František Lydie GAHURA

Zlínská architektura – Pavel Novák,1993  

Naše pravda – Lubomír Ševeček, 1986

Kronika architektury – Eduard Staša, 1984

Naše odborná publicistika i sdělovací prostředky věnují v poslední době pozornost otázkám životního prostředí, jeho estetickým hodnotám etickému významu v životě civilisovaného člověka. S novou intensitou je obnovován zájem o jednu jeho tradiční a důležitou komponentu – o architekturu a urbanismus. Vedle historického prostředí, jehož charakter určily již starší slohové epochy, vyvstává ve stále naléhavější podobě též otázka nového slohu, který by respektoval existenční podmínky současného člověka, požadavky jeho harmonického „psychosociálního“ rozvoje.

Takový sloh je však možno realizovat pouze na odpovídající kulturní bázi, t.j. v původní umělecké formě, ve výtvarném výrazu, jež by v sobě – při objektivním charakteru architektury zahrnující i problematiku společenskou a

technicko-účelovou – nesl také autorův postoj k výsledkům tvůrčí činnosti předchozích generací.

Příkladná v tomto ohledu jsou stále díla velkých českých architektů, klasiků naší moderní architektury, jímž žel dosud není věnována soustavnější pozornost, schází tak zhodnocení jejich přínosu. V uvedených souvislostech – nejvyšší kulturní úrovně – je třeba připomínat i tvorbu některých osobností, které se v době mezi válkami podílely na konstituci architektonické koncepce našeho města, na vzniku ojedinělého urbanistického areálu, v němž byly v českých zemích poprvé – v širokém komplexu městského celku – realisovány nosné ideje meziválečné avantgardní literatury.

Nejpřednější místo mezi těmito tvůrci zaujal zlínský (kudlovský) rodák František Lydie Gahura (10.10.1891 – 15.9.1958). Zde vychodil měšťanku a v Uherském Hradišti se vyučil štukatérskému řemeslu. V Praze studoval sochařství na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Drahoňovského (1910 – 1914), ve speciálce prošel průpravou u prof. C. Kloučka. Studium architektury začal u prof. Plečnika (1914 – 1917) a dokončil u prvního českého moderního architekta, prof. Jana Kotěry na pražské Akademii (1919 – 1923). Byl to právě Jan Kotěra, který na Gahurovy tvůrčí schopnosti upozornil Tomáše Baťu, když projektoval zahradní obytnou čtvrť pro zaměstnance továrny.

V Gahurově tvorbě se spájel cit umělce s racionalismem architekta-inženýra; tvůrce připraveného nejenom plnit výtvarné ideje v architektonické praxi, ale i teoreticky domýšlet a v obecnější rovině – třeba na stránkách časopisu Stavba – řešit další aktuální estetické problémy.

F.L. Gahura vstupuje ponejprve do historie Zlína jako sochař. K jeho ranným dílům patři kamenná socha J.A. Komenského, která stála v parku před měšťanskou školou , pro tutéž školu pak dělá v roce 1920 poprsí F. Bartoše a B. Němcové. Teprve s určitým zpožděním se začíná uplatňovat jako architekt a urbanista.

 Jeden ze sochařských počinů F.L. Gahury ve Zlíně, jeho poprsí J.A. Komenského před měšťanskou (Komenského) školou, dnešní Krajskou knihovnou Františka Bartoše.

Již první jeho architektonické práce jsou spjaty s rozvíjejícím se Zlínem. V roce 1923 byl zrealisován autorův projekt zlínské radnice. Do let následujících spadá Gahurova spolupráce s J. Kotěrou na regulačních studiích a návrzích. V roce 1921 vyhotovuje první regulační plán Zlína. Do něho již pojímá i dílčí regulační plán Letné, zpracovaný jeho učitelem. Když v roce 1923 prof. Kotěra zemřel, zadal Baťa Gahurovi projekt dokončit. Tak vznikl první dílčí zastavovací plán první zlínské obytné čtvrti Letná a T. Baťa našel v Gahurovi ideálního partnera pro své záměry, i když později nebyly jejich vztahy bezkonfliktní.

Budovu radnice (postavena na místo staré renesanční budovy, která vyhořela v srpnu 1921) z roku 1923 prováděly firmy F. Malota a spol. Bratislava a J. Krajča z Kroměříže. Vysoké finanční náklady na její stavbu byly jednou ze záminek ke kritice T. Bati na adresu tehdejší, levicově orientované správy města v předvolebním boji v roce 1923, kdy se stal T. Baťa starostou. Teprve v roce 1936-1937 došlo k přístavbě radniční budovy v ulici Bartošově.

Zlínská radnice z roku 1923, postavená dle projektu F.L. Gahury.

Od F.L. Gahury je také socha kováře na severní fasádě v ulici zvané dříve Kovářská.

Z let 1923 -1926 je obytná kolonie „Domov“ na t.zv. Farářově louce, mezi Tyršovým nábřežím a ulicí Pod stráněmi.

 Zástavba kolonie "Domov" na Tyršově nábřeží. Navzdory různým přestavbám je původní rozsah díla dobře patrný.

Ihned po ukončení studií byl Gahura zaměstnán ve stavebním oddělení fy. Baťa , kde pracoval až do roku 1946. V tomto období vznikly všechny jeho nejzávažnější práce:

- návrhy jednodomků a dvojdomků pro obytnou kolonii Letná a Zálešná,

- skupina domků Nad Ovčírnou (1927),

- tovární budovy (extrahárna a sklad třísla) – zřejmě jediné tovární objekty od tohoto autora,

- návrhy společenského domu,

- návrhy školy (Masarykova pokusná škola, 1928), odstřelena v roce 1987,

- návrhy pavilónové nemocnice (ve spolupráci s MUDr. Albertem),

-  obchodní dům (spolupráce, 1932),

- Velké kino ..... a t.d. (viz seznam na konci statě).

Jako nejdůležitější pro rozvoj města jeví se s odstupem doby jeho regulační – zastavovací plány jednotlivých úseků města i města samého až po nadměstsky pojatý „Velký Zlín“ (1934), dle kterých se orientovala následná výstavba a vývoj. V případě Zlína šlo o urbanistické realizace, jejichž význam a kvalita často převyšují význam a kvalitu nových budov. Např. v roce 1934 prorážely se směrem na východ – skrz linie historického půdorysu města, orientovaného severojižním směrem – dvě uliční páteře: třída T. Bati a Štefánikova. Poprvé byl tento záměr zveřejněn v časopise Zlín dne 9. října 1931 s poznámkou, že projekt byl schválen nadřízenými orgány. Realizaci byly kladeny překážky soukromými majiteli domů a pozemků. Mnozí z nich vydrželi v odporu i poté, když už ulice byly v provozu.

 Fotografie z roku 1936 zobrazuje celkem přesně, jak taková doprava s domy uprostřed ulice mohla v oněch pohnutých dobách vypadat.

Už dříve rozestavěné čtvrti Zálešná a Podvesná, a zčásti i Díly, tak dostávají potřebné spojení s továrnou a městským centrem. Před rokem 1934 byly také rozestavěny komunikace směrem od východu z Dílů po ulici Hlubokou a na hráz kudlovské přehrady, která fungovala od roku 1932. Takže v roce 1934 situace k propojení západní a východní části města opravdu dozrála.

Vzniká parkový prospekt internátů dle návrhu F.L. Gahury, později ukončený památníkem a studijními ústavy. Ojedinělá myšlenka, která co do velkorysosti i estetické hodnoty nemá u nás obdoby. Regulační plán Gahurův vytváří podmínky pro pozdější vznik nových čtvrtí, ulic i komunikací. Staví se Díly, Lesní čtvrť, Lazy, vznikají nové ulice i v městském centru – Školní, Sadová, Díly I. a Díly II. Staví se t.zv. Podřevnická magistrála Zlín – Otrokovice v roce 1930 až 1938, i nová silnice Zlín – Vizovice v roce 1935 a další. Vzniká nová školní čtvrť (v regul. plánu v roce 1927, dnešní stav od M. Lorence z roku 1931). Zámek s parkem je zpřístupněn veřejnosti.

Studijní ústavy v roce 2004.

V budově I., jak běžel čas, se vystřídala Baťova škola práce, Kožařská a chemická SPŠ a Střední zdravotnícká škola. Nyní zde působí druhé zlínské Gymnasium.

V budově II. se za války velmi rychle uhnízdilo Gestapo a německé bezpečnostní složky (protektorátní policie sídlila v dnešní "Malé scéně" u divadla), po válce se do budovy nasoukaly sbory SNB, StB a Okresní vojenská správa, po převratu celou budovu zabrala Policie ČR (+ vybudovala opodál přístavek pro vyšetřovatele).

Souhrnně se dá říci, že Gahurův regulační plán z roku 1934 má svůj významný podíl na výstavbě Zlína jako průmyslového zahradního města. Význam, který si udržuje kontinuitu až do dnešních dnů. Podle tohoto regulačního plánu rozpracovaného do jednotlivých částí – sekcí města, byla řízena výstavba Zlína po celou dobu druhé světové války. (nezrealisovanými návrhy zabývají se tyto webové stránky v části „Zlín nepostavený“).

Před rokem, 12. července tragicky zahynul při pádu letadla Tomáš Baťa, zakladatel a první dělník světoznámých továren na obuv ve Zlíně. - Busta zesnulého továrníka, vytvořená architektem Gahurou. -(amatérská fotografie J. Vaňhara, Zlín; Pestrý týden 1933)

Ve třicátých letech byl F.L. Gahura jmenován městským architektem a v této své funkci uskutečnil řadu urbanistických projektů, například projekt městského centra (1937 – 1941) a uplatnil se též jako talentovaný sochař. Jeho práce teoretická byla završena vydáním knihy Estetika architektury (1943).

Krásným příkladem Gahurova architektonického pojetí zůstává budova nynějšího domu umění (1932), který ve své původní formě – nyní principiálně znejasněné bočními přístavbami – dobře reprezentuje celé jeho dílo. Je postaveno na kompoziční jednoduchosti a funkčnosti stavby, na odstranění vnějškového dekoru se zvláštním smyslem pro řád a práci s novými materiály (například sklo). Přitom je ale třeba zvlášť zdůraznit, že autorův racionalistický přístup je zde korigován citem sochaře, který účelově striktní architekturu považuje za výtvarný objekt .

V roce 1946 odešel F.L. Gahura do Brna. Tam pracoval jako zemský plánovatel (projektant) a na sklonku života ve Výzkumném ústavu architektury (jako vědecký pracovník). Své zkušenosti a teoretické poznatky shrnul v knize Estetika architektury /1943/. V průběhu svého života získal mnoho významných domácích i mezinárodních ocenění – Grand Prix, Diplom ď Or, Diplom Honoré (Paříž) a další a za celoživotní dílo mu byl v r. 1957 udělen Řád práce.

Kaple na Kudlově u Zlína (Pestrý týden 1929)

Bez nadsázky se dá říci, že F.L. Gahura byl (spolu s Vl. Karfíkem) zakladatelem zlínské urbanistické a architektonické tradice.

Nejvýznamnější počiny F.L. Gahury

Ø zlínská radnice, 1923

Ø obytná kolonie „Domov“, Zlín – Čepkov, 1923 -1926

Ø zastavovací plán továren fy. Baťa „Továrna v zahradách“, Zlín, 1924

Ø extrahárna a sklad třísla pro Baťovu továrnu, Zlín, 1924

Ø rodinné domky ve čtvrti Letná a Zálešná, Zlín, 1926-29

Ø kaple ve Zlíně – Kudlově, 1927

* Červinkova továrna na Kvítkové (Meta, továrna na barvy), 1927

Ø návrh domu služeb fy Baťa v Brně, 1927

Ø Baťova nemocnice Zlín, 1927 – 1936 (spoluautor)

Ø prospekt internátů, Zlín, 1927 – 1937

Ø první obchodní dům (dnešní Tržnice), Zlín, 1927 (autorství sporné)

Ø regulační plán továrny fy. Baťa, Zlín, 1927 – 1931

Ø Masarykovy školy, Zlín, 1928

Ø Lesní hřbitov, náhrobky rodiny Baťovy, kříž ve vstupní aleji, Zlín, 1932

Ø obchodní dům, Zlín, 1932

Ø Velké kino, Zlín, 1933 (autorství sporné)

Ø památník Tomáše Bati, Zlín, 1933

Ø regulační plány Zlína, 1921, 1927, 1931, 1934

Ø regulační plány městských čtvrtí: Letná, Zálešná, Podvesná, Padělky, Kúty, Díly, 1926 – 1934

Ø regulační plány integrovaných obcí: Prštné, Louky, Malenovice, Kudlov, Příluky, Želechovice-Lípa, 1926 -1934

Ø regulační plán Otrokovice – Baťov, 1930

Ø návrhy řešení náměstí Práce, Zlín, 1935 – 1939

Ø studijní ústavy (I. a II.), Zlín, 1936 -1937

Ø studie ideálního průmyslového města, 1936 – 1938

Ø návrh kostela a památníku T. Bati v Otrokovicích-Baťově, 1940 (soutěž)

Ø návrh závodního ústavu zdraví, Zlín, 1940

Ø návrh Divadla pracujících, Zlín, 1940

František Lydie GAHURA -  Budování Baťova Zlína
 

Snažili jsme se od počátků výstavby města, aby stylově vyrůstalo organicky z průmyslové architektury, jako nové formy k vyjádření architektova názoru na práci a život průmyslového města. Vliv na obraz Zlína má průmyslový objekt, t.j. tovární budova. Ta jest hlavním motivem zlínské architektury. Tento motiv se opakuje v různých variacích i u ostatních budov sloužících veřejným účelům, u škol, internátů, společenského domu, sociálně zdravotního ústavu a j. Architektova invence musela vždy řešiti problém, jak přizpůsobiti dispozici budovy pro veřejné účely: továrnímu konstruktivnímu standardu. Tento standard je buňkou (prvkem) zlínské architektury. Jest to konstruktivní pole o rozměrech 6,15 x 6,15 m. Z této buňky jsou vytvořeny půdorysy všech budov. Vnější obraz zlínské architektury se proto vyznamenává stylovou jednotností s mnoha variacemi.

Tyto variace jsou vytvořeny těmito způsoby:

1. Variacemi proporcí okenních otvorů proti výplňovému zdivu.

2. Variacemi proporcí výplňového zdiva proti železobetonové konstrukci.

3. Doplňováním předešlých svou způsobů jinými motivy, přispívajícími k charakteristice účelu budovy. (Šťastným příkladem tohoto způsobu jest použití krycí plotny nad terasou a kubusu strojovny výtahů k ukončení siluety Společenského domu.)

4. Vyloučením výplňového zdiva a zasklením železobetonové kostry.

Tohoto způsobu jsem použil při svém návrhu na brněnský mrakodrap. Provedl se poprvé při průčelí Domu služby v Praze za mé spolupráce. Plně jsem využil tohoto efektu při provedení památníku Tomáše Bati ve Zlíně.

Při regulačním řešení města a situování jednotlivých budov a obytných domků v koloniích snažil jsem se šetřiti formy terénu tak, aby nebylo potřebí velkých pohybů hmoty k úpravě okolí. Tím bylo dosaženo i pohledových zajímavostí v interiérech ulic.

 Kostel v Míškovicích