Staré mapy Zlína
(akad. arch. Zlínské noviny nebo Tep 1992)
Za nejstarší mapu můžeme s klidným srdcem považovat středověkou vedutu města z poloviny XVI. století. Potvrdily to závěry vědeckého sporu o jejím darování z konce roku 1985. Nemělo by nás mýlit, že jde vlastně o panoramatický obraz s nápisem Mappa. Mapy odpovídající dnešním kartografickým pravidlům se vyvinuly až později a veduty bereme jako jejich předchůdkyně.
Pro „aktualizaci“ do map staršího původu byly často vkreslovány nové prvky, čímž se docílilo i nezáměrného (snad) matení práce historiků. To se stalo i zlínské vedutě – její původ můžeme směle datovat do doby vlády Tetourů nebo Žerotínů.
Dosti podrobností obsahuje sice přímo stať o zlínské vedutě, ale přesto si připomeňme, co je na této mapě pozoruhodné. Na její levé polovině vidíme starou ulici Dlouhou, rynek – náměstí a nad ním kostel s farou. Uprostřed vévodí budova zámku či spíše hradu, pod ním panský pivovar a Dolní mlýn, u Dřevnice panské haltýře – nádrže na ryby. Na pravé straně obrazu panský dvůr, pod ním tenkrát samostatné městečko Trávník a na samém okraji kaple sv. Barbory. Dnes nám tato místa representuje autobusové nádraží .
Věnujeme-li pozornost stavebním slohům budov, pak seznáme, že kostel si nese renesanční podobu s hlavní lodí orientovanou od východu k západu. Rynek a jeho domy mají rysy gotické zástavby a také zámek s otevřeným nádvořím a obrannou zdí se hlásí k pozdní gotice. Co se týká kaple sv. Barbory, zde se jedná o její vůbec jediné existující vyobrazení.
Všechno výše uvedené nám dává jedinečnou možnost určit časový původ veduty. Napovídá i to, že půvabná barokní stuha s nápisem, strom a terén v popředí někdo do mnohem staršího obrazu dodatečně vkreslil. Celá veduta stojí za shlédnutí – dává nám velmi přesnou představu, jak vypadal Zlín před 400 lety. Škoda pouze, že se nezachoval její originál.
Všechny ostatní mapy dávají představu pouze o půdorysném uspořádání města. Pokud si ovšem nevezmeme na pomoc obrazy Zlína, namalované s přesně stoletým odstupem s podobného místa. První vzniknul roku 1746, druhý 1846 a namaloval jej František Zedník.
Půdorysná je i první opravdová mapa vyhotovená v letech 1780 – 1790 pro potřeby zdaňování pozemků. Odborníci ji nazývají „josefínský brouillon“ neboli náčrt a je pro nás zajímavá svou relativní věrohodností, s výjimkou budov, které podává pouze schematicky.
Jak tedy vyznívá srovnání města na vedutě s touto mapou o 200 let mladší? Pro rozbor použijme rozmlžené logiky, která počítá s určitou autorskou licencí, t.zn. může se uchylovat od historické skutečnosti, hlavně v případě veduty – tam například nevidíme ani Růmy a Čepkov, ačkoliv z jiných pramenů je známo, že v té době uvedené části města existovaly. O výškových proporcích budov ani nehovoře, ty spíše ukazovaly na jejich společenský význam nežli objektivní skutečnost.
Josefínská mapa z konce XVIII. století ukazuje, že za 200 let nabylo město mnohem organizovanějšího a přehlednějšího půdorysného a stavebního uspořádání. Vidíme to především na zastavění rynku a okolních ulic. Nejde už o víceméně volné seskupování domů a zahrad, převládají promyšleně řazené ulice a pozemky. Na rynku zmizely hluboké a úzké parcely typické pro doznívající gotický středověk. Vedle něho vyniká význam ulice Dlouhé jako prodloužené páteře města. Pevněji formované jsou i ulice Potrubná a Žebračka (Komenského a Bartošova ), rýsuje se tu náznak pozdější ulice Za rámy – Zarámí z Dlouhé ku Dolnímu mlýnu. Patrný rozdíl zjistíme i v zastavění Trávníku, který v té době byl již součástí města.
Oproti otevřenému půdorysu zámku – hradu - ve tvaru „U“ na vedutě máme jeho půdorys stavebně uzavřený okolo vnitřního dvora po renesanční přestavbě někdy v závěru XVI. století. Koncem XVIII. století, v době vyhotovení josefínské mapy, měl však již novou barokní podobu po přebudování za vlády Khenwenhüllerů, jak jej známe z fotografie z r. 1888. Viditelnou přestavbu zaznamenal i zámecký park vybudováním dvou rybníků v horní a dolní části. Kostel sv. Filipa a Jakuba si stále ještě zachoval svou původní polohu – orientaci ke světovým stranám. Na náčrtu můžeme dobře vidět, že věž stála vedle hlavní lodě. Podoba? Barokní. Získal ji při přestavbě za Rotálů v letech 1712 – 1716. Můžeme jej tak vidět i na vzpomenutém obraze neznámého mistra z roku 1746.
U pravého okraje mapy vidíme i půdorys kostelíka sv. Barbory, který (pokud měřítko neklame) měl velmi zajímavý prostorový vztah k Trávníku. Řeka Dřevnice, která vypadá na vedutě až příliš stylisovaně, na mapě působí jako výrazný přírodní prvek, k němuž je město osudově připoutáno. Přehledně jsou zde zakresleny oba mosty, cigánovský a čepkovský, i horní a dolní mlýn a panské nádrže na ryby, zatímco ulice zvaná později Oltéře či Vodní tady ještě není.
Poměrně stabilní se ukazuje v půdorysu města jeho komunikační kostra. Obestavěna řadou domů je tu stále ta stará „húčná cesta“ od Malenovic přes náměstí a Dlouhou ulici dál kolem Horního mlýna do Želechovic (přibližně po dnešních Santražinách a Hornomlýnské ulici) . Vedle Dřevnice tu probíhá údolím vodní náhon spojující oba mlýny až k čepkovskému mostu. A za mostem zahrady a domky čepkovské mezi řekou a polní cestou, která míří proti proudu k mostu hornímu.
Rozsah města se celkově za těch 200 let příliš nezměnil. Dozvídáme se to i z pera historika J. Polišenského. Ten uvedl, že měl-li Zlín v roce 1592 asi 200 až 215 usedlostí a 1400 – 1500 obyvatel, dosáhl tohoto stavu znovu teprve až okolo roku 1740. Město téměř 150 let dohánělo ztráty domů a obyvatel, způsobené válkami a povstáními v XVII. století.
Půdorys města se dále „urbanizuje“. Je kompaktnější a měštější. Samozřejmě – preciznější zeměměřičské metody mohou mít také svůj podíl. Poprvé si můžeme ukázat na Cigánov s obestavěnou návsí, přes niž vede původní cesta dál do Kostelce a k Holešovu. Po ní chodívali Zlíňané dvakrát do roka na mariánské poutě do Štípy. Objevíme zde jasně vytýčené ulice Zarámí a Vodní. Ta druhá, tenkrát ještě jako Haltéře, nebo lidově Oltéře, podle už zmíněných nádrží na ryby.
Významnou změnu představovala nová ulice, probouraná na křižovatce Dlouhé a Zarámí směrem do Příluk a Vizovic. Dnes ji známe jako Kvítkovou.
A neměnné chodníky.... Po celé sledované období si podržel svůj význam chodník od Cigánova do Příluk přes Kouty. I původní chodník na Mladcovou a Zlínské paseky a chodník od panského dvora přes les do Březnice. Nebo údolím potoka do Kudlova. Až od příluckého splavu na Dřevnici se stále klikatí údolím Podvesné náhon k oběma zlínským mlýnům.
Na starém náměstí vévodí budovy radnice a hostince „U Anděla“ s barokními sochami sv. Floriána a sv. Donáta uprostřed (obě vznikly roku 1755). A také kašna, kterou romanticky na svém obraze namaloval František Zedník.
Zvláštně působí zámek - zasazený do zeleně anglického parku - se dvěma rybníky v horní a dolní části. Navíc kolem něj vidíme důsledky agrární, skoro industriální činnosti tehdejšího panstva, Brettonů. Sestavu panských budov s pivovarem, palírnou, dvorem, ovčírnou, myslivnou a řadou deputátních domků. Za Klaudia Viléma Brettona se v jednom z nich, t.zv. „dlouhé stodole“ , později „ovčírně“, konávaly pokusy s chovem bource morušového. Neúspěšně .... ale několik „zatoulaných“ morušovníků zbylo ve městě až do dnešní doby – konkrétně na Podhoří a při cestě do Louk.
Zámek sám měl v té době stále ještě pozdně barokní podobu se čtyřmi věžkami v rozích. Starodávný kostelík sv. Barbory na Trávníku u Dřevnice ale už na mapě nenajdeme. Zbourali jej okolo roku 1807 coby zchátralou kontribučenskou sýpku – odsvěcen a zbaven původní funkce byl již v době josefínské.
Čím více se přibližujeme ke dvacátému století, tím více máme k disposici map a plánů. Přicházejí na řadu katastrální z let 1877,
Co do územní rozlohy, oproti mapě z roku 1829 nenastaly nijaké výrazné změny. V roce 1834 žilo ve Zlíně 2340 obyvatel a roku 1900 asi
Nově můžeme také zaznamenat hřbitov nad kudlovským potokem . Od roku 1857 se pod kostelem objevuje budova nové školy, postavená místo staré dřevěné, zničené požárem roku 1849. Na náměstí – v č.p. 180 – zahájil roku 1848 činnost poštovní úřad a v budově radnice se úřadu ujal Josef Štiasta, první starosta města vzešlý z obecních voleb.
V průběhu let 1892 – 1896 na východní straně náměstí postavili budovu Občanské záložny coby nové centrum kulturně-společenského života města. V domě č. 63 na východní straně náměstí začali sourozenci Antonín, Tomáš a Anna Baťovi roku 1894 s výrobou papučí.
Tuto mapu namaloval v říjnu 1988 akademický architekt Eduard Staša.
Zde je její větší formát vč. podrobného rozepsání centra města (vpravo dole):
Když se v roce 1860 stal majitelem zlínského panství brněnský továrník baron Leopold Haupt, dal v letech 1900 – 1906 přestavět pozdně barokní zámek do dnešní podoby. Stavební proměny v průběhu těchto desetiletí prodělal taktéž panský dvůr.
V pravdě historickou událostí na mapě města však bylo vybudování železniční tratě z Otrokovic do Vizovic a stavba nádraží ve Zlíně v letech 1898 – 1899. Dílo vzniklé z iniciativy vizovických občanů změnilo život celého Podřevnicka. Došlo k vybudování nové ulice z Trávníku k nádraží. A brzy nato tu od r. 1900 nacházíme první provizorní tovární budovy. Na mapě z roku 1910 už zde (v bývalých „Dolních zahradách“) stojí skupina zděných továrních budov firmy T. & A. Baťa, továrny na obuv.
Už roku 1901 vytuší velkou zákaznickou frekvenci před nádražím pan Jugas a vybuduje zde svůj proslulý hostinec Monako. Jen o kousek dál (v místě toho dnešního) byl přes Dřevnici v provozu nový ocelový most na Čepkov. Stával zde ještě dlouho po roce 1945.
Významnou změnou na mapě města bylo také dokončení stavby měšťanské školy na Zahradní ulici roku 1897 na místě šesti zbouraných domů. Dnes v budově sídlí Krajská knihovna Františka Bartoše.
Na Předměstí sv. Antonína, v místě pozdějšího stadionu Letná, začal v roce 1907 se stavbou továrních budov František Štěpánek. Původně zlínský učitel, poté prokurista firmy Baťa, se s ní rozešel a založil vlastní továrnu na obuv. Od roku 1908 byl až do prvního roku nové republiky starostou města.
Před tím tu od roku 1899 působil jako starosta majitel zámečnické firmy Antonín Batia a v posledních letech předminulého století obchodník Mikuláš Kašpárek, na jehož počest byla později pojmenována jedna z městských ulic (dnes již neexistující). Před tím – nežli se dostaneme k prvnímu Jos. Štiastovi - se v galerii starostů ještě vystřídala tři jména: další obchodník Vincenc Kašpárek, Tomáš Tlusták a Šimon Macháň – posledně jmenovaný je zároveň jediný, jehož podoba se nám nezachovala.
Pro naše úvahy nad mapami Zlína bude možná zajímavý také stručný demografický přehled: počet obyvatel ve městě vzrostl od r. 1592 z 1400 až 1500 na 2975 v roce 1900. Jenže – půdorysná a komunikační osnova obce toto dvojnásobné zvýšení příliš neodrážela. Ty opravdu velké proměny na sebe dávaly teprve čekat. Zdroj jejich dynamiky se ukrýval v prvních továrních budovách firmy T.&A. Baťa naproti nádraží. A projevil se v desetiletích po první světové válce v rozsahu, který v dosavadní historii města neměl obdoby.
(mlýny, náhony, původní koryto Dřevnice, historické vedení ulic a zástavba).