Gottwaldovsko  (1/3)

boje o dnešek (1848 - 1940)

Na prahu moderního věku  

Pádem feudalismu se uvolnily dosud skryté síly, ke slovu se spolu s kapitalistickou industrialisací hlásily i nové vztahy sociální a politické. Na území dnešního Gottwaldovska nebyl vývoj zpočátku nijak překotný, ale rysy nové doby se i tu přece jen zřetelně projevovaly. Založením cukrovaru v Napajedlích (1836) započal existenci výrobní objekt, který postupnými technickými modernisacemi držel stále krok s dobou a byl prvním příznakem kapitalistické industrialisace.

Vzdálené horisonty se rychle přiblížily nastávající revolucí v dopravě, která sem zasáhla poměrně velmi brzy budováním železnic. Nejvýznamnější spojnice – dráha z Břeclavi do Přerova, procházela Napajedly a byla otevřena roku 1841. Na tuto tepnu se pak roku 1899 napojila trať Otrokovice – Zlín – Vizovice; vedle toho byla roku 1888 dokončena vlárská dráha, od roku 1905 s odbočkou do Luhačovic.

Snadnější doprava surovin i zboží podněcovala k zakládání továren. Už roku 1870 vznikla, byť jen na pár let, Florimontova obuvnická továrna ve Zlíně, o zásoby dříví z blízkých lesů se opíral Jadrníčkův dřevařský závod ve Fryštáku (1888), dostatek ovoce byl zdrojem pro výrobu slivovice ve Vizovicích, rozvíjející se ve druhé polovině XIX. století. Strojírenství zapustilo kořeny zřízením Paříkova závodu v Napajedlích (1902). Stranou zůstávalo zatím Valašskokloboucko a ve Slavičíně se Pivečkova koželužna (1860) jen velmi pozvolna a zdlouhavě rozvíjela ve větší závod.

Pomalým postupem industrialisace byla velká většina zdejších obyvatel stále odkázána pouze na zemědělství, a to nestačilo. Proto se i odtud ve druhé polovině XIX. století mnohé rodiny vystěhovaly až do Ameriky, jiné si vypomáhaly sezonním zaměstnáním. Ze Slavičínska odcházeli do světa zvěrokleštiči, na Vizovicku a Lukovsku vyráběli lidé podomácku dřevěné nářadí. Kolem roku 1900 se i zde začala situace měnit, zejména pod vlivem nového průmyslového centra – obuvnického Zlína.

V roce 1894 založili ve Zlíně sourozenci Baťovi obuvnický závod, který rychle rostl a proměnil Zlín v dynamicky se rozvíjející město. Nejmladší ze sourozenců, Tomáš Baťa, který se brzy dostal do čela podniku,  dovedl využít bohatých zdrojů pracovních sil tohoto kraje a závod, který roku 1895 zaměstnával 50 lidí, měl v roce 1904 už kolem 250 zaměstnanců. S využitím všech dosažitelných prostředků pak rychlý růst pokračoval i v dalších letech. Vedle promyšleného využívání práce dělníků se tu uplatnilo i rychlé zavádění nejmodernějších strojů, pokročilé organizace práce, výstavba moderních továrních budov. Kromě Baťova závodu vyrůstaly ve Zlíně krátce po roce 1900 i další obuvnické továrny, z nichž nejrychleji se rozvíjel dočasný Baťův konkurent – podnik zlínského starosty F. Štěpánka. Živý průmyslový ruch přitahoval po roce 1900 do Zlína nové a nové dělníky a postupně se tu hromadily síly k mimořádně dynamickému růstu; už v letech první světové války se rodily první urbanistické koncepce průmyslového města, které se po jejím skončení bouřlivě rozvíjelo.

Rod zlínských Baťů  (Dle O. Říhy – rod Tomáše Bati)

Ruku v ruce s hospodářskými proměnami nastupovaly i širší společenské změny. Šlechtičtí velkostatkáři si podrželi sice i po roce 1848 velký vliv a pocit jejich přežívající nadřazenosti našel zhmotnění v novostavbě zámku na Lešné (kolem roku 1890), jehož architektura jakoby připomínala staré zašlé časy feudální slávy. Ale privilegované postavení  těchto pánů uvadalo a na scénu nastupovali noví lidé. Rozvojem průmyslu, dopravy, živnostenské malovýroby a obchodu vzrůstala síla majetnějších městských vrstev, byť šlo zpočátku jen o maloburžoasii zdejších nevelkých měst jako byly Vizovice, Valašské Klobouky, Zlín či Napajedla. Stále větší váhu mělo slovo továrníka než zámeckého pána, a tak zlínský baron Haupt mohl sice nevlídně pohlížet na rozvoj Baťovy továrny, ale její růst už zadržet nedokázal.

Sílící měšťanstvo a buržoasie se sdružovaly v hospodářských, ale i osvětových a tělovýchovných spolcích, kterých už před rokem 1900 rychle přibývalo; součástí jejich působení bylo i prosazování pokrokových požadavků českého politického programu. Aktivní byly zejména jednoty Sokola (Napajedla 1892, Vizovice 1893, Zlín 1898, Valašské Klobouky 1900), v nichž se vedle pěstování tělovýchovy soustřeďoval živý kulturní a politický život. Důkazem vlivu a sebevědomí sílící české buržoasie, která stále ještě musela zápasit s oficiálním germanofilstvím monarchie, se staly representativní veřejné stavby budované zejména kolem roku 1900 – ať už to byla novostavba imposantní radnice v Napajedlích, těžce prosazená měšťanská škola ve Zlíně, budovy záložen, škol, nemocnic či sokoloven. Působivou architekturu stavbami D. Jurkoviče dostaly brzy po roce 1900 i Luhačovice; zdejší lázeňství se živě rozvíjelo už od XVIII. století, ale teprve po zřízení akciové společnosti roku 1902 sem přineslo nový rozmach. Jestliže kulturnímu a politickému ovzduší luhačovických lázní dávaly po roce 1900 výraznou pečeť společné porady Čech a Slováků, pak se Zlínskem je zase spjata osobnost filologa, pedagoga a národopisce F. Bartoše (1837 – 1906).

Nově a stále důrazněji zasahovalo do sociálních a politických zápasů dělnictvo, hlavně ovšem v místech se silnější koncentrací průmyslu. Zřetelným projevem rostoucího uvědomění byla vlna sociálních bojů sklářských dělníků v Sidonii v letech 1896 – 1898. A zakrátko se mluvčím dělnictva stávají sociálnědemokratické organisace, z nichž například zlínská vznikla roku 1903. Organisovanost dělnictva se ukázala už při revolučním vystoupení roku 1905, kdy se ve Zlíně uskutečnil manifestační průvod a tábor lidu. Dozvukem této revoluční vlny byla všeobecná stávka dělnictva Baťovy továrny ve Zlíně roku 1906 ¹⁾.

Revoluční vystoupení dělnictva byla o to významnější, že převážná část tohoto kraje zůstávala zemědělská, s obyvatelstvem, které mělo daleko k levicové orientaci. Velký vliv si zde držela katolická církev a ve volebních bojích bylo nutno proti klerikálům sjednotit všechny pokrokové síly. To se podařilo v urputném volebním zápase roku 1907, kdy poslanec T.G. Masaryk získal potřebnou většinu spojením hlasů liberální buržoasie a sociální demokracie.

Úsilí o hospodářský rozvoj, kulturní snahy i sociální zápasy se však musely upozadit v okamžiku, kdy Rakousko-Uhersko vstoupilo do války. Zemědělská hospodářství bez mužů, kteří museli narukovat, dostaly na starost ženy a děti. Válečná mašinerie diktovala své požadavky. Pro zlínské obuvnické továrny nastala tehdy doba konjunktury získáním objednávek vojenské obuvi; nejvíce vytěžil Baťův závod, který se rychle rozrůstal a v závěru války zaměstnával více než 4 000 lidí. Pomníčky, rozeseté po návsích a hřbitovech, dodnes připomínají otce a syny, které v letech 1914 – 1918 umírali kdesi daleko za habsburského císaře. A zatím lidé doma toužebně čekali na mír. Spolu s koncem války pak nadšeně přivítali 28. října 1918 i vyhlášení samostatného československého státu. Manifestační oslavy ve Zlíně, pochodňový průvod ve Vizovicích, kroje a prapory ve Valašských Kloboukách a slavnostní shromáždění v celém kraji dávaly průchod radosti lidí odhodlaných věnovat své síly budování nového státu.

Období mezi dvěma válkami

Revoluční vření podnícené důsledky první světové války, ovlivněné Velkou říjnovou socialistickou revolucí a situací v Československu našlo své konkrétní projevy i na území dnešního Gottwaldovska. Podstata buržoasní republiky samozřejmě provázela a podmiňovala v podstatě celý vývoj ve dvacátých a třicátých letech. Na území dnešního okresu a zejména v okresním městě dominoval v průběhu obou desetiletí Baťův koncern, který procházel prudkým obdobím hospodářského vzestupu na základě zisků ze světové války. Do vedení města se Baťovy závody plně prosadily až roku 1923. V letech 1918 – 1923 bylo město řízeno správou, v níž měli převahu komunisté. Bylo přirozené, že mezi vedením města a majiteli Baťových závodů docházelo ke střetům, které nakonec vyústily v přímý boj o radnici v obecních volbách v září 1923. Od podzimu roku 1923 ovládaly Baťovy závody nejen město, ale jejich vliv šel daleko za hranice okresu. Z období působení dělnické správy města Zlína dodnes slouží dvě budovy, a to bývalá radnice, sídlo MěNV, a budova okresního soudu.

Baťovy závody se ve dvacátých letech úspěšně rozvíjely a současně došlo k obrovskému rozvoji města.  Rostl počet obyvatel, kteří do něj přicházeli za obživou a sami je svou prací dále rozvíjeli. Současně se budovaly i jednotlivé části města na základě plánu výstavby ubytovacích prostor pro nově přicházející zaměstnance Baťových závodů. Probíhající dočasná stabilisace se projevila i ve starém Zlíně. V roce 1923 po změně ve vedení města Zlína se změnilo i jeho postavení a vztah k sousedním obcím. Politickým okresem se stal v roce 1935.

I po roce 1923 dále pokračovaly střety mezi revolučním dělnickým hnutím  a vedením Baťových závodů. Na základě volebních výsledků 1923 získalo toto vedení správu města do svých rukou. Tento stav trval prakticky až do r. 1945. V celém období 1923 – 1945 byl boj revolučních sil hluboce poznamenán tím, že komunisté byli ve městě, v závodech a na celém okrese postaveni mimo zákon, nikdy však nekapitulovali a nikdy se vedení Baťových závodů nepodařilo přes trvale uplatňovaná persekuční opatření vliv KSČ zlikvidovat, i když se o to po celé období předmnichovské republiky i v období okupace ve spojení s nacisty snažilo. Přes trvalé pronásledování a tlak ze strany vedení závodů každoročně pořádali komunisté okresu v řadě míst oslavy 1. máje. Vedení Baťových závodů zneužívalo po celá léta myšlenky tohoto dělnického svátku a od roku 1924 pořádalo prvomájové oslavy, kterých využívalo k vlastní propagaci.

Výsledky práce desetitisíců zaměstnanců Baťova koncernu, vedle již připomínaných válečných zisků, byly hlavním zdrojem, z něhož rostlo bohatství a moc majitelů koncernu. V zájmu závodů a pro jeho potřeby rostla i obec. Postupně se vytvářel typický charakter městské architektury, který dodnes vtiskuje městu neopakovatelnou podobu.

Baťovský sytém, který ovládal město, závody i okres a jehož vliv zasahoval daleko za hranice oné „baťovské republiky“, ovládal pracující v závodech ekonomicky a sociálně a působil na ně ideově i politicky. Existenční závislost byla prohlubována řadou dalších okolností, které ztěžovaly boj za zájmy pracujících koncernu ve Zlíně a v dalších místech Československa, ve kterých fungovaly pobočky Baťových závodů. V samotném Zlíně si v zásadě udržovaly své posice revoluční síly na úrovni počátků dvacátých let. Komunistické straně Československa se jen postupně dařilo ovlivňovat a získávat větší počet pracujících v závodech. Významnou úlohu sehrál především stranický časopis Slovácko ²⁾, který se výrazně podílel na boji o zájmy a potřeby dělníků.

Vedle dvou politických a třídních odpůrců ve Zlíně, KSČ a „baťovské strany“, působily ve městě a okrese buržoasní politické strany a od roku 1926 byla část dělnictva ovlivňována činností obnovené organisace sociálně demokratické strany, která ve městě zanikla v roce 1921 v souvislosti s vytvořením KSČ. Vedle této politické strany posilovala postupně své postavení i národně socialistická strana a spolu s ní i lidová strana, která využívala i náboženského přesvědčení značné části dělníků, kteří přicházeli do závodů z venkovských oblastí. Drtivá většina dělníků, která nově přicházela, rozmnožovala sice počet příslušníků dělnictva v celém okrese, ale z velké části podléhala demagogii vedení závodů, kterou nebyla schopna tehdy odhalit. Bylo potřebí mnohem delší doby a zkušeností, aby základní masa těchto dělníků mohla politicky prohlédnout. Baťův režim velmi ostře vystupoval proti nositelům revolučních myšlenek a podstatně tak ztěžoval jejich pronikání a vliv.

Konec dvacátých let přinesl vyvrcholení kapitalistické stabilisace a také začátek velké hospodářské krise následujícího pětiletí, která těžce postihla svými důsledky ekonomika a postavení všech pracujících předmnichovského Československa. Převážně lehký a exportně zaměřený průmysl se v době krise nesmírně obtížně prosazoval na zahraničních trzích. Důsledkům hospodářské krise se pochopitelně nevyhnul ani tehdejší baťovský Zlín. T. Baťa sice tvrdil, že Zlín prý měl výjimečné postavení v kapitalistickém světě, ovšem krise se plně projevila i zde.

 V roce 1932 ze závodů propustili pět tisíc dělníků a kromě toho zde existovala skrytá nezaměstnanost. Mladí muži bez zaměstnání byli získáváni pro stavbu dráhy Vizovice – Horní Lideč a soustředěni do pověstného pracovního tábora v Lutonině³⁾. Naděje a iluse získat místo v Baťových závodech přiměla skutečně řadu mladých lidí k tomu, že byli ochotni pracovat prakticky za stravu a byt. Postavení tehdejších zaměstnanců závodů bylo svízelné i v tom, že tito lidé nemohli a nesměli být odborově organisováni, neměli nárok ani na podporu v nezaměstnanosti podle gentského systhemu.

Nezaměstnaní muži, uchazeči o práci v Baťových závodech, na stavbě železniční trati Vizovice - Valašská Polanka. (JAB – Spolupráce)

I ve velmi obtížných podmínkách hospodářské krise násobené systémem baťovské persekuce se uskutečňoval boj revolučních sil vedených komunisty. Připomeňme v této souvislosti časopis Baťovák, Slovácko i ústřední časopisy KSČ, které probojovávaly zájmy a potřeby pracujících Baťových závodů, když oni sami nemohli z existenčních důvodů otevřeně vystoupit. Dokladem byly desítky soudních tiskových sporů v obou desetiletích mezi tiskem KSČ a vedením Baťových závodů před soudy buržoasní republiky. Jako žalobce vystupoval až do roku 1932 T. Baťa a po jeho smrti nástupce J.A. Baťa.

Hospodářská krise třicátých let přinášela tíživé důsledky i v oblasti politické a zvláště také v mezinárodních vztazích. Buržoasie řady zemí hledala východisko z krise v orientaci na fašismus. Vedl ji k tomu strach z možného nástupu revolučního dělnického hnutí. Po nastolení fašistické diktatury v Německu se začalo zásadním způsobem měnit mezinárodně politické postavení Československa. Přímou hrozbu představoval fašismus vnitřní a vnější. V této situaci se stále jasněji ukazovalo, že jediným východiskem je politika vycházející ze zájmů dělnické třídy a širokých lidových vrstev, jejímž nositelem byla KSČ. Boj strany se ztotožnil se základními zájmy našich národů.

Ve druhé polovině třicátých let pod hrozbou fašismu postupně dochází k polarisaci politických sil. Vedle demokratického křídla naší buržoasie působilo reakční profašistické křídlo a proti oběma stála proletářská, třídně vyhraněná oposice vedená KSČ, která vycházela z linie VII. kongresu Komunistické internacionály a ze závěrů VII. sjezdu KSČ. Tato linie se stala osou, kolem níž se revoluční síly snažily soustředit všechny demokratické protifašistické vrstvy k zajištění obrany demokracie proti fašismu, existence a celistvosti státu  v zájmu požadavků a práv pracujících i svobody našich národů. Šlo o otázky týkající se další svobodné existence všeho lidu naší země.

Rozdílná linie se samozřejmě projevovala i s rozdílném přístupu politických sil i v podmínkách gottwaldovského okresu. Zásadně odlišně postupovaly protifašistické síly vycházející z linie VII. sjezdu KSČ a zcela odlišně vedení Baťových závodů. Protifašistická demokratická cesta nacházela své projevy a uplatnění v celé řadě akcí a kroků, které se uskutečňovaly nejen v měřítku celého kraje, ale i v podmínkách tehdejšího Zlínska. Již v roce 1935 v souvislosti s vedením předvolebního klání se objevují jako velmi aktuální požadavky boje proti nebezpečí války a fašismu. Odsuzovala se nespravedlivá dobyvačná válka vedená fašistickou Itálií proti Etiopii a v následujících letech naopak byl podporován spravedlivý boj španělského lidu proti fašismu. Na jeho přímou podporu odešla i z tohoto kraje řada vzácných mladých lidí. Jmenujme za všechny alespoň jednoho zaníceného mladého komunistu, Mílu Knesla, který v boji španělského lidu proti fašismu položil život.

K mobilisaci pracujících do protifašistického nástupu byly využívány tradiční oslavy 1. máje, slovácké slavnosti, které se konaly v letech 1936 – 1938 v Hodoníně a staly se doslova celokrajskou záležitostí. Na podzim roku 1936 byla pořádána na celém Slovácku a také na Zlínsku řada veřejných projevů, které organisovala KSČ. Tyto akce se uskutečnily i přímo ve Zlíně, v Želechovicích, Tečovicích, Štípě, Březůvkách, Halenkovicích a na dalších místech okresu.

Významným pomocníkem KSČ v jejím boji za zájmy všech pracujících byl stranický tisk. Zájmy lidových mas prosazoval nejprve časopis Slovácko, který vycházel až do léta roku 1935. Po jeho zákazu převzalo toto poslání Rudé Slovácko, první číslo vyšlo 1. IX. 1935. Od 1. I. 1938 štafetu přebírá Moravské Slovácko, jež skončilo svůj boj zákazem činnosti KSČ na podzim roku 1938.

Nikoliv nadarmo byl tehdejší Zlín označován jako „republika v republice“. Přímo ve městě měla většinu t.zv. baťovská strana a na základě toho městská správa vysloveně soužila zájmu Baťových závodů. Ostatní složky a představitele státního aparátu si Baťův koncern kupoval, ať šlo o berní správu či finanční úřady v okrese nebo v zemském měřítku či ještě výše. Samozřejmostí byla tato Baťova podpora i příslušníkům četnictva v okrese a městské policii. Všichni ti, kterým byla poskytnuta, sloužili zcela vědomě zájmům Baťova koncernu, zasazovali se o realisaci jeho zájmů i když to bylo v rozporu s platnými zákony republiky. Proto tedy ona „republika v republice“.

Firma Baťa byla skutečným vládcem města, okresu a její vliv sahal samozřejmě ještě dále. Aby její jednání budilo alespoň zdání demokratičnosti, nechala za sebe v řadě případů vystupovat politické strany a jejich představitele. Vedoucími funkcionáři reformistických a buržoasních politických stran byli však vedoucí pracovníci firmy Baťa nebo alespoň jejich zaměstnanci. Vliv závodů se projevoval i prostřednictvím společenských organisací, v nichž opět přirozeně rozhodovali zaměstnanci Baťových závodů.

Ve druhé polovině třicátých let se firma Baťa zabývala i problémy, jak zabezpečit své postavení uvnitř buržoasní třídy. Cestou k tomu bylo zajištění vůdčího postavení v řadách kapitalistických podnikatelů na Moravě, a tím do značné míry i ve Svazu československých průmyslníků. Prostředkem, který podnik chtěl využít, byl v listopadu 1936 nově zformovaný Klub průmyslové spolupráce, který sledoval jednoznačně třídní zájmy a cíle buržoasie, jež vyjádřil na půdě tohoto klubu J.A. Baťa.

Jednou z význačných oblastí politiky KSČ v období předmnichovské republiky byla nesporně i rolnická otázka, bez níž nebylo možné vyřešit žádný ze stěžejních problémů a úkolů politiky KSČ. Specifickým problémem zemědělské politiky v okrese byl boj proti snahám Baťových závodů vykupovat zemědělskou půdu v katastru obcí Otrokovice, Napajedla, Zlín a podřídit Malenovice diktátu Zlína. V případě Malenovic šlo o nabourání pozice komunistů v této obci, z níž pocházel senátor za KSČ Vítězslav Mikulíček⁴⁾. Za požadavky rolníků ve všech obcích se komunisté postavili na stránkách Slovácka.

Trvalým problémem druhé poloviny třicátých let byla nezaměstnanost, která provázela nejen okresy průmyslově nerozvinuté, ale i okres Zlín. Značná část propuštěných od firmy Baťa ze Zlína odcházela proto, že neměla t.zv. domovské právo a musela se vystěhovat z továrního bytu, resp. ubytovny a samozřejmě i z města. Svérázné řešení nezaměstnanosti navrhoval J.A. Baťa v článku Trvalé odstranění nezaměstnanosti, v němž navrhoval zavedení pracovních táborů po vzoru nacistického Německa.

Pracovní smlouva, kterou podepisovali zájemci o práci u firmy při nástupu do pracovního tábora mladých v Lutonině.

Vedle výstavby bytového fondu pro nově přicházející zaměstnance Baťových závodů, výstavby budov internátů pro baťovské „mladé muže“ a „mladé ženy“, rozvíjejí se také základní školství a na půdě závodů formuje i odborné školství zaměřené pro potřeby koncernu, z něhož se po druhé světové válce rozvinuly současné střední odborné školy. Pokud jde ovšem o školství v okrese vůbec, zůstávalo v zásadě na úrovni poplatné stavu, který existoval v Československu obecně.

Zcela na okraji života města stálo kulturní dění. Do této oblasti byly Baťovy závody ochotny jen málo investovat. Na skutečně kulturní zařízení muselo město a jeho obyvatelé čekat rovněž až do doby po skončení druhé světové války.

Mezinárodně politické postavení Československa se ve druhé polovině třicátých let zhoršovalo, narůstalo nebezpečí se strany nacistického Německa. Pokud šlo o firmu Baťa, najdeme jen málo kroků, jež bychom mohli hodnotit jednoznačně kladně z hlediska potřeb obrany republiky. Vedení Baťových závodů nabídlo ministerstvu Národní obrany, že pro protileteckou obranu Zlína zakoupí 8 těžkých kulometů a stejné množství pro Otrokovice. Není jasné, zda se tento návrh skutečně realisoval. V souvislosti s narůstající hrozbou války byla organizována předvojenská výchova mladých mužů, kteří si ovšem museli za vlastní prostředky koupit stejnokroj v Baťově obchodním domě. Velké zisky přinášely Baťovu koncernu výroba a prodej plynových masek, které se vyráběly v sesterské společnosti Fatra v Napajedlích.

V září 1938 došlo ke jmenování ing. Hugo Vavrečky ministrem československé vlády. Tímto krokem dosáhla firma Baťa začlenění svého člověka do vlády a přímého spojení s vládnoucí skupinou československé buržoasie.

Vývoj v Evropě a především ve vztahu k naší republice dospěl ve druhé polovině září 1938 do svého vrcholného tragického stadia, které přineslo osudný mnichovský diktát. Jestliže Mnichov byl prvním dějstvím tragédie, pak události v březnu 1939 přivedly naše národy na samé dno. V zásadě nastaly pouze dvě možnosti: postavit se na odpor nebo kolaborovat, pomáhat nacismu vést válku a vydělávat na ní. Široké lidové masy volily různé formy odporu. Buržoasie ve zdrcující většině spolupracovala s nacismem. Výjimkou v tomto směru nebyla ani firma Baťa, její majitelé a vedení.

Od roku 1932 se stal vůdčí osobností Baťova koncernu J.A. Baťa. Jeho činnost v roce 1939 a v celém průběhu druhé světové války byla vyústěním jeho stanovisek a cesty. Obdiv fašismu jej dovedl ke spolupráci nejen s fašismem italským, ale také s německým. V dubnu 1939 dává nacistům k disposici své zahraniční obchodní organisace s tím, že budou sloužit potřebám jejich hospodářství a vedení války. Za tuto službu dostal J.A. Baťa německý pas a odjel s rodinou v červnu 1939 do USA.

Po celou válku zaujímal krajně odmítavé stanovisko k československému zahraničnímu odboji. Činnost v zájmu nacistického Německa jej přivedla do sporu s americkými a britskými úřady a dostal se tak na černou listinu spojenců. Po celou dobu války byl J.A. Baťa ve spojení se zlínskými podniky přes švýcarskou společnost Leader A.G. a byl podrobně informován o všem, co se u nás dělo. Přesto jsme svědky toho, že v době, která byla pro naše národy nejtěžší, přišel s návrhem známého plánu na vystěhování do Patagonie. Plán přes německé velvyslanectví v Brazílii roku 1941 dospěl k nacistickým autoritám.

Šílené nápady vysloveně protinárodního zaměření, nelidskost tohoto dokumentu byly takového rázu, že soudně uvažující člověk se zdráhal uvěřit návrhům, které více než třicet strojopisných stránek obsahovalo. Pro J.A. Baťu po válce už nebylo návratu do nové lidově demokratické republiky, mohl zaujmout pouze místo před soudem národa. V květnu 1947 (?) jej po právu odsoudili jako vlastizrádce.

Pozn. C.: omlouvám se za neforemnou stylistiku - musel bych stať kompletně převyprávět a pozbyla by autenticity.

¹⁾                                                                                              

V roce 1906 vyhlásilo dělnictvo Baťových závodů stávku. T. Baťa ji využil k likvidaci svých odpůrců. Na jeho první americké cestě jej (mimo jiné) zaujala myšlenka neodborových dílen (Nu-Union-Shop), v nichž nebylo dovoleno vytvářet odborové organisace. Odmítl proto jednat se Spolkem obuvníků, odborovou organizaci neuznal a odboráře z podniku propustil.  

Stávku se snažil zlomit pomocí stávkokazů, k čemuž využil tzv. zimní dělníky, postrádající vědomí třídní  solidarity, některé dělníky z Třebíče a další. Propuštěné dělníky dal zapsat na tzv. černou listinu (zakázanou nejvyšším rakouským soudem 20. 6. 1905), znemožňující jejich zpětné přijetí a možnost získat práci u jiných výrobců. Po ukončení stávky vyhlásila odborová organizace bojkot podniku trvající až do první světové války.

Poměry v Baťově továrně se zabýval OBUVNÍK, orgán Svazu českoslovanských dělníků obuvnických v Rakousku.

2)              

Slovácko, obdeník československé strany sociálně demokratické, od 17. března 1921 komunistický, prošlo mnoha mutacemi, plynoucími z obstrukcí vrhaných na něj Československou republikou, vč. obměn názvů (Moravské Slovácko, Rudé Slovácko).

Stejně tak byla pozměňována periodicita jeho vydávání a redakce. Od roku 1936 do r. 1938 se v těchto novinách činil i pozdější československý president Antonín Novotný.

3)                           

Vedení závodů využilo krisové situace a několik stovek z nich začlenilo do t.zv.
pracovních praporů a soustředilo je v pracovním táboře mladých v Lutonině,
známém jako „lutoninské galeje“. Uchazeči byli nasazeni při stavbě dráhy Vizovice
až Horní Lideč a jejich pracovní a mzdové podmínky se staly pověstnými.
Předpokládaný výdělek činil 90 korun týdně, za ubytování a stravu pak
vydání 52,50 korun, na úhradu sociálních poplatků 3 koruny. Dokonce byl
vytyčen i předpoklad, že lze týdně ušetřit 27 korun a ještě zbude na drobná vydání.

První pracovní nářadí obdržel mladý pracovník od podniku, další si musel opatřit sám. V táboře panoval tvrdý režim, polovojenská disciplína, šikanování, udavačství a pod.
Také tito mladí muži byli „absolventy“ uvedené zvláštní a dočasné instituce Baťovy
a nejlepší pak dostali zaměstnání v závodech.

⁴⁾

Komunistický poslanec a senátor Vítězslav Mikulíček (4.3.1882 - 1.10.1962)

     Ve dvacátých letech poslanec za Komunistickou stranu Československa, od. r. 1929 (po V. sjezdu - bolševizačním) senátorem za tutéž politickou organizaci. Před Hitlerem utekl do emigrace a po válce se již neuchytil - nahradili jej mladší soudruzi. Život penzisty jej možná uchránil od osudu mnohých svých předválečných kolegů - šibenice nebo dlouhodobého vězení a totální dehonestace osobnosti.

    [[ Za první světové války Tomáš Baťa pro nedostatek odborníků, snad i z kolegiality, dal možnost ukrýt se ve válečné výrobě před nástupem na frontu i samostatným výrobcům obuvi - živnostníkům. Práci dostal prakticky každý, kdo o ni projevil zájem.

     Pod Baťovu zástěru se před vojenskými povinnostmi běžel ukrýt  i pozdější velký baťobijec, komunista Mikulíček. Pracoval jako cvikař, což byla jedna z úzkoprofilových funkcí při výrobě vojenské obuvi. Později zneužil své zkušenosti z tovární velkovýroby ke svému nenávistnému poštěkávání v souladu s bolševickou stranickou linií. Tvrdil např.  - mimo výlevů, které uvádím na tomto webu -  že u Bati pracují otroci. Tohle odvozoval z faktu, že při příchodu i odchodu musí si dělníci zaznamenávati čas.

     Když v letech 1914-18 chvátával s. Mikulíček do továrny, zaznamenával samozřejmě příchod poctivě též. I po ukončení práce nečinil jinak. Nebylo mu to vůbec zatěžko a světe, div se, proti této praxi nevydal ani slůvka protestu.

     Paměť měl ovšem velmi krátkou a vděk? Na ten při svém politickém přesvědčení raději ani nepomyslel.

 ^{Dle:  Jan A. Baťa - Román života}]]

     Dikcí V. Mikulíčka se vyznačují mnohé ideologicky zbarvené články z doby rudé totality - na tomto webu se mikulíčkovskou rétorikou vyznačuje především František Vojta ve své historii o.p. Svit .