Vznik a vývoj továrny na obuv z pohledu architekta

Akad. arch. Eduard Staša  

(Tep nebo Naše pravda, asi 1987-88)

 ČÁST 1/2

Léta 1894 až 1923

Zadíváme-li se do minulosti našeho města, zaujme nás, že první, kdo zavedl ve Zlíně tovární výrobu obuvi, nebyl rodák zlínský, ale podnikatel francouzského původu Robert Florimont. Stalo se tak v roce 1870, kdy ve dvoře domu č. 52 v tehdejší Kovářské ulici (dnešní Bartošova, na místě budovy pošty a telekomunikací) zřídil továrnu na výrobu bot. Zaměstnával asi 200 lidí a jeho výrobky se exportovaly až do Egypta. Pracoval tam rovněž po návratu z Vídně „nejstarší zlínský švec“ pan Machalický ze Zarámí, se kterým jsme se setkávali na jarmarcích ještě koncem třicátých let. Florimont po osmi letech Zlín opustil, továrnu prodal příluckému rodáku Slaměnovi a podnik potom zanikl. Upomínkou na toto období je pěkný Florimontův portrét ve zlínském muzeu. Daroval ho prý jako splátku za provedené práce zlínskému truhláři Ant. Kopeckému.

      Počátky dnešní továrny na obuv o.p. Svit musíme hledat na severní frontě starého zlínského náměstí v domě č. 63. Ten patřil koncem století obchodníku Vincenci Kašpárkovi. Tady si pronajali sourozenci Baťovi – Antonín, Tomáš a Anna –  v roce 1894 dvě místnosti a zřídili závod na výrobu prošívané houněné obuvi, při níž využívali podomáckých dělníků. Dům stál v místě, kde je dnes výstavní síň Díla.  Po počátečních potížích, krátkém pobytu v Německu a reorganizaci dílen došlo k rozvoji výroby a ukázala se potřeba dalších místností. V roce 1898 postačil ještě pronájem sousedního domu, ale v červnu roku 1900 se už celý závod stěhoval do nově postavené budovy naproti novému nádraží. V kronice měšťanské školy chlapecké o tom čteme: „Na jaře roku 1900 stavěli bratři T. a. Baťovi na pozemku blíže nádraží rozsáhlou tovární budovu, již velmi dokonalými stroji na výrobu obuvi a parním pohonem vystrojili. Poskytují práci pro 100 obyvatel.“ O rok dříve zahájen provoz na místní železnici Otrokovice – Zlín – Vizovice, která navazovala na hlavní trať Vídeň – Přerov - Ostrava - Slezsko. Měla tedy význam pro obchodní spojení na území rakousko-uherské monarchie.

      Od 1. srpna roku 1900 se původní firma Antonín Baťa změnila na veřejnou společnost „ T. & A. Baťa k provozování výroby plátěné a houněné obuvi ve Zlíně“. První tovární budova byla zpola zděná, zpola dřevěná, asi 20 x 10 metrů a stávala vpravo od vstupní brány (tehdy naproti nádraží). Pracovalo zde přes sto lidí a vyráběla se hlavně plátěná obuv, méně houněná. Energii zajišťoval parní pohon strojů, jejichž počet se zvyšoval a postupně rostl i rozsah výroby. V období 1900 – 1904 vzrostl počet dělníků na 250 a čistý kapitál firmy téměř sedmkrát. Zde stojí počátky technického a stavebního rozvoje závodu. Postavili novou strojírnu, zakoupili další parní stroj i stroje pro výrobu a vyrobili také první stroje vlastní.  

V roce 1904 odjel Tomáš Baťa s několika dělníky (podruhé) na zkušenou do Ameriky po návratu v roce 1905 se začal zavádět „americký způsob výroby“. V té době postavili budovu kanceláří, novou strojírnu a strojovnu s parním pohonem 100 HP.

     Roku 1906 dokončili první zděnou tříetážovou tovární budovu 60 x 15 m pro 500 lidí. Šlo o pozdější budovu č. 16 s obvodovým spárovaným zdivem s dřevěnými stropy a s řadou dřevěných sloupů uprostřed, se zaklenutými otvory oken. V samostatném přístavku vedlo schodiště a skromné sociální příslušenství (je nutno vzít v potaz, že tehdejší Zlín neměl jak vodovod, tak elektrickou síť). Budovu později prodloužili. Stavba vzala za své při bombardování v listopadu 1944. 

 První tovární budova (u okraje vpravo) z roku 1900, za ní budova č. 16 z roku 1906 (zničena 20. listopadu 1944 při náletu), foto neznámý autor.

 První tříetážová budova v mediálně nepříliš častém pohledu - ze strany jihozápadní (v tomto vyjádření mám problém s hodnocením osvitu fotografie - přichází ze severozápadu ?). Dle dnes zažitého číslování objektů jde o číslo 16, do roku 1931 platné značení popisovalo objekt jako sedmičku.

 
      Uvedené půdorysné a konstruktivní schema jako první pokus o ty obuvnické budovy později zdokonalili a překonali vlastně až typem železobetonové budovy v roce 1924. Území závodu tehdy ohraničoval přednádražní prostor ze severu, stará prštenská silnice od jihu (procházela dnešními budovami 13. a 33), zámecký park z východu obecní trhovisko na straně západní.

   Na starém trhovisku (v areálu závodu, orientováno ve směru sever-jih) - postavilo se tu celkem šest zděných dvojdomků s mansardovou střechou (plány pocházejí od stavitelů Procházky a Nováka, stavbu prováděl břeclavský stavitel Macoun). Podoba s pozdějšími Kotěrovými čtyřdomky je přinejmenším výrazná.

Na starém Trhovisku (v areálu závodu, oblasti dnešní budovy 32-33) stávaly i první mansardové domky pro zaměstnance fy. Baťa, postavené roku 1912. Vzhledem k jejich výrazné podobnosti s pozdější výstavbou na Kotěrově a Antonínově ulici lze dovozovat, že se jedná o prototypy pozdější tak časté zástavby Zlína.

     V roce 1907 se rozešel s Baťou jeho dlouholetý spolupracovník a prokurista František Štěpánek, aby založil vlastní továrnu na obuv na Cigánově. O rok později zemřel Antonín Baťa a František Štěpánek se stal starostou města. Zmíněné obecní trhovisko, kde vaříval zlínský obchodník Karel Meisel „po bosňácku“ povidla, odkoupila fa. Baťa v roce 1915 pro rozšíření závodu a přeložila také část prštenské silnice od sýpky po panské stodoly. Jako malá překážka zmizela také továrnička Morice Lehra někde proti nádraží, která v roce 1909 vyhořela. V roce 1910 se v závodě vyrábělo 3 400 párů obuvi denně a zaměstnání zde našlo 350 dělníků.

Fotografie vypovídající dosti o situaci před zlínským nádražím (pořízena v roce 1922 ze střechy nové elektrárny).  Hlavní brána – vstup do závodů – je postavena naproti nádraží, procházelo se mezi nejstarší budovou z roku 1900 (bílá se šikmou střechou vpravo) a druhou nejstarší budovou (cihelná tříetážovka z roku 1906 vedle stojící). Až do poloviny třicátých let bude v dáli (vlevo) vidět Štěpánkova továrna na boty.

      Před válkou postavili prvních šest rodinných dvojdomků pro zaměstnance firmy za trhoviskem. A v roce 1915 o něco dále k Prštnému další řadu domků. Vybudovala je břeclavská firma J. Macoun, jejich podobnost s pozdějšími domky Kotěrovými na Letné však napovídá jeho pravděpodobnou účast již zde. Šlo o domky s typickou mansardovou střechou, s jednoduchými rodinnými byty v přízemí a se svobodárnami v podkroví, s malými dvorky a skromným hospodářským příslušenstvím. Obě řady domků, jak je známe z fotografií, map i filmového záznamu, vydržely do roku 1924, kdy začaly překážet rozvoji závodu. O vánocích roku 1913 dostal závod i město elektrický proud z nové elektrárny na Zarámi. Postavili ji zde na základech vyhořelého Juříčkova (Dolního) mlýna. (Dle pamětí Jana A. Bati vyráběl si Tomáš Baťa určité nevelké množství elektrické energie přímo v závodech za pomoci svých parních strojů.)  

     Období prvního velkého rozmachu a stavebního růstu továrny je spojeno s první světovou válkou a s dodávkami obuvi rakousko-uherské armádě. Díky této válečné konjunktuře stoupla výroba obuvi v roce 1917 až na 10 000 párů denně a počet zaměstnanců se zvýšil ze 400 osob v roce 1914 na 3900 v roce 1917. Tento růst výroby se neobešel bez investic do strojů i výstavby budov. Výstižně to ukazuje situace závodu z roku 1910 a 1918. Kromě velké cihelné pětietážové výrobní budovy 80 x 20 metrů pro 1300 osob, ještě se dvěma řadami dřevěných sloupů a dřevěnými stropy z roku 1916-1917, postavili i kotelnu a strojovnu, koželužnu s extrahárnou, dřevákové dílny, velké skladiště, družstevní konsum, kuchyň s jídelnou a dělnickou noclehárnu. V osmnáctém roce započali stavbu nové elektrárny za nádražím, do provozu ji však uvedli až v roce 1921 (jedná se o současnou zlínskou elektrárnu, tedy budovu č. 37 dle baťovského číslování). Stavělo se též za války i hodně provisorií, která musela být později odstraňována. V té době koupila firma Baťa panskou cihelnu pod Růmy a zavedla strojní výrobu cihel. Již v roce 1914 zřídil majitel firmy stavební oddělení, jehož hlavním úkolem však bylo řádné a rychlé provádění staveb cizími firmami. Fa. Baťa patřila za války mezi militarisované závody a byla podřízena vojenskému veliteli.

      Pracovní doba byla libovolně prodlužována, zavedly se tresty odesílání na frontu a vězení, stupňovala se nespokojenost dělnictva, která vyvrcholila ve stávku a dokonce vzpouru ruských zajatců. Baťovy závody se staly na konci světové války největším podnikem v Rakousku-Uhersku.

  Fotografie závodů z Mladcovského kopce (části Čepkov) v roce 1919.

 V popředí rozestavěná nová (dnešní) elektrárna, první železobetonová budova "zlínského" typu. Na Březnické stojí první úřednické domky a Sokolská búda, mansardová stavení, umístěná v areálu podniku okolo „starého trhoviska“ ještě nejsou zbourána. Letná jeví se blízkou budoucností.

Včelín v roce 1926, v pozadí novější čtyřdomky.

   Staly se však počátkem nové městské čtvrti Letné, jejíž výstavba pak pokračovala ulicemi Kotěrovou, Antonínovou, Podlesí a dál. Tím skončilo Kotěrovo působení ve Zlíně. Jeho plán dělnické kolonie byl později převzat do regulačního plánu Zlína jeho žákem F.L. Gahurou.

      Vraťme se však znovu na půdu průmyslového závodu. Brzy po první světové válce postihla firmu Baťa odbytová krise a v roce 1921 přišla naprostá stagnace výroby. Příčinou stala se ztráta válečných dodávek a nízká koupěschopnost obyvatel. Vyrábělo se tehdy za 450 000 korun zboží denně, prodávalo se však sotva za 500 000 týdně. Během roku 1919 se snížil počet zaměstnanců o jednu čtvrtinu.

Filmový záznam z roku 1922 - kamera sleduje továrnu ze střechy nově budované elektrárny, a to od východní strany po jihozápad. Na Letné (ještě se tak nejmenovala) stojí první domky na Antonínově ulici, čtyřdomky jsou i na "starém trhovisku" v závodech. Malenovská ulice vede ještě původní tratí. Film zakončují záběry z dílen (koželužské a šicích), majících stroje ještě poháněny transmisemi.

     Zrod samostatného československého státu byl přijat bez nadšení. Tomáš Baťa to tehdy vyjádřil slovy: „...lidé u nás nevědí, čeho nám třeba k naší národní existenci a vybudují stát, v němž nebude lze žíti“. Své tu zřejmě vykonalo vítězství socialistických stran ve volbách v roce 1919 i Rašínova deflační politika. Firma Baťa čelila odbytové krisi dvojím snížením cen obuvi v roce 1921 a 1922 i snížením dělnických mezd a propouštěním. 

       Až v průběhu roku 1923 se výroba zvýšila přiměřeně zvýšení odbytu na domácím trhu. Zakládání sesterských společností v zahraničí vytvářelo i zde lepší podmínky pro odbyt.

      Zatímco v prvních poválečných letech stavební činnost na území závodů stagnovala, začaly na sklonku roku 1923 panovat příznivější podmínky. Ještě v tom roce dostaly se pod střechu dvě nové tříetážové výrobní budovy č. 14 a 15 o standardní velikosti 80 x 20 metrů s přístavkem již poněkud zvětšeným. Měly sice zase cihelné obvodové zdivo a okna se záklenky, ale novinkou bylo, že dvě řady vnitřních pilířů a stropy poprvé tvořil železobeton a jejich osové vzdálenosti vytvářely půdorysnou síť 4 x 6 metrů. Budovy postavila bratislavská firma Malota & spol. s Moravskou betonářskou společností. Nastal tak jednoznačný krok směrem k příští plně železobetonové kostře budov. Přišel o něco později, když v roce 1924 dochází k dalšímu oživení výroby a v roce 1925 se i vývoz obuvi zvyšuje více než dvojnásobně. V té době buduje firma v zahraničí v širokém měřítku vlastní prodejní organizace. Postupné zavádění amerického Taylorova výrobního systému narážející na nedobrý stav strojního vybavení a budov signalizovalo naléhavost radikálního obratu ve výstavbě závodu.
      Tu však sehrála úlohu ještě jedna událost. Obecní volby v roce 1923. Firma Baťa postavila poprvé vlastní kandidátku. 16. září 1923 v šest hodin večer se obyvatelé města dověděli, že t.zv. Kandidátka zaměstnanců firmy T. & A. Baťa zvítězila a Tomáš Baťa se stal starostou Zlína. Prohlásil tenkrát: „Proč se ucházím o důvěru občanstva? Proto, že jsem zlínský rodák a proto, že neznám nikoho jiného, kdo by mohl této mojí rodné obci pomoci z nynějších nesnází. Já chci být starostou, nebo nechci být zvolen do zastupitelstva vůbec. Odpovědnost vůči občanstvu za všechno, co se stane za mé působnosti, chci převzíti sám na sebe.“ Tak se tedy stalo a od té doby nastolena personální unie mezi aparátem továrny a správou obce zlínské. Zájmy firmy Baťa a města se ztotožnily. Stalo se v době, kdy k 1. červenci roku 1923 měl tehdejší Zlín 5 227 obyvatel. A sotva kdo tušil, jaká budoucnost jej očekává....

Západní část Baťových závodů v roce 1922. Dobovou realitou je ještě nepřesunutá Malenovská ulice (stará silnice do Prštného), vlevo vidíme Blažkovu vilu a sýpku (na místě pozdějších centrálních skladů, b. 32), vpravo řady provisorních dřevěných staveb za "zdí" a mohutné parní zdroje energie. Všimněme si i "interní" Baťovy elektrifikace staveb, jištěné řadou sloupů a držáků se stovkami isolátorů. Silnice vede kdesi v poloze dnešní b. 22 a 32, t.zn. strojovny stojí u dnešní budovy č. 23 a 33. V pozadí vlevo nahoře mansardový domek na ulici Antonínově. Foto pravděpodobně z dnešní budovy č. 13 (Frema).

Léta 1924 až 1945

    Výsledky voleb a výstavba prvních standardních budov v roce 1923 předznamenaly vývoj továrny firmy Baťa v dalších letech. Postupné zvyšování odbytu obuvi na vnitřním i zahraničním trhu doprovázelo stupňování výroby. Ta se zvýšila ze 3,5 milionu párů v roce 1924 na 6,3 milionu v roce 1925. Ukazovalo se čím dál jasněji, že dalšímu rozvoji výroby brání zastaralost strojního vybavení a nevyhovující stav budov, z nichž velká část měla charakter dřevěných provisorií. Dosavadní budovy tradičního typu nebyly vhodné pro zavádění moderních racionálních metod výroby. Ukázalo se, že řešení se skrylo v dokonalejším využití konstruktivních vlastností železobetonu. To, co se podařilo vymyslet a realizovat, bylo zřejmě dílem kolektivu technologů, stavebních odborníků a vedoucích pracovníků závodu. I když ani účast architektů nelze vyloučit.

A tak se v letech 1924 a 25 staví první tovární budovy s úplnou železobetonovou skeletovou konstrukcí o velikosti zhruba 80 x 20 metrů (přesněji 79,95 x 18,45 v osách), se čtvercovými pilíři. Jejich osové vzdálenosti vytvářely půdorysnou síť 3 x 13 polí o velikosti 6,15 x 6,15 metru. K tomu standardní přístavek schodiště, výtahu a sociálního vybavení. Jednalo se o budovy označené později čísly 11, 12, 22 a 2. Budovy s viditelnou železobetonovou kostrou , s výplněmi cihelných spárovaných parapetů a velkých oken. Rovné střechy - samozřejmost technická i ekonomická – stejně jako později při výstavbě rodinných domků.

      Uvedený typ budovy nejlépe vyhovoval zavádění spádových dopravníků pro pásovou výrobu, rozestavění strojů i organizaci dílen dle druhů obuvi. Musel odpovídat také stavebním předpisům, které mimo jiné limitovaly velikost etáže max. vzdáleností 40 m od schodiště. Ukázalo se, že tento typ budov pokryje nejen pro různé druhy výrob, ale také budovy veřejné a internáty. A že umožňuje hromadnou výstavbu a její zprůmyslnění, vede k výraznému snížení stavebních i provozních nákladů na projekty a organizační přípravu. V letech 1924-25 se tedy zrodil prototyp budovy, která se stala pozdějším předobrazem pozdějšího stavebního stylu, pro Zlín tak charakteristického. Přibližně v této době vznikají na základě obdobných zásad typisace a standardisace rodinné domky s rovnými střechami, s cihelnými spárovými fasádami (z počátku i s omítanými) na panských pozemcích pozdější Letné  a o pár let později i Zálešné a Podvesné.

Pohled do obuvnické dílny ke spodkovému dopravníku (1928) - 2. fáze období využívání conveyorů - stroje s vlastními pohony, dělníci soustředěni do nejblíže dopravníku, ne po obvodu dílny, budova moderní koncepce 6,15 x 6,15.

Tady se – podobně jako v celkové koncepci výstavby města – od počátku uplatňují ideje t.zv. zahradního města a kult rodinného domku, které ovládaly v té době urbanismus v západních zemích. K nim se také od počátku klonily sympatie vedoucích představitelů firmy Baťa. Vůdčí myšlenkou zde staly se často publikované názory anglického utopisty R. Owena: „Lepší životní a pracovní podmínky znamenají větší výkonnost dělníka a tedy větší zisk pro podnikatele. Spokojenější dělník, oceňující snahu podnikatele poskytnout mu vyšší životní standard, je zdrženlivější ve svých touhách za sociálními reformami.“

    Firma Baťa nebyla první, která si osvojila tyto ideje zahradního města. Dopracovala je však do promyšleného systému a metodiky v projektech i v realizaci. A to nejen ve Zlíně, ale později i ve svých průmyslových městech nás i v zahraničí. Zlín jako zahradní město vznikal tedy z elementárních životních potřeb prudce se rozvíjejícího kapitalistického podniku, jehož výroba stoupala v průběhu dvaceti let až na 180 tisíc párů obuvi denně a 30 tis. zaměstnanců v roce 1938, kdy město dosáhlo 43 600 obyvatel.

     To vše si vyžádalo podrobně propracované velké investiční programy výstavby továrny i města, které nebylo možno zvládnout tehdejšími tradičními metodami. Vymyslet třeba účelně a hospodárně řešené typy průmyslových, veřejných a obytných budov z konstrukcí a materiálů, které by umožňovaly jejich hromadnou výstavbu. A nalézat nové metody plánování, projektování i novou organizaci a postupy stavění a výzkumu. V roce 1927 založili akciovou společnost „BAPOZ - Baťovy pomocné závody“ a v roce 1930 a.s. „Zlín“ pro stavbu budov firmy Baťa na území ČSR. To spolu s dalšími opatřeními umožňovalo působnost průmyslového podniku v celé řadě výrobních i nevýrobních oborů. Tento široký rozsah působnosti dával možnost zasahovat téměř do všech sfér života zaměstnanců i obyvatel města a činil je závislými na podniku.

     Výstavba rodinných domků nebyla pouhou zálibou, ale vyplývala ze zásadního politického a sociálního postoje vedoucích pracovníků. Rodinný domek vytvářel jakousi ilusi soukromého vlastnictví, přispíval k isolovanosti lidí a činil je více závislými. Odpor k činžovním domům (jak známo z mediálně známého rozhovoru šéfa s arch. Gočárem) vyplýval z obav snazšího shromažďování lidí a brojení proti podniku. Úsporná konstrukce domků, počítající s omezenou životností na dobu 40 let, umožňovala využívání výhod osvobození od domovní daně. A pak – bydlení v rodinném domku odpovídalo představám lidí. Nelze pominout, že u vedoucích pracovníků podniku stalo se budování zahradního města i otázkou osobního zaujetí a prestiže a také firemní visitkou v konkurenci s jinými průmyslovými podniky.

Pokud jde o personální unii mezi podnikem a městem, nastával zde zajisté prospěch oboustranný. Známe výrok jednoho zlínského továrníka a pozdějšího radního města: „Kdyby firma Baťa plnila všechny své zákonné finanční závazky vůči městu, mohli bychom mít ve Zlíně zlaté střechy a nemuselo by se tolik básnit o vydláždění chodníků k nádraží.“

     Vraťme se však zpět na půdu průmyslového závodu a k jeho výstavbě. Když fa. Baťa v roce 1929 odkoupila zlínské panství od barona Haupta v plném rozsahu, vytvořila si tak příznivější podmínky i v tomto směru. V letech 1924-25 tedy započala úplná přestavba závodu výstavbou prvních moderních továrních budov. Rozšiřování závodu si vynutilo další, tentokrát radikální přeložení prštenské silnice prakticky do dnešní polohy. A brzy také zbourání rodinných domků postavených v letech 1912 a 1915. Muselo se také zrušit trhovisko-hřiště za sýpkou a vybudovat nový sportovní stadion mezi nádražím a Dřevnicí (ten padl za oběť výstavbě závodu počátkem třicátých let, přestěhoval se za elektrárnu, kde vydržel až do konce 80tých let).

     Postavili novou koželužnu a extrahárnu, sklad kůží a třísla, kovárnu se slévárnou i ohradní betonovou zídku v délce 1,5 km kolem závodu (proslulá „Zeď“, popsaná progresivními hesly). Vznikla rovněž nová kruhová cihelna v místech dnešního stadionu mládeže, spojená železniční vlečkou se závodem. Zbourali i první administrativní budovu u nádraží a hlavní bránu i vstup přestěhovali do místa mezi dnešní tržnici ABS a Dům kultury (B2 se stala novou administrativní budovou, později k ní přistavěli i B3 – dnešní technologickou fakultu U.T.B.).

     Uvádí se, že v roce 1925 stálo závodě 11 víceetážových budov se 30 obuvnickými dílnami, kde se vyrábělo 80 druhů obuvi a 25 000 párů denně při 5200 zaměstnancích. Výstavba továrních objektů a modernizace strojního vybavení si do roku 1925 vyžádala 337 milionů korun. V té době založili též školu mladých mužů (Baťovu školu práce) a zavedli prémiový systém t.zv. účasti na zisku a samosprávy dílen. Zaměstnanci se tak stali největšími věřiteli podniku. Tomáš Baťa odletěl na cestu do Indie, aby založil přímý nákup surovin a získal nová odbytiště.

     Výstavba továrních budov probíhá rychlým tempem. Vždyť jen v roce 1926 vznikly výrobní budovy číslo 26, 42, 44, 51, 52 a 54 už s naprostým využitím železobetonových typových objektů (i na vchodové, schodišťové a výtahové přístavky, což úplně první budovy neměly). A tak to pokračovalo i v letech 1927 až 1930 výstavbou obuvnických budov č. 23, 35, 36, 45, 46 a 55 i administrativní budovy č. 3 v na východním okraji továrny (již vzpomenutá fakulta technologická U.T.B.). Stavěly se i strojírenské halové budovy č. 71, 74 a 75 a také první budovy za drahou 124, 125, 126, 115 a 116 (pomineme-li elektrárnu dokončenou v roce 1921, ta má dle baťovského číslování přidělenu sedmatřicítku).

      V letech 1931 až 1940 to pak byla výrobní budova č. 31 a především dvojbudova desetietážových centrálních skladů č. 32 a 33. A dále budovy č. 61 a 62. Do tohoto období rovněž náleží zrušení sportovního stadionu u Dřevnice z roku 1924, na jehož místě postaveny čtyři tříetážové budovy pro dřevákovou výrobu č. 7, 8, 17 a 18. Vznikl nový stadion u elektrárny (zanikl v roce 1988 v souvislosti s výstavbou nové, plynové kotelny energetického závodu o.p. Svit) a hlavní vstup do závodu byl přemístěn s konečnou platností na místo dnešní, k východní straně 11. budovy.

     Území mezi dráhou a Dřevnicí se téměř vyčerpalo. Jako poslední – před válkou – dokončili v prosinci 1938 novou výškovou administrativní budovu č. 21 podle návrhu arch. V. Karfíka. Stojí za to připomenout, že tato pozoruhodná budova je zařazena do státního seznamu památek jako svébytný příklad moderní české architektury. V roce 1939 založili výzkumný ústav stavební, do něhož povolali špičkové odborníky z různých oborů (kteří rádi využili příležitosti, jelikož mnozí z nich přišli o práci s uzavřením vysokých škol). Pozoruhodné výsledky jejich práce se uplatnily ale až při výstavbě po roce 1945.

     Vraťme se ještě do roku 1927. Tehdy totiž vypracoval první zastavovací plán továrny firmy Baťa arch. F.L. Gahura, rodák z Kudlova. Vrátil se v letech 1920 – 1921 po ukončení studia sochařství a architektury v Praze do Zlína a od té doby bylo jeho jméno spjato s vývojem továrny a města až do počátků padesátých let. Snad jedinými továrními budovami postavenými podle jeho návrhů se stala později zbouraná extrahárna a sklad třísla. Už na nich se projevil Gahurův architektonický talent. Ten se pak uplatnil výrazně v dalších letech ve výstavbě veřejných a obchodních budov a ve zpracování regulačních plánů města Zlína i činnosti městského architekta. Zmíněná „Situace továrny v zahradách“, jak nazval zastavovací plán obuvnického závodu, dala jejímu stavebnímu vývoji pevný řád a systém vytvářením přehledných řad budov s orientací hlavních průčelí k severu a jihu. Uvedený zastavovací způsob ovlivnil i urbanistickou skladbu blízkého okolí závodu i města. V letech 1931 až 1934 se stavebně a prostorově zformovalo náměstí Práce, prospekt internátů i školní čtvrť.

     Vůbec prvními veřejnými budovami, na nichž se uplatnily standardní konstrukce továrních budov, se staly první internát z roku 1926 (stával naproti dnešní jednadvacítce, východně od Okresního úřadu) - ( Náš domov ) a první obchodní dům z roku 1927 (dnešní Tržnice). Stavební vývoj továrny brzy ukázal, jak terénní a technické podmínky zlínského údolí limitují její územní rozvoj. Tomáš Baťa kdysi řekl, že kdyby byl tušil, jaké potíže ho zde čekají, nebyl by zde továrnu zakládal. Na počátku 30. let nedostatek ploch a vody rozhodl o založení pobočného závodu v Otrokovicích.

   V období hospodářské krise 1929-32 a v letech následujících čelila firma Baťa snižování odbytu obuvi rozsáhlým vývozem kapitálu do zahraničí prostřednictvím zakládaných sesterských společností. Celní a devisové překážky překonávali výstavbou vlastních továren a zřizováním prodejen v cizině a snižováním cen. Problematika zakládání nových továren a měst přišla na pořad dne. Stala se natolik závažnou, že se jí zabývaly kolektivy urbanistů i specialistů zlínských i mimozlínských.

 Stručný přehled nejznámějších zahraničních akvisic fy. Baťa a.s. (převzato ze Stručného životopisu Jana Antonína Bati).

      Vznikl dokonce koncept třídílné knihy, připravované do tisku s názvem „Ideální průmyslové město budoucnosti“, za jejíhož autora se neprávem vydával šéf podniku Jan Antonín Baťa. Šlo především o pozoruhodné dílo kolektivu odborníků, k jehož vydání však nedošlo.... (Dle dnešní znalostní úrovně a jiných dostupných informací o JAB, jeho pracích v emigraci a pod. není zase tak nereálné, že knihu s pomocí podkladů poskytnutých mu spolupracovníky napsal. Pozn. C.) Stojí nicméně ale za pozornost některé myšlenky z úvodu knihy, vystihující jakousi „urbanistickou filosofii“ šéfů podniku, uplatňovanou při stavbě těchto měst:

„Průmysl potřebuje jakousi výlučnost území, aby mohl se oprostit od starostí, jež dnes jeho hybnost nejvíce zatěžuje. Vedoucí lidé podniku musí být často na cestách a musí míti jistotu, že jim nevzniknou sociální nepokoje uvnitř jejich podniků... Největší rozsah města počítám na 10 až 12 000 obyvatel. Tomu odpovídá továrna pro 3 až 5 000 lidí... Průmyslovou osadu nutno budovati na „čistém“ místě, t.j. na místě, kde do té doby byla jenom orná půda, luka a les. Průmyslník by měl vykoupiti půdu v rozsahu asi 400 ha tak, aby mohl zůstati rozhodujícím faktorem při budování města.  Aby se na téže půdě nemohl usadit hned konkurenční podnik, který by zkomplikoval zájmy a znepřáteloval lidi v osadě z důvodů hospodářských. Aby jeho spolupracovníci nemohli být otravováni lidmi takříkajíc nezávislými... Průmyslník musí být svým lidem vůdcem nejen hospodářským, ale i politickým a hlavně sociálním. Nesmí dopustit, aby někdo jiný než on sám konal tuto funkci, protože každý jiný člověk to může konati jenom v nepřátelství k němu a jenom znepřátelováním jeho zaměstnanců... Takový plán sám o sobě (míněn plán města) přiblíží k sobě podnikatele a jeho dělníky. Úsilí za splnění takového budovatelského plánu spojí lidi v závodě ke spolupráci a dá vedoucímu do rukou ono vůdcovství, jež by mu jinak řada lidí ráda činila sporným.“

     Na těchto myšlenkách a na zásadách účelnosti, hospodárnosti a rychlosti výstavby vznikaly v letech 1931-32 první továrny a města. V Německu (Ottmuth), ve Švýcarsku (Möhlin), v Jugoslávii (Borovo), ve Francii (Hellcourt) a později další v Anglii, Holandsku, U.S.A. a jinde. Koupí starých továren a výstavbou nových se řešila tato problematika také v ČSR. Bošany, Třebíč, Nové Zámky, Zruč nad Sázavou, Sezimovo Ústí, Batizovce a podobně. Jako první škola, kde se uvedené zásady uplatňovaly a ověřovaly, působila však výstavba Zlína. Zaváděly se zde také mnohé pokrokové myšlenky moderního stavitelství, urbanismu a architektury, z nichž mnohé si uchovávají platnost do dnešních dnů. Svým způsobem stalo se zlínské pojetí zahradního města jakýmsi projevem třídního smíru mezi podnikatelem a dělníky.

Továrna a domek v anglickém Tillbury (převzato z internetu).

Podívejme se ve stručném přehledu na některé události, které doprovázely stavební vývoj zlínské továrny ve třicátých letech a za druhé světové války:

1931 – 1932

Období nejhlubší hospodářské krise – firma Baťa se stává akciovou společností a nezávislou na bankovním kapitálu. Železnice Otrokovice – Zlín – Vizovice byla předána firmě. 12. VII. 1932 zahynul tragicky T. Baťa. Vedení podniku se ujímá J.A. Baťa. Prokurista firmy D. Čipera se stává starostou města. Dokončuje se výstavba čtvrtí Letná, Kúty, Zálešná, Podvesná, započaty Díly + postaven nový obchodní dům (dnešní Prior), Velké kino, hotel, část prospektu internátů a školní čtvrti.

1933 – 1934

Poklesl vývoz obuvi do ciziny. Zaveden 40ti hodinový pracovní týden. Ve Zlíně pracovalo 22 050 lidí a vyrábělo se 166 000 párů obuvi denně. Velký Zlín evidoval 33 000 obyvatel. Započata výstavba kanálu Otrokovice – Hodonín a dráhy z Vizovic do Lužné Kompletně proraženy dvě městské třídy z centra města do jeho východní části (Štefánikova a Baťova). Postaveny další internáty, památník Tomáše Bati a nový sportovní stadion (za elektrárnou).

1935 – 1936

Ve zlínské továrně pracuje 25 500 zaměstnanců, denní výroba 170 000 párů. Velký Zlín dosáhl 40 080 obyvatel. Založen závod Fatra v Napajedlích.

 
Firma zaměstnává syny ministra Udržala, Hodače, Engliše a jiných prominentů. Ustaven Zlínský politický okres. Ustaven sbor zlínského regionu zahrnující 10 okolních měst za předsednictví J.A. Bati. zahájen provoz filmových atelierů. Dokončena čtvrť Díly a školní čtvrť. Otevřen Studijní ústav (první).

pokračujeme částí 2/2