Jak mizel starý zlín

(akad. arch. Eduard Staša, asi 1989)

Ono to vlastně začalo už někde ve středověku. Stačí pohlédnout nazpět třeba do XVII. století s jeho častými válkami, které se pro Zlín staly osudovými. Tehdy mizely nejen domy, ale i celé ulice, jako např. Kněžepotok, Na posvátném či Na Sychrově, popř. Hradská a zůstaly po nich pouze pozemky a polní tratě s názvy Nad kostely, V potokoch, Nad požáry nebo Rumy. Doznívají i v dnešních názvech ulic Potoky, Na Požáře, Růmy  a ještě za druhé války také Nadkostelí (dnešní Osvoboditelů ). Jen v letech 1605 až 1619 můžeme zaznamenat na dvanáct požárů. Válkám, drancování a vypálení padly za oběť v letech 1622-23 také zámek-tvrz  a kostel, řada gruntů a podsedků na rynku a v Dlouhé ulici i jinde ve městě. Podrobněji tyto události popisuje ve své historii 17. a 18. století dr. Jos. Polišenský. Uvádí, že na počátku r. 1700 bylo město menší a chudší než za vlády Cedlarů před sto lety. A že teprve kolem roku 1750 dosáhlo počtu obyvatel z konce XVI. století, tedy asi 1400 – 1500. Šťastnou shodou okolností můžeme podobu města z té doby vidět na t.zv. vedutě, nejstarším dochovaném jeho obrazu. A to znovu vzkříšené město po ničivých válkách XVII. století pak na krásném obraze s letopočtem 1746.

Veduta, namalovaná mezi léty 1566 – 1580.

Časově bližší jsou nám události kolem dvou požárů z let 1819 a 1849. Kronika literácká o tom prvním říká, že 9. července v pátek o dvou hodinách odpoledne vznikl oheň v Macháňově domě zvaném „podchlévský“ vedle Žaludkova domu na dvoře ve staré dřevěné chalupě „skrz neopatrnost dcery Floriána Staše“. V několika minutách stálo celé město v plamenech okolo Dlouhé ulice počínaje od želechovské cesty (v místě podjezdu na Dlouhé ulici) vzhůru nad kostelem až k cihelně (Stadion mládeže), pak dolů Otrubná ulice (tř. T. Bati na nám. Míru) až po dům France Filku číslo 204. Všechno v popel obráceno bylo – kostel, fara, škola .... všechno vyhořelo.

Typický domek malozemědělce s doškovou střechou. Tak se stavělo a bydlelo ve zlínské oblasti před expansí fy. Baťa.

A o třicet roků později, r. 1849, přišel druhý velký požár. A zase vyhořel kostel s farou i škola pod kostelem  a 138 domů ve městě – tedy dobrá třetina všech obytných stavení. Jak vypadal Zlín před tímto požárem můžeme vidět na obraze města s letopočtem 1846, který namaloval zlínský malíř František Zedník. Zatímco po požáru v roce 1819 kostel obnovili v historickém barokně-klasicistním slohu, po druhém požáru již k tomu nedošlo. Věž pouze provisorně zakryli a v r. 1884 dostal chrám Páně v podstatě dnešní podobu. Starý hřbitov, který jej obklopoval až do roku 1842, přeložili na farské pole nad kudlovský potok (dnešní parčík nad přehradou) a odtud v roce 1932 na místo dnešního Lesního hřbitova. Po požáru v roce 1849 se Zlíňané dočkali nové školy pod kostelem teprve v roce 1857 . A od roku 1897 se začalo vyučovat ve velké a modernější měšťanské škole na Zahradní ulici, kde sídlí dnes krajská knihovna. Kvůli stavbě musela obec zlínská zbourat šest starozlínských domů.

Budovu podkostelní školy zbourali až v roce 1933 a s ní obecní chudobinec. Měl místo na nároží naproti kostelu v malém bloku domů, který stával na místě dnešního parkoviště před divadlem. Tento blok zmizel postupně ve druhé polovině třicátých let.

A když si k tomu přimyslíme nový moderní dům sklenáře F. Javorského (Divadelní kavárna, později Ekoagrobanka, spolknutá Union bankou, dnes knihkupectví Archa) a novou patrovou vilu s lawn-tennisovým dvorcem  advokáta E. Šalera (v místě dnešního divadla), vidíme před sebou stav, který zde panoval v roce 1945. Náměstíčko, ale ještě se skupinou starých domků a s farou kolem Hřbitovní ulice (dnešní Divadelní), na kterém byly dočasně umístěny pomníčky padlých rudoarmějců.

Od Zarámí k radnici, kolem hotelu Balkán, vedla ulice Mlýnská (Mikuláše Kašpárka).Dnes se přibližně těmito místy soukáme kovovým průlezem kolem ..... kavárny Balkán, vyskytující se přesně na opačné straně prostoru nežli zaniklý hotýlek (ten stál východně ode dnešní pošty).

Dál do minulosti sahá kostelík sv. Barbory na Trávníku, který stával v místě dnešního domu DOAS u Dřevnice. V roce 1807 jej zbourali už pouze jako zchátralou kontribučenskou sýpku. K nejstarším bouračkám na Trávníku  (náměstíčko a kdysi samostatná osada na místě autobusového nádraží) patřil i domek č.p. 17 rolníka Pančošky, který odjel s rodinou do Ameriky. Zbourali jej v roce 1898, kdy se musela otevřít ulice k novému zlínskému nádraží, jehož budova se ani do dnešních dnů příliš nezměnila. Starý Trávník potom pozvolna mizel v průběhu třicátých let, když se tu dělal průlom městské komunikace od internátů (přibližně v trase nadjezdu na Jižní svahy) a došlo i k úpravě křižovatky před Chmelnicí (hostinec mezi dráhou a restaurací Morava). Úplně se Grygov vytratil počátkem osmdesátých let, aby udělal místo autobusovému nádraží. Nedaleko čepkovského mostu přes Dřevnici (naproti dnešnímu architektonickému pokladu – garážoidu Kaufland, pozn. C.) stávala ještě do roku 1932 zlínská jatka a patrový dům Kylhofův. Říkalo se tady „Na kaštaně“.

Když už stojíme v této části města, nelze se nezmíniti o zámku. Tato svým původem starodávná budova , stojící v místě středověké zlínské tvrze, nebyla sice zbourána, ale posledním majitelem panství baronem Leopoldem Hauptem někdy okolo roku 1900 nepříliš šťastně přestavěna. Dochované fotografie nás snadno přesvědčí, že na tu starší, v barokním slohu za vlády Khewenhüllerů provedenou budovu můžeme s určitou lítostí pouze vzpomínat.

V sousedství zámku stával panský pivovar. Zbourali jej v roce 1922 a na jeho základech postavili dnešní budovu okresního soudu. Patřila sem i panská sýpka, původně palírna. Stávala naproti na rohu dnešní ulice Soudní a tržiště „Pod kaštany“ do roku 1929. V té době, když firma Baťa odkoupila zlínské panství, odstranili ji i vysokou ohradní zídku okolo zámeckého parku a plot kolem horní panské zahrady. Na jejich místě otevřeli veřejný park (dnešní sady Komenského a Svobody). K panským budovám můžeme připočítat také dvůr zbouraný v roce třicátém prvním (mezi památníkem RA-partyzána a Tržnicí) a myslivna. Ta po válce upravena na mateřskou školu dožívala jako divadelní sklad na ploše dnešních dětských hřišť ještě v roce 1964.

Díváme se na místo mezi obchodem ASO (drogerie) a vstupem na zlínské tržiště „Pod kaštany“.

Ulicí Komenského (dříve Potrubnou) se projíždělo ještě v polovině třicátých let. Její staré přízemní domky v té době již ustupovaly nové výstavbě, aby udělaly místo hlavní městské třídě a dnešní jižní straně náměstí Míru s Rybenou  (částečně Potrefená husa, pozn. C.) a Zlíňankou. Druhá strana ulice s domy sládka Janáčka (později bistro Vega, dnes Moravský peněžní ústav, pozn. C.), klempíře Šiftaře a obchodníka Macháně patřila k bloku domů do náměstí. Ten blok vytvářel dvě uličky z náměstí: Kostelní v místě kolem prodejny Zeleniny   (knihkupectví Kanzelsberger, a.s. , pozn. C.) a Školní kolem prodejny dnešní Masny a Sazky (Minutka, pozn. C.) . Mezi nimi vedla původně jižní fronta náměstí, které vévodil hostinec „U Anděla“, po zlínsku zvaný „Pagáčovo“ a budova pošty „Na Minaříkovém“ .  

Foto jediného dochovaného domu z domovního bloku na severní straně nám. Míru (léto 2004). 

Náměstí je ovšem kapitolou pro sebe a napsali jsme o něm již dosti. Připomeňme si pouze, že první větší stavební proměnou stala se zde výstavba Občanské záložny na místě zbouraných domků rolníka Chalupského a hostinského Štěrby v letech 1892 – 1896 (později vinárna u Slunce, ještě později Hypobanka, dnes jako oběť komerčního fasádismu zbyla pouze štítová zeď Zlaté jabko, pozn. C.).

 Obě záloženské budovy v prosinci 1990. Budova s kulatým vývěsním štítem zcela vpravo - vinárna "U slunce".

Potom hoří stará radnice a obecní hostinec – 27. srpna 1921 v 17 hod. 30 min. a na jejich místě vyrůstá v roce 1934 dle návrhu Františka Lydie Gahury radnice nová, dnešní. V průběhu let třicátých se bourá a nově staví téměř celá severní fronta náměstí. Stával zde známý zlínský hotel „Balkán“  i dům, v němž začínali sourozenci Antonín, Tomáš a Anna Baťovi.

A došlo i na jeho jižní frontu a celý blok domů do ulice Komenského, o nichž již padla zmínka. Původní historické náměstí intimně uzavřené kašnou a lípami uprostřed, odešlo definitivně z obrazu města a dostalo dnešní rozměry.

Náměstí Míru v nepříliš zažitém okamžiku své existence – jižní fronta domů vybourána, parčík ještě nevzniknul. A ač máme po komunistickém převratu, domy nesou štíty soukromých provozovatelů. Píšeme rok 1948-49.

Pod náměstím na ulici Zarámí vyhořel o vánocích v roce 1912 Dolní mlýn, který patřil tehdy mlynáři Juříčkovi. Na jeho místě postavili první zlínskou elektrárnu, která tu stávala do třicátého druhého roku (v těsném sousedství budovy dnešní PSG a.s., na místě budovy České spořitelny, pozn. C.). V průběhu posledních desetiletí se z původní ulice ztratily i domy rolníka Kovaříka, nejstaršího zlínského ševce Machalického i kamnáře Hekeleho. V letech 1969-80 zde vznikly dnešní domy nové až k nároží ulice Dlouhé.

Dlouho odolávala náporu stavebních proměn ulice Dlouhá od Lanfešta (tedy od podjezdu) až ke kostelu. První průlom pod dnešním divadlem přišel v letech 1933-34, když se tady prorážela nová městská třída T. Bati. Potom se ve třicátém šestém stavěl podjezd pod železnicí a upravila se křižovatka s Kvítkovou. To hlavní ale přišlo až v průběhu šedesátých let, kdy se stavělo Divadlo pracujících, trojice obchodních domů a Domy služeb. Tehdy zmizely z obrazu města poslední rozsáhlé části  bývalé Dlouhé a Hřbitovní ulice (dnes Divadelní), Nadkostelí i panská a později Baťova cihelna padly za oběť nové výstavbě ve dvacátých a třicátých letech i po druhé světové válce.

Postavil si tu vilu Jan Antonín Baťa (stojí vedle Kolektivního domu), vznikly zde budovy Zimních lázní , Stadionu mládeže i Centroprojektu a vysokoškolské koleje.

Zbytky starých domků na Vodní ulici nám ještě v roce 1971 připomínaly atmosféru starých Oltéřů našich dědů. Zvláštní historické pojmenování nachází svůj původ v názvu „Haltéře“, což bývaly nádrže na ryby z řeky Dřevnice. Stávala tu donedávna i budova bývalé Langerovy koželužny. Prorazili zde novou komunikaci kolem Barev – laků k podjezdu.

Fronta domků na původní ulici Vodní v letech ... dle SPZ automobilu lze tipovat na počátek let šedesátých. Maloměstský charakter si Oltéře udržovaly až do radikální změny přelomu let sedmdesátých a osmdesátých.

Zákonitě muselo již dříve dojít i na ulice, které vycházely z náměstí: Hlavní/Rašínovu/25.února, Kovářskou/Bartošovu  i Školní, Kostelní  a Mikuláše Kašpárka v místě pošty. I tady nám připomínají jejich minulost už pouze staré fotografie nebo psané kapitoly z historie města.

A tak je tomu i se starým Cigánovem a Štěpánkovou továrnou na obuv, která stávala v místě sportovního stadionu Letná. Nebo s ulicí Padělky -  později Sokolskou od sokolovny  po Vysokou mez. A také s ulicí Kvítkovou, kde stávalo dobytčí trhovisko (v místě jazykové školy) i Svobodova kovárna  a řada obuvnických továrniček: Červinkova, Barboříkova, „Manoj“ , „Solon“, „Iris“, „Hip-hop“ a jak se různě jmenovaly. Mezi dráhou a Dřevnicí za Hornomlýnskou ulicí se bouraly počátkem třicátých let objekty nejstaršího zlínského Horního mlýna. Sloužil tehdy už pouze jako sklad obchodního domu firmy Baťa.

Jenže ono časem došlo i k bourání domů postavených kdysi firmou Baťa. První rodinné domky  postavené v letech 1912 a 1915 někde v místech továrních budov č. 34 a 54 začaly překážet rozvoji továrny už v roce 1924. Za války se zničily desítky domků na Letné při bombardování v listopadu 1944. Také nové poválečné výstavbě padly za oběť domky – tentokráte na Padělkách, Kútech i na Letné. Stejně tak celá ulice ustoupila výstavbě Baťovy nemocnice (Zálešná XII.) a polovina ulice výstavbě Dopravního podniku (Podvesná XVII.). Zchátral a musel být „odstřelen“ roku 1965 první Baťův internát z roku 1926 vedle budovy Okresního úřadu.

5. ledna 1987 postihnul stejný osud i budovy Masarykových škol. Budovy – svědectví zlínské i české meziválečné moderní architektury, dílo F.L. Gahury. A dalo by se pokračovat dál ve výčtu zmizelých budov a domů. Důležité je však pro nás poznání, že nám z toho starého Zlína kromě zámku, kostela, dvou starých náměstí (Míru a Předměstí sv. Antonína) a nějakého toho domku na Cigánově či Padělkách už vlastně nic nezůstalo. A že je přec jen škoda, že si tato stavební historie našeho města nenašla dodnes svůj trvalý stánek na půdě zlínského musea.

Zákoutí jednoho ze vzpomenutých náměstí, méně známé Cigánovské „návsi“, kdysi (dočasně) pojmenované jako Předměstí sv. Antonína.