Vznik a vývoj továrny na obuv z pohledu architekta
Akad. arch. Eduard Staša
(Tep nebo Naše pravda, asi 1987-88)
ČÁST 1/2
Léta 1894 až 1923
Zadíváme-li se do minulosti našeho města, zaujme nás, že první, kdo zavedl ve Zlíně tovární výrobu obuvi, nebyl rodák zlínský, ale podnikatel francouzského původu Robert Florimont. Stalo se tak v roce 1870, kdy ve dvoře domu č. 52 v tehdejší Kovářské ulici (dnešní Bartošova, na místě budovy pošty a telekomunikací) zřídil továrnu na výrobu bot. Zaměstnával asi 200 lidí a jeho výrobky se exportovaly až do Egypta. Pracoval tam rovněž po návratu z Vídně „nejstarší zlínský švec“ pan Machalický ze Zarámí, se kterým jsme se setkávali na jarmarcích ještě koncem třicátých let. Florimont po osmi letech Zlín opustil, továrnu prodal příluckému rodáku Slaměnovi a podnik potom zanikl. Upomínkou na toto období je pěkný Florimontův portrét ve zlínském muzeu. Daroval ho prý jako splátku za provedené práce zlínskému truhláři Ant. Kopeckému.
Počátky dnešní továrny na obuv o.p. Svit musíme hledat na severní frontě starého zlínského náměstí v domě č. 63. Ten patřil koncem století obchodníku Vincenci Kašpárkovi. Tady si pronajali sourozenci Baťovi – Antonín, Tomáš a Anna – v roce 1894 dvě místnosti a zřídili závod na výrobu prošívané houněné obuvi, při níž využívali podomáckých dělníků. Dům stál v místě, kde je dnes výstavní síň Díla. Po počátečních potížích, krátkém pobytu v Německu a reorganizaci dílen došlo k rozvoji výroby a ukázala se potřeba dalších místností. V roce 1898 postačil ještě pronájem sousedního domu, ale v červnu roku 1900 se už celý závod stěhoval do nově postavené budovy naproti novému nádraží. V kronice měšťanské školy chlapecké o tom čteme: „Na jaře roku 1900 stavěli bratři T. a. Baťovi na pozemku blíže nádraží rozsáhlou tovární budovu, již velmi dokonalými stroji na výrobu obuvi a parním pohonem vystrojili. Poskytují práci pro 100 obyvatel.“ O rok dříve zahájen provoz na místní železnici Otrokovice – Zlín – Vizovice, která navazovala na hlavní trať Vídeň – Přerov - Ostrava - Slezsko. Měla tedy význam pro obchodní spojení na území rakousko-uherské monarchie.
Od 1. srpna roku 1900 se původní firma Antonín Baťa změnila na veřejnou společnost „ T. & A. Baťa k provozování výroby plátěné a houněné obuvi ve Zlíně“. První tovární budova byla zpola zděná, zpola dřevěná, asi 20 x
Pohleďme do očí všech těchto mužů – beze strachu, odhodlaní, zruční, vytrvalí, všichni s tuhým bílým límečkem. Nebyl-li by Baťa ševcem, mohl provozovat třeba strojírny, lidi a náboj na to měl.
V roce 1904 odjel Tomáš Baťa s několika dělníky (podruhé) na zkušenou do Ameriky po návratu v roce 1905 se začal zavádět „americký způsob výroby“. V té době postavili budovu kanceláří, novou strojírnu a strojovnu s parním pohonem 100 HP.
Roku 1906 dokončili první zděnou tříetážovou tovární budovu 60 x
První tříetážová budova v mediálně nepříliš častém pohledu - ze strany jihozápadní (v tomto vyjádření mám problém s hodnocením osvitu fotografie - přichází ze severozápadu ?). Dle dnes zažitého číslování objektů jde o číslo 16, do roku 1931 platné značení popisovalo objekt jako sedmičku.
Uvedené půdorysné a konstruktivní schema jako první pokus o ty obuvnické budovy později zdokonalili a překonali vlastně až typem železobetonové budovy v roce 1924. Území závodu tehdy ohraničoval přednádražní prostor ze severu, stará prštenská silnice od jihu (procházela dnešními budovami
Na starém trhovisku (v areálu závodu, orientováno ve směru sever-jih) - postavilo se tu celkem šest zděných dvojdomků s mansardovou střechou (plány pocházejí od stavitelů Procházky a Nováka, stavbu prováděl břeclavský stavitel Macoun). Podoba s pozdějšími Kotěrovými čtyřdomky je přinejmenším výrazná.
Na starém Trhovisku (v areálu závodu, oblasti dnešní budovy 32-33) stávaly i první mansardové domky pro zaměstnance fy. Baťa, postavené roku 1912. Vzhledem k jejich výrazné podobnosti s pozdější výstavbou na Kotěrově a Antonínově ulici lze dovozovat, že se jedná o prototypy pozdější tak časté zástavby Zlína.
V roce 1907 se rozešel s Baťou jeho dlouholetý spolupracovník a prokurista František Štěpánek, aby založil vlastní továrnu na obuv na Cigánově. O rok později zemřel Antonín Baťa a František Štěpánek se stal starostou města. Zmíněné obecní trhovisko, kde vaříval zlínský obchodník Karel Meisel „po bosňácku“ povidla, odkoupila fa. Baťa v roce 1915 pro rozšíření závodu a přeložila také část prštenské silnice od sýpky po panské stodoly. Jako malá překážka zmizela také továrnička Morice Lehra někde proti nádraží, která v roce 1909 vyhořela. V roce 1910 se v závodě vyrábělo 3 400 párů obuvi denně a zaměstnání zde našlo 350 dělníků.
Fotografie vypovídající dosti o situaci před zlínským nádražím (pořízena v roce 1922 ze střechy nové elektrárny). Hlavní brána – vstup do závodů – je postavena naproti nádraží, procházelo se mezi nejstarší budovou z roku 1900 (bílá se šikmou střechou vpravo) a druhou nejstarší budovou (cihelná tříetážovka z roku 1906 vedle stojící). Až do poloviny třicátých let bude v dáli (vlevo) vidět Štěpánkova továrna na boty.
Před válkou postavili prvních šest rodinných dvojdomků pro zaměstnance firmy za trhoviskem. A v roce 1915 o něco dále k Prštnému další řadu domků. Vybudovala je břeclavská firma J. Macoun, jejich podobnost s pozdějšími domky Kotěrovými na Letné však napovídá jeho pravděpodobnou účast již zde. Šlo o domky s typickou mansardovou střechou, s jednoduchými rodinnými byty v přízemí a se svobodárnami v podkroví, s malými dvorky a skromným hospodářským příslušenstvím. Obě řady domků, jak je známe z fotografií, map i filmového záznamu, vydržely do roku 1924, kdy začaly překážet rozvoji závodu. O vánocích roku 1913 dostal závod i město elektrický proud z nové elektrárny na Zarámi. Postavili ji zde na základech vyhořelého Juříčkova (Dolního) mlýna. (Dle pamětí Jana A. Bati vyráběl si Tomáš Baťa určité nevelké množství elektrické energie přímo v závodech za pomoci svých parních strojů.)
Zlínské elektrárny |
---|
Období prvního velkého rozmachu a stavebního růstu továrny je spojeno s první světovou válkou a s dodávkami obuvi rakousko-uherské armádě. Díky této válečné konjunktuře stoupla výroba obuvi v roce 1917 až na 10 000 párů denně a počet zaměstnanců se zvýšil ze 400 osob v roce 1914 na 3900 v roce 1917. Tento růst výroby se neobešel bez investic do strojů i výstavby budov. Výstižně to ukazuje situace závodu z roku
Pracovní doba byla libovolně prodlužována, zavedly se tresty odesílání na frontu a vězení, stupňovala se nespokojenost dělnictva, která vyvrcholila ve stávku a dokonce vzpouru ruských zajatců. Baťovy závody se staly na konci světové války největším podnikem v Rakousku-Uhersku.
Fotografie závodů z Mladcovského kopce (části Čepkov) v roce 1919.
V popředí rozestavěná nová (dnešní) elektrárna, první železobetonová budova "zlínského" typu. Na Březnické stojí první úřednické domky a Sokolská búda, mansardová stavení, umístěná v areálu podniku okolo „starého trhoviska“ ještě nejsou zbourána. Letná jeví se blízkou budoucností.
Významně zapůsobil vstup vynikajícího českého architekta a profesora na pražské Akademii Jana Kotěry do výstavby města. Někdy v roce 1911 byl povolán Tomášem Baťou, aby muvypracoval projekt na stavbu jeho vily na Čepkově (později přestavěna na Dům pionýrů a mládeže, dnes sídlo nadace Tomáše Bati). Asi v roce 1915 - 1916 vypracoval regulační plán na stavbu první dělnické kolonie firmy Baťa na Staré Letné. A také projekty rodinných domků pro úředníky u (původní) Březnické silnice (říkalo se jim Hradčany) a skromnější domky s mansardami pro dělníky u pozdější Malenovské ulice, kterým se říkalo trefně „Včelín“. První stály na ulici Březnické až do roku 1990, druhé vzaly za své pří bombardování v listopadu 1944.
Včelín v roce 1926, v pozadí novější čtyřdomky.
Staly se však počátkem nové městské čtvrti Letné, jejíž výstavba pak pokračovala ulicemi Kotěrovou, Antonínovou, Podlesí a dál. Tím skončilo Kotěrovo působení ve Zlíně. Jeho plán dělnické kolonie byl později převzat do regulačního plánu Zlína jeho žákem F.L. Gahurou.
Vraťme se však znovu na půdu průmyslového závodu. Brzy po první světové válce postihla firmu Baťa odbytová krise a v roce 1921 přišla naprostá stagnace výroby. Příčinou stala se ztráta válečných dodávek a nízká koupěschopnost obyvatel. Vyrábělo se tehdy za 450 000 korun zboží denně, prodávalo se však sotva za 500 000 týdně. Během roku 1919 se snížil počet zaměstnanců o jednu čtvrtinu.
Filmový záznam z roku 1922 - kamera sleduje továrnu ze střechy nově budované elektrárny, a to od východní strany po jihozápad. Na Letné (ještě se tak nejmenovala) stojí první domky na Antonínově ulici, čtyřdomky jsou i na "starém trhovisku" v závodech. Malenovská ulice vede ještě původní tratí. Film zakončují záběry z dílen (koželužské a šicích), majících stroje ještě poháněny transmisemi.
Zrod samostatného československého státu byl přijat bez nadšení. Tomáš Baťa to tehdy vyjádřil slovy: „...lidé u nás nevědí, čeho nám třeba k naší národní existenci a vybudují stát, v němž nebude lze žíti“. Své tu zřejmě vykonalo vítězství socialistických stran ve volbách v roce 1919 i Rašínova deflační politika. Firma Baťa čelila odbytové krisi dvojím snížením cen obuvi v roce
Až v průběhu roku 1923 se výroba zvýšila přiměřeně zvýšení odbytu na domácím trhu. Zakládání sesterských společností v zahraničí vytvářelo i zde lepší podmínky pro odbyt.
Zatímco v prvních poválečných letech stavební činnost na území závodů stagnovala, začaly na sklonku roku 1923 panovat příznivější podmínky. Ještě v tom roce dostaly se pod střechu dvě nové tříetážové výrobní budovy č.
Tu však sehrála úlohu ještě jedna událost. Obecní volby v roce 1923. Firma Baťa postavila poprvé vlastní kandidátku. 16. září 1923 v šest hodin večer se obyvatelé města dověděli, že t.zv. Kandidátka zaměstnanců firmy T. & A. Baťa zvítězila a Tomáš Baťa se stal starostou Zlína. Prohlásil tenkrát: „Proč se ucházím o důvěru občanstva? Proto, že jsem zlínský rodák a proto, že neznám nikoho jiného, kdo by mohl této mojí rodné obci pomoci z nynějších nesnází. Já chci být starostou, nebo nechci být zvolen do zastupitelstva vůbec. Odpovědnost vůči občanstvu za všechno, co se stane za mé působnosti, chci převzíti sám na sebe.“ Tak se tedy stalo a od té doby nastolena personální unie mezi aparátem továrny a správou obce zlínské. Zájmy firmy Baťa a města se ztotožnily. Stalo se v době, kdy k 1. červenci roku 1923 měl tehdejší Zlín 5 227 obyvatel. A sotva kdo tušil, jaká budoucnost jej očekává....
Západní část Baťových závodů v roce 1922. Dobovou realitou je ještě nepřesunutá Malenovská ulice (stará silnice do Prštného), vlevo vidíme Blažkovu vilu a sýpku (na místě pozdějších centrálních skladů, b. 32), vpravo řady provisorních dřevěných staveb za "zdí" a mohutné parní zdroje energie. Všimněme si i "interní" Baťovy elektrifikace staveb, jištěné řadou sloupů a držáků se stovkami isolátorů. Silnice vede kdesi v poloze dnešní b.
Léta 1924 až 1945
Výsledky voleb a výstavba prvních standardních budov v roce 1923 předznamenaly vývoj továrny firmy Baťa v dalších letech. Postupné zvyšování odbytu obuvi na vnitřním i zahraničním trhu doprovázelo stupňování výroby. Ta se zvýšila ze 3,5 milionu párů v roce 1924 na 6,3 milionu v roce 1925. Ukazovalo se čím dál jasněji, že dalšímu rozvoji výroby brání zastaralost strojního vybavení a nevyhovující stav budov, z nichž velká část měla charakter dřevěných provisorií. Dosavadní budovy tradičního typu nebyly vhodné pro zavádění moderních racionálních metod výroby. Ukázalo se, že řešení se skrylo v dokonalejším využití konstruktivních vlastností železobetonu. To, co se podařilo vymyslet a realizovat, bylo zřejmě dílem kolektivu technologů, stavebních odborníků a vedoucích pracovníků závodu. I když ani účast architektů nelze vyloučit.
A tak se v letech
Krásný příklad tříetážové budovy z roku 1924 (zde b. 51) - přístavek - vstup, šatny a schodiště - je již železobetonový. "Inventářem" každé budovy byl rovněž stojan na bicykly /vedle přístavku/ a hojná zeleň v exterierech.
Uvedený typ budovy nejlépe vyhovoval zavádění spádových dopravníků pro pásovou výrobu, rozestavění strojů i organizaci dílen dle druhů obuvi. Musel odpovídat také stavebním předpisům, které mimo jiné limitovaly velikost etáže max. vzdáleností
Pohled do obuvnické dílny ke spodkovému dopravníku (1928) - 2. fáze období využívání conveyorů - stroje s vlastními pohony, dělníci soustředěni do nejblíže dopravníku, ne po obvodu dílny, budova moderní koncepce 6,15 x 6,15.
Tady se – podobně jako v celkové koncepci výstavby města – od počátku uplatňují ideje t.zv. zahradního města a kult rodinného domku, které ovládaly v té době urbanismus v západních zemích. K nim se také od počátku klonily sympatie vedoucích představitelů firmy Baťa. Vůdčí myšlenkou zde staly se často publikované názory anglického utopisty R. Owena: „Lepší životní a pracovní podmínky znamenají větší výkonnost dělníka a tedy větší zisk pro podnikatele. Spokojenější dělník, oceňující snahu podnikatele poskytnout mu vyšší životní standard, je zdrženlivější ve svých touhách za sociálními reformami.“
Firma Baťa nebyla první, která si osvojila tyto ideje zahradního města. Dopracovala je však do promyšleného systému a metodiky v projektech i v realizaci. A to nejen ve Zlíně, ale později i ve svých průmyslových městech nás i v zahraničí. Zlín jako zahradní město vznikal tedy z elementárních životních potřeb prudce se rozvíjejícího kapitalistického podniku, jehož výroba stoupala v průběhu dvaceti let až na 180 tisíc párů obuvi denně a 30 tis. zaměstnanců v roce 1938, kdy město dosáhlo 43 600 obyvatel.
Starý Zlín, baťovské město a Gottwaldov na pohlednicích a fotografiích |
---|
To vše si vyžádalo podrobně propracované velké investiční programy výstavby továrny i města, které nebylo možno zvládnout tehdejšími tradičními metodami. Vymyslet třeba účelně a hospodárně řešené typy průmyslových, veřejných a obytných budov z konstrukcí a materiálů, které by umožňovaly jejich hromadnou výstavbu. A nalézat nové metody plánování, projektování i novou organizaci a postupy stavění a výzkumu. V roce 1927 založili akciovou společnost „BAPOZ - Baťovy pomocné závody“ a v roce
Výstavba rodinných domků nebyla pouhou zálibou, ale vyplývala ze zásadního politického a sociálního postoje vedoucích pracovníků. Rodinný domek vytvářel jakousi ilusi soukromého vlastnictví, přispíval k isolovanosti lidí a činil je více závislými. Odpor k činžovním domům (jak známo z mediálně známého rozhovoru šéfa s arch. Gočárem) vyplýval z obav snazšího shromažďování lidí a brojení proti podniku. Úsporná konstrukce domků, počítající s omezenou životností na dobu 40 let, umožňovala využívání výhod osvobození od domovní daně. A pak – bydlení v rodinném domku odpovídalo představám lidí. Nelze pominout, že u vedoucích pracovníků podniku stalo se budování zahradního města i otázkou osobního zaujetí a prestiže a také firemní visitkou v konkurenci s jinými průmyslovými podniky.
Pokud jde o personální unii mezi podnikem a městem, nastával zde zajisté prospěch oboustranný. Známe výrok jednoho zlínského továrníka a pozdějšího radního města: „Kdyby firma Baťa plnila všechny své zákonné finanční závazky vůči městu, mohli bychom mít ve Zlíně zlaté střechy a nemuselo by se tolik básnit o vydláždění chodníků k nádraží.“
1. máj 1927 - snímáno na t.zv. Výletišti - nad starou Tržnicí (tehdejším Obchodním domem), u dnešního prvního internátu a v prostoru před dnešním Obchodním domem. Po povinném holdu a jásání (úplný úvod) následovala lidová veselice.
Vraťme se však zpět na půdu průmyslového závodu a k jeho výstavbě. Když fa. Baťa v roce 1929 odkoupila zlínské panství od barona Haupta v plném rozsahu, vytvořila si tak příznivější podmínky i v tomto směru. V letech 1924-25 tedy započala úplná přestavba závodu výstavbou prvních moderních továrních budov. Rozšiřování závodu si vynutilo další, tentokrát radikální přeložení prštenské silnice prakticky do dnešní polohy. A brzy také zbourání rodinných domků postavených v letech
Postavili novou koželužnu a extrahárnu, sklad kůží a třísla, kovárnu se slévárnou i ohradní betonovou zídku v délce
Uvádí se, že v roce 1925 stálo závodě 11 víceetážových budov se 30 obuvnickými dílnami, kde se vyrábělo 80 druhů obuvi a 25 000 párů denně při 5200 zaměstnancích. Výstavba továrních objektů a modernizace strojního vybavení si do roku 1925 vyžádala 337 milionů korun. V té době založili též školu mladých mužů (Baťovu školu práce) a zavedli prémiový systém t.zv. účasti na zisku a samosprávy dílen. Zaměstnanci se tak stali největšími věřiteli podniku. Tomáš Baťa odletěl na cestu do Indie, aby založil přímý nákup surovin a získal nová odbytiště.
Výstavba továrních budov probíhá rychlým tempem. Vždyť jen v roce 1926 vznikly výrobní budovy číslo 26, 42, 44, 51,
U stroje a na dílně - filmový záznam z popisovaných let dvacátých.
V letech 1931 až 1940 to pak byla výrobní budova č.
Území mezi dráhou a Dřevnicí se téměř vyčerpalo. Jako poslední – před válkou – dokončili v prosinci 1938 novou výškovou administrativní budovu č. 21 podle návrhu arch. V. Karfíka. Stojí za to připomenout, že tato pozoruhodná budova je zařazena do státního seznamu památek jako svébytný příklad moderní české architektury. V roce 1939 založili výzkumný ústav stavební, do něhož povolali špičkové odborníky z různých oborů (kteří rádi využili příležitosti, jelikož mnozí z nich přišli o práci s uzavřením vysokých škol). Pozoruhodné výsledky jejich práce se uplatnily ale až při výstavbě po roce 1945.
Vraťme se ještě do roku 1927. Tehdy totiž vypracoval první zastavovací plán továrny firmy Baťa arch. F.L. Gahura, rodák z Kudlova. Vrátil se v letech 1920 – 1921 po ukončení studia sochařství a architektury v Praze do Zlína a od té doby bylo jeho jméno spjato s vývojem továrny a města až do počátků padesátých let. Snad jedinými továrními budovami postavenými podle jeho návrhů se stala později zbouraná extrahárna a sklad třísla. Už na nich se projevil Gahurův architektonický talent. Ten se pak uplatnil výrazně v dalších letech ve výstavbě veřejných a obchodních budov a ve zpracování regulačních plánů města Zlína i činnosti městského architekta. Zmíněná „Situace továrny v zahradách“, jak nazval zastavovací plán obuvnického závodu, dala jejímu stavebnímu vývoji pevný řád a systém vytvářením přehledných řad budov s orientací hlavních průčelí k severu a jihu. Uvedený zastavovací způsob ovlivnil i urbanistickou skladbu blízkého okolí závodu i města. V letech 1931 až 1934 se stavebně a prostorově zformovalo náměstí Práce, prospekt internátů i školní čtvrť.
Vůbec prvními veřejnými budovami, na nichž se uplatnily standardní konstrukce továrních budov, se staly první internát z roku 1926 (stával naproti dnešní jednadvacítce, východně od Okresního úřadu) - ( Náš domov ) a první obchodní dům z roku 1927 (dnešní Tržnice). Stavební vývoj továrny brzy ukázal, jak terénní a technické podmínky zlínského údolí limitují její územní rozvoj. Tomáš Baťa kdysi řekl, že kdyby byl tušil, jaké potíže ho zde čekají, nebyl by zde továrnu zakládal. Na počátku 30. let nedostatek ploch a vody rozhodl o založení pobočného závodu v Otrokovicích.
V období hospodářské krise 1929-
Stručný přehled nejznámějších zahraničních akvisic fy. Baťa a.s. (převzato ze Stručného životopisu Jana Antonína Bati).
Indie – Batanagar |
|
Nizozemí – Best |
|
Polsko – Chelmnek |
|
Francie – Hellocourt |
|
Vznikla, případně byla plánována řada dalších baťovských industriálních sídel nejrůznější velikosti, která nejsou v našem přehledu zahrnuta. Jan A. Baťa stavby inicioval jak v Československu, tak i v okolních zemích, aby se nakonec tento způsob osídlování začal ujímat po celém světě. Zrodila se tak spousta obcí a měst rozličné úrovně růstu vč. továrních podsouborů, celých fabrik, bydlení, škol a ostatní infrastruktury. |
Maďarsko – Tiszaföldvár |
USA – Belcamp, Maryland |
Belgie – Senefre |
Francie – Vernon |
Vznikl dokonce koncept třídílné knihy, připravované do tisku s názvem „Ideální průmyslové město budoucnosti“, za jejíhož autora se neprávem vydával šéf podniku Jan Antonín Baťa. Šlo především o pozoruhodné dílo kolektivu odborníků, k jehož vydání však nedošlo.... (Dle dnešní znalostní úrovně a jiných dostupných informací o JAB, jeho pracích v emigraci a pod. není zase tak nereálné, že knihu s pomocí podkladů poskytnutých mu spolupracovníky napsal. Pozn. C.) Stojí nicméně ale za pozornost některé myšlenky z úvodu knihy, vystihující jakousi „urbanistickou filosofii“ šéfů podniku, uplatňovanou při stavbě těchto měst:
„Průmysl potřebuje jakousi výlučnost území, aby mohl se oprostit od starostí, jež dnes jeho hybnost nejvíce zatěžuje. Vedoucí lidé podniku musí být často na cestách a musí míti jistotu, že jim nevzniknou sociální nepokoje uvnitř jejich podniků... Největší rozsah města počítám na 10 až 12 000 obyvatel. Tomu odpovídá továrna pro 3 až 5 000 lidí... Průmyslovou osadu nutno budovati na „čistém“ místě, t.j. na místě, kde do té doby byla jenom orná půda, luka a les. Průmyslník by měl vykoupiti půdu v rozsahu asi
Jan Antonín Baťa při projevu – zajisté na oblíbené téma dopravy a výzkumu. Obsah příspěvků lze považovat ze jeho způsob myšlení.
Na těchto myšlenkách a na zásadách účelnosti, hospodárnosti a rychlosti výstavby vznikaly v letech 1931-32 první továrny a města. V Německu (Ottmuth), ve Švýcarsku (Möhlin), v Jugoslávii (Borovo), ve Francii (Hellcourt) a později další v Anglii, Holandsku, U.S.A. a jinde. Koupí starých továren a výstavbou nových se řešila tato problematika také v ČSR. Bošany, Třebíč, Nové Zámky, Zruč nad Sázavou, Sezimovo Ústí, Batizovce a podobně. Jako první škola, kde se uvedené zásady uplatňovaly a ověřovaly, působila však výstavba Zlína. Zaváděly se zde také mnohé pokrokové myšlenky moderního stavitelství, urbanismu a architektury, z nichž mnohé si uchovávají platnost do dnešních dnů. Svým způsobem stalo se zlínské pojetí zahradního města jakýmsi projevem třídního smíru mezi podnikatelem a dělníky.
Továrna a domek v anglickém Tillbury (převzato z internetu).
Podívejme se ve stručném přehledu na některé události, které doprovázely stavební vývoj zlínské továrny ve třicátých letech a za druhé světové války:
1931 – 1932
Období nejhlubší hospodářské krise – firma Baťa se stává akciovou společností a nezávislou na bankovním kapitálu. Železnice Otrokovice – Zlín – Vizovice byla předána firmě. 12. VII. 1932 zahynul tragicky T. Baťa. Vedení podniku se ujímá J.A. Baťa. Prokurista firmy D. Čipera se stává starostou města. Dokončuje se výstavba čtvrtí Letná, Kúty, Zálešná, Podvesná, započaty Díly + postaven nový obchodní dům (dnešní Prior), Velké kino, hotel, část prospektu internátů a školní čtvrti.
1933 – 1934
Poklesl vývoz obuvi do ciziny. Zaveden 40ti hodinový pracovní týden. Ve Zlíně pracovalo 22 050 lidí a vyrábělo se 166 000 párů obuvi denně. Velký Zlín evidoval 33 000 obyvatel. Započata výstavba kanálu Otrokovice – Hodonín a dráhy z Vizovic do Lužné Kompletně proraženy dvě městské třídy z centra města do jeho východní části (Štefánikova a Baťova). Postaveny další internáty, památník Tomáše Bati a nový sportovní stadion (za elektrárnou).
1935 – 1936
Ve zlínské továrně pracuje 25 500 zaměstnanců, denní výroba 170 000 párů. Velký Zlín dosáhl 40 080 obyvatel. Založen závod Fatra v Napajedlích.
Firma zaměstnává syny ministra Udržala, Hodače, Engliše a jiných prominentů. Ustaven Zlínský politický okres. Ustaven sbor zlínského regionu zahrnující 10 okolních měst za předsednictví J.A. Bati. zahájen provoz filmových atelierů. Dokončena čtvrť Díly a školní čtvrť. Otevřen Studijní ústav (první).