Boj o zlínskou radnici

(zlínská politická přetlačovaná v letech 1908 - 1946)

Protibaťovské publikování

Tiskovinám „Slovácko /Moravské Slovácko, Rudé Slovácko/“, časopisu Baťovák a stejnojmenným letákům  zde již byla věnována pozornost. Ve Zlíně bylo možné sehnati ještě Rudé právo, dělnickou Rovnost a Tvorbu, po německé okupaci Tribunu.⁸⁶⁾ V budoucnosti se problematiky zhostí zvláštní kapitola s důrazem na způsoby konspirace a rozdíly mezi komunistickým a baťovským referováním o nich.

Výroba a distribuce protibaťovského tisku měla jako každá ilegální činnost vše utajené; autoři, stroje a zásoby se vyskytovali zdvojeně, ztrojeně na několika místech, aby při likvidaci jednoho prvku vydávání nezkolabovalo.

Platila zásada – čím méně víš, tím lépe. Letáky vznikaly téměř denně. Po zhotovení se v balíčcích rozdělily různým lidem (např. trafikantům), které navštěvovala větší množina osob. To kvůli nenápadnosti dodavatelů i odběratelů. Aniž kolportéři znali něco bližšího o autorech a výtiscích, tak si je zde rozebírali.

Ve Zlíně bychom rovněž našli jádro za totality všeobecně ironisovaných „rudých pětiminutovek“, odehrávajících se na počátku pracovní doby. Předváleční agitátoři KSČ se snažili – tam, kde to bylo možné – učinit z ranního čtení komunistických novin před započetím práce kolektivní zvyk. Následovat měla angažovaná diskuse – i to se dařilo.

Při popisu této metody infiltrace komunistických idejí do myslí Zlíňáků se již podruhé vynořuje jméno Jaroslava Hoška (v předchozí kapitole jeden z představitelů Rudých odborů, pozn. C.). Nyní v roli falešného učitele esperanta – před válkou se dvakrát týdně scházel se souvěrci pod záminkou výuky v hostinci „U Pavelců“. Tam je poučoval o marxismu, leninismu a dějinách dělnických bojů. Se stejným programem jezdil agitovat i po okolních vesnicích.

Baťovská personalistika pronikání „Hošků“ bránila. Výsledky práce zaručovaly vítězství ve volbách, jenže mladá generace už brala nový Zlín coby fakt, kdežto starší pamatovali vesnici z vepřovic, bez kanalisace, elektřiny a povodňové regulace, s chovem a porážkou dobytka v městských dvorech. Mladí převládali. Stále noví, čerství, krátkodobí.

Kdo se ucházel o angažmá v Baťových závodech, toho personální oddělení prověřilo, zda není organisován v KSČ nebo „Rudých odborech“. Rovněž příslušnost rodičů nebo sourozenců k uvedeným organisacím mohla zapříčinit nepřijetí. Přičtěme nutnou soutěživost mezi kolegy a strach ze šíření marxismu-leninismu na dílnách a dostaneme skupinu, v níž se nedá očekávat, že čerstvě získaná duše svede na revoluční stezku i kamarády. Proto se komunistická strana roku 1932 rozhodnula inovovat vydávání časopisu „Baťovák“. ⁸⁷⁾

Rudé právo dodalo drobné písmo (non parejl), linoryt hlavičky vyrobil Miroslav Pastyřík. Tisknulo se ve Starém Městě, distribuovalo ve Zlíně, roznášelo mimo jiné po Baťových závodech nebo u Nováka. Zpět „redaktoři“ dostávali dílenské zprávy o událostech v továrnách.

Nejznámější hesla letáků?

„Ani muže ze závodu – ani haléř ze mzdy“ vyšlo ještě před hromadným propouštěním roku 1932; jednalo se o výzvu k jednotné frontě s komunisty.

„Fašismus = válka, socialismus = mír“ z doby 1933-34. V tomto období byla KSČ zbavena legálního tisku a kritisovala vládní socialisty, jejichž politiku líčila jako profašistickou.

Dost velký poplach se strhnul okolo dehonestační brožury (84 stran) „Baťa bankrot“. Knížečky byly dočasně zablokovány, ale náš stát nikdy nevynikal nepropustností pro zakázané materiály a tak se vesele rozeběhly po Československu.

Tomáš Baťa to okomentoval:

„Naše společná práce je špiněna a podkopávána lživou brožurou ‚Baťa bankrot‘. Je třeba provést důraznou intervenci v Praze ... „ (n.t.)

K zásahu již nedošlo a publikace se dostala do oficiální distribuce. Svými katastrofickými prognosami snad povzbudila něco baťobijců, vývoj se ubíral jinudy.

Fotografie z popisovaného roku 1932. Zaměstnanec (pracoval u Baťů od svých čtrnácti let a do penze odcházel jako mistr obuvnické dílny n.p. Svit) odpočívá o přestávce.

Sbírky solidarity

Zákonitě se vynořuje otázka po původu finančních zdrojů, kryjících rozsáhlou rozkladnou činnost v závodech a na internátech. Počátek musíme hledat v dobách standardních stávek a propouštění.

Podporu stávkových bojů – především přímo stávkujících – zajišťovaly odbory. V případě těch „rudých“ se za nimi zviditelňovala KSČ. Původně dělníci z fungujících provozů odkládali peníze do zvláštních fondů, ze kterých byly sponsorovány rodiny stávkujících. Tato metoda s nárůstem střetů a nezaměstnanosti v době krise přestávala postačovat.

Navíc – krisové stávky nevolaly pouze po vyšších mzdách. Účastníci požadovali – v plném souladu s gottwaldovskou linií – také moc politickou. S pomocí tohoto argumentu a zákona na ochranu republiky se rozmohlo zatýkání aktérů bojů a soudní procesy stály peníze. „Proletáři všech zemí, spojte se!“ vyžadovalo pomoc do zahraničí, kterou bylo možno využít k následné propagaci (Sacco a Vanzetti).

Jako by toho všeho bylo málo .... Začali se objevovat levicoví uprchlíci z Německa, Itálie a dalších fašisujících zemí. Přidružila se organisace interbrigád pro španělskou občanskou válku.

Státní pokladna byla – na rozdíl ode dneška – politickým stranám uzavřená. Komunisté tedy založili mezinárodní organisaci „Rudá pomoc“, pro niž razili heslo „Kdo rychle dává, dvakrát dává“.

Kdo plnil komunistické fondy ve Zlíně? Především protibaťovsky orientovaná vrstva dělníků, inteligence, živnostníků a malých továrníků. Zde bychom se opět mohli opřít o stať „Rudí kapitalisté“, která ovšem neodpovídá na otázku, jak se potírání Bati coby konkurenta promítalo do příspěvků solidarity se zahraničím.

Vlastní realisace vybírání? Odbory prodávaly bločky, do malých závodů šly t.zv. sběrací listiny. V Baťových závodech byli kontaktováni pouze vybraní jedinci, naturálie získané na vesnicích zpeněžovalo družstvo „Svépomoc“, které „Rudé pomoci“ přispívalo i ze svých výnosů.

Finanční efekt celého procesu? Až 500 Kč měsíčně. Za vydatnou pomoc se považovalo, pokud někteří sympatisanti dali 20 až 30 korun.

  Co sponsoroval Zlín? Například stávku horníků v Rosicko-Oslavanském revíru (1932). Proběhla balíčková akce, ve které se na adresy jednotlivých stávkujících zasílaly balíčky s denními potřebami. Finance pomohly při důlních neštěstích v Anglii i Československu, na traktory pro Sovětský svaz odešlo celkem 3000 Kč.

Potom se vynořily požadavky zmíněných interbrigád. Roku 1937 byla vyhlášena balíčková akce a do Španělska odjel celý vagon nového zboží, ušitého i staršího šatstva. Tehdy bychom ale po názvu „Rudá pomoc“ pátrali marně.

Organisaci roku 1932 úředně rozpustili, přetransformovala se pod novým názvem „Solidarita“.

Lidová fronta

Rokem 1935 začíná agresivní protibaťovské tažení ustupovat do pozadí. V zásadě se o to zasloužilo nacistické Německo, díky němuž se zhoršovalo postavení středoevropských zemí. Zatímco vzdálenější destinace se zabývaly úklidem zbytků Velké hospodářské krise, u sousedů Hitlerova panství nikdo nechtěl investovat. Dařilo se jen válečné konjunktuře – ta ale vedla k zadlužování státu.

Na Slovácku nepříliš dobrovolně, pod tlakem hrozby úpadku a likvidace, vznikla užší, levicová obdoba francouzské Lidové fronty. Spojili se komunisté, sociální demokraté a národní socialisté. Krajská konference KSČ zároveň vyslovila požadavek, aby se strana stala vůdkyní pracujících Moravského Slovácka a dle toho také vypadal následující postup – do okresních a obecních voleb šly partaje společně, přičemž KSČ si usurpovala dominantní roli.

Ve Zlíně proběhla okresní konference KSČ 3. února 1935; propagaci zajišťoval časopis „Rudé Slovácko“.

Začala převládat mezinárodní témata. Od Mikulíčkova: „Lidovou frontu v ČSR vytvořit cestou boje za požadavky domkářů a malorolníků“ až po: „Musíme se spojit, společně bojovat proti fašismu, proti válce, proti všem, kteří u nás schvalují vraždění nevinných žen a dětí“.⁸⁸⁾ Schvalovateli byli myšleni „boháči“, pod kterýž termín lze zahrnouti leckoho – továrníky, živnostníky, finančníky, šlechtice, statkáře, rentiéry, pravicové politiky .... Samozřejmě i rodinu Baťovu s nejbližšími spolupracovníky.

Nová rétorika slavila úspěch. Z upozadění se začaly vynořovat komunistické První máje (ve Zlíně a Napajedlích s náležitou odezvou). Na schůzi /Záložna/ byla vyhlášena proklamace o sjednocení postupu proti fašistům strany komunistické, sociálně demokratické, národně sociální, agrární a Národního sjednocení.

Zatěžkávací zkoušce byla podrobena při sbírce na španělské interbrigády. Zde částečně selhala sociální demokracie a národní socialisté se na akci odmítli podílet.

Také proti Baťovi se pochodovalo. V jiném tónu, než za Tomáše. Komunisté překřtili batismus na „sociálfašismus“ a začali brojit:

1.             Proti politisaci pracovišť, kde dělníci byli organisováni stejně jako jejich ředitelé, správci a vedoucí. Baťovci KSČ neuznávali jako státotvornou sílu a tak se na soupisce vyvolených nevyskytovala.

2.         Proti persekuci družstva „Svépomoc“. To se po zbourání Dělnického domu přestěhovalo na ulici Díly I. (bří. Jaroňků).

3.             Proti údajnému násilí zlínské policie – za tu odpovídala městská rada s baťovci v čele.

4.             Proti tichému korumpování státních orgánů – např. zaměstnancům finančního úřadu v Uherském Hradišti, berního úřadu v Napajedlích, zemského finančního úřadu Brno a dalším úředníkům v Praze a na Zlínsku poskytovala fa. Baťa každoročně 50 % slevy na dva páry obuvi na osobu. Četníci na tom byli ještě lépe, vztahovaly se na ně úřednické výhody a navíc jim Baťovy závody hradily dvě třetiny nájmu za byt.

5.             Proti kasárenskému režimu m.m. a m.ž.

6.             Proti snaze prodloužit výchovu mladých žen a tím více vytěžovat jejich pracovní sílu.

7.             Proti „službě veřejnosti“ a „oslavě mladých“ – Baťa na tom marketingově vydělával.

8.             Proti oslavám 1. májů – údajně ze stejného důvodu jako v předchozím případě. Fakticky čím dál bohatýrštější inscenace – vrchol představoval rok 1937 s návratem J.A. Bati z cesty kolem světa – levici brala vítr z plachet.

9.             Proti baťovské péči o byty.

10.         Proti vydávání knih a časopisů.

11.         Proti baťovské péči o zdraví. V posledních třech bodech z důvodů, které současní levicoví školní intelektuálové shrnují pod pojem „biopolitika“, resp. „biomoc“.

Shrňme argumenty, byť pokroucené. O autoritativním režimu, panujícím v baťovské části města, nelze pochybovat ani dnes. O „špatnostech“ služby veřejnosti nebo péče o zdraví se dalo polemisovat; protinázory občas nalezly vyslyšení. Například na velkostatku v Loučce vypukla stávka dojiček. Dámy byly nahrazeny.

Jednu z perliček tohoto období představuje úlet baťovské strany – srovnávání socialistické soutěže v sovětských podnicích s baťovskými podíly na zisku.⁸⁹⁾ Skončilo to žalobou na Julia Fučíka.

Zvláštní postavení vůči KSČ zaujímala obnovená sociální demokracie (1925 z iniciativy Tomáše Bati; připomeňme – původní místní organisace soc. dem. strany přešla celá v květnu 1921 do řad Šmeralovy KSČ). Podporována Baťovými závody proti nim nevystupovala. Ve standardních levicových otázkách (např. odmítnutí reakcionářů v agrární straně) nacházela s komunisty společnou řeč.

 Občas přispěli národní socialisté. Například v časopise „Mladé proudy“ kritisovali návrh Jana Antonína Bati zřídit po vzoru Německa za účelem vymýcení nezaměstnanosti pracovní tábory. Autor myšlenky se nemusel ohánět Hitlerem, stačilo modifikovat provozování zařízení, která fungovala na více místech Československa, jedno přímo v Praze. Soukromou iniciativu ale představoval pouze případ baťovské Lutoniny.

Oblíbeným polem k sypání písečku do soukolí batismu bývalo potýkání se firmy se státním aparátem, především berními úředníky. Když jedna causa pronikla až do Senátu republiky, J.A. Baťa zareagoval s taktem sobě vlastním, písemně – a světe div se, článek byl zabaven.

Roku 1938 intensita třenic mezi Baťovými závody a levicí, hlavně komunistickou, dále klesala. Ve zkráceném – devítiměsíčním – roce první republiky najdeme v konfrontacích opět daňové téma a také jmenování J.A. Bati čestným doktorem, především marketingovou parádu s tím spojenou.

Vytažen byl i tradiční námět vydělávání na oslavách 1. máje. Mladí muži a mladé ženy si prý museli kupovat předražené stejnokroje. Republika ale žila v nastaveném čase po první (částečné) mobilisaci, nesl ji nepříznivý proud. Oslavy Svátku práce neproběhly dle zažitých schémat, projev pronesl chef závodním rozhlasem. Poté se na náměstí Práce pod Velkým kinem uskutečnilo krátké shromáždění. Jinak nic, ticho, obavy, strach. A za dveřmi volby.

Lokální volby, původně plánované na léto 1937 ⁹⁰⁾, se uskutečnily v květnu 1938. Voliče do náruče komunistů, nejviditelnějších představitelů lidové fronty, naháněl  - nacismus.

Baťovcům se ale (údajně) podařil majstrštyk – KSČ nepodala ve Zlíně kandidátku. Získali tak 100 % hlasů. Komunisté zato uspěli ve Štípě, Tečovicích, Jaroslavicích, Březnici a Napajedlích. V celém kraji poprvé kandidovali v dalších 18 obcích, nově získali 930 hlasů a 39 mandátů.

Zde bychom mohli pojednání o předválečné lokální protibaťovské politice zakončit. Smýšlení zlínského kraje, pokud se nenabízela baťovská kandidátka,, zobrazují výsledky republikových voleb s povinnou účastí. ⁹¹⁾

Výsledky parlamentních voleb ve Zlíně 1925 – 1935

získané hlasy v %

Zlínsko bylo levicové jako celá Morava, ale ne extrémně levicové.

Brzy po mnichovské zradě začaly politické strany přecházet do ilegality. Příčiny byly dvě - hlavní představoval úzus, že v česko-slovenském parlamentu budou zasedat pouze dvě skupiny: za levici menšinová Národní strana práce, jejíž základ tvořila Československá sociálně demokratická strana dělnická i se svým předsedou Antonínem Hamplem coby loajální státotvorná oposice; za sjednocenou pravici Strana národní jednoty s jádrem Republikánské (agrární) strany a předsedou Rudolfem Beranem. Zachování legality komunistů nebylo v nových podmínkách reálné, 20. října 1938 na Moravě, v Čechách a Slezsku došlo k zastavení jejich činnosti.

Druhou příčinu, strategicko-mravní, representovala neláska ke vnucenému, neživotnému torso-státu, v jehož dlouholetou existenci nikdo nevěřil. Z děr navíc začaly vylézat nejroztodivnější figury ....

Pokladníka a vedoucího prodejny „Svépomoci“ Jaroslava Knesla již před zářijovou mobilisací informoval o nouzových opatřeních Antonín Novotný. Po Mnichovu přijel Vítězslav Mikulíček, začal organisovat schovávání materiálu a přípravy na ilegální práci. Komunisté plně využili zkušeností z let 1932-34, přešli hladce do ilegality a sháněli finance na další činnost. Tajné kontakty s ústředím nově proudily přes Josefa Pastyříka ⁹²⁾ (Chlud – Olga, Otrokovice).

Ostatní strany pracovaly na vstupu do nových politických struktur.

Po městě opět začaly obíhat letáky. Tištěny v Březůvkách u Josefa Čelůstky z blan, které mu přivážel František Valehrach, neopíraly se pouze do dominantní fabriky. Přesto právě v ní museli kolportéři zvýšit snahu o utajení. Letáky roznášeli v noci, poté je Valehrach tovární poštou rozesílal do dílen na konkrétní jména. Také je vsouval do kapes pracovních plášťů na šatnách a podobně. Jeho zásluhou se ocitaly v krabicích s obuví (pracoval ve skladu) a tak je obdržely mnohé zásobovací prodejny v Česko-Slovensku, popř. Protektorátu B.u.M.

Komunisté se činili až do poloviny srpna 1939, kdy byl uzavřen pakt „Molotov – Ribbentrop“ o novém uspořádání Evropy. Z Moskvy přišel pokyn, že: „... národnostní otázku si mezi sebou vyřeší proletariát německý a britský ....“, KSČ nemá přátele dráždit. Přesto se cosi dělo.

V Baťovce, u Nováka, Jirouska a Laciny vznikly nové komunistické buňky. Baťovy závody tehdy fungovaly jako záchrana mnoha ohrožených – do zahraničí putovaly t.zv. jednotky a s nimi Říši opouštěli lidé, kteří by se nacistům nemuseli líbit. Současně zaměstnávaly uprchlíky ze Sudet, Slovenska, zaplňovaly mezery po odsunutých Slovácích a zlikvidovaných, popř. odcestovavších a nezvěstných. S pozdním podzimem (1939) dorazila vlna odborníků z vysokých škol ...

Personální oddělení v této situaci resignovalo na přílišnou horlivost, která by mohla lustrované osoby a jejich příbuzné ohrožovat. Spousta dokumentů skončila v prvních dnech okupace coby palivo závodní elektrárny a osobáři se raději věnovali racionalisaci práce, řešení pracovních podmínek zaměstnanců, bezpečnosti a ochraně zdraví, normování a dalším politicky neškodným oblastem. Baťovy závody se staly propustnějšími, všichni pluli na stejné lodi.

Ve Zlíně začala fungovat fašistická protektorátní organisace „Vlajka“. Místní tlupu představovala jména Pagáč, Stavjaníček, Hlaváč a další. Sekretariát drželi na třídě T. Bati (naproti bývalé ČSAO) – ovšem příliš klidu tam nezažili.

Ve výloze iniciativně vystavili karikatury Hitlerových protivníků ze západu i východu (ak. malíř Rélinek) a velmi často museli uklízet rozbité sklo.

Komunisté mezitím začali distribuovat románové novinky „Dobré čtení“. Prvních několik stran představovalo román a potom ve stejné grafice následovaly stranické informace.  

⁸⁶⁾  Jediným místem předválečného města a okolí, kde bylo možno zakoupit komunistický tisk, se stal Dělnický dům, m.j. sídlo Rudých odborů a konsumního družstva „Svépomoc“.

⁸⁷⁾ List „Baťovák“ vycházel v letech 1930 – 1933 pod redakcí Antonína Zápotockého, letákové noviny „Baťovák“  ilegálně 1930 – 1936.

⁸⁸⁾  Rudé Slovácko, 23. května 1936

⁸⁹⁾  Firma Baťa tvrdila, že sovětské závody kopírují baťovský systém.

⁹⁰⁾  Odvolány kvůli situaci v pohraničí.

⁹¹⁾  Zd. Pokluda, Sedm století zlínských dějin

⁹²⁾ Josef Pastyřík musel po 15. březnu 1939 na policii podepsat prohlášení, že nebude politicky pracovat.