

.... lid začínal vidět ....

.... krásný reklamní Zlín se stal troskou. Krásný vychvalovaný systém splaskl ....

.... je však správné, že dědictví zlínského pracujícího lidu byly trosky. Hodně trosek. Prací, obnovovatelskou a budovatelskou prací, dokázal lid, že je pánem svých věcí. Překonané lži, překonané obtíže, roztočená kola .... „ ¹²⁶⁾

Snahy o obnovení Zlína (a celého národního hospodářství) začala takováto propaganda brzy demotivovat, navíc většinu soudných lidí odpuzovala. Sám Antonín Zápotocký se batismu opatrně zastal, když ještě roku 1946 prohlásil:

„Baťa byl kapitalista. Mnoho jeho pracovních vykořisťovatelských metod musíme a budeme vždy odsuzovat. Byli bychom však blázni, tupci a nenapravitelní hlupáci, kdybychom se chtěli domnívat, že vše, co bylo u Bati, bylo špatně, odsouzeníhodné, a že to musíme šmahem zavrhnout, sepsout, zahodit. Ne, soudruzi a přátelé, jak je nutno organisovat moderní výrobu, v tom se můžeme a budeme od Bati mnohému učit.“

Na nové vládce čekalo kvantum práce. Bylo třeba zašlapat a pošpinit oba bratry Baťovy a syna jednoho z nich, Tomíka, raději zapomenout. Ten se sice na území Československa párkrát objevil, ale po zhodnocení zpráv o čistkách, zatýkání a mučení ve Zlíně se rozhodnul zbytečně neopouštět Prahu. Tam se pokusil jednat s A. Zápotockým o exportu obuvi; městem svého dětství jednou projel tajně na jednání do Loučky a setkal se s matkou, rukojmí zlínského poválečného režimu. Jejím štěstím bylo už to, že se spolu s ostatními nestala nedobrovolnou obyvatelkou místního internačního lágru. ¹²⁷⁾

Ve svých rozhovorech v období totality si Tomík Baťa dával velký pozor, aby nezmínil nějakou ze svých tajnějších misí na území ČSR a neublížil tak spřízněným osobám.

V dubnu 1947 Zlín opět navštívil (nyní už premiér) Klement Gottwald. Výlet to byl demonstrační, připravoval se proces s Janem Antonínem Baťou, který vrchní komunista náležitě zhodnotil.

 Život kulhal dál i bez Baťů.

Pod pokličkou bublaly rozbroje, občas vzkypěly, v červenci prosákly až do parlamentu (interpelace poslance Bartoše), komunisté protlačili na scénu Divadla pracujících dílko Svatopluka Turka (Turka Svatopluka) Botostroj {1947}.

Vznik nezákonného ozbrojeného útvaru, t.zv. Lidových milicí (první už v r. 1945, poté dočasně formálně zrušeny) se vyčítá pouze komunistům. Militantní složky budovaly i ostatní strany Národní fronty, např. národní socialisté z řad své mládeže organisovali t.zv. branné komise.

Cestu od batismu k lidové demokracii provázela celá řada místních skandálů, rozbrojů a drobných rvaček. Od 21. února 1948 (čtyři dny před převratem) zahájily t.zv. Akční výbory národní fronty ve Zlíně personální čistky. Na vedoucích místech zůstávali pouze komunisté a kolaborující zbytky ostatních stran Národní fronty (Čsl. strana socialistická a Čsl. strana lidová). Sociální demokracii usurpátorka pohltila.

25. února 1948 na více jak čtyřicet let spadla klec.

Takové to mělo konce

ZÁVĚR

Úhly pohledu

„ .... já jsem používal krycího jména Miramare. Pod ním jsem psal do Slovácka a do Baťováka. Ve Zlíně byla tehdy strana – i když celostátně byla povolena a existovala legálně – téměř v ilegalitě, nebo v nejlepším případě v poloilegalitě.

Dovolím si tvrdit po odstupu těchto skoro třiceti let a draze placených zkušenostech, že naši soudruzi mají právo stát na čestném místě mezi dělnickou avantgardou Ostravska, Kladenska, Brněnska, Mostecka, Bratislavy.

Žádný kapitalista za první republiky neměl takovou moc v rukou jako Baťa ....“ ¹²⁸⁾

Přišel k nám Únor 1948 a post-Zlín návdavkem (termín Gottwaldov místní lidé nevypustili z úst, stejně jako Sovětský svaz zůstával Ruskem. Až dnes obé užíváme pro lepší odlišení epoch).

Město nadále rostlo, i přes nepřízně do vínku mu vložené. Ve statistickém průměru stejně rychle jako to baťovské – tisíc lidí ročně přibývalo.

Statistika poskytuje přesné výstupy z nepřesných čísel a možnost desinterpretací jako v předchozím odstavci. Díky „znebaťovštění“ Zlína, rozvinutého především na spotřebním průmyslu a mezinárodním obchodu, tento po roce 1992 nezaniknul a nestal se opuštěným památkářským skansenem jako jiné evropské Baťa-satelity.

Přesto – ZATRACENÍ NACISTÉ !!

¹²⁵⁾  Josef Vaňhara, Příběh jednoho muže a jednoho města

¹²⁶⁾  Bomby na Zlín, KV KSČ Zlín, knihovnička Naší pravdy č. 3

¹²⁷⁾  Marii Baťové se podařilo dodnes ne zcela objasněným úřednicko-známostním postupem získat pas a pomocí diplomatického krytí a mimo standardní letecké linky opustit Československo; termínem byla druhá návštěva Tomíka v Praze. (viz uvedený zvukový záznam z r. 1984).

¹²⁸⁾  Miroslav Čepela v „Komunisté vyprávějí“.