tradice a současnost

Štefan Martin Sokol

překlad ze slovenštiny - Ilona Šumíčková

(Tep 1989)

Cygnusova předmluva:

Autor (dramaturg, spisovatel) si všímá batismu v jeho – chce se napsat – jednotě a boji protikladů. V době „přestavby“ sice  vychází z marxistických a leninských pravidel, současně využívá zdravého selského rozumu a tehdejší omezené svobody vyjadřování. Příspěvek – psaný s určitým nadhledem nezvykle stylem vypravěče - vyznívá velmi logicky a přirozeně. Ale hlavně logicky. Proč ne?

 O tři roky později po tomto článku – publikovaném za vlády komunistické strany, na jedné straně opatrném, při pohledu z jiného úhlu odvážném – si Martin Sokol už mohl pouze povzdechnout .... A to neměl ani ponětí, co čeká zlínskou aglomeraci po roce 1995. Stať v podnikových novinách, vycházejících na nekvalitním dřevitém papíře a signalizujících úpadek zlínské výroby, měla název „Tajemství raketového vzestupu“.

Při studiu materiálů z dějin dělnického hnutí v obuvnickém průmyslu v Československu s laskavým svolením vedení st. podniku Obuvnický průmysl – Svit jsem se dostal i k některým archivním pramenům z historie závodu, zvláště jeho prvopočátků. V žádném případě jsem je nemohl obejít a přiznám se, že mne dost zaujaly. Prostudoval jsem si dostupnou literaturu, přirozeně, vše jsem nestihnul, ale podařilo se mi vytvořit si určitý obraz a názor.

Překvapilo mne, že tu narážíme na dva nesmiřitelné myšlenkové proudy, metody hodnocení i úhly pohledu. Část autorů, zvláště z meziválečného období, všechno chválí, zveličuje a oslavuje, vynáší do nebes, což je vždy podezřelé a nesvědčí o objektivitě názoru, který je do jisté míry vždy subjektivní, druzí, zvláště ze 60. let našeho století, nenacházejí na zakladatelích podniku ani jediný kladný rys a nejraději by je zahrabali pod černou zem. Nemusím jistě zdůrazňovat, že ani jeden, ani druhý přístup není správný, neobjasňuje problém, jen ho zatemňuje.

Člověku se až nechce věřit, že o jednom historickém jevu mohou vzniknout tak diametrálně odlišné názory a výklady. Zřejmě je to běžné a ani tak nezáleží na skutečnosti, jako právě na její interpretaci.

Tedy – co dál? Kde je skutečná pravda? Zřejmě někde uprostřed, anebo nad těmito dvěma neslučitelnými pravdami, možná někde mimo nich. Prvním krokem k poznání se stal seriál článků doc. Františka Vojty, CSc., v Tepu při příležitosti 95. výročí založení podniku (Vojta 1984 a Vojta 1989). Jde však pouze o začátek dlouhé a složité cesty k pravdě skutečné a komplexní.

Obviňujeme zakladatele podniku, že vedli konkurenční boj tvrdě, bezohledně a nekompromisně. Je to sice pravda, ale tuto myšlenku je možno zevšeobecnit: konkurenční boj za kapitalismu se vždy vede tvrdě, bezohledně a nekompromisně. Sourozenci Baťovi nebyli jistě žádnou výjimkou, spíše naopak. Nejde však o jejich výsadu a osobitý rys.

Ostatně, o tvrdosti a bezohlednosti konkurenčního boje se může přesvědčit každý, kdo dnes vstupuje na zahraniční trhy, zatím co u nás jsme tento zápas, ke škodě spotřebitele, potlačili a nastolili monopol výrobce. Japonci téměř úplně zlikvidovali spotřební elektroniku v západní Evropě a nikdo je za to neodsuzuje. Ohrožují automobilový průmysl USA. Na náměstí v Detroitu mají údajně vystaveno osobní auto japonské výroby a každý kolemjdoucí si může do něho kopnout, anebo udeřit kladivem. Japoncům to nijak nevadí. Každý malý či velký podnikatel v kapitalistickém světě vstupuje, obrazně řečeno, do ringu, kde se hraje metodou „kdo z koho“. Vítěze boxerského zápasu obyčejně oslavujeme, zakladatelům podniku Svit nemůžeme odpustit, že v konkurenčním boji nejen obstáli, ale i zvítězili. Kdyby se tak nestalo, největší a nejmodernější závod by nestál ve Zlíně, ale kdesi jinde, dejme tomu v Třebíči. Bylo by to lepší?

 Autor zde hovoří o třebíčské BUSI, prezentující se zde exportem do SSSR, dokonce i s certifikačními značkami, ale ve dvacátých letech pracovaly v republice i další, relativně velké obuvnické továrny (např. F.L. Popper v Chrudimi) a řada menších specializovaných závodů. Ty větší, nespecializované, většinou smetla krize let třicátých.

Vyčítáme jim, že zavedením hromadné strojové výroby obuvi odbourali řemeslnou, která byla v podstatě tvorbou a živnostníky – většinou individuality a často i osobnosti – nahradili ve své dílně lidmi nekvalifikovanými, z polí a lesů, kteří se naučili vykonávat jen jeden úkon, anebo pohyb u pásu, zatímco předtím řemeslník ovládal výrobu celé boty od svršku až po podešev.

Bohužel, šlo o historickou nevyhnutelnost. Řemeslná výroba obuvi ustupovala do pozadí, úplně sice nezanikla, nebyla však už převládající. Ještě i dnes si někteří lidé dávají šít obuv na míru, zvláště ti, kdo mají určité deformace nohou, anebo citlivá chodidla, ale masová a laciná strojová výroba se stala hlavní už na přelomu XIX. století a opět se nejednalo o výsadu a nebo vinu zakladatelů podniku. V opačném případě by nevznikl Zlín a dnešní Gottwaldov, národy by nebyly obuté, nezvýšila by se životní úroveň úměrně produktivitě práce.

Je třeba nezastřeně říci, že hromadná strojová průmyslová výroba má i negativní důsledky, dělníka nivelizuje, stírají se individuální rozdíly mezi zaměstnanci, jeden je nahraditelný druhým, dokonce někteří sociologové tvrdí, že to byl předpoklad pro vznik fašismu ve světě, zvláště v Německu a Itálii, ale opět nejde o specifikum Zlína. Vidíme pouze klasický příklad důsledků uvedeného procesu.

Dnes už víme, že výrobní způsob, kdy se výroba drobí na jednotlivé dílčí operace, je jen dočasný, přechodný, po čase jej musí nahradit výroba automatizovaná, v níž dělník, přesněji operátor, bude znovu ovládat výrobu celé obuvi, i když dřinu za něj převezmou stroje a práce se stane opět činností tvůrčí. Tato etapa se tyčí před námi a čeká nás.

Nemůžeme odpustit zakladatelům podniku, že mezi válkami zlikvidovali prakticky všechny malovýrobce v republice. Šlo opět o nevyhnutelnost, kapitál má tendenci se sdružovat a koncentrovat. Z maloživnostníků, kteří se proletarizují, čerpá své zaměstnance. Kde by je jinak nacházel? Je pro mne nepochopitelné, že v našem denním tisku litujeme americké malé farmáře, protože je pohlcují velcí, protože je to přirozený, i když krutý proces. My jsme ho v naší republice vyřešili politicko-administrativními metodami, kolektivizací.

Zazlíváme zakladatelům podniku, že pohlcovali menší obuvnické závody ve svém okolí, v republice i v zahraničí, že vyváželi kapitál, zřizovali filiálky, že vykořisťovali sousední národy a nakonec jim nemůžeme odpustit, že vůbec existovali. Ale kdyby toho nebylo, neexistovalo by ani toto krásné město a v něm Svit. Nemůžeme zakladatelům odpustit ani to, že nepodporovali rudé odbory a odbory vůbec, ani komunistickou stranu. Tato výčitka je víc než oprávněná. Odbory ve Zlíně mezi válkami živořily, anebo sloužily podnikatelům. Jde však o to, bychom neměli příliš velké oči. Vedl se třídní boj a jako vždy tvrdý a nekompromisní. Pravda – dělníci ve Zlíně neměli práva, běžná v Č.S.R. stejně jako ve světě, zákonem zakotvená. Musíme si však dát pozor, abychom nevyčítali římskému papeži, že netrpí ve Vatikánu organizaci KSI (Komunistické strany Itálie, pozn. C.).

Hodnotíme často věci a jevy z dnešního hlediska, tedy nehistoricky – zásadní a nepřípustná chyba. Je načase otevřeně povědět, co dělali sourozenci Baťovi dobře, za to je pochválit, a co špatně. Zlé zavrhnout, dobré zachovat, taková trvá dialektika vývoje.

S nelibostí neseme, že zakladatelé podniku nadměrně zvyšovali tempo výroby a tím i míru vykořisťování. Je třeba říci, že to bylo do jisté míry nutné, tento proces umožňovaly nové technologie a organizace práce. Intenzitu výroby však není možno stupňovat do nekonečna, nikomu na světě se to ještě nepodařilo. Tak totiž začíná klesat kvalita výrobků. A potom, dobré a přiměřené tempo dělníkovi nevadí, spíš naopak, cítí se v něm dobře, i když si uvědomuje, že nejde o žádnou procházku v parku. Uvedu několik příkladů.

V železárnách Podbrezová jsem se stal náhodou svědkem následující příhody. Konala se mimořádná směna a protože mistři dělníkům nenachystali práci, kolem jedenácté před polednem byli hotoví, pracovali zásadně naplno, potom už neměli do čeho píchnout, rozhněvali se a všichni odešli do hospody a tam začali pít.

Druhý příklad. Švédové stavěli v Praze známý obchodní dům Kotva, největší v republice. Každý den tam postávaly stovky našich občanů a hleděli na ně jako na divadlo. Dělníci neběhali po stavbě jako psi, jednoduše jim to nedovolovala obuv, kterou měli na nahou, všichni do jednoho nosili módní dřeváky bez paty, ale pracovali v přiměřeném tempu, neustále se udržovali v pohybu, bez zbytečných přestávek kuřáckých, debatních či alkoholických, což je u nás běžné – a stavba rostla jako z vody.

Za třetí. Nedávno vysílala Čs. televize dokumentární relaci o našich občanech, kteří ilegálně opustili republiku. Jeden z emigrantů hovoří: na Západě se uchytíme lehce, protože tam se nepracuje tak intenzivně jako u nás. Komentátor nerozumí a žádá, aby to podrobněji vysvětlil. Je to tak, říká onen muž – v Československu buď nepracujeme z těch nebo jiných důvodů (nedostatek materiálu, porucha strojů) anebo potom pracujeme strašně rychle a špatně, abychom dohnali ztracený čas, což se prakticky nedá. To si na Západě dovolit nemohou.

Podle mého názoru problém není ani tak v tempu, jako v rytmu práce, který u nás nemáme dobrý a přiměřený lidské přirozenosti. Trnem v oku je nám prémiový systém původních majitelů podniku, zvláště jejich metoda účasti na zisku. Když tak o tom uvažuji, nejde o jejich vynález, aplikovali jej však dokonale, možná geniálně. V rámci společenského systému ve kterém žili a podnikali. Podařilo se jim totiž překlenout a odbourat onen jev, který marxistická teorie nazývá „odcizením práce“. Podle prvního šéfa podniku musel jeho dělník pracovat v závodě jako na svém políčku. Doslova tak to řekl.

Jemu se to podařilo, nám, v socialistickém podniku, se to nedaří. Zřejmě jsme přecenili myšlenku, že dělník v zestátněném průmyslu bude pracovat jako ve svém. Bohužel, tento předpoklad se nesplnil. Maďarští sociologové exaktními metodami dokázali, že dělníkovi je v podstatě úplně jedno, jestli pracuje v soukromém anebo zestátněném sektoru. Rozhodující jsou myšlenky, ze kterých se vychází, pracuje a přirozeně výdělek.

V ROCE 1938 k XX. výročí vzniku Československé republiky vydalo obecní zastupitelstvo pro občany města Zlína publikaci „Budujeme velký Zlín“. Brožura obsahuje také zajímavé fotografie, které dokumentují, jak se měnilo město za posledních dvacet let. Na snímku dvě strany z této brožury.

Nepodařilo se nám překonat odcizení našeho dělníka své práci dodnes. V zestátněném podniku nepracuje jako na svém políčku, ale jako na cizím, se kterým nemá nic společného. Tento problém se například podařilo vyřešit Japoncům – převzali totiž baťovský systém prémiování. Proč jsme jej nezachovali my? Je možné se k němu třeba vrátit.

V časopise Výběr jsem před několika lety četl článek o japonských dělnících, kteří se dobrovolně a z vlastní iniciativy scházejí po pracovní době, aby uvažovali o zlepšení svého výrobku, aby byl na zahraničních trzích konkurenceschopný. Vědí totiž, že konjunktura a prosperita podniku je znamená do značné míry i jejich prosperitu. Pravda, hraje tu svou roli i národní povaha Japonců, jako je věrnost svému závodu, zaměstnanec se přijímá na celý život, příslovečná pracovitost, což nemůžeme do jiných národních celků přenést. Právě proto jsou Američané z Japonců zoufalí.

Položme si však otázku: scházejí se naši dělníci ve státním podniku po pracovní době, aby zlepšili svůj výrobek?

Mimochodem – produktivita práce. Spíše přednost nežli nedostatek zakladatelů podniku. V tomto bodě jsme, zdá se, zmeškali vlak. A přitom platí Leninova teze, že zvítězí pouze ten společenský systém, který bude mít vyšší produktivitu práce, ne produkci. Často v našem denním tisku brojíme proti kapitalistické racionalisaci, protože zbavuje lidi pracovních příležitostí. Háček je v tom, že racionalisace je jen jedna, podobně jako matematika, anebo fyzika, rozdíl spočívá pouze v tom, jak společnost řeší problémy, které racionalisace přináší.

Sporné je i období druhé světové války. Nesporným faktem zůstává, že obuvnický průmysl ve Zlíně pracoval v té době pro Němce. Pouze jeho vina? Buďme objektivní. Koneckonců celý průmyslový potenciál Protektorátu Čechy a Morava pracoval a vyráběl pro německou brannou moc, Škodovka i ČKD. Výjimkou se nestaly ani obuvnické továrny na Slovensku.

Otázku musíme postavit trochu jinak: nakolik obuvnický průmysl ve Zlíně plnil nutné dodávky a nakolik se okupační mocnosti podbízel a vycházel jí v ústrety. Tyto dvě věci je třeba od sebe odlišit. Stálo by za to též prozkoumat, nakolik se výroba sabotovala jako když např. slovenské obuvnické podniky dodávaly koncem války wehrmachtu boty, známé půllitráky, s lepenkovou podrážkou – velmi starým ševcovským trikem.

Když uvažuji o tom, proč první majitelé podniku zaměstnávali v převážné míře lidi nižší věkové kategorie, napadá mne jedna příhoda. Jistý stárnoucí seladon si vodil do bytu mladá děvčata, jinak řečeno „kočky“. Ptám se ho, proč jen mladé? Odpověděl mi: co mám dělat, když si mohu vybrat?

A že se učili organizovat výrobu zvláště ve Spojených státech? Je to přece přirozené. Kde jinde se měli učit, když ne tam, kde bylo čemu se učit? Přece ne tam, kde neviděli žádný přínos. Když se učíte od toho, kdo ví méně než vy, on se vlastně učí od vás. Jde o spojité nádoby. Pro příklad si zajdeme do historie. Naši předkové se učili od starého Říma, tak vznikla Velká Morava, nejsilnější stát ve střední Evropě s vysokou kulturou a vyspělými řemesly. A že jej vyvrátili nomádští Maďaři? V té době nic neobvyklého.

Průvod při slavnostech Červeného kříže. Prochází právě spodní částí náměstí T.G. Masaryka (tehdy Průkopníků) a děti drží v rukou kromě Československých vlaječek - jak jinak - reklamní balónky Baťa.

Pravdaže, společnost či historický jev nemůžeme hodnotit podle toho, jak se hodnotí on sám. Tak by vzniklo velmi úzké hledisko – je třeba měřit relativně objektivně a nepodléhat propagandistickým či ideologickým konstrukcím, ani romantickým vzpomínkám růžově zabarveným. Nastal jistě čas pokusit se o komplexní vědecké zhodnocení prvního i druhého období existence firmy. Proč? Přítomnost je průsečíkem minulosti i budoucnosti. Bez objektivního osvětlení minulosti je těžké postupovat dál. Zbavením se zjednodušujících výkladů zabráníme vzniku mýtů a legend, případně je odbouráme, ale zabráníme současně i nihilizaci názoru, který vše z minulosti znevažuje a podceňuje.Třeba dát, co jí patří – minulosti i přítomnosti.

Vezměme konečně na vědomí, že jeden ze zakladatelů podniku Tomáš Baťa (jak o něm píše doc. Vojta v Tepu) „vešel do dějin podniku i moderního obuvnického průmyslu“. A rozhodujícím způsobem ho ovlivnil, můžeme směle dodat.

Patřil k předním budovatelům moderního průmyslu ve světě podobně jako v Americe Ford anebo Rockefeler. Tito lidé začínali v podstatě z ničeho, od nuly, šlo o skutečné pionýry industrializace, disponující jistými lidskými vlastnostmi, které už jejich následovníci, zejména J.A. Baťa i potomci, nechť mi odpustí, pravděpodobně neměli.

Stálo tu nejen nadání schopnostmi podnikat, vyrábět peníze a zvelebovat továrnu, ale i dar psychicky ovládat lidi kolem sebe, přesvědčovat je o platnosti své koncepce a dokázat je pro ni zapálit. Zároveň šlo o motor, který vynesl raketu na oběžnou dráhu okolo Země a musel ze začátku vyvinout úžasnou energii, potom už stačila pouze korektura dráhy.

Vjem "baťovská služba" pronikal postupně do myslí a vyjadřování v celém státě, i za hranice. Zde fotografie z celostátního časopisu Pestrý týden (1934).

Tomáši Baťovi můžeme všelico vyčítat, nešlo jistě o žádného lidumila, ale člověka, který šel tvrdě za svým cílem. Na druhé straně je třeba zvážit, že továrna není sociální ústav, ale doslova a do písmene závod o přežití.

Nemůžeme popřít, že T.B. byl neobyčejně schopný a zdatný podnikatel, konečně svědčí o tom výsledek jeho úsilí, i když bereme v úvahu, že mu k majetku dopomohli nemalou, anebo rozhodující měrou jeho zaměstnanci, ale jak jsme již řekli, bez jeho vynikajícího podnikatelského ducha by se nebylo dosáhlo ničeho, anebo mnohem méně. Velký šéf tvořil pouze vrcholek pyramidy, na jejíž spodních vrstvách stáli ti nejobyčejnější dělníci, kteří všechno nakonec oddřeli.

Tomáš Baťa vynikl nejen jako prozíravý a předvídavý podnikatel, schopný vidět budoucí události a riskovat, ale i jako sociolog, filosof, teoretik průmyslu a pohybu kapitálu – přitom byl doslova dítětem doby. Bez uvedených vlastností by to jistě nebyl tak daleko dotáhl. Vezmeme-li v úvahu, že měřítkem teorie je praxe, dotáhl by se na absolutní světovou špičku, což se u nás nestává každý den. Všelicos mu můžeme vyčítat, ale jak se říká: komu čest, tomu čest.

Vybudoval se svými „spolupracovníky“ jeden z největších a nejmodernějších obuvnických koncernů na světě, pokud ne vůbec největší, ale jeho sociální program a výstavba rodinných domků, které dodnes slouží zaměstnancům podniku, jeho jasnozřivost, podnikavost, dravost, ale i takt přihlížející ke společenských podmínkám, jeho hlad po moderní technice a vysoké produktivitě práce by nám měl být i dnes vzorem a ne výstrahou, jak se to někteří teoretici snaží interpretovat.

Jak Tomáš, tak později i Jan dodržovali zásadu být konkrétní a přínosné práci vždy na blízku, zasahovat do ní a mít přehled o jejím vývoji a problémech. Zde T.B. u obří míchačky při výstavbě Zálešné, foto do roku 1927.

Jsou to v podstatě lidé, kteří naplňují předem dané teze. Takovým způsobem je možné dokázat všechno – i to, že Země je hranatá. Před touto metodou nás varuje Brechtův Galileo, který říká: Když chci něco dokázat, musím předpokládat pravý opak. Takové postupy, jaké se uplatňují v naší historické vědě, jsou nevědecké, i když se odvolávají na marxismus. Jejich marxismus vykazuje bezradnost, vykleštěnost, postrádá svou hlavní zbraň a tou je historičnost a dialektika.

Jak potvrzují staří pracovníci podniku Svit v důchodu, bývalý šéf žádal od lidí maximální výkon. Zajímavé, že nikdo si na něj proto nestěžuje – za nezvyklé objemy práce dal lidem vydělat. Pravda, tyto názory můžeme brát s rezervou, může jít i o otázku psychologickou – „staré zlaté časy“ našeho mládí. Jak to už bývá zvykem, nejčastěji vzpomínáme na toho učitele anebo profesora, který od nás ve škole nejvíce požadoval, na toho velitele na vojně, který nás pořádně proháněl. A také ani jeden bývalý zaměstnanec nevyčítá svému šéfovi, že od něj vyžadoval vysoké pracovní tempo a maximální výkon. Taková práce ctí dobrého chlapa a nijak mu nepřekáží, pokud umí pracovat, je zdrojem jeho hrdosti. Zajímavé – litují jej pouze někteří teoretici a historici –snaží se stále dokázat, že mu podnikatel ubližoval.

Letos slaví státní podnik Obuvnický průmysl – Svit Gottwaldov 95. výročí svého založení a zahájení výroby v městečku Zlín. V té době ještě nikdo netušil, co z nepatrné dílničky sourozenců vykvete. Při příležitosti polokulatého jubilea vyšlo několik článků o historii závodu v podnikových novinách, jde např. o vzpomínaný seriál doc. dr. Františka Vojty, CSc.

Při této příležitosti nešlo obejít trojici zakladatelů , obzvláště osobu z nich nejvýraznější, která svou prací, úsilím i myšlenkami ovlivnila podobu dnešního závodu, Tomáše Baťu.

Ještě před pěti lety vyvolal podobný seriál reakci překvapující a často i šokující (Š.M.S. má zřejmě na mysli publikování článků soudruha Vojty z roku 1984, které zde máme uveřejněny ve dvou blocích „Historie devadesáti let promlouvá“. V nich Baťové vystupují v nedůstojných rolích intelektuálně nesmělých vykořisťovatelů. Pozn. C.). Podobně jako ve zmíněných historických studiích jde o výsledek našeho neujasněného názoru na první období historie závodu Svit. Jedni všechno negují, ba zatracují, jako by to, co tu vzniklo před znárodněním, spadlo odkudsi z oblohy. V zakladatelích podniku vidí jen vykořisťovatele a zloduchy. Jiní, zvláště starší pracovníci a důchodci, poukazují na minulé období jako na slavné časy nebývalého rozkvětu obuvnického průmyslu v tomto regionu.

Znovu si musíme položit otázku: kde je potom pravda? Neuznávat a nihilizovat zásluhy předcházejících generací a zvláště zakladatelů podniku? Toť neúcta k minulosti a i k těm tisícům zaměstnanců firmy, kteří naše závody svým nesmírným úsilím a pílí budovali – to je neúcta ke všemu lidskému.

Někdo může položit otázku: kdo vlastně vybudoval tento závod, šéf anebo jeho zaměstnanci? Jde o chybně postavenou otázku, podobně, jako bychom se ptali, kdo vyhrál bitvu u Slavkova – zda Napoleon a nebo jeho vojáci. Odpověď na to může přijít pouze jediná: i Napoleon i jeho vojsko. Jeden bez druhého by nezmohl nic, vojevůdce bez vojáků a vojáci bez schopného a mimořádně talentovaného velitele.

Podobně se to má i s výstavbou průmyslu. Kdyby se našlo dejme tomu tisíc dělníků, sehnali potřebný kapitál a začali podnikat, pokud by se mezi nimi nenašel ani jediný, který by uměl dát základní impuls celému pohybu, po čase by nutně ztroskotali. Skupina lidí se při určitém snažení anebo podnikání nepohne z místa, pokud se v ní nenajde schopný vedoucí (nechci užívat slovo vůdce, toto slovo se u nás zdiskreditovalo). I životaschopný kolektiv potřebuje mít v čele zdatného vedoucího, vedoucí osobnost, jinak je slepý.

A ještě něco. V naší teorii společenského pohybu jsme přecenili rozpor mezi prací a kapitálem, mezi zaměstnanci a majitelem podniku, kvalifikovali jsme tento rozpor jako nesmiřitelný a povýšili jej nad všechny ostatní jevy. Kdyby tomu tak bylo, kapitalismus by v praxi nemohl existovat ani hodinu, a vidíte, existuje, i když se jeho forma v posledním století do značné míry změnila a z kapitálu individuálního se stal kapitál skupinový jako je to např. při akciových společnostech, kterých funguje ve světě, pokud jde o velké rozhodující závody, většina. Podstata kapitálu se ovšem nezměnila.

Zanedbali a podcenili jsme druhou stranu dialektiky – zákon jednoty a boje protikladů. Práce nemůže existovat bez kapitálu, alespoň v určitých společenských podmínkách (o kterých jde zde řeč) a kapitál bez práce. Jedno podmiňuje druhé a přes nezměrné rozpory musí existovat v nedělitelné jednotě, jinak by obě strany zanikly. Dokonce kapitál podmiňuje v kapitalismu vznik práce, vznik dělnické třídy, která se tvoří, jak víme z historie naší i cizí, z malých řemeslníků, pomocných tovaryšů a drobných rolníků.

Ukažme si to na následujícím příkladě. Dejme tomu, že kdesi v povodí řeky Amazonky existuje území, kde žijí miliony práceschopných lidí. Ti ale nemají do čeho píchnout a žijí na neobyčejně nízké úrovni z toho, co jim poskytuje příroda. Přijde člověk, který má v ruce anebo na kontě milion dolarů (příklad dosti zjednodušený) a řekne: postavím tady továrnu na zpracování dřeva, jdete do toho se mnou? Domorodci řeknou „jdeme“ a majitel balíku peněz čili kapitálu je začne najímat do zaměstnání. Stanou se z nich námezdní dělníci, podle našich zjednodušených teorií lidé vykořisťovaní, ale jejich životní úroveň se několikanásobně zvýší. Kdyby hned začali hovořit o vykořisťování a zahájili boj proti svému zaměstnavateli, ten by asi rychle vzal svůj balík peněz a šel hledat jinou možnost, jak je investovat. A domorodci by dál obrazně i doslova chodili „s holým zadkem“, trpěli chorobami a nesmírnou bídou.

Aby mohli dejme tomu začít třídní a stávkový boj, musí nejdříve dojít k tomu, aby se z nich stali kvalifikovaní či nekvalifikovaní dělníci. Aby totiž dělník mohl žít, musí a chce prodávat svou pracovní sílu. Pokud tuto příležitost nemá, je nešťastný, nezaměstnaný, odkázaný na podpory a musí hledat pracovní příležitost jinde, třeba i za mořem. Vlast vidí tam, kde se pro něj najde práce. Kapitál sice přináší dřinu a vykořisťování, ale současně změnu životní úrovně lidí. Je tedy kletbou i požehnáním pro národ zároveň.

Podobné to bylo, i když ne tak zcela, s továrnou na výrobu obuvi ve starém Zlíně. Kdysi miniměstečko lokálního významu, v něm pár obchodníků a řemeslníků, v okolí spousta chudobných, ale pracovitých a vytrvalých Valachů. Na nich postavili zakladatelé podniku svůj úspěch, na nesmírné pracovitosti českých, slovenských, ale zvláště moravských lidí, kterým v té době nebylo na světě rovných a dnes by se směle postavili i tradičně pracovitým Japoncům.

Vpád velkoprůmyslu do zlínské kotliny byl podle některých našich teoretiků neštěstím, které otevřelo dveře vykořisťování bez hranic a podle mého názoru současně životní potřebou, která pozdvihla tento zaostalý kus naší vlasti na světovou úroveň. Vyrostlo tu moderní město a ještě modernější továrna, která i dnes, po více než půlstoletí od svého rozkvětu, může sloužit našim podnikům za vzor.

Socialismus nebudujeme, obrazně řečeno, na zelené louce anebo na poušti, ale stavíme ho na těch základech, které tu zanechaly předcházející společenské formace, zvláště kapitalismus, který využil první průmyslovou revoluci a koncipoval rozsáhlé výrobní síly, mimo jiné i v zlínské oblasti. Na podporu své pravdy nemusím jistě citovat Lenina. Je to podobné jako kulturní vrstvy v archeologii – ani jednu nesmíme zanedbat a podcenit.

Tvrdit, že státní podnik Obuvnický průmysl – Svit nehospodaří a nevyrábí v podstatě stejných prostorách jako zakladatelé podniku by byl vyslovený klam, protože pohled kterýmkoliv směrem od vchodu do továrny nás přesvědčuje o opaku (Zde se autor, nezlíňák, mýlí – při bombardování v roce 1944 zaniklo 60 % obuvnické výroby, tedy pozdějšího Svitu. Od brány mohl vidět převážně poválečnou obuvnickou výstavbu a poválečné provozy. Pozn. C.). Proč to popírat?

 Odborná výchova dorostu: výcvik ve strojnické dílně.

Když se mne někteří zaměstnanci podniku ptají, zda se mají hlásit k tradicím závodu ze začátku století a mezi válkami, odpovídám směle: ano, máte na to plné právo, hlásíte se vlastně k dílu svých otců a dědů. Nešlo pouze o období temna a vykořisťování, ale v tomto období dostal váš podnik svou tehdejší podobu, která se od znárodnění v podstatné míře nezměnila. Alespoň z vnějšího pohledu to není vidět.

Za pět let si státní podnik Obuvnický průmysl – Svit Gottwaldov připomene sté výročí svého založení. Už dnes je třeba uvažovat, jak toto vzácné jubileum oslavit. Měly by se napsat a vydat ucelené historické studie, abychom věděli, jako to vlastně bylo na samém začátku, zvažovat věcně, střízlivě a bez předsudků, zbavit se konečně černobílého obrazu, odhodit růžové i tmavé brýle a začít hodnotit relativně objektivně. I když to asi není možné – zbavit se zcela mýtů a legend a zabránit vzniku dalších.

Bylo by dobré osvětlovat problém ze všech stran, zorganizovat třeba týmovou práci, zapojit do ní několik různých autorů – ať vznikne dialog a polemika. Jen tak se přiblížíme k pravdě, monopolní postavení kteréhokoliv hodnotitele je nedostatečné a scestné.

Měly by se připravit retrospektivní výstavy zejména o začátcích výroby obuvi ve starém Zlíně, to bude lidi nejvíce zajímat, mládež už o těchto věcech nic neví. Možná by nebylo od věci zřídit a otevřít muzeum podniku, odhalit pamětní desky a zvážit postavení pomníku prvním průkopníkům velkovýroby obuvi ve Zlíně.

Závěrem: Naše minulost je stále živá, ovlivňuje současnost i budoucnost, ať si to uvědomujeme nebo ne, proto se s ní musíme vyrovnat. To zlé, co odumřelo, odvrhnout, co je živé a životaschopné, zachovat – tak velí dialektika historického pohybu. Odhazovat všechno pouze proto, že jsme to nevytvořili, zavání nemoudrostí a působí škodlivě. Z minulosti se musíme poučit ve jménu budoucnosti.

Dosud jsme tak vehementně bojovali proti batismu, že se nám, zdá se, podařilo vylít s vaničkou i dítě. Najdou se u nás ještě lidé, kteří by to, co jsme zdědili po předcházejících společenských formacích, nejraději zbourali, zničili a chtěli by začít stavět všechno znovu, od základů. Tyto snahy se projevily už po revoluci v Rusku. Lidé, kteří je hlásali a prosazovali, nazývali populárně troglodyty. Navrhovali docela vážně zbourat stará města, protože jsou feudální, rozebrat železnice proto, že jsou údajně buržoasní a na jejich místech budovat nové.

Každému normálně uvažujícímu člověku je jasné, jak jsou tyto stahy a názory nebezpečné, plné demagogie. Plodí je obyčejný maloměšťácký radikalismus.

Socialismus stojí dnes na křižovatce před důležitou, osudovou i existenční otázkou: co dál? Starými metodami se řídit a hospodařit nedá. O dostižení a předstižení kapitalismu se od určité doby přestalo z taktických důvodů hovořit. Ať se nám to líbí nebo ne, lidé porovnávají a soutěž s tímto nesmírně zdatným soupeřem trvá a když chceme v této soutěži obstát, nebo někoho předstihnout, musíme být lepší než on. Vyžaduje to více svobody, více demokracie, vyšší produktivitu práce. Jiná cesta není.

Náš model socialismu byl dosud možná dobrý, ale v podstatě statický, bránil postupu vpřed, nenutil výrobce při jejich monopolním postavení zlevňovat výrobu a zvyšovat kvantitu i kvalitu, jak to dělali zakladatelé podniku, ale umožňoval podnikům výrobu snižovat anebo stabilizovat na určité úrovni při vyšších cenách, a tak udržovat stále nedostatkový trend, napětí na trhu i ve společnosti (viz auta, barevné televizory, chladničky). My jsme se našemu cíli nepřibližovali – naopak, vzdalovali jsme se. Takovýto způsob výroby a distribuce podporuje totiž inflační tlaky. Je třeba všechno obrátit, postavit z hlavy na nohy.

Evropa je rozdělená na dvě poloviny. Na jedné straně hranice vládne nadvýroba a tím pádem i přebytek zboží, na druhé naopak nedostatek. Ani jedno, ani druhé není dobré. Zboží v obchodech by mělo být „akorát“, šlo by o vyrovnaný stav anebo ještě lépe – mírný nadbytek. O to musíme usilovat.

Když budeme kopírovat a napodobovat metody vyspělých západních zemí, odsoudíme sami sebe do úlohy ubohých epigonů a budeme za nimi stále pokulhávat, protože nám chybí – a to je dobře – jistý prvek, který významně pomáhá zvyšovat výkonnost dělnictva. Vlastně dva prvky: tím prvním jsou přeplněné obchody a tím druhým bič nezaměstnanosti.

Je třeba vytvořit vlastní metody postupu vpřed, poučit se třeba u zakladatelů podniku Svit. Dělají to, jak jsem slyšel, Japonci a nemusíme jít pro příklad ani tak daleko – stačí se podívat do sousedního JZD Agrokombinát Slušovice. A potom navštívit také pole, kam naši konkurenti a odpůrci nemohou vstoupit.

Napadá mne myšlenka. Možná dost nezvyklá a snad i šílená; předseda sovětské akademie věd jednou řekl svému kolegovi: váš nápad není dobrý, protože je málo nesmyslný. Každá nová idea se totiž ze začátku a na první pohled jeví jako bláznivá. A pouze taková má naději na přežití a uplatní se v praxi.

 Gottwaldov 1975 – náměstí Práce z hotelu Moskva.

Při studiu materiálů z historie podniku mne napadlo, proč neudělat experiment, který se jinde u nás, ani nikde jinde ve světě neuskutečnil? Státní podnik Svit by se na to hodil dokonale. Má zkušenosti, schopné lidi a jistou tradici, která nebrání zavádět novoty i zdánlivě krkolomné. Což tak vytvořit nový druh vlastnictví, konkrétně dát výrobní prostředky podniku zaměstnancům ne do pronájmu, jak to dělají v SSSR, ale do skutečného kolektivního vlastnictví? (Výrobní prostředky v marxistické ekonomii zahrnovaly pracovní předměty – materiál – a pracovní prostředky – stroje, budovy. Pozn. C.)

Totiž jen tak se nám podaří překonat nezájem lidí o osud a hospodaření podniku. I odborníci v zahraničí, kteří jsou nám nakloněni, vidí v kolektivním vlastnictví ideální model pro socialistické podnikání. Což tak převést majetek státního podniku na pracovníky, už ne zaměstnance, ale spolumajitele a překonat ono nechvalně známé odcizení, které je značnou brzdou našeho postupu vpřed?

Uvolnily by se tak obrovské tvůrčí síly lidí, dosud utajené, o nichž nemáme potuchy a které nemají obdoby. Umíte si představit, jak by lidé pracovali, doslova do roztrhání těla, už ne za mzdu, to zavání námezdní prací, ale za podíl na výsledcích hospodaření podniku?

Už končím. Na závěr bych chtěl dodat, že nejsem ani ekonom, ani politik, ani historik, ale filmový a divadelní autor. Občas se zabývám publicistikou. Trochu se v problematice vyznám, po maturitě na průmyslovce jsem nějakou dobu pracoval v pobočce Zbrojovky Brno v Považské Bystrici jako konstruktér.

Znám trochu i Gottwaldov, jezdím sem pravidelně už několik desetiletí na známé dětské filmové festivaly. Oblíbil jsem si toto město, má vzlet a ducha, i pověstnou činorodost. Přiznám se, je to jedno z mála měst v republice, ve kterém bych dokázal žít. Lidé jsou tu slušní, zdvořilí, ochotní, ale nikdy ne podlézaví. Právě takové mám rád – když disponují těmito pozitivními vlastnostmi.

Přiznám se, nejsem žádná velká autorita v tématu, o němž zde vedu řeč. Pomysleme si však, kolik osvědčených a stoprocentních autorit, kterým jsme věřili na slovo, nás už načisto zklamalo. Rozhodující zdá se myšlenka, ne jméno toho, kdo ji vyslovuje. Proto by se mi chtělo zvolat: prosím vás, lidé moji, nevěřte ničemu, co tu hlásám, dokud se nejprve nepřesvědčíte a neuznáte, že mám místy tak trochu pravdu.

Podal jsem můj skromný příspěvek do diskuse na téma historie podniku a současnost – diskuse, která by neměla hned tak končit. Neboť jen tak je možno hledat a nacházet pravdu.

Tajemství raketového vzestupu

(Novinky v organizaci Baťovy továrny ve 20. letech)

Štefan Martin Sokol

překlad ze slovenštiny – Ilona Šumíčková

(Tep 1992)

Slovenský publicista a scénárista, pan Štefan Martin Sokol, autor divadelní hry Tomáš Baťa První, jejíž premiéru uvedlo loni Městské divadlo Zlín, se baťovské problematice nepřestal věnovat. Říká: „Za dva roky oslavíme sté výročí založení obuvnických závodů ve Zlíně. Čekal jsem, že se při této příležitosti sejde tým odborníků, historiků, ekonomů, sociologů, psychologů a vypracuje ucelenou monografii o tomto nevšedním a ojedinělém zjevu naší i světové historie průmyslu. Nic se zatím neděje, výzvy zní jako hlas volajícího na poušti. Máme snad souhlasit s jistým zlínským vydavatelem, který mi řekl: ‚Máme Bati nad hlavu!‘ Nemáme, bohužel.“

Nedávno jsme v redakci měli možnost seznámit se s prací p. Sokola pod názvem Tomáš Baťa, jak ho neznáme, z níž jsme převzali následující pasáž:

V roce 1924 i v letech následujících zavádí Tomáš Baťa v organizaci svých podniků několik novinek. Je to v první řadě samospráva dílen a oddělení. Jednotlivé výrobky a polotovary si oddělení od té doby od sebe navzájem kupovala. Ne za hotové, takové množství peněz nemohla továrna z důvodu vnitřního oběhu vázat. Vše se odehrávalo na papíře, účetně.

Výsledek představovalo hospodárnější využití materiálů i energie a v konečném důsledků zvýšení kvality výrobků (nekvalitní práce zůstala „na triku“ prodávající složce), což byl jeden z hlavních cílů Velkého Šéfa.

Šlo však jen a pouze o samosprávu výrobní, koncepční a strategickou si držel ve svých rukou majitel podniků spolu se svým mozkovým trustem. Řadový dělník mohl ovlivňovat rozhodování o výrobě v okruhu své působnosti a na úrovni svých znalostí.

V první polovině dvacátých let zavádí T. Baťa pro svoje zaměstnance novinku, a to je účast na zisku. Jednalo se o zvláštní systém odměn a prémií za ušetřený materiál a energii, za zlepšení kvality, dodržování termínů a plynulosti výroby. Vedoucí pracovníci odpovídali i za finanční ztráty. Systém odměňování v baťovce byl velmi jednoduchý a přehledný, dělník hned po skončení směny věděl, kolik si vydělal, co ztratil na pokutách ze nekvalitní práci.

Podíly na zisku tvořily asi 20 % mzdy (zdaleka ne všech zaměstnanců, vyplácela se polovina, druhá šla na konto) , zveřejňovaly se v novinách, mzda se vyplácena každý týden, který měl od roku 1930 pouze pět pracovních dní, což byla v té době velká vymoženost.

Na tomto místě je třeba vzpomenout, že mzdy v Baťových závodech patřily k nejvyšším v republice. Byly zhruba o třetinu vyšší, než v ostatním obuvnickém průmyslu. Podíl na zisku nebyl zaveden coby prostředek zvýšení mezd, ale aby Šéf zainteresoval „účastníky“ na výsledcích výroby.

Od té doby je začíná titulovat jako SPOLUPRACOVNÍKY, což není jen fráze na zastření skrytého anebo zvýšeného vykořisťování, jak se to snažili vysvětlit naši nedávní ideologové. Majitel podniku se jednoduše snažil překlenout onu propast mezi prací a kapitálem, což se nazývá odcizení a kterou někteří publicisté považovali za nepřekonatelnou.

Třetím opatřením, které pomohlo vtáhnout zaměstnance, pardon, spolupracovníky Velkého Šéfa do tajů výroby a ztotožnit je se zájmy podniku a závodu byl ten fakt, že se stali de facto a de iure spolumajiteli továrny, a tak není divu, že ji Tomáš Baťa charakterisoval jako družstevní, ne však v dnešním slova smyslu.

Provedl to tak, že odřeknul všechny úvěry bank a od té chvíle hospodařil s penězi svých zaměstnanců, jež jim s jejich souhlasem zadržel na kontech v podobě částky z prémií a odměn. Jak správně předpokládal, od toho času nemusel na nikoho dohlížet, zda se šetří surovinami, vodou a energií. Každý kontroloval sám sebe a dobře víme, kdekoho je možné oklamat, pouze sebe ne. Tento systém musel fungovat dokonale, jak vzpomíná Velký Šéf, podobně jako zemská přitažlivost.

Nerozdělil akcie své společnosti mezi zaměstnance, jak by se (dle dnešních zvyklostí) mohlo zdát. Akcie podléhají (m.j.) zákonům trhu, jsou jako listí ve větru a lehko mění svého majitele, tento proces není možné spolehlivě kontrolovat ani regulovat. O fluktuaci a výkupu akcií s ní spojeném nemluvě. Tomáš Baťa držel všechny své účasti raději v tresoru (aby je prodal před svou smrtí Janu Baťovi coby nástupci) a hospodařil s kapitálem svých spolupracovníků uloženým na 10 % úrok – od té chvíle měla firma tisíce spolumajitelů, kteří se snažili svůj i společný majetek zvelebit a rozšířit. V tomto spočívalo ono tajemství raketového vzestupu závodů ve dvacátých a třicátých letech.

Noví majitelé obuvnických podniků ve Zlíně po znárodnění či zestátnění namísto toho, aby tento spolehlivý systém zachovali a dále zdokonalovali (nijak totiž neodporoval t.zv. socialistické formě vlastnictví, spíše naopak, byl s ní v souladu), postupně onen systém odbourali. Podniky totiž patřily státu, tedy všem, ve skutečnosti ale nikomu.

Členové klubu ABŠ mi doslova řekli: „Zlín v době Velkého Šéfa byl státem ve státě, republikou v republice, mohli bychom dodat: světem ve světě. Vládla tu zvláštní činorodá a plodná atmosféra tvůrčí práce. Životní úroveň byla vysoká, sociální výhody velké, dnes nepředstavitelné.“ Jistý člen Klubu to vyjádřil větou: „Žili jsme už v 21. století.“

Chtěl tím říci, že Tomáš Baťa jeho organizací práce a života předstihl svoji dobu nejméně o padesát až sto let.