Vánoce ve starém Zlíně

akad. arch. Eduard Staša

(Naše pravda, 1989 (?); Zlínské noviny 1990)

Vánoční atmosféra nabírala dech už od posledních listopadových dní, kdy začátek adventu oznamoval brzký příchod svátků Kristova narození. Pro zlínské děti ovšem začalo vše již svatým Martinem. Každý by se dnes dušoval, že na sv. Martina rok co rok napadl ve Zlíně první sníh a malí obyvatelé měli s tímto přírodním úkazem spojeno přibližování se Vánoc. Ono to tak se sněhovou nadílkou asi nebylo, ale pravda je, že zlínský kostelník pan Mezírka z Vodní ulice v ten den projížděl městem na bílém koni, aby toto martinské pravidlo potvrdil. K němu se také chodívalo před Štědrým dnem na hostiové oplatky, které dělával i pro zlínský kostel. Pomazané medem se podávaly před štědrovečerní večeří. Před ní se po celý den postilo, aby nezmizela naděje vidět k večeru zlaté prasátko.

Zvláštní předvánoční ruch panoval v rodinách zlínských cukrářů a perníkářů – ti totiž mobilizovali již před svatým Martinem. Pekli a barevnými obrázky a cukrářským „ajzem“ polepovali a zdobili perníkové Mikuláše, čerty, anděle i Ježíšky. Sedávala při té práci v podvečerní pohodě kolem stolu celá rodina. Zvláštní kapitolu tvořily nedočkavě očekávané mikulášské a vánoční jarmarky vánoční jarmarky na zlínském náměstí. Lidé se tu procházeli ještě dlouho po setmění při petrolejkách, které prosvítaly pod boudami prodávajících. O vánocích roku 1927 to bylo naposledy, kdy se tady bubnovalo.

Pravá atmosféra vánoc se začínala utvářet už v předvánoční době adventní a s příchodem svátku sv. Mikuláše. Patřily k ní i roráty, zimomřivé ranní pobožnosti, na které se dětem nechtělo vstávat. V rodinách kostelních zpěváků a muzikantů i na kůru v kostele probíhaly přípravy na vánoční a novoroční mše. Zde se také utvářelo podhoubí kulturního života města, který zanechal stopy hlubší, než se před sto lety mohlo zdát. Tak třeba v roce 1898 skupina mladých zlínských řemeslníků, vedená ševcem Josefem Viktorinem, připravila první mikulášskou zábavu se zpěvy mužského sboru, který se stal jádrem pozdějšího hudebního spolku Dvořák. I nacvičování a vystoupení dětských a dospělých sborů s doprovodem hudebním nezůstávalo bez trvalého vlivu v citové i estetické výchově malých i velkých. Za hraběte Klaudia Brettona sloužil ve Zlíně regenschori učitel František Pelc. Hrávala se tu jeho vánoční mše s použitím lidových koled valašských. Prý nejpěknější toho druhu. Později – za barona Haupta a starostování Mikuláše Kašpárka – muzicíroval v kostele městský tajemník Josef Limanovský, pečující o hudební život města. Ten se s příchodem dnů vánočních věnoval kostelnímu sboru i hudbě, chystal vánoční zpěvy pro kůr zlínského kostela a organizoval koncerty předních českých umělců.  

A přišli i další varhaníci a muzikanti, kteří naplňovali významné kulturní poslání. Máme k disposici i vzpomínku z prosince roku 1924, kdy zlínský varhaník Jan Stelibský uvedl v kostele „Zpěvy a hudbu vánoční“, kde účinkoval 35členný pěvecký sbor a orchestr hudby Dalibor. Obyvatele městě zval na toto představení tovární časopis „Sdělení“. Vše směřovalo ke svému vyvrcholení o Půlnoční a Jitřní, na Boží hod vánoční i na sv. Štěpána a na Nový rok.

Večeře? Opravdu štědrá. Začínala samozřejmě modlitbou. Teprve po zmíněném hostiovém oplatku s medem bylo možno usednouti k hostině. Přicházela tradiční polévka - hřibová se širokými nudlemi. Říkalo se jí štědrovečerní a jiný den v roce nebývala. A potom smažený kapr s bramborovým salátem a po něm tradiční jablkový závin – štrúdl. V družné zábavě a v napjatém očekávání dětí následovalo vánoční cukroví, jablka a ořechy, vzácně i jižní ovoce. Vánočka se nechávala na další sváteční dny.

 V těch lepších zlínských rodinách se dělávala rybí polévka s osmaženou žemlí a před smaženým kaprem ještě ryba na černo. Za mládí našich dědů se cukroví nepeklo a nahradily ho t.zv. „olypy“ – něco na způsob hořických trubiček, které kostelníci roznášeli po vybraných rodinách. Zato se ale ráno vstávalo už ve čtyři na pečení převalovaných máslových koláčků, vánoček a velkých koláčů – frgálů pro koledníky, kterých chodívalo na desítky. Existovaly také domácnosti, kde ke štědrovečerní večeři podávali pouze bramboračku a krupici nebo prosnou kaši.

Po večeři se naplnilo netrpělivé očekávání dětí  rozsvěcel se stromeček, který stával už před tím nazdoben v ústraní, a rozdělovaly se dárky. Napřed se stromek strojíval potajmu, později se krášlení zúčastňovaly i děti. Jejich napětí se pak stupňovalo v sousedním pokoji, kde vyčkávaly na zazvonění. Nebývalo těch dárků mnoho a měly převážně praktický a potřebný charakter. Zpívaly se koledy a pěstovaly staré vánoční zvyky. Ze ztichlého města se ozývaly rány z hmoždíře jako zastara, zatroubení lesního rohu, následovala radost a překvapení z rozbalovaných dárků. Děti se chystaly ke spánku a dospělí se připravovali na Půlnoční a na Jitřní. Přečtěme si vzpomínku z kroniky zlínského měšťana:

„O čtvrté hodině ranní se ozval na kostelní věži poprvé velký zvon. Bylo to znamení, že za čtvrt hodiny se rozezní všechny zvony, aby zvěstovaly začátek jitřní mše. Zpěváci a hudebníci na kůru spustili ‚Kyrie eleison‘ a vkládali koledy do průběhu mše. Pan děkan v doprovodu dvou kostelníků a čtyř ministrantů sloužil slavnostní mši svatou na znamení Kristova narození. Podobná atmosféra panovala v kostele i o ‚hrubé‘, na sv. Štěpána a o Novém roce.“

V lednu přišel svátek Tří králů, kdy v převlečení zlínští chlapci i dospělí obcházeli rodiny nebo hostince, aby prozpěvovali to známé „My tři králové ....“. V dávnějších dobách tomu předcházelo ještě chození o Božím narození v převlečení za ovčáky. A přicházeli kdysi na Tři krále páni rechtoři, aby za výslužku psali v domácnostech na dveře K+M+B. V době našich pradědů to již obstarávali kostelníci a potom už ani ti ne. Lidé si nápis vytvořili sami svěcenou křídou. Se třemi králi se obvykle likvidovaly vánoční stromečky a odcházely vánoce. Potom následovalo až do popeleční středy období masopustu. Ale to bychom psali již jinou kapitolu.

Ani tenkrát nebylo lidem jedno, měli-li vánoce černé – bez sněhu, nebo bílé – zasněžené. Dnes přes závoj vzpomínek se zdá vše krásnější. Takže vždycky napadl sníh a mrzlo, až zamrzlo vše, co nebylo chráněno. Dřevnice i rybníky v zámeckém parku. Se znovuvytvořenými ledovými plochami nastávala zlínské mládeži a dětem nová zábava. Na boty se připevnila želízka nebo přišroubovaly brusle Halifaxky a začalo projíždění po řece, někdy i po rybníce (pod zámkem). Do zámeckého parku ale kdekdo nemohl a tak ti odvážnější přelézali ohradní zídku. Zato po zamrzlém mlýnském náhonu se bruslívalo nebo klouzávalo od elektrárenského stavidla na Zarámí až k zamrzlému kolu Horního mlýna (za dnešní Hornomlýnskou ulicí). Vynadívat se na pohádkové rampouchy, ve které se mlýnské kolo proměnilo. Jinak se ale bez zábran na bruslích jezdilo po chodnících a silnicích, jak se dalo. Jen tak pro zábavu. Stejným způsobem se obstarávaly i pochůzky, jimiž rodiče zlínské kluky pověřovali. Bruslit se ovšem chodilo i na hřiště S.K. Baťa za nádražím. V kuželně se dalo ohřát a vypít hrnek horkého čaje. Mohlo se zajít i na „kúpelku“, což bylo zamrzlé koupaliště v sousedství dřevnického splavu (poblíž dnešní samoobsluhy na  Benešově nábřeží). A někdy postačoval i zamrzlý „žabinec“ v cihelně  pod Růmy, kde dnes najdeme Stadion mládeže.

Starší pamětníci vzpomínali, jak za jejich časů mládež vyjížděla na saních tažených koňmi do blízkých vesnic. Vypůjčené z panského dvora nebo od sedláků jezdily dvoje i troje do Fryštáku, Malenovic a Vizovic. A na zpáteční cestě se zastavovalo v Želechovicích v hostinci u Březíků.

Sáňkování bylo tehdy nejlidovějším zlínským sportem. Jezdilo se po silnici od Kudlova až na Růmy nebo po březnické cestě – od studánky až k panskému dvoru.  Nejoblíbenější sáňkařské dostaveníčko se nacházelo na „Baťovém kopci“. To byly pozemky z vrchu od dnešní ulice Kamenné až po Kvítkovou, které zakoupila firma Baťa.  Celkem ideální, nezastavěný okraj města se stal rychle místem dostaveníček mladých i starých. Ve dne i večer, když doprava nebyla skoro žádná. Tady sáňkovalo snad půl Zlína až do setmění. V devětadvacátém se postavila sáňkařská dráha od lomu na Tlusté. Příliš se neujala.

Lyžování brali starozlíňané spíše jako vzácnost a výstřednost. Jezdilo se po okolních kopcích a teprve počátkem třicátých let se začalo cestovat na Javorníky, kde valašský malíř František Hlavica propůjčoval svou chatu Kohútku zlínským lyžařům.

Když přišla doba tání a na Dřevnici  se lámaly ledy, jezdilo se tady na „křencích“. Souboje na plovoucích krách s bidly v rukou vyrovnaly se často bitvám na život a na smrt. Končívaly mnohdy i nedobrovolným vykoupáním se v ledové řece. K zimním zábavám patřilo ovšem i koulování a stavění sněhuláků. Nejvíce v parčíku u školy, před zraky J.A. Komenského, který tomu shovívavě přihlížel že svého kamenného podstavce.

 V zimních měsících jako by ožíval také kulturní a společenský život města. Hrávala se ochotnická divadelní představení v sále hrubé hospody „U Anděla“ a na Záložně, později také na Orlovně a v Sokolovně. A také loutkové divadlo si přišlo na své. Buď tam, nebo v hostinci u pana Směšného „U Slunce“ na náměstí a ve škole. Někdy hrálo i s doprovodem žákovského šramlu. Ožívalo muzicírování v zámku i v některých zlínských rodinách, konaly se zájezdy divadel a hudebních souborů. K tomu všemu přispíval také Silvestr a Nový rok. Tehdy se nic neobešlo bez silvestrovských aktovek – humorných scének, které si braly na paškál místní události.

Nastalo také období bálů a zábav, v době masopustu i maškarních s atmosférou utajovaných příprav a překvapení. Tu si přišly na své hudební spolky Dalibor a Dvořák i hudební školy. Konávaly se vánoční besídky, které třeba v roce 1913 pořádal Čtenářský spolek na Záložně i s výstavou valašských umělců bratří Jaroňků, zlínských rodáků. 

K vánocům patřily i různé charitativní akce. Tak se dovídáme ze školské kroniky, jak zlínské továrny a továrničky  obdarovávaly žáky škol obuví. Trvala tu dávná tradice koledníků chodících po zlínských rodinách, mezi něž patřili i ti nejubožejší z panského nebo obecního chudobince. V ty dny měli dovoleno chodit „po ptaní“. Zvláštní místo však zaujímali představitelé různých cechů a povolání, z nichž snad nejdéle si tuto tradici udrželi kominíci a pošťáci. Putování doprovázeli natištěným blahopřáním s obrázkem. Máme i dochované koledy zlínského literáta Jozefa Cekoty z Cigánova. Zaznamenal je malíř Jožka Baťa a vydal v prosinci roku 1940 zlínský knihkupec Bohumil Siegel.

Teprve později, někdy ve druhé polovině let dvacátých, se objevují i ve Zlíně - po vzoru větších měst, kde otcem této myšlenky byl brněnský spisovatel Rudolf Těsnohlídek -  vánoční stromy republiky, organizované Čs. červeným křížem. O jednom z prvních na starém zlínském náměstí se píše v továrním „Sdělení“ už v prosinci 1924. Proslov zde měl při jeho vztyčení sám starosta Tomáš Baťa. Stavěly se každým rokem a věnovala se vůbec pozornost vánoční atmosféře města. Pozoruhodný byl třeba vánoční strom v roce 1934 na náměstí práce s osvětleným Betlémem nad vchodem do Baťovy prodejny obuvi.

 K atmosféře vánočních a novoročních svátků přispívaly i noviny. Ve Zlíně především tovární „Sdělení“ a později „Zlín“. Plné inzerátů, nabídek různého zboží – především zimní obuvi a dárků – ale také vánočních povídek, fejetonů, anket.... S lákadlem snížených cen, dodávkami až do domu, taxislužbou na bály a podobně. Noviny více než kdy jindy hýřily barevností a slavnostní grafickou úpravou s náladovými obrázky. A přenášelo se to i do výloh obchodů a atmosféry ulic. Vše poetické i komerční patřilo k období konce roku.

 Zlíňané se mohli chlubit také tím, že měli svého skladatele zlínských koled, kostelního literáta Jozefa Cekotu z Cigánova. Zaznamenal je malíř Jožka Baťa a vydal za druhé světové války Zlínský knihkupec Bohumil Siegel. (ODKAZ na celé dílo, zaslané Janou Dočkalovou, v úvodních titulcích této stati. Upozornění C.)

Vše, co jsme dosud uvedli, patřilo ke zlínským vánocům. Ale povšimněme si i nenadálých událostí naprosto nevánočních. Tak například v noci 26. prosince 1912 vyhořel na Zarámí Juříčkův Dolní mlýn . A pak zase o vánocích 1913 (nebo možná na Nový rok 1914) z elektrárny  postavené v budově tohoto vyhořelého objektu se poprvé osvětlil moderním způsobem Zlín. V kostele však nové osvětlení zavedli až v listopadu 1914. A tak i vánoční mše se toho roku mohly konat poprvé v záři slavnostního osvětlení. Sloužil je tehdejší zlínský farář Ignát Nepustil, jehož zásluhou máme zaznamenán i obraz o chrámu sv. Filipa a Jakuba v Památní knize fary zlínské z té doby.

  Nebo – před vánocemi roku 1921 byla otevřena zlínská Sokolovna. Dalo by se jistě  pokračovat ještě dál o zlínských zimách a vánocích – přibližování se dnešní realitě před protektorát a komunistickou totalitu ale již ponechám na čtenáři samém.