pokračování z části 1/2

vznik a vývoj továrny na obuv z pohledu architekta   

Akad. arch. Eduard Staša  

(Tep nebo Naše pravda, asi 1987-88)

část 2/2

1937 – 1938

     Podepsána mnichovská dohoda. V září 1938 – sloučení politických stran do strany Národního sjednocení (pravice) a Národní strany práce (levice). Emil Hácha se stává presidentem Republiky Česko-Slovenské. Jmenována nová vláda – představitelé Baťova koncernu pronikají mezi vládní špičky české reakční buržoasie a projevují nuceně v zájmu firmy a jejích zaměstnanců sympatie k fašistickým a autoritativním režimům (Hugo Vavrečka, Dominik Čipera, J.A. Baťa).

--------------   

Dle informace České vlády měla se historie účinkování ředitele Baťa a.s. Hugo Vavrečky a prokuristy a starosty města Zlína následovně:

     Hugo Vavrečka: od 21.7.1937 do 22.9.1938 ministr propagandy ve vládě Milana Hodži; od 22.9.1938 do 4.10.1938 ministr bez portfeje ve vládě (zde vládní zdroj uvádí chybně již rok a půl zesnulého Karla Kramáře) ve vládě gen. Syrového; od 4.10.1938 do 1.12.1938 ministr bez portfeje (propaganda) ve druhé vládě gen. Syrového.

       Dominik Čipera: od 16.3.1939 do 27.4.1939 ministr veřejných prací ve druhé vládě Rudolfa Berana; od 27.4.1939 do 19.1.1942 ministr veřejných prací ve vládě gen. Eliáše.

     Na dobových fotografiích z druhé republiky objevuje se D. Čipera i jako ministr v první vládě Rudolfa Berana (tedy od 1.12.1938 do 15.3.1939). Zde se tedy oficiální vládní údaje opět mýlí. Zlín měl ve vládách ČSR a protektorátu trvalé zastoupení od 21. července 1937 až do rozehnání Eliášovy vlády 19. ledna 1942.   

pozn. C.

 -------------------------------------------------------- 

Vláda, která odstoupila po presidentské volbě, když byla převedla stát nejsmutnější a nejvážnější etapou jeho dějin. Snímek byl pořízen v zasedací síni parlamentu při volbě Dr. E. Háchy čs. presidentem.  

Zleva: Jan Lichner, M. Čermák, P. Teplanský, T. Durčanský, Dr. Freierabend, gen. Kajdoš, Dr. Kalfus, Dr. Chvalkovský, Msgre. Tiso, gen. Syrový, Revay, Dr. J. Černý, gen. Husárek, Dr. P. Zenkl, Dr. Karvaš, Dr. Bukovský, Dr. Vavrečka, Ed. Bačinský a Dr. Horák. (ČTK) (texty pod fotografiemi jsou původní, pozn. C.) 

Nová vláda u pana presidenta ve čtvrtek 1. prosince 1938.

Na snímku zleva: Dr. Jar. Krejčí (vnitro), Dr. O. Fischer (spravedlnost), Dr. Vlad. Klumpar (soc. péče), Dr. Jiří Havelka (bez portefeuille), státní ministr K. Sidor, ministr vlády Podkarpatské Rusi Jul. Révay, slovenský ministr prof. M. Černák, slovenský ministr Dr. H. Vančo, min. předseda Rud. Beran, slovenský ministr P. Teplanský, pan president, Dr. J. Kapras (školství), Dr. Vl. Šádek (obchod), arm. gen. J. Syrový (nár. obrana), slovenský ministr předseda Msgre. Dr. J. Tiso, slovenský ministr Dr. Ferd. Ďurčanský, Dr. Fr. Chvalkovský (zahraničí), Dr. L. Feierabend (zemědělství), Dr. J. Kalfus (finance), arm. gen. A. Eliáš (železnice a pošty) a Dominik Čipera (veřejné práce). - foto ČTK.

----------------------

   Založeny pracovní polovojenské tábory na stavbě trati v Uble a Pozděchově. Vychází politicky ambiciosní kniha J.A. Bati „Budujme stát pro 40,000.000 lidí“ (ještě před odstoupením pohraničí) po jeho jmenování čestným doktorem technických věd (tento titul mu byl odebrán ve sporném procesu roku 1947). Dokončen prospekt internátů, druhý studijní ústav, cihelna v Malenovicích, budova č. 21.

     Koncem předmnichovské republiky soustřeďoval Baťův koncern kolem mateřské zlínské akciové společnosti řadu sesterských výrobních společností mnoha odvětví: Obuvnické, koželužské, gumárenské, strojírenské, elektrotechnické, textilní, báňské, chemické, dřevařské, papírenské, stavební, keramické, polygrafické, potravinářské a společnosti obchodní, dopravní, pojišťovací a jiné.

 pp

1939 – 1944

     16. března 1939 zřízen Protektorat Böhmen und Mähren - Protektorát Čechy a Morava. Tomáš Baťa mladší a v červnu J.A. Baťa (pod záminkou přípravy světové výstavy v N.Y. v U.S.A.) odjeli do zahraničí. Vedení podniku přebírá J. Hlavnička, švagr J. Bati. Podnik obsazuje německá armáda, dosazuje i německé vedení a zapojuje jej do válečného programu. J.A. Baťa pokračuje ve své neurčité politice i v zahraničí, je zapsán na černou listinu spojenců a vyhoštěn z U.S.A.

Velký Zlín obývalo v roce 1940 44 395 lidí – otevřeno měli již koupaliště U továrny (Baťák) a školu umění. Vznikají nové čtvrti Lazy, Podhoří, Mokrá, lesní čtvrť a dva velké činžovní domy na Hluboké ulici . Projevuje se výrazné omezení investiční a stavební činnosti v dalších letech. Při výrazném nedostatku kovů působí jako neuvěřitelný fakt postavení trolejbusových tratí v roce 1943 a jejich uvedení do provozu 27. ledna 1944.

     Nesmyslné bombardování zlínské továrny 13. října a 20. listopadu 1944 americkými letadly, v době, kdy bylo o výsledku války již rozhodnuto, stalo se smutným válečným epilogem padesátileté historie Baťova obuvnického podniku. Zatímco bývalý šéf J.A. Baťa byl zdiskreditován spoluprací s fašistickým Německem a vykonstruovaným procesem, řídil nový šéf Tomáš Baťa mladší osudy zahraničních továren firmy Baťa ze svého kanadského centra (Toronto), aniž by jej v nejhorší myšlence napadlo, jaký převratný vývoj naberou události v jeho rodné vlasti.

      V „nové“, o Podkarpatskou Rus zkrácené Republice československé, se začaly mocenské síly řídit známým výrokem V.I. Lenina, jehož přesné znění už asi nikdo zkoumat nebude, ale jehož smysl vykládán marx-leninskými spisopravci následovně: Kapitalismus ve své poslední imperialistické fázi vývoje dosáhnul takové úrovně ve výrobě, vědě a technice, že socialismus může tyto výsledky pouze převzít a naplnit je novým socialistickým obsahem. A takovým se stal i „zlínský případ“.

Klement Gottwald před 21. budovou při návštěvě Zlína v dubnu 1947. (O.A. Zlín)

Léta 1945 až 1985

Snímek vozové brány zaslal pan David Lacina, vnuk továrníka Bohumila Laciny, jemuž je na tomto webu věnována kapitola v článku o zlínských továrnách a továrničkách (kapsa starý Zlín).

    Stalo se 2. května 1945 v odpoledních hodinách, že Rudá armáda osvobozovala Zlín. A 12. května ustavili první národní výbor Velkého Zlína. O den později zřídili národní správu nad bývalým Baťovým koncernem a dekretem presidenta republiky z 27. října 1945 provedli jeho znárodnění. Od 1. ledna 1949 se n.p. Baťa přejmenoval na národní podnik Svit a v témže roce došlo k přejmenování Zlína na Gottwaldov.

     Bombardování Zlína americkým letectvem na samém konci války, v říjnu a listopadu 1944, kdy bylo o porážce hitlerovského Německa už rozhodnuto, způsobilo Zlínskému podniku velké škody. Ze 33 zasažených továrních budov nálet 10 zcela zničil, ostatní pak vážně nebo méně vážně poškodil. Nejvíce bomby postihly obuvnické a gumárenské závody a sklady, zatímco ve strojírenském závodě, kde Němci soustředili zbrojní výrobu, částečně zasáhly pouze 4 budovy.

      V nových společenských a hospodářských podmínkách se v letech 1945-46 hlavní úsilí soustředilo na likvidaci válečných škod a pozvolný přechod výroby do mírových poměrů. Časopis Nový Zlín z 19. listopadu přinesl zprávu, že na odklizení trosek v továrně zaměstnanci odpracovali 75 000 hodin, odvezli asi 4 750 m³ stavebního rumu a 7 tun železa z betonových konstrukcí a strojů. A koncem října 1946 byly trosky odklizeny. Není ovšem řeč o škodách mimo území závodu a o ztrátách na lidských životech.

       Pro poválečnou obnovu a výstavbu měla svůj význam příprava projektů a práce stavebního výzkumu v letech válečných. To se projevilo po roce 1945 v připravenosti urbanistických plánů továrny a města i ve výstavbě továrních a obytných budov nového typu.

J. Voženílek, Vl. Karfík (?): Návrh dostavby náměstí Práce ve Zlíně, 1947, perspektiva.

      Pro toto období je charakteristické, že se na nových úkolech výstavby uplatňují i nadále tradiční zlínské stavební konstrukce a materiály, železobetonový skelet a cihelné, spárované zdivo. Noví představitelé vedení závodu a města měli porozumění i dostatečnou velkorysost pro otázky nové výstavby a architektury. Už v letech 1946 a 1947 se stavějí první pětietážové budovy nového typu pro obuvnickou výrobu č. 14 a 15. na místě objektů zničených bombardováním (tento "Voženílkovský" model se uplatňoval doposud koncem třicátých let a za války na Slovensku). O pár let později pak budova č. 44 (totožného typu jako předešlé) a centrální sklad č. 34, na jehož střechu navrhli projektanti heliport pro spojení s letištěm v Holešově.  

Poválečná výstavba Baťa n.p./Svitu n.p. – 14. budova (1946), 34. budova (centrální sklad obuvi) (1949-1955), komín elektrárny (1950).

      V nových obuvnických budovách se projevila nejen zvýšená pozornost organizaci výroby a pracovním podmínkám, ale i sociálnímu příslušenství. V roce 1950 vyrostl u elektrárny železobetonový komín, 140 metrů vysoký, první toho druhu v republice. V roce 1957 se rekonstruovaly a dostavěly (spojily přízemní halou) budovy 12 a 13 a v letech 1958-59 se postavily tři železobetonové chladící věže mezi Dřevnicí a stadionem (v dnešní době existuje pouze jedna, věž č. 3). Přibližně na jejich místě (trochu severněji) stojí plynová výtopna.

 Zdroje energie ve Zlíně dle stavu v roce 2005.

      Důležitou událostí tohoto období se stalo rozdělení zlínského průmyslového komplexu mezi tři oborová ministerstva. Na omezeném území, stavebně celkem vyčerpaném, se začaly samostatně a „nezávisle na sobě“ rozvíjet tři hlavní výrobní obory, jejichž zájmy se často střetávaly: výroba obuvi, výroba strojů a výroba pneumatik, pomineme-li ovšem některé další menší výrobní, výzkumné a distribuční organizace. Zcela zákonitě se brzy projevil nedostatek ploch pro jednotlivé podniky, z nichž každý sledoval především své zájmy výstavby. A tak už v roce 1949 byla zahájena výstavba nového areálu Závodů přesného strojírenství v Malenovicích, který do dnešního dne čítá několik velkých halových budov. Jeho závod na mateřském území ve Zlíně však i nadále zůstává (po bankrotu v roce 1996 ve velmi okleštěné formě). Obdobně v roce 1965 zahájili v Otrokovicích výstavbu naší největší pneumatikárny, která do té doby vyráběla na zlínském území. Ale i její některé provozy zde dodnes zůstávají (Continental-Barum, Mitas). Ke škodě a na úkor obuvnické výroby. Do této kategorie delimitací patří i výstavba nového areálu VÚGPT (Výzkumného ústavu gumárenské a plastikářské technologie) a VÚ pozemních staveb v Loukách, budov Průmyslových staveb (býv. stavební oddělní fy. Baťa, později Stavosvit), Centroprojektu (též býv. projekce staveb. odd. fy. Baťa), tiskárny a dalších. Co se dalo dříve směstnat na společném území jednotně řízeného průmyslového kombinátu, dostalo nyní zcela novou formu.

      V letech brzy po válce byl vypracován nový zastavovací generel zlínského továrního komplexu v projekčním oddělení n.p. Baťa. Zaslouží si naši pozornost i proto, že je součástí širší výrobní a urbanistické koncepce. Podle tohoto generelu se v jižní části území soustředily budovy obuvnické a gumárenské výroby, dva velké monobloky centrálních skladů a budovy výzkumu. Mezi železnici a Dřevnici umístil projektant skupinu budov pomocné výroby a za Dřevnici pomocné sklady (koncepce nepočítá s neuváženým rozdělením kombinátu v počátku padesátých let). Mezi administrativními budovami č. 21 a 11 umístili hlavní bránu závodu s pěším přechodem nad zapuštěnou městskou třídou. Směrem od zámeckého parku, v dnešním místě vjezdu do areálu Svitu (mezi Domem kultury a tržnicí ABS) pak bránu nákladovou. Část budov podél jižní a východní hranice závodu navrhli ke zbourání a na uvolněném místě měl být vysazen ochranný pás zeleně. Místo dnešního vlakového nádraží zabralo centrální vlečkové kolejiště a vedle, směrem k městu, stálo nové osobní nádraží města s hlavní poštou. Nad kolejištěm vedl silniční nadjezd, který spojoval hlavní městskou třídu s navrhovanou rychlostní komunikací na pravém břehu Dřevnice.

 J. Voženílek – generel závodů Baťa, Zlín, axonometrie alternativního řešení (1946)

      V souladu s celkovou koncepcí rozvoje podřevnického údolí a Otrokovic (t.zv. pásového města) a s předpokládanou decentralisací zlínského průmyslu se počítalo s tím, že ve Zlíně zůstane jen výroba usňové a pryžové obuvi s příslušnými sklady materiálů a výrobků, centrální administrativa, výzkum a pomocná oddělení. Strojírny měly vytvořit samostatnou výrobní jednotku v Malenovicích i s novým sídlištěm pro 14 000 obyvatel na svazích mezi Tečovicemi a Otrokovicemi. Výroba pneumatik s regenerační stanicí se přemístila do Otrokovic. Stará Hřebíčkova koželužna v Malenovicích (dnes trosky továrny u hlavní křižovatky v Malenovicích) byla určena na dožití.

      Mimo Gottwaldov se přemístily punčochárny a výroba silonu do Sezimova Ústí, výroba kordu do Velké nad Veličkou. Tak vypadaly v poválečných letech představy tehdejších generálů průmyslu a také urbanistů. Představa pásového města Gottwaldova jako urbanisovaného údolí Podřevnicka a otrokovického Pomoraví, s decentralisovanými výrobními jednotkami, sídlišti a centry občanského vybavení, musela nakonec ustoupit realističtějším názorům na kompaktnější urbanistické řešení, které respektovalo historický půdorys města a obcí. Nicméně decentralisace průmyslových závodů se ukázala nezbytná a do značné míry se uskutečnila. Především výstavbou strojíren v Malenovicích a pneumatikárny v Otrokovicích. Naléhavý požadavek uvolnit zlínské území pro výrobu obuvi se však nepodařilo naplnit.

     V letech po válce byla stále ještě aktuální dostavba železniční trati Vizovice – Lidečko – Púchov. V lednu 1948 rozhodl ÚV Čs. svazu mládeže o převzetí této stavby jako Trati mládeže. Národní podnik Baťa stále si držel statut stavebníka a stavbu financoval, trať měla být uvedena do provozu v roce 1949. Nebyla – tehdejší ministerstvo dopravy nakonec rozhodlo jinak a od stavby se upustilo.

     Na stůl přišel rovněž návrh na vedení dálnice souběžným březnickým údolím s krátkým příčným připojením ke Gottwaldovu. A konečně i staronový projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe, jehož pobočka měla jít upraveným korytem Dřevnice až do Zlína. To všechno stálo na miskách vah v polovině čtyřicátých let. I když se s odstupem času dostaly názory na uvedené dopravní problémy do jiných poloh, zdá se, že by nám dnes některé realizace tehdejších návrhů přišly velmi vhod.

     Ale vraťme se zase zpět na území dnešního areálu Svit. Tam někdy od šedesátých let začíná do zmodernisované proudové výroby stále více pronikat chemisace materiálové základny i výrobních procesů. Přírodní klasické materiály nahrazují postupně umělé usně a plastické hmoty. Tradiční technologie pak vytlačuje odlévání obuvi, lisování (lepení), vstřikování, tváření či vysokofrekvenční sváření. Uplatňuje se vyšší stupeň mechanisace, automatisace i zavádění počítačů. Budují se nová pracoviště mimo Gottwaldov, i kooperace se zahraničím. A v šedesátých až osmdesátých letech se postavila řada významných budov.

     Rekonstruovala se budova č. 95 pro výrobu odlévané obuvi. V roce 1964 stála již centrální lisovna (č. 52) a v letech 1972-73 dokončili centrální válcovnu gumárenských směsí na místě původní válcovny, která vyhořela.

     Z roku 1971 je sklad chemikálií č. 33, z roku 1976 pak budova výpočetního střediska a z roku 1980 budova skladů č. 123. V sedmdesátých letech dokončili novou část elektrárny s chemickou úpravnou vody (východní část) a mazutovou výtopnou (ze zrušené plynárny, na západní straně elektrárny). V letech 1986-87 dokončují budovu č. 32. Zcela nový areál vzniká po válce severně za Dřevnicí – velká skupina více než třiceti budov pomocných a skladových, velmi různorodé úrovně a kvality. Významný počin udál se na nejfrekventovanějším místě té doby, před hlavním vstupem do závodu – postavil se pěší podchod (1979). Myšlenka, jejíž počátky se objevují už v předválečných a válečných plánech (jako nadchod), konečně došla svého naplnění. 

    Lehce provokativní legrácka z doby totality - nápis Baťa na hlavní bráně o.p. Svit.

Datum výtvoru se mi nepodařilo zjistit - tipuji druhou polovinu osmdesátých let.

     Dle údajů z roku 1984 vyrobil gottwaldovský obuvnický podnik 42 milionů párů obuvi za rok. Přepočteno to znamená asi 161 až 162 tisíc párů denně. Srovnávat s obdobím předválečným není objektivní. Především proto, že po válce tu stojí již jiná továrna. Rozdíly jsou samozřejmě i v počtech zaměstnanců, ve strojním vybavení, v technologii výroby (klasická, za Baťů obvyklá šitá obuv z přírodních materiálů téměř vymizela), v rozsáhlosti a druzích sortimentu a podobně.  

     S odstupem let projevuje se čím dál větší nutnost vypracování nového zastavovacího generelu. Už i proto, že se výrazně změnily např. vnější podmínky dopravní a energetické. Ale nejen proto. V současné době se zpracovává návrh nového typu budovy pro obuvnickou výrobu. A ukazuje se, že optimálním typem již nebude ona standardní budova o velikosti 80 x 20 metrů, ale budova o půdorysných rozměrech asi 81 x 81 metrů (t.zn. velký čtverec). Do takové míry již jsme překonali i ty „moderní“ budovy č. 14 a 15 z roku 1948 novými požadavky provozními, technologickými i sociálními a požárními. Takové změny v případě jediné budovy varovně napovídají, k jakým změnám může dojít ve velkém seskupení budov v rámci celé továrny. A jaké risiko zde hrozí v případě improvisování bez znalosti celkové koncepce.

      Složitost problematiky přestavby o.p. Svit spočívá také v tom, že se neobejde bez investičně, technicky i časově velmi náročných stavebních etap. Způsobila to právě laxnost řešení této problematiky po desítky let, kdy se projektování a investování zanedbávalo a prostředky se převáděly na extensivní nebo neproduktivní účely – především rozvoj těžkého průmyslu na Ostravsku, industrialisaci Slovenska, do hlavního města republiky nebo na zbrojení.

     Vezměme si např. jen naléhavost podmiňujících či přípravných investic v oboru silniční a železniční vlečkové dopravy. A definitivně se musí vyřešit také otázka existence jiných podniků na území o.p. Svit. Zavírat oči před řešením této složité problematiky a odsouvat ji stále dál do budoucnosti by bylo neodpustitelné. Na tom nic nemění ani současné každodenní problémy a starosti, s nimiž se musíme potýkat.

     V první polovině stati píši o propojení aparátu firmy Baťa a městské správy Zlína. Tato personální unie s monopolní nadvládou jednoho podniku trvala více jak dvacet let a prospívala, zdá se, oběma stranám. Podobně propojení – i když v jiných formách a bez uvedeného monopolu – existuje i dnes. To se odráží i při výstavbě továrny a města. Uvažme však, že město již není Zlínem ani Velký Zlínem, ale Gottwaldovem, jehož velikost se v posledních letech zvětšila připojováním dalších a dalších obcí. A že jeho počet obyvatel vzrostl ze 46 400 v roce 1947 na 84 430 v roce 1985. Přitom město měnilo několikrát nejen své administrativní hranice, ale i svou správní a hospodářskou funkci. A tak s těmito proměnami a rozvojem průmyslové výroby i zvyšujícími se požadavky na standard bydlení i technického a občanského vybavení se rozrůstá město o nová sídliště a městské čtvrtě i o nové soubory občanského vybavení a veřejných budov. Na tom všem mají svůj podíl také podniky našeho města. A nemalý podíl zde připadá také na o.p. Svit.

      I když statistika bývá někdy „hra čísel ošidná“, zůstává nicméně historickou skutečností, že v období let 1947 až 1983, tedy za 37 let, se postavilo v Gottwaldově 18 595 bytů a to představuje průměrně 502 bytů ročně. A právě obuvnický podnik předal v květnu roku 1947 za účasti Antonína Zápotockého první byty dvouletky. Svádí to ke srovnání s obdobím baťovské éry mezi válkami, kdy růst Zlína a rozsah bytové výstavby neměl u nás obdoby. Podle ročenky firmy Baťa z roku 1940 postavilo město Zlín v letech 1921 až 1939, t.j. za 18 let, celkem 6 230 bytů, t.zn. průměrně 346 bytů ročně. Z toho pak firma Baťa postavila ve svých čtvrtích v letech 1918 až 1939 celkem 4 184 bytů včetně svobodáren – tedy 190 bytů ročně. A srovnání výstavby občanského a technického vybavení mohli bychom považovat za neseriosní. Tak je totiž nová poválečná výstavba svým mimořádným objemem i sortimentem budov nesrovnatelně vyšší a rozmanitější.

(Kritický čtenář jistě ovšem shledá jistou propagandistickou faleš v závěrečném odstavci vyčuhující. „Nízký“ počet 346 bytů ve dvacetitisícovém Zlíně a „vysoké“ číslo 502 v např. sedmdesátitisícovém městě nelze mechanicky srovnávat – každé z nich má jinou váhu. A porovnání kvality bydlení v půldomku, obklopeném zelení (i když s malou bytovou plochou) a v sídlištním betonovém kotci (i když centrálně vytápěném a zásobovaném po většinu roku teplou vodou)? Každý může udělat závěr svůj. Např. porovnáním ceny těchto dvou druhů bydlení na volném trhu. Pozn. C.)