Boj o zlínskou radnici

(zlínská politická přetlačovaná v letech 1908 - 1946)

Pád baťovského Zlína

Konec druhé světové války datujeme na území ČSR osmým květnem 1945; pro Zlín rozhodující zlom nadešel o cca tři čtvrti roku dříve.

V srpnu 1944 ilegálně vyšlo první číslo budoucího okresního listu „Naše pravda“; 2. září se úřadu starosty ujal Němci dosazený Jaroslav Gel a dvacátého listopadu scestný nálet rozbil 60 % obuvnické výroby.

Zničené a poškozené objekty byly v rámci možností zajištěny, opravovaly se pouze životně nezbytné technologie (elektrárna, nádraží, sítě). Batismus ve své pevné organisaci přestával fungovat ¹¹⁴⁾, samospráva dílen, podíly na zisku a pod. ztrácely v atmosféře a hospodářských potížích konce války smysl.

Přesto se baťovci zaangažovali – ve spřáteleném zahraničí. Na Slovensku vypuklo SNP a bez účasti firmy  by se tak možná nestalo /blíže ZDE/.  Pro rozklíženou Třetí říši bylo přízračné, že moravské aktéry nedokázala účinně potrestat.

Se druhým květnem 1945  a osvobozením města Rudou a rumunskou armádou přišel čas nového rozdělování sil.

Znamenalo především:

1.         Pouze čtyři povolené politické strany, sdružené v t.zv. Jednotné národní frontě. Komunisté, lidovci, národní a sociální demokraté (mimo Zlín, na Slovensku, působila ještě Strana slobody, Strana obrody a Komunistická strana Slovenska).

Komunisté, v předválečném Zlíně nepočetní, i když nejvíce destruktivní, vyrostli v nebezpečně vlivnou sílu. S Rudou armádou za zády, ozbrojenou moc drželi sověti společně s příslušníky partyzánské „I. moravské brigády Jana Žižky z Trocnova“, život do 16. července 1945 řídil vyhláškami mladý velitel, kapitán Jegorov.

K tomu radikalisace a zklamání se selhání t.zv. buržoasní demokracie, které firmu Baťa stálo 560 zatčených, v tom 200 umučených a popravených (z nich 60 komunistů, 34 členů ilegální komunistické organisace „Naše pravda“)¹¹⁵⁾, mimo závod 146 zničených obytných domů, 240 silně poškozených (celková ztráta dosáhla 700 bytů).

O odbojové činnosti baťovců nechtěl nikdo slyšet.

2.         Neochotu spolupráce s bývalým baťovským vedením města. V novém politickém systému okleštěné demokracie neměla baťovská kandidátka místo. Dominik Čipera, který již při osvobozování opět vystupoval z posice starosty, vyvolal moment příznačný pro celou situaci.

Na shromáždění hovořil o tom, že: „ .... budeme muset udělat mnoho práce ....“. Z davu se ozvalo: „ .... ale bez tebe!“. Tak se také stalo.

3.         Podivné ochromení fungování podniku , které nemělo nic společného s nedostatkem v rozbitém hospodářství. Odkud pocházelo sabotování těžko dnes zjistit.

Baťovské vedení si „zadělalo“ na problémy hlášením ze 20. dubna 1945 (!) o tom, že splnilo „svou národní povinnost v úzké spolupráci s ilegálními organisacemi“ ¹¹⁶⁾. Továrna se – byť v okleštěném rozsahu – nerozeběhla ani deset dní po osvobození.¹¹⁷⁾

Došlo k patřičnému mediálnímu využití situace. Baťovci obviňovali nastupující komunisty a odboráře z neschopnosti, tito zase je ze sabotáže. Na „čištění“ podniku a města nastoupila zlínská specifika, presentovaná

4.         tajnou zajišťovací policií.

Ta, než byla jako nezákonný mocenský nástroj zrušena, se podílela na činnostech přímo směřujících k uchopení moci KSČ. Zadržovala a dopravovala nepohodlné osoby do zvláštních internačních oblastí (mám nutkání napsat koncentračních táborů) na Kudlově a na Rybníkách.

Dočasně z pracovní a politické scény zmizela spousta osob. Z nejznámějších možno jmenovat ing. F. Malotu, Dominika Čiperu, Hynka Baťu (červen 1945); Huga Vavrečku (listopad 1946). Nižší šarže může zastupovat J. Kobliha, skladník, který mnoho věděl a potom zametal ulice, nebo všech čtyřicet členů městského zastupitelstva, popř. řídících baťovky /prolínají se/.

Co se krátce po válce nezměnilo, byla symbiosa města s továrnou. Už ne personální, ale stále majetková, zaměstnanecká a ideová. Podniku Baťa patřila většina území, objektů, doprava, elektrárna ....

Ve vztahu dominantního podniku a města se posunuly dvě vazby – ta viditelná představovala vzetí fy. Baťa a.s. pod národní správu (to ještě neznamenalo změnu vlastnictví). Později, presidentským dekretem č. 100, se baťovský majetek dostal do právní posice znárodněného. Zahrnuty byly i další závody a provozovny, ve kterých se baťovský kapitál účastnil rozhodujícím vlivem, např. Batex Bratislava, Fatra Napajedla, Kotva Praha, Lada Zlín, Morava, Moravská plavební, Tisk s s.r.o. ....

Druhé pouto ve vztahu obec – továrna již tak zřetelné nebylo, jeho oslabení se mělo vymstít v delším časovém horisontu. Prvorepublikovou odvodovou soustavu, kdy většina poplatků zůstávala v obci, kde poplatník sídlil, narušila za Protektorátu „řízená ekonomika“. V éře vlády stran Národní fronty a zrodu plánovaného hospodářství stát začal odebírat veškeré rozvojové prostředky a rozdělovat dle národohospodářských plánů. Pro expansivní Zlín vznikla na straně zdrojů velmi citelná mezera, která v plných důsledcích začala na město a okolí dopadat cca 4 roky po válce -                                                mimo období našeho vyprávění.

Zatím poválečný stav vypadá jako jeden velký chaos, ale nedejme se mýlit. Ještě nebyly v Praze rozebrány barikády a KSČ na Zlínsku už držela systém pevně ve vlastních rukou.

V první řadě zprava: dr. Piťha, Vilém Morýs, Josef Balcárek, dr. Pejše, Josef Hříbal a Jan Řádek.

Místní národní výbor /MNV/ ve Zlíně se ujal pravomocí 12. května 1945. Zanedlouho, 17. května, zahájil svou činnost Okresní národní výbor /ONV/. První jmenovaný okamžitě odstavil od funkce starosty Dominika Čiperu.

ONV se chopil řešení dopravních a zásobovacích problémů, zajištění obnovy města a okresu, např. čistící stanice a kanalisace, vodovodní sítě, některých ulic a devíti mostů. Mnohé z těchto akcí pokryl organisovanými brigádami (odstraňování trosek a j.).  ¹¹⁸⁾

Většinu v obou národních výborech /NV/ drželi komunisté. Následovali lidovci, národní socialisté a sociální demokraté. Předsedali komunisté. ¹¹⁹⁾

MNV šel komunistům plně na ruku, tamní zástupci sociálních demokratů spolupracovali téměř vzorně. Barvitější situace panovala na ONV.

Funkci náměstka tam zastával pravicový sociální demokrat Kabelík, pracovník nemocenské poklady. Náměstka za lidovce představoval baťovec Hynek Hluštík a za národní socialisty Bedřich Čačka, bývalý funkcionář agrárníků. Činnost organisace se tak neubírala kýženým bolševickým směrem a zrcadlila důsledky oktrojované demokracie mezi léty 1945-48.

Lidé, zvyklí před válkou pracovat pro veřejnost, popř. veřejně působit v rámci stran a spolků (až statisíce osob), za války se ničím neprovinivší, vstoupili při první možnosti do jedné ze zbývajících partají s myšlenkou, že budou moci pokračovat – například agrárníci u lidovců.

V ryze politické linii se událo následující:

Komunisté nelenili a okamžitě po osvobození přenesli svůj stranický sekretariát z Hodonína do Zlína. Zde začal plnit akutní úkol – na pracovištích Baťových závodů založit stranické organisace. Aktivisace zprvu probíhala rámcově, v jednotlivých sektorech koncernu, poté se přešlo přímo na dílny. Toto zadání přímo souviselo s marxisticko-leninskou ideologií, kdy za hybatele pokroku byla prohlášena dělnická třída a ten se i proto rodil na pracovištích.

Tak se 1. srpna 1945 uskutečnila první závodní konference KSČ, která zvolila obvodový výbor v čele s předsedou Josefem Kijonkou. Neměl lehkou práci. Batismus byl svým systémem pochopitelnější, materiálností lákavější a proto se v ROH ¹²⁰⁾ podařilo zaregistrovat něco málo přes 50 % zaměstnanců.

Ač komunisty vehnány do spolku t.zv. Národní fronty, cítily ostatní politické strany smrtelné nebezpečí a na pracovištích se etablovaly též. Ony už tam – jak jsme psali – před válkou byly. Ale po jejich zrušení došlo k obdobě přeběhů „zakázaných“ straníků – v závodech se vynořily nové organisace.

Gumárny ovládali národní socialisté, stejně tak většina účetních a ostatní administrativy nosila v aktovkách průkazku člena této strany.  Strojírny sociální demokraté, obuvníci, dříve poslouchající národní demokraty, spadli pod komunisty. Abychom posloužili konkrétním číslem – v roce 1945 bylo v n.p. Baťa organisováno 4 500 komunistů.

Pro nastolení totální ideové jednoty mezi městem a továrnou bylo nutno učinit dvě zásadní opatření. Rychlé v Baťovce – jmenovat hlavu podniku, národního správce za KSČ. Déledobější, maximálně do voleb 26. května 1946 – převrátit průmyslovou mládež na internátech a ve svobodárnách na správnou víru.

Co se týká hlavy Baťovy

 továrny, iniciativy se ujal Dr. Ivan Holý. Zprvu jako národní správce, po znárodnění 28. X. 1945 coby ředitel. Se svým spolustraníkem Kijonkou udržovali čilé vztahy s vicepremiérem a předsedou Národní fronty Gottwaldem a dokázali tak uvolnit mnohé centrálně regulované zdroje – nezapomínejme, přídělový systém ovlivňoval téměř všechno – pro obnovu továrních provozů a na novou bytovou výstavbu.

Jestliže se můžeme dočíst, že:

„ .... v jediném roce odešlo ze Zlína třináct tisíc lidí – plná čtvrtina obyvatel města. Mezi nimi celá generace těch, kteří Zlín vybudovali ....“ ¹²¹⁾

pak je to především práce tohoto pána s jeho druhy, za přispívání krátkodobého předsedy MNV Josefa Vávry – Staříka ¹²²⁾ a jeho následníka Viléma Morýse.

Jak to všechno zvládnuli? Především si nechali zcela nematerialisticky požehnat nejvyšší autoritou československého komunistického hnutí Klementem Gottwaldem. Ten navštívil Zlín v červnu 1945, mnohé prohovořil a zajisté schválil i strategii postupu k volebnímu vítězství.

Klement Gottwald na návštěvě Zlína v dubnu 1947.

Vzápětí řezali do živého. Tlak se soustředil na středně technické kádry, protože hlavní vedoucí závodů a provozů měli přechodné bydliště v místních internačních lágrech, v lepším případě vykázána mimo Zlín. I náš známý z předchozích kapitol, bojovný komunista Vítězslav Mikulíček, razítkoval po válce poukázky na bensin. Spletl si, chudák, světové strany a před Hitlerem neutekl do Moskvy, ale do Londýna.

Zde se mnohdy jednalo o bývalé dělníky, kteří se vypracovali, politika je celé roky nezajímala a nehodlali na tom nic měnit. Zhroucený systém samosprávy a kont jim sice nevyhovoval, ale za určitých okolností mohli spolupracovat. Jen například nechtěli vstupovat do ROH. Za to je ale potrestali až v dalším kole boje o charakter státu (1947-48), kdy byli postupně nahrazeni dělníky přímo od strojů.

Zatím bylo odejito 212 a k méně odpovědné (čti honorované) práci přeřazeno 187 vedoucích, celkem do konce roku Baťovka propustila dva tisíce zaměstnanců. Za „zradu na dělnických zájmech“ letěl na dlažbu i dosavadní předseda dělnického závodního výboru J. Bruna.

Může se vynořit otázka jak to, že se Baťovci tak dlouho udrželi na svých místech? Že nebyli, obklopeni výrazně nepřátelským okolím, např. do roka nahrazeni? Příčina spočívala v politisaci práce. Ředitelé, správci a vedoucí, členové nejrůznějších politických stran, zastávali svá vedoucí místa na základě dohody v Národní frontě. Tak se prostřednictvím zahraničního obchodu, který zajišťovali jejich kolegové z ciziny, dostávali ke kontaktům, informacím, ministrům ....

Straníci střídali odborníky. Zvláště spadeno měli komunisté na absolventy Baťovy školy práce – tohle představovalo druhé zásadní opatření, které mělo zajistit vítězství ve volbách roku 1946.

Strategie byla následující: podchytit „průmyslovou mládež“ (poválečné označení pro mladé muže a mladé ženy) na internátech, potom se opřít do již vystudovaných. Učni představovali snadnější kořist než jejich o deset let starší souvěrci. Za okupace pozbyli batismem naznačovaných perspektiv bohatých, úspěšných světoobčanů, navíc je výrazně unavovala desetihodinová robotárna pro .... koho vlastně? Majitelé podniku rozptýleni, decimováni.

Množství předválečných aktivit ze Zlína zmizelo, navíc byl poškozen válkou. Komunisté přinesli novou naději.

První musel jít „křivitel vědomí dětí“ ředitel škol Vrána ¹²³⁾. Nastoupili prověření vychovatelé Návrat, Rejnohová, Floryk, Bůžková, Gothardová. I „upozorňovači“ z řad absolventů se našli – Charvát, Noga, Ventrča, Franc.

Současně s personálními změnami učňové získali kulturnější pracovní dobu 4 – 5 hodin týdně, ve zbývajícím čase se vzdělávali ve škole. Dílem jejich výuky se stala ideově-politická výchova, obnovila se kulturní a sportovní činnost, přidaly masové akce.

Jako by se situace obrátila a my sledovali negativ činnosti z let třicátých – navzdory vyměněnému vedení BŠP se baťovcům např. podařilo zorganisovat pouť k hrobu Tomáše Bati (dříve zlínské rituální pravidlo); ABŠ se snažili získat separátní posice v odborech, závodních radách a ve vedení závodu. ¹²⁴⁾

Vyprofilovali se soudruzi Jakeš, Lenárt, Kovář, Indra, Potáč .... Z absolventů Baťovy školy práce se staly dva protichůdné tábory.

¹¹⁴⁾  Ilegální komunistická organisace „Naše pravda“ měla základnu v Baťových závodech.

¹¹⁵⁾  Svitovský Tep z roku 1980 uvádí 481 internovaných, z toho 18 žen.

¹¹⁶⁾  Fr. Vojta – Historie promlouvá

¹¹⁷⁾  Produkce zahájena – při zachování dosavadní struktury a organisace výroby – 14. května 1945.

¹¹⁸⁾ Na obnovu závodu se hlásilo cca 10 tisíc osob, z nichž pravidelně pracovalo 2,5 tisíce. Do vesnic jezdily t.zv. strojní brigády komunistů, resp. mládeže, působily ve 25 obcích; do Ostravy vyrážely uhelné brigády (na první v roce 1945 se přihlásilo pět tisíc zaměstnanců, vypraveným zvláštním vlakem jich odjelo 430).

Ve městě mládežnické brigády odstraňovaly poslední domky ze staré zástavby na nám. Míru.

¹¹⁹⁾   ONV řídil dr. L. Nondek, MNV Vilém Morýs, OV KSČ Vincenc Červinka.

¹²⁰⁾  ROH – jednotné odbory pod knutou KSČ měly mimo péče o zaměstnance působit jako předvoj KSČ a líheň dobrých stranických kádrů. Účast v této organisaci byla od padesátých let pro zaměstnance mimo JZD a svobodná povolání dobrovolně povinná, zlomek promile neposlušných trpěl drobnými a většinou trapnými šikanami.

¹²¹⁾  Josef Vaňhara, Příběh jednoho muže a jednoho města, str. 341

¹²²⁾  Josef Vávra – Stařík (alias Josef Dubňianský), původně učitel z Dubňan, nesl si přepestrou minulost a temnou budoucnost. Na jeho činech lze ocenit pouze jedno – nebál se. Pro spravedlnost ještě dodejme, že má i své zastánce.

Připisuje se mu vražda mjr. Schramma, podíl na nečekané smrti Jana Masaryka, konfidentství gestapa, odboj proti hitlerovcům, spolupráce s StB .... jako by to nebylo na jeden život dost, lze dohledat i Vávrův pokus o přiřazení Moravského Slovácka ke Slovenské republice, který začal již 15. března 1939 prohlášením. V něm zneužil jméno otce svého kamaráda Jana Úprky. K těmto dvěma se přidal ještě Jan Ryba. Dokonce poslali dopis přímo Adolfu Hitlerovi. Naštěstí pro aktéry zůstal bez odezvy.

Němci se zachovali nezvykle objektivně – na podzim 1939 uskutečnili prostřednictvím okresních úřadů a četnických stanic průzkum, jaký je zájem moravských Slováků o odtržení. Většina odmítla.

Jak si Vávra – Stařík představoval „Slovácko“? Jazyková hranice Slovensko-Moravská zahrnovala v jeho pojetí tato města: Hodonín, Kyjov, Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Otrokovice, Zlín, Hranice na Moravě, Valašské Meziříčí, Vsetín a Bylnici.

Dozvuky? Aktivita slovenského min. zahraničí Vojtecha Tuky, který v Berlíně předložil podobný plán jako požadavek Slovenské republiky, přičemž evidentně použil Vávrových podkladů. Celý bizarní projekt smetl definitivně ze stolu státní tajemník K.H. Frank 9. června 1941, v pozadí byl zájem na germanisaci Moravy.

Potom ještě Vávrovci zkusili s pomocí Slovenské armády vstoupit na východní frontu (7/1941). To – kvůli Hitlerově zákazu přítomnosti Čechů a Moravanů na frontě – protektor von Neurath zamítnul.

Po neúspěchu aktivit z počátku okupace změnili separatisté taktiku a vyvinuli snahu o připojení Moravy k Východní Marce (Östmark). Opět bez výsledku i bez trestu.

Postavou Josefa Vávry – Staříka se zabýval Ústav pro studium totalitních režimů 

¹²³⁾ Stanislav Vrána, ředitel Masarykovy pokusné diferencované měšťanské školy (nar. 28. dubna 1888 ve Valeči; zemř. 16. ledna 1966 ve Vyškově).

¹²⁴⁾   ABŠ vážně uvažovali o navrácení podniku Tomíku Baťovi, který v té době působil v Londýně. Taková myšlenka měla racionální základ – režim se ještě tvářil jako právní, za vyvlastněný majetek čekala  na vázaném účtu

náhrada a ve vítězství komunistů se příliš nevěřilo. V čele skupiny stáli především absolventi Mašláň, Záhoř, Daněk, Václavík, Šofra, Kundera, Plaček, Látal.

(viz také rozhovor Tomáše J. Bati pro Rádio Svobodná Evropa v r. 1984, ve kterém uvádí, že se s nimi setkal při své první návštěvě Prahy a udržoval spojení přes exportní organisace)