Od národního podniku k akciové společnosti

Nástin dějin n.p. Svit v Gottwaldově-Zlíně (1960 - 1990) - část 4.

Zdeněk Pokluda & Svatava Nováčková – Tep 11/1991

František Valach – Fenomén Baťa (1990)

Cygnus

NÁČRT HISTORIE n.p./o.p./VHJ/k.p./s.p. SVIT 1960 – 1991

Co psát o letech sedmdesátých a osmdesátých? O milionech párů ročně, z nichž obrovské procento nestačilo zasytit pažravý sovětský stát, o vyhlašovaných socialistických soutěžích, sloužících především k přerozdělování peněžních prostředků mezi zaměstnance a podnikových jídelnách, ze kterých při deratizaci a desinfikaci utíkala hejna rusů a švábů?

V čase dvou let před posledním převratem (listopad 1989) sice již jakési hnutí uvnitř o.p. Svit bylo možno zaznamenat, avšak nešlo o oživení směrem k prosperitě. Pouze soukolí dožívajícího rozvinutého socialismu začalo skřípat a umdlévaly jeho kontrolní mechanismy. 

Rozklad a pád bývalých Baťových závodů byl za vydatné pomoci odborů a postsocialistického managementu završen do deseti let od roku 1989.

V předchozím bloku jsme vyprávění o n.p. Svit ukončili velkou kapitolou, vychvalujícím t.zv. socialistickou soutěž, aniž bychom se hlouběji dotknuli finančního vyjádření celé této mnohaleté ideologické akce. Tedy porovnáním výstupů, mnohde pouze papírových, a vstupů, bohužel velmi reálných. Stálo by za sociologický rozbor porovnat nejen peníze, ale také strukturu lidí, zapojených do této formy iniciativy v letech padesátých a třeba osmdesátých.

Se zkušenostním nadhledem je možno předpovědět, že příslušný výzkum narýsuje graf, ve kterém se zvýšeného budovatelského úsilí v padesátých letech účastní především vrstva zaměstnanců ve výrobních a údržbářských provozech, s věkovým těžištěm mezi třiceti až pětačtyřiceti lety.

V osmdesátých bychom našli účastníky rovnoměrně rozvrstvené jak věkově, tak mezi dílny a kanceláře.

Vešla socialistická soutěž všem pod kůži? Určitě ne. Stala se formálním prostředkem pro přerozdělování finančních prostředků, poskytnutých „shora“ tak říkajíc zdarma. Jednou z forem odměňování, srovnatelnou např. s rozdělováním výkonnostních prémií. Výkazy se mnohdy vyplňovaly v administrativních odděleních jednotlivých provozů, jednotliví „soutěžící“ měli již předem určeno dle svých pracovních výsledků, kolik mají utržit na odměně, někdy nezatížené daní z příjmů obyvatelstva.

V posledním bloku jsme zlínský Svit opustili v roce 1960. Tehdy srdnatý prezident republiky a současně první tajemník KSČ Antonín Novotný vyhlásil, že socialismu bylo dosaženo. Od této doby se v tisku psalo o rozvinuté socialistické společnosti (pův. dovršený socialismus).

Přelom padesátých a šedesátých let můžeme označit jako období, kdy se dokončily  jak poúnorové delimitační záměry, tak i organizační změny uvnitř vnitropodnikového systému řízení. Další vývoj podniku byl spojen s výstavbou nových závodů a provozoven s ryze obuvnickou výrobou. Dolní Němčí (1971 – dnes jediný tuzemský výrobní provoz Baťa a.s.); Havířov s vlastním odborným učilištěm (svrškaři, vysekávači, prodavači). Zde bylo záměrem především využití volné pracovní síly žen, manželek pracujících v těžkém průmyslu.

Nepomáhaly pokusy o hospodářskou reformu Oty Šika (Svitu se týká zřízení generálního ředitelství r. 1965), dále sílily diskuse směřující k důsledné revizi centrálního plánovitého řízení. Roku 1968 se zdálo, že v uvolněných poměrech podnik bude moci navázat alespoň částečně na baťovské dědictví efektivního vnitropodnikového hospodaření – naděje ovšem zmařily známé události v srpnu 1968 a následující období konsolidace společenského a hospodářského života.

Diskuse ustaly, vše se vrátilo do starých kolejí. Z neskutečného přerozdělování nebylo úniku. V roce 1979, po extempore státní energetické krize, začaly stranické a státní orgány uvažovat o ústupu z extenzivního

způsobu rozvoje a nastolovaly otázku racionalizace a intenzifikace výroby.  Došlo též na přetřes postavení spotřebního průmyslu v republice, to především v souvislosti s nejrůznějšími distribučními potížemi. Ač Svit svou produkcí stačil ČSR bohatě zásobovat, na vlně těchto úvah se svezl i on.

Od roku 1960 stojíme plně v období, kdy už je podnik plně orientován na země Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), zejména Sovětský svaz. Firma si udržela i trhy západní (vyváželo se pod značkou CEBO  Zlin) a to až do roku 1990.

Pod orientaci na východní trhy se (organizačně) po zrušení hlavních správ (1958) podepisoval především celek výrobní hospodářské jednotky (VHJ), sdružující podniky Svit, Botana, Sázavan a ZGK. Od roku 1982 se tento čtyřpodnikový útvar administrativně transformoval na úroveň oborového podniku (o.p.) – Výrobní hospodářské jednotky Českého obuvnického průmyslu (VHJ ČOP) – vzniknuvšího sloučením generálního ředitelství Českého obuvnického průmyslu s dosavadním národním podnikem Svit.  

Navzdory těmto proexportním sjednocováním (a částečným vyrovnáváním divokých delimitací padesátých let) se léta života za železnou oponou na potenciálu všech podniků VHJ neodvratně podepsala. Byl oboustranně omezen příliv nových poznatků a také embargovány některé nové suroviny.  Technický pokrok probíhal (v rámci možností režimu i se státní podporou - materiálně technickou základnou komunismu se dle ideologie měl stát právě vědeckotechnický rozvoj) – ale tempo bylo pomalé. Vnitřní zdroje, zdevastované přístupy prvních třiceti poválečných let, se vyčerpávaly, výroba dále rostla převážně nežádoucím extenzívním způsobem.

V roce 1970 poválečná výroba dosáhla mety 1 miliardy vyrobených párů. K tomuto číslu ale přispěly hlavně nové provozy a závody, nelze srovnávat s původní továrnou, která fungovala do listopadu 1944. Devadesát let po svém vzniku gottwaldovský Svit vyráběl 42 milionů párů obuvi a zaměstnával 24 tisíc pracovníků.

Společně s ostatními podniky v rámci českého obuvnického průmyslu se vyprodukovalo 72 milionů párů, celá VHJ živila 38 tisíc zaměstnanců.

Jestliže po technologické stránce padesátá léta znamenala rozvoj výroby lepené obuvi, v šedesátých a sedmdesátých se ve Svitu podařilo úspěšně zachytit světový trend aplikování plastů a poromerů. Roky osmdesáté znamenaly proražení bariery a úsporu lidské práce v oblasti automatizace a elektronizace, modernizace se projevovala v zavádění automatů, CAD technologií a automatizovaných způsobů dělení materiálů.

Co v té době dělala úhlavní konkurence v Torontu? Jak se jí dařilo? Kula pikle proti vyspělému socialismu? Poslechněme si v unikátním zvukovém záznamu Hlasu Ameriky k sedmdesátinám Tomáše J. Bati.  

V profilu podniku roku 1990 přese všechno stále převažovaly klasické „kruhy“ s velkým podílem lidské ruční práce, výše vzpomenutá pracoviště tvořila několik dílen, dle jejich parametrů byly např. projektovány nové výrobní objekty.

Začátkem roku 1989, v období t.zv. přestavby (перестройки) - v rámci přestavby organizačních struktur v československém hospodářství - vzniknul státní podnik (s.p.) Obuvnický průmysl – Svit s kombinátními podniky a závody. Dle tehdejší teorie základní ekonomickou jednotkou socialistického hospodářství už neměl být socialistický podnik, ale VHJ (kterou výše uvedený útvar prakticky stále, od roku 1958 byl). Tato změna, spočívající ve obměně názvu, posunu kompetencí některých částí administrativy a výměně hlavičkových papírů a razítek, k zásadnímu obratu v oboru nevedla.  

Hospodářskou bezradnost režimu a opatrné znovunadechnutí absolventů Baťovy školy práce, byť v komunistickém žoldu, může charakterizovat příhoda z oněch bizarních let konce československé totality.

Že mezi tisíci „mladých mužů“ mohou dřímat nejrůznější charaktery je z psychologického hlediska jasné. Co s takovými typy udělá válka ani Baťové odhadnout nedovedli. Mezi absolventy najdeme přední pracovníky – mnohých z nich se zlíňáci zbavili v divokých letech přebírání moci v poválečné továrně – umělce, sportovce, mediálně známé figury, komunisty pracující i komunisty nomenklaturní, donašeče StB i agenty cizích rozvědek.

Z těch národu milých lze jmenovat běžce Emila Zátopka nebo spisovatele Ludvíka Vaculíka. Z lokálních stranických nomenklatur např. Josefa Kováře (šéfa gottwaldovského oddělení statistického úřadu) nebo Bohumila Musila (předsedu MěNV Gottwaldov). Z celému státu známých komunistů se v BŠP vyučil např. Jozef Lenárt (člen předsednictva ÚV KSČ, účastník SNP) a Miloš Jakeš (1937 M.m., 1942-44 prům. škola Zlín, 1950-52 předseda Jednotného národního výboru ve Zlíně ....   od prosince 1987 generální tajemník ÚV KSČ).

K posledním dvěma jmenovaným se řadí Mladý muž Svatopluk Potáč. Býval i šéfem Státní banky československé, ale hovořme o něm coby předsedovi Státní plánovací komise (SPK).

SPK představovala základní režimní převodní páku realizace plánovaného hospodářství na území Československa. Rozhodovala, co, kde a kdy se vyrobí, co prodá, kolik to bude stát, co budou lidé potřebovat, jíst, kolik osob se narodí a zemře (!) .... To, že komisi přímo ovlivňovala ideologie neznamená, že v týmu seděli hlupáci. Politicky byli čistí a prověření, to určitě, ale zároveň disponovali prognózami rozvoje ekonomiky, které zůstávaly běžnému obyvatelstvu a komunistům z nižších a středních úrovní strany utajeny. A tajnými rozbory, které neukazovaly nic příznivého.

Těžko ukázat na Svatopluka Potáče jako na muže, který i ve vysokých vládních funkcích za těžkých podmínek totalitního režimu prokázal vysoké morální hodnoty. Víme, že v každém systému - kromě anarchie – je třeba ostrých loktů, aby se jeden prodral nahoru. A s. Potáč vyplul na hladinu v plné parádě, provázen společenskou atmosférou t.zv. normalizace.

Byl to ovšem on, který prosazoval navázání kontaktu se synem zakladatele Baťových závodů, T. Baťou mladším. Pokračovatel tradice Jan Antonín byl po smrti a jedině „Tomík“ přestavoval fantastickou možnost, jak úspěšně navázat na předválečnou tradici.

Svatopluk Potáč měl s nápadem na zapojení Tomíka Bati do činnosti znárodněné továrny ve Zlíně velké potíže. Nebylo v socialismu zvykem, aby podniky vyráběly,  současně ve vlastní režii prodávaly a navíc si zahrávaly se zahraničním obchodem. Už vlastnictví devizového účtu nebo převodu prostředků do zahraničí bylo i pro firmy velikosti Svitu nepřekonatelným problémem.

Přesto se s Baťou setkal – roku 1987 ve Vídni. Otevřel tak téměř tříleté strastiplné jednání o vzájemné spolupráci. Něco málo proniklo i mezi zaměstnance Svitu, většinou ústním a dopisovým podáním mezi zlínskými emigranty a jejich tuzemským příbuzenstvem. O výstupech námluv mezi obřími firmami na obou stranách železné opony se nikdy nikdo nic konkrétního oficiálně nedozvěděl, vše zůstalo v úrovni fám a pověstí.

Až po převratu prosáklo, že utrum nadějí způsobili svým odporem další Mladý muž, nepovedený produkt BŠP Miloš Jakeš společně s nedořešenými majetkoprávními vztahy mezi československým státem a původními vlastníky firmy Baťa (dodnes zůstává otázkou, kterou z větví rodiny Baťových).

Po převratu v listopadu 1989 se Svit vydal na rozporuplnou cestu, ze které se již nikdy nevzpamatoval. Zapříčinila ji totální nezkušenost postkomunistického managementu s obchodem, mezinárodní situací ve výrobě obuvi, jakákoliv absence dlouhodobé reálné vize, agresivní odbory, neuvážený export obuvi do Ruska (SSSR) a další. Formální až demonstrativní vzpomínky na baťovskou minulost k prosperitě nestačily.

Koncern Baťa do r. 1938 rostl a představoval víceméně kompaktní těleso. Po válce byl celkem brutálně až neuváženě delimitován, od r. 1958-65 opět kumulován do alespoň nouzové soběstačnosti.

Od roku 1991 lze hovořit o dalším trhání těla. Experiment podnik nepřežil. Dnešního dne fungují pouze bývalé závody a provozy, které mohly už tenkrát nabídnout něco jedinečného nebo monopolního (elektrárna, Frema, Moleda .....).

Krém na hnědou obuv s anilinem - druhá polovina osmdesátých let.

Závodní organizace KSČ a SSM z prostorů Svitu (přesněji – II. etáže budovy 21) zmizely. Lidové milice z jejich kutlochů vymetli zástupci zaměstnanců a odborů, zbraně předali orgánům státní moci.

Co zůstalo, byli vrcholní vedoucí pracovníci, kteří se přelomem let 1989/90 nemohli naučit uvažovat „po kapitalisticku“, navíc museli naslouchat zájmům státu (nezapomínejme, že Svit byl až do velké privatizace státním podnikem). Na historicích bude zkoumat míru zavinění, která stáhla Svit a.s. pod vodu – zda máslo na hlavě nese hlavně stát, využivší produkce podniku k pokrytí svých zájmů v SSSR (boty za ropu) nebo management, zasypávaný bankovními zástavami, požadavky odborů a ochromený lustračním zákonem.

Vedoucí pracovníci zformulovali vlastní filozofii dalšího vývoje a konfrontovali ji se strategickou studií poradenské firmy A.D. Little, která se zaměřovala především na změnu dosavadní vertikálně orientované organizační struktury, přetrvávající od 30tých let. Vpuštění mezinárodních konsultantů do podniku si vysloužilo jak chválu, tak kritiku. To druhé proto, že firma obnažila své ledví před jakoukoliv konkurencí. Závěry rozborů otisknuly podnikové noviny TEP.

Rovněž firmě Baťa se otevřely svitovské informační brány. Další konkurenční nevýhoda. Její výsledek? Tomáš Baťa ml. nechtěl převzít podnik jako takový. Projevil zájem pouze o prodejny Velkoobchodu obuví Gottwaldov. Z jejich nabídky vyzobal nejlukrativnější a zbytek ponechal osudu.

Baťa také převzal nový svitovský provoz v Dolním Němčí, který se zabývá především produkcí pánské vycházkové obuvi. Ten (se zhruba polovičním výkonem) funguje dodnes.

V podniku ještě ležely výstupy z poradenské firmy MacKenzie, vznikem nejstarší.  Závěry byly jednoznačné:  odstoupit od kombinátní formy, rozdělit podnik do řady nezávislých výrobců obuvi, obuvnických materiálů, polotovarů a pod. Při optimističtějším pohledu může příznivec baťovy formy vnitropodnikového hospodaření ucítit závan starých časů – výkony si sice mezi sebou nepředávají jednotlivé dílny nebo zaměstnanci jako dříve, ale samostatné podniky mohou takový efekt alespoň částečně nahradit.

Pesimista namítne – roztrhané části podniku budou daleko více zranitelné – závislé na monopolním odběrateli, administrativně náročnější, produkty zatíží nehorázně vysoké svitovské režie, organizace bude řídit nezkušené vedení, znající spíše výrobu nežli obchod....  Platební nemorálka první poloviny devadesátých let teprve klepala na dveře.

Rozebírání podniku započalo:

1. dubna 1991 byla státní akc. společnost Svit rozdělena na pět akciových společností: TOMA Otrokovice, Botana Skuteč, Sázavan Zruč nad Sázavou, BOPO Třebíč a Svit Zlín.

Posledně jmenovaný se vnitřně dělil na 22 divizí, které navenek tvořily kompaktní součásti akciové společnosti, uvnitř podniku však začalo fungovat 22 ekonomik. Úmyslem bylo, aby se tyto jednotky v rámci takového ekonomického polotovaru naučily samostatně podnikat a potom se mohly vyčlenit.

Skutečnost? Mnohem divočejší. Tlak na rozklad Svitu byl tak nesmírný, že některé jednotky měly na „zaškolení“ necelého čtvrt roku (STASS a.s., Teplárna Svit a.s. – obě do  1.VII. 1991), některé půl (Frema s.r.o.), jiné závody a provozy se uvolňovaly ze svazku Svit ke zděšení administrativy na obou stranách dokonce zpětně.

Rozhodujícím momentem ve vývoji Svit a.s. se měla stát  t.zv. velká privatizace – u ní se uvažovalo o vstupu zahraničního kapitálu řady světových firem v těch tržních segmentech, které se nejvíce blížily svitovskému produkčnímu zaměření. Jak to celé dopadlo? Kuponová privatizace nezajistila zodpovědné majitele, bankovní socialismus odpovědné financování... – pouze mrtvé stránky a.s. Svit vypovídají o dnešní činnosti jádra bývalého koncernu Baťa – je stejná jako ony weby. Nijaká.

INVESTICE A ROZVOJ   N.P./O.P. SVIT

GENEREL PRŮMYSLOVÉHO AREÁLU SVIT, 1979
 

Areál velikosti zlínských továren vyžadoval trvalé rozvojové ohledy. Čím méně se dostávalo prostředků na investice, tím více omezení tyto plány oklešťovalo. Poválečné projekty na rozvoj prostoru Baťa a.s. již byly na tomto webu presentovány, především v kapitolách Zlín nepostavený, Nový Zlín a Baťovy závody.

Tyto časté projekty, kterými se nezapomněl čas od času pochlubit lokální nebo podnikový tisk, zadávaly postupem doby mnoho prostoru pro nejrůznější dohady mezi zaměstnanci Svitu i obyvateli města. Např. typologie návrhu podniku z r. 1946 vygenerovala v osmdesátých letech až v pověst, že firma se nakonec celá zboří, postaví znovu a výroba se vejde do šestice obrovských budov. Uvolní se tak prostor, ve kterém budou obnoveny pásy zeleně ve stylu Továrny v zahradách.

Plánu by odpovídal i projekt přestavby budov 22 a 23  do gigantické moderní výrobny. Nic z toho se neuskutečnilo – něco znamenal základní plat projektanta a na řádově jiné úrovni se pohyboval požadavek stamilionových investic do nemovitostí a strojů.

V tomto (časem obdrží samostatnou stránku) oddíle velmi letmého nárysu dějin o.p. Svit po roce 1960 se dotkneme projektu továrního areálu z roku 1979, jak nám jej předložili ing. arch. Přikryl a Jungwirthová. Problematiku pohlédneme prismatem pouhé  zajímavosti, dnes jiného významu nemá. Navíc mnohé z faktorů tohoto plánu navazují na „Územní plán zóny Gottwaldov – centrum 1980 – 2000“, který je zde na webu podrobně popsán.

I tak roduvěrné zlíňáky a případné snílky čeká zajímavý souhrn informací, co by mohlo být, kdyby ....

Reklama z r. 1991